Nejvyšší čas zdrhat z Brusele

Nejsem žádný připosraný kronikář, žádný seriózní analytik s kravatou zaříznutou do sádla a už vůbec ne navoněný investigativní komediant v splácaném obleku z polské konfekce, co vám v telce vypráví pohádky o demokracii.                                                                                                                Jsem Mstivoj Facebrouk – bezohledný, nevyléčitelně protivný a dementosaurům u dotačních koryt neskutečně krev pijící šťoural, který se bez špetky jakéhokoliv respektu inspiroval obyčejným broukem hovniválem, protože v téhle zkrachovalé bruselské díře a pražské politické žumpě se zkrátka nic jiného než válet cizí sajrajt nedá. Místo abych těm papalášským kašparům v tomhle cirkusu tleskal, tak jejich panoptikální bordel s úsměvem pozoruju z Kanceláře Posledního rozumu, kde má i ta poslední zbloudilá moucha na záchodcích podstatně víc rozumu a cti než celá ta navázaná squadra darmožroutů na Hradě i v podhradí.

Přátelé, kteří se zajímáte o českou politickou džungli.                                                                                                                                                              Bezesporu jsme výjimečný národ neuvěřitelně chytrých, pracovitých a geniálních mužů i žen, lidé nesporně nejvtipnější ze všech evropských kmenů, bájné a nezničitelné "smějící se bestie", které tu jako jakýsi biologický zázrak zůstaly strašit i v novodobé historii tohoto prohnilého kontinentu.                  Je to fascinující, zvrácená, tragikomická legenda, s prstem v nose a půllitrem pivka v ruce se dokážeme vtipně prochechtat přes úplně každou dějinnou katastrofu.                                                                                                                                                                                                                                              Oproti tomu, s pompou a muzikou si do svého čela pokaždé znovu zvolit ty nejhorší, prohnilé blby a vykastrované šašky z té nejhlubší české žumpy, a ještě se u toho tvářit, že je celá ta tragikomedie jenom promyšlenou součástí nějakého našeho tajného, geniálního národního plánu.

Mám rád tenhle zdevastovaný kousek země, snad právě proto, že tudy jako přes nějakou rozkopanou křižovatku u venkovského pajzlu neustále dokola pochodovaly dějiny.                                                                                                                                                                                                Pravda, naprostá většina normálních národů z takové strategické křižovatky dokázala vytěžit nevídanou prosperitu a bohatství, zatímco my jsme se stali pouhou zaplivanou odpočívkou pro táhnoucí cizí armády.                                                                                                                              Roztáhli jsme stehna stejně, jako ochotné, obstarožní markytánky ve vojenském bordelu, což prý podle samozvaných odborníků úžasně posílilo náš zdevastovaný genofond, a hlavně jsme naši zem dokázali proměnit v bezbřehé eldorádo pro nenažrané dotační parazity a politické komedianty.                                                                                                                                                                                                                                Ale i přes tenhle věčný hnus má ten náš stálý, zkrachovalý cirkus na křižovatce dějin své nezaměnitelné, zahořklé a poctivě smrduté kouzlo, že to vše proběhlo naším vlastním přičiněním pro lepší zítřky.

Kdysi jsem si v mladické naivitě vážně myslel, že nad námi, touhle věčně ožralou a nespokojenou bandou hospodských remcalů, musí snad sami nebeští Bohové držet nějakou ochrannou ruku, abychom se v těch věčně s opakujících historických sračkách, prohnilých revolucích a brutálních rvačkách o věčně vyžraná státní koryta, úplně nerozplynuli jako ten nejlevnější, ztvrdlý cukr v kávě chuti chcanek, z oprýskaného automatu na venkovském nádraží.

Dokonce jsem měl slabou chvilku, kdy jsem se div neposral blahem nad našimi občasnými úspěchy, co se v téhle zemi staly nejspíš naprostým omylem Matky přírody, a z plna hrdla jsem fandil těm ubohým zbytkům národního fortelu a schopností, které jsme ještě nestihli prochlastat v pajzlu čtvrté cenové nebo prodat ve slevové akci v levném supermarketu.                                                                                                                    Jenže spoléhat na milost bohů v téhle prohnilé žumpě, kde je i sám osud schopný vzít úplatek v podobě vstupenky do bordelu a kde se každá dějinná šance okamžitě vymění za mastnou, zasmrádlou sekanou z pouťového stánku, byla fakt jenom čistá diagnóza.                                                Dneska už ze zkušenosti s českou stokou, moc dobře vím, že nás nad hladinou sraček nedrží žádná vznešená nebeská přízeň, ale výhradně naše vlastní, zvrácená, nesmrtelná schopnost přežít a plavat v jakýchkoliv sračkách, které nám naši političtí kastráti, vyvolení šašci a dotační paraziti zrovna namíchají do koryta.

