Nedělní Glosa 5.7.2026

Satira se nedělá v rukavičkách

Přátelé,

často se mě lidé ptají, proč jsem se vůbec pustil do satiry. Proč jsem si dobrovolně vybral řemeslo, ve kterém si člověk každý den koleduje o novou hromadu nadávek, anonymů, udání, výhrůžek a všelijakých internetových psychopatů, kteří by vás nejraději nacpali do pece, umlátili argumentem z televizních novin nebo vás alespoň veřejně prohlásili za největšího debila od vynálezu lopaty. Odpověď je přitom docela jednoduchá. Protože jsem velmi rychle pochopil, že satira není literární disciplína. Je to bojová disciplína. Něco mezi pyrotechnikem, sapérem a chlapem, který se dobrovolně přihlásí do speciálních jednotek s vědomím, že se domů možná vrátí sice po svých, ale rozhodně ne bez šrámů.

Brzy mi došlo, že v tomhle řemesle neplatí, kdo je nejslušnější, nejvzdělanější nebo kdo používá nejkrásnější spisovnou češtinu. Vyhrává ten, kdo vydrží. Kdo se po každé ráně zvedne, opráší si gatě od bahna, utře krev z nosu a jde dál. Kdo má jizvy, ten už ví, jak vypadá skutečný boj. Kdo žádné nemá, ten většinou jen rozdává rozumy z gauče a poučuje ostatní o odvaze mezi druhým pivem a večerním televizním seriálem.

Jenže člověk se musí nejdřív naučit zmapovat terén. Musí zjistit, odkud létají šutry, odkud pomluvy a odkud přilétají hnojomety. A hlavně musí pochopit, že satira dělaná bez koulí, při zdi není satira, ale politicky korektní estráda pro lidi, kteří chtějí být za každou cenu zadobře se všemi. Připomíná mi gaučového čoklíka, který se tváří strašně nebezpečně, ale jediná stopa, kterou po sobě zanechá, je zaschlá loužička u plotu. Takový čoklík možná postraší sousedovu čivavu, ale zloděj, který vám právě leze do baráku, si o něj maximálně otře kanady.

Skutečná satira je úplně jiná. Potřebuje srdce pittbulla, výdrž tažného psa a tvrdohlavost starého hovnivála, který se nezastaví před žádnou hromadou sraček, protože dobře ví, že čím víc to smrdí, tím větší je šance, že se pod povrchem něco zajímavého hýbe. Jenže s tím jde ruku v ruce jedna nepříjemná věc. Musíte být věrní sami sobě. Ne straně, ne vládě, ne opozici, ne prezidentovi, ne grantové komisi, ale vlastnímu svědomí. A právě to je okamžik, kdy začnou mít někteří lidé problém.

V české absurdistánu se najednou sobě dozvíte, že jste nikdy nic nedokázali. Nikdy jste nikde nepracovali. Nikdo vás nezná. Vaše minulost zmizí rychleji než státní peníze v kapsách politických šmejdů. Všechno, co jste za desítky let vybudovali, se pokusí vymazat jedním jediným mávnutím propagandistického hadru. Je to první rána, kterou dostane každý, kdo se rozhodne dělat satiru poctivě. Nepřítel vám nejdřív vezme minulost, protože dobře ví, že člověk bez minulosti se brání mnohem hůř.

A pak začne to pravé divadlo. Nečekejte, že vám někdo z mocných poděkuje za dobře odvedenou práci. Naopak. Přijdou závistivci, přisluhovači, kariérní poskoci, grantoví mloci, presstitutky, profesionální pohoršenci i lidé, kteří celý život nedokázali vytvořit nic jiného než anonymní komentář pod cizím článkem, ale najednou přesně vědí, jak byste měl psát, myslet i dýchat. Ze všech stran se na vás sesype palba hnojometů, pomluv, nálepek a výmyslů, protože přesně takhle funguje obrana lidí, kterým někdo sáhl na jejich pečlivě naleštěný obraz vlastní neomylnosti.

Právě tady jsem pochopil, proč dnes opravdové satiry ubývá. Spousta lidí si totiž pod tím slovem představuje televizního šaška, který přijde do studia, pronese dvě bezpečné narážky na opozici i vládu, všichni se společně zasmějí, režisér zahlásí konec natáčení a za půl hodiny už sedí u jednoho stolu s těmi, do kterých se před kamerou tak odvážně strefoval. Taková satira nikoho nebolí. Je to vykleštěnec převlečený za bojového býka. Dělá rámus, hrabe kopytem, ale jakmile se otevře brána arény, poslušně odcupitá zpátky do stáje pro další porci ovsa.

