Něco se posralo v unijním ráji.

O událostech u polských sousedů se český plebs mohl dozvědět skoro všechno, jen musel vyrazit na lov informací k Pavlu Šikovi, Angelice Bazalové, prohrabávat se Sputnikem, Al-Džazírou nebo rovnou sledovat varšavské televize. Z České veřejnoprávní televize a zbytku domácí mediální žumpy se totiž podle všeho ozývalo takové ticho, až by člověk přísahal, že se v Polsku vůbec nic neděje a naši veřejnoprávní hlídači demokracie, ukrytí na hajzlech, prožívají vlastnoručně vyvolané orgasmy v nečekané erekci investigativních pudů. Veřejnoprávní hlídací psi demokracie zřejmě dostali povel zalehnout, nekousat a hlavně neštěkat směrem, odkud fouká vítr z Brusele. Když se někde něco nehodí do obrázku šťastného unijního ráje, nejlepší je zatáhnout závěsy, vypnout mikrofony a předstírat, že za hranicemi končí civilizace. Za podobný výkon by si zasloužili metál. Nejlépe za mimořádné zásluhy o organizované mlčení. Pamětníkovi při pohledu na podobnou novinářskou gymnastiku naskočí listopad devětaosmdesátého. Komunistickému režimu už hořelo pod prdelí, rudá budovatelská propaganda se ještě pokoušela natírat potápějící se vrak na růžovo a komediantská šmíra, po desetiletí přivyklá poslušně držet hubu a krok, začínala horečně zjišťovat, komu bude potřeba zítra lézt do řiti. Čtyřicet let se národu vykládalo, jak nádherně se mu žije, zatímco se celý socialistický cirkus rozpadal na rezavé prvočinitele. Dnes už máme místo rudých praporů evropské hvězdičky, místo budovatelských hesel vznešené žvásty o hodnotách a místo stranických tajemníků nové flanďáky jediné správné pravdy. Jen mediální žumpa zůstala podezřele podobná. Vrchní se vyměnil, ubrusy jsou čistší, ale z pípy pořád tečou stejné ideologické sračky. A host má ještě povinně tleskat, jak mu chutná.

Mezitím prasklo celé zákulisí kolem jmenovaných i nepohodlných polských soudců a z politického kanálu začaly vyplouvat takové lahůdky, že by i ostřílený čistič septiků raději odložil lopatu a šel se vyzvracet. Unijní pohůnek Tusk se pokusil o sprostý mocenský puč a poslal do ulic ozbrojené těžkooděnce s dlouhými kvéry za asistence německých policejních komand, která nakonec z Varšavy zdrhala k hranicím jako spráskaní psi. A aby bruselská komedie nezůstala bez vrchního klauna, přispěchala führerka Uršula fon der Leyno s dirigentským klackem a začala prezidentu Nawrockému strkat rypák do sporu o soudcovské nominace, jako by Polsko bylo bruselskou gubernií a jeho prezident pouhým vrátným, který má na povel salutovat. Jenže Poláci mají s cizími komandanty zkušeností na rozdávání a při představě, že by měli poslušně líbat ruku, která jim mává obuškem před nosem, se jim krev v žilách přímo vaří vzteky. Opoziční matador Kaczyński přihodil do rozžhaveného kotle požadavek na rozprášení Evropské komise nebo rovnou odchod z unijního chlíva, takže se v bruselském ráji začalo povážlivě třást porcelánové nádobí, pod kterým už léta hnijí politické splašky.

Sypou se trestní oznámení a představitelé probruselské věrchušky mohou pomalu zapomenout na pohádku, jak Poláci nadšeně poletí bránit führerku Uršulu před ruským medvědem, zatímco se jim doma pod nohama propadá podlaha ústavního soudu. Ústavní soud bobtná do obludných rozměrů, vzájemná nenávist přetéká přes okraje a člověk si při pohledu na rozzuřené tábory začíná klást otázku, kolik ještě schází k tomu, aby se politická řežba přelila z parlamentních lavic do ulic. A Krkavčí hory? Ty můžeme s klidným svědomím rovnou spláchnout do hajzlu, protože veřejnoprávní hlásná trouba, která před zásadními otřesy u jednoho z největších hráčů regionu raději strčí hlavu do písku a divákům servíruje pohodlné ticho, je dobrá leda tak na to, aby jí plebs vystavil účet, shodil hlavní jistič a šel domů.