Na začátku minulého století, když se svět kroutil v krvi, válkách a chaosu jak prohnilé pouťové šapitó pod palbou ožralých kolotočářů, jsme se čistě shodou totálně posraných náhod zrodili do něčeho, co v té době jen tak z dálky a přes hodně špinavé sklo připomínalo jakžtakž fungující stát, načež jsme si hned namyšleně a drze začali říkat "Srdce Evropy".                                                                                                                                  Časem se z toho vyklubal jen zanícený žlučník přeplněný šutry a ztvrdlou stolicí, nebo úplně zbytečný apendix téhle kontinentální bažiny, který nikoho nezajímá a čeká se jen na to, až praskne a usmrtí celého pacienta.                                                                                                                          S obrovskou cirkusovou pompou a troubením amatérských kapel jsme sice byli vyrváni z pařátů poražené německé orlice, která si nás stejně dřív nebo později namaže na komisárek, jako levný bůčkový patok k snídani, a náš slavný, životadárný pramen, který měl čistit národní hruď od panského hnoje, vytryskl sice za strašného dětského kňučení a bolestivých křečí, ale nakonec v české bažině stejně skončil jen jako smrdutá, shnilá stoka, ze které dnes s narůstajícím odporem a kocovinou shlížím na celé tohle naše poslední tragikomické období existence.

Starý germánský sup, který páchne na sto honů po zkaženém eintopfu a nejlevnějším výčepním patoku, znovu roztáhl vypelichané, plesnivé pařáty a jeden z nich nám zabořil tak hluboko do zadnice, až nám jeho špinavý dráp kouká rovnou z krku.                                                                    A co my na to přátelé ?                                                                                                                                                                                                              Je mi neřešitelnou záhadou, jací jsme ubozí chudáci a posraní komedianti, že nás ta celá brutální anabáze nebolí, ba co víc, my v tomhle análním alpinizmu snad dokonce nacházíme zvrácené, masochistické potěšení.                                                                                                                    Necháváme se od té unijní chátry ohryzávat a olizovat jak ten nejlevnější, oschlý buřt u pětidenního pouťového stánku a klidně tomu dravci dovolíme, aby z nás vysál i ten úplně poslední zbytek poctivé dědičné krve, jen aby tím naším zdevastovaným životním elixírem nakrmil svou tlustou, arogantní a vpravdě debilní smečku chrochtajících nácíčků z bruselské žumpy, kteří si spokojeně chroní na hromadě nakradených dotačních eur ve svém přetopeném a smrdutém chlívě.

Bez jediného mrknutí oka jsme se nechali rozdělit s bratry Slováky jak dvě ovce na porážce, jen aby si pár nenažraných, prohnilých politických šíbrů a komediantů z pražské stoky mohlo nacpat bezedné kapsy v nově vzniklém, rozkrádaném bordelu.                                                                  Tímhle momentem, kurva, definitivně lehlo popelem i naše poslední, naivně pitomé odhodlání vybudovat stát, který by si zasloužil alespoň plivanec na podlahu, natož nějakou úctu nebo úspěch.                                                                                                                                                    Pozvolna, ale s jistotou vyhladovělého potkana jsme se proměnili v jednu velkou, smradlavou žumpu plnou březích mloků, chcíplých ropuch a zkyslých zvratků vzpomínek na dávno zašlou velikost téhle malé, zapadlé prdele světa.                                                                                                    Na lid, co býval kdysi obdařený neskutečným fortelem, selským rozumem a kreativitou, a který dokázal, a to bez srandy a nadsázky, dělat čisté zázraky i v dobách, kdy trčel až po uši v nejhlubší historické řiti.                                                                                                                                        Zatímco teď?                                                                                                                                                                                                                            Teď jsme se propracovali do stavu, kdy se zdegenerovaná chátra neumí bez bruselského razítka a bedlivého dohledu našich vykastrovaných politických dozorců v téhle státní bažině ani pořádně a bezpečně vysrat.