Takových salónních satiriků jsou plné televizní obrazovky. Vypadají hrozně odvážně, dokud kopou jen do těch, do kterých se zrovna kopat smí. Jsou to dvorní šašci dnešní moci. Smějí se přesně tam, kde jim to dovolí dramaturg, producent, sponzor nebo grantová komise. Jakmile by měli namířit ostří proti lidem, kteří rozdávají peníze, funkce a mediální prostor, najednou se jim zlomí tužka, vypoví hlasivky nebo objeví neodolatelnou potřebu mlčet.

Pak existuje ještě zvláštní poddruh televizního baviče, který se tváří jako intelektuální elita národa, přestože jeho humor připomíná křížence logopedické poradny a recitace jídelního lístku po lokální anestezii. Mluví tak složitě, až nakonec zjistíte, že jediný člověk, který se jeho vtipům opravdu směje, je on sám. Občas ještě kameraman a dva asistenti, kteří mají smích uvedený v pracovní náplni.

Já tomu říkám satira pro kavárenskou žumpu. Všichni si v ní navzájem přikyvují, obdivují vlastní odraz ve skle a mají pocit, že právě zachránili demokracii tím, že si udělali legraci z člověka, kterého nesnáší úplně všichni kolem stolu. To není odvaha. To je kolektivní onanie samozvaných morálních autorit , kteří si pletou potlesk vlastní bubliny s názorem celé země.

Mně je taková satira k prdu. Nepotřebuju souhlas těch, kteří si celý život pletou humor s propagandou a ironii s tiskovou zprávou. Daleko bližší je mi obyčejný chlap od pásu, řidič kamionu, důchodce, instalatér nebo ženská, která po šichtě otevře Facebook, podívá se na další tiskovku některého z těch politických šašků a utrousí: "No to si snad dělají prdel."

A právě tam satira pořád žije. Ne v televizních studiích. Ne v kavárnách. Ne na konferencích o demokracii. Žije mezi normálními lidmi, kteří už mají po krk všech těch naleštěných keců, marketingových pohádek a profesionálních zachránců světa, kteří by bez dotací nepřežili ani do příštího pondělí. Tam vznikají nejlepší přezdívky, nejjedovatější vtipy i nejpřesnější trefy. Nejsou uhlazené. Často jsou drsné, někdy i za hranou, ale mají jednu obrovskou výhodu. Jsou skutečné. A právě proto z nich mají všichni ti nablýskaní mocipáni takový strach. Ne ze mě. Ne z obrázků. Ne z přezdívek. Mají panickou hrůzu z obyčejného lidského smíchu. Dějiny už mnohokrát ukázaly, že režim, který ztratí důvěru lidí a získá místo ní jejich opovržení a výsměch, začne zevnitř hnít jako stará zdechlina v příkopu. Právě do takových hromad politického sajrajtu se starej hovnivál Facebrouk pouští nejraději. Hrabe, šťourá a obrací je tak dlouho, dokud z nich nezačnou vylézat krysy, červi, švábi, mloci a všechny ostatní potvory, které se mocní celé roky snažili před lidmi schovat.

Přátelé, děkuji vám za přízeň, podporu i za to, že jste se mnou vydrželi až sem. Děkuji každému z vás, kdo se odmítl smířit s tím, že jedinou povolenou reakcí na český absurdistán je poslušné mlčení.

Jako vždy platí, že všichni, kteří mě podpořili, dostanou slíbenou audioknihu. Je to moje poděkování lidem, kteří dokazují, že ještě existují čtenáři ochotní podporovat nezávislou tvorbu bez grantů, politických trafik, televizních studií a požehnání profesionálních strážců jediné správné pravdy.

A ještě si zapamatujte jednu věc.

Ne ze mě. Ne z obrázků. Ne z přezdívek. Mají panickou hrůzu z obyčejného lidského smíchu. Dějiny už mnohokrát ukázaly, že režim, který ztratí důvěru lidí a získá místo ní jejich opovržení a výsměch, začne zevnitř hnít jako stará zdechlina v příkopu.

A právě do takových hromad politického sajrajtu se starej hovnivál Facebrouk pouští nejraději. Hrabe, šťourá a obrací je tak dlouho, dokud z nich nezačnou vylézat krysy, červi, švábi, mloci a všechny ostatní potvory, které se mocní celé roky snažili před lidmi schovat.

Tak zase příště, děkuji, že jste zase vydrželi až do konce. Jestli vás dnešní šťourání v českém absurdistánu pobavilo nebo přimělo k zamyšlení, pak moje práce měla smysl.

Mějte se. A kdyby náhodou někde začal být cítit čerstvý politický sajrajt, nebojte se. Starej hovnivál Facebrouk už si brousí klacek.

V českém absurdistánu totiž nikdy nedojde materiál. Jen se mění smrad.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                    Líbil se vám článek?    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                  redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                        Mstivoj Facebrouk