Hodně jsme toho uměli, přátelé.                                                                                                                                                                                            Vždyť tu po nás v téhle zemi stále ještě zůstala celá hromada poctivého díla, než jsme jako úplní kreténi nastavením národní hrudi udělali levnou pouťovou nabídku, stali jsme se dobrovolným krmivem a bezplatnou jednohubkou pro vypasené dravce z Brusele.                                                    Ta naivně pitomá touha načichat se trochu té prohnilé vůně ze Západu nás zanesla přímo na rozcestí, kde nás na hruď s radostí přivinula Evropská unie, jako mučící, rezavá, železná panna s rezavými hřeby.

Přece se nechceme nechat od té prohnané unijní chátry a jejích vykastrovaných fízlů šmírovat v našem soukromí, nebo už pražští i bruselští šašci tu sledovací spoušť definitivně zmáčkli a my tu jen blbě čumíme jak dementi v prázdném cirkusovém šapitó?                                                                Co s tím probohy uděláme, co udělají všichni ti hrdinové sedící u piva?                                                                                                                            Odmítáme se dobrovolně vzdát poslední svobody držet v dlani poctivou, papírovou hotovost, zatímco dotační paraziti už svůj odporný, unijní měnový patok zběsile elektronizují, aby nám do peněženek viděli i přes zavřená vrata!                                                                                                  Vysávají životní energii z naší vlastní země, vyrábějí z nás žebráky a my za to všechno ještě platíme likvidační ceny, pro které neexistuje jiné slovo než sprostá, nestydatá zlodějna.                                                                                                                                                                                          Budeme tuhle zvrácenou žumpu podporovat i nadále, jen aby si nenažraní političtí vepři dál spokojeně chrochtali z našich mozolů?                            Všechny ty pohádkové zisky, co z nás vyždímají, si bezostyšně ukrývají do zahraničních bank a v české žumpě na daních nezaplatí ani na slanou vodu, do českých lidí a do naší mladé naděje neinvestují ani kačku, protože v tom našem ustrašeném, ovčím postoji vidí jenom ideální materiál na permanentní zotročení a místo těžby peněz.                                                                                                                                                                        Nám sem z unijních skladů vozí jenom ten nejlevnější, předražený sajrajt ke žrádlu.                                                                                                            Tohle se nám jako vážně líbí, tohle je to unijní štěstí, že jsou pro nás křivé, dotace víc než víra ve vlastní schopnost přežít a svobodně dýchat?  Tihle pražští i bruselští šmejdi nás ve skutečnosti v ničem nedotují, dávají nám zpátky jen ubohé drobky z toho, co nám předtím drze ukradli z našeho národního bohatství, protože jsou ve své aroganci svatě přesvědčení, že tahle země i s námi všemi v téhle stoce patří jenom jim!

Chceme se snad nechat v naší zdevastované zemi dobrovolně zaplavit cizorodým bahnem a zvratky z jakéhosi přivandrovalého sopečného zřídla, i když političtí eunuchové se už dávno tímhle cizím elementem zběsile sytí a mlaskají u toho jak tlustá prasata u koryt!                                                  Postavíme se vůbec někdy tomuhle hnusu na odpor, nebo si necháme poslední špetku svobody bezmyšlenkovitě užírat nenažraným bruselským démonem?                                                                                                                                                                                                                            Budeme se dál poníženě plazit spálenou, vykradenou zemí, kde jsme ještě nedávno byli spokojeně přisáti k matčinu prsu jako její děti?                    Unijní kastráti a eunuchové z pražské žumpy v zákulisí zběsile kují meče k finálnímu boji a chystají se naší vlastní krví i mozoly zalévat a leštit svá tajná, naditá konta v zahraničních bankách.                                                                                                                                                                         Nás i naše děti si tihle dotační šmejdi naplánovali jako pouhé krmení pro svou nenažranou velkopanskou sebranku, přičemž jim vůbec nevadí nechat nás všechny na téhle dějinné střelnici rozsápat, zmrzačit a nechat usmrtit, aby nad námi ve své smrduté žumpě s předstíranou, nainscenovanou úctou vyblili naše jména a šli dál počítat nakradené milióny.

Hradní komouš Gumák, zastydlý lampasák z Varšavské smlouvy v záloze, táhne v plné polní přímo proti nám všem, jen aby z naší země udělal rozbitý, pokroucený plech, ohořelý trám na spáleništi, vyschlou stokou tekoucí řeku a mrtvá pole, ze kterých vzejde čistá ďáblova úroda pro jeho loutkovodiče.                                                                                                                                                                                                                        Jsme už úplně slepí, ožralí nebo posraní až za ušima, že tuhle nestydatou hradní zradu na vlastním národu nevnímáme, i když ji máme každý boží den přímo před očima, zatímco dotační paraziti a političtí kastráti táhnou smrdutý konvoj zla, neschopnosti a sprostoty?                                          Jsme jako národ tak tragicky slabí, zdecimovaní, zmanipulovaní, tak zoufale chtiví po otráveném kousku zkažené sekané v pasti, že vykrvácíme pro to úkladné bruselské zlo a s blbým výrazem v ksichtě se při pohledu na tlamy Führera Merze, Führerku de Leyen, zeleného kokainistu z Kyjeva, francouzského šoféra Macrona, hradního komouše Gumáka a tisíců dalších dotačních hyen, dobrovolně obětujeme jako levné mleté maso do jejich unijního masomlýnku ?

Tak mi povězte, smějící se, chytré bestie, kde probohy skončila ta naše proklamovaná odvaha tu nenažranou, unijní ďábelskou svini konečně poctivě píchnout přímo do zadku?                                                                                                                                                                                            Nebo jste skočili na špek tomu přeslazenému, hollywoodsky nakašírovanému zlu, z temného a zdevastovaného Hradu, kde se pohodlně usídlil komouš Gumák, zastydlý lampasák Varšavské smlouvy v záloze?                                                                                                                                      To jako fakt ještě věříme těm pohádkám pro debily o bruselské prozřetelnosti, zdravém rozumu a dobrotě nadmíru srdečné, když nám jako falešná píseň zamilovaného trubadúra doslova ošukala mozky nadržená, perverzní myšlenka, že musíme za každou cenu patřit do téhle unijní stáje a že  bez nás by to u panského koryta nebylo ono, přesně tak, jako bez každého užitečného idiota, co je ochotný tenhle zbytečný, prohnilý zlořád dál krmit z vlastních mozolů?                                                                                                                                                                                    Všichni ti političtí kastráti a dotační chytráci, kteří jsou z téhle zvrácené myšlenkové kopulace regulérně těhotní, teď v naší žumpě rodí jenom malé, slizké tvory v podobě bezostyšných lží a cílevědomě moří i tu poslední špetku pravdy o tom, že svoboda jedince nebo svébytného státu má tisíckrát větší hodnotu než unijní okovy kované z dotačního svinstva, na kterých se naše ustrašená společnost nechává tak neskutečně pohodlně a za spokojeného hýkání vláčet přímo po stezce k definitivnímu zániku.

Do téhle Evropské unie ani v tom nejdivočejším deliriu nepatříme.                                                                                                                                      Naivkové opojení tímhle velkopanským hnojem, kteří tam touží patřit, nechť s radostným hýkáním rovnou skočí po hlavě do toho nejhustšího, smrdutého bruselského močálu, ve kterém po krk v unijních lejnech spokojeně sedí naši političtí vlkodlaci, orajtované ježibaby, dotační upíři a nad tím vším se jako memento tyčí oprýskaný unijní znak!                                                                                                                                                              Naši političtí kastráti a hradní eunuchové jsou do unijní stoky vábeni podivnými, zkaženými stvůrami uplácanými z čisté hniloby, úřednického moru a bezostyšného lživého smradu, přičemž jedovatý bruselský močál je všechny do jednoho spolkne, stráví a oni zmizí navždy v téhle dotační kloace bez jediné stopy.                                                                                                                                                                                                          Konečně si všichni v naší zemi zapamatujme a vryjme za uši:                                                                                                                                                "Do tohohle temného lesa zbytnělých, vykastrovaných duchů a politických šíbrů my normální lidi prostě a jednoduše nepatříme" !

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                  redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                    Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud vám Facebrouk dává smysl a chcete podpořit vznik dalších fejetonů, videí a nezávislé politické satiry, můžete přispět dobrovolným darem. Každá koruna pomáhá udržet projekt nezávislý.

QR kód je na obrazovce                                                                                                                                                                                                              Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                          Mstivoj Facebrouk