Otázkou zůstává, jaký ďas donutil Tuska říznout do paralyzovaného soudu právě v tuhle chvíli, když se tam o křesla hádají už celá léta od chvíle, kdy stará vláda navolila soudce do zásoby na pojistku protivníkům. Proč vychcaný Tusk potřeboval ovládnout soudní stolici za každou cenu, nahnal do ulic těžkooděnce se samopaly a pojistil akci německými dráby? Co za šílené zvěrstvo kutala bruselská a berlínská smetánka, když brusselský poskok riskoval kriminál a možná špagát za vlastizradu? Chystala se provokace k rozpoutání války, když Ukrajina mele z posledního, Američany maškaráda přestala bavit, Francie bankrotuje a polská armáda představuje jediné provozuschopné vojsko v Evropě? Nebo mělo dojít k definitivnímu prodeji polské suverenity do bruselského hampejzu, zrušení migračních výjimek, násilnému zavedení eura a odvozu polských zlatých zásob do německých trezorů, jak po straně šeptají poslanci? Muselo jít o gigantickou sviňárnu, když Tusk bezohledně zničil preference svého proevropského spolku a zbytek života pravděpodobně stráví na kavalci v chládku společně s armádou liberálních kumpánů.

V našem domácím kvelbu sledovací přístroje rovněž ukazují hysterii vytočenou do červeného, k níž si libtardí kavárenská smečka vzala jako záminku koncesionářské výpalné pro nenažranou televizní hydru a rozhlas. Babišák ovšem proevropské pučisty přechcal a donutil je předčasně vyložit karty na stůl právě u tématu, které pálí lidi napříč oběma politickými tábory, bez ohledu na vznešené kecy o nezávislosti veřejnoprávních institucí. Jakmile dojde ke zdobrovolnění televizního výpalného, devadesát pět procent plátců okamžitě utne penězovody a ani uvědomělá pokroková mládež, která dnes tak nadšeně bojuje za veřejnoprávní svatostánek, nebude z vlastní kapsy dobrovolně sypat ani korunu. Uvědomělí svazáci ryšavého bači Mináře si sice na Letné zakřepčí, provětrají transparenty a předvedou další veřejné cvičení v občanské uvědomělosti, jenže vyvolávat státní převrat kvůli televiznímu výpalnému je i na průměrného plebejce pořádně silná káva. A až se ukáže, kolik z těch rozvášněných obránců veřejnoprávní demokratůry je ochotno její televizní svatostánek skutečně živit z vlastní kapsy, možná na Letné nezůstane ani tolik věrných, aby dali dohromady peníze na pronájem ozvučení.

Přesto se v naší kotlině schyluje k podobnému divadlu jako u polských sousedů, ačkoli Babišák z pohledu normálního sedláka pořád představuje proevropského zaprodance, který má k nějakému národnímu buřiči asi tak blízko jako bruselský komisař k poctivé práci. Premiér neustále deklaruje věrnost Západu, jehož někdejší hodnoty už dávno vzaly za své, a vzpírá se především neřízené migraci, zeleným povolenkám a bezedným garancím pro bezednou ukrajinskou žumpu, do které evropská vrchnost sype peníze s nadšením ožralého dědice rozhazujícího poslední rodinné úspory. Jenže i takový odpor bohatě stačí, aby se samozvaní majitelé pravdy a lásky začali chystat na další pouliční představení, zatímco se v zákulisí skloňují Sorosovy penězovody, aktivistka Bára Stárek a otázka, kdo vlastně celé divadlo platí a diriguje. Libtardí agitátoři se ohánějí demokracií, ale jejich metody připomínají spíš nátlak fašistických bojůvek před nástupem malíře s knírkem než svobodnou diskusi, zvlášť když se do sporů o politiku začnou zatahovat manželky, děti a rodinné poměry, jak ukázala i aférka kolem posránka Pražáka. A pokud někdo poslancům skutečně vyhrožuje veřejným vláčením bahnem, měl by přestat předstírat, že hájí demokratické hodnoty, protože demokracie, která potřebuje zastrašovat rodiny politických protivníků, už smrdí úplně jiným režimem.

Naštěstí libtardí plánovači v Polsku museli spustit cirkus předčasně, bez dostatečné přípravy, takže se Nawrocki včas vrátil z ciziny a armádní piloti s jeho speciálem přistáli navzdory zákazům z řídicí věže. Na našem domácím politickém hnojišti zase vláda otevřela otázku rušení koncesionářského výpalného a lepšolidé si nasadili papírové čepice, aby na první pohled všichni viděli, za jaké debily se dokážou sami vystrojit a jaká chátra se vydává za výkvět národní inteligence. Místo plánovaných pouličních rvaček, jejichž vinu by pak pohodlně hodili na dezoláty, tak možná zůstane na Letné jen osamocená pravda a láska, mrznoucí v sychravém počasí při poslechu  blábolů Halíkova milce Mináře, z nichž nevypadne jediné použitelné řešení, zato se může ozývat další pokřikování po zostření pouličního nátlaku. Až se nakonec rozvášnění obránci demokratůry rozejdou domů do tepla, zbude po celé revoluci pár promočených transparentů, hromada kelímků a otázka, jestli se kvůli televizní složence vůbec vyplatilo vytahovat ze skříně revoluční trenky.

Tuzemští elfí konfidenti vydali slavnou analýzu, v níž Facebroukovi a jemu podobným přisuzují šíření dezinformací za výzvy k neúčasti na pouličních demonstracích, zatímco varování před českým Majdanem rovnou házejí do pytle se lží. Jenže já se ptám, komu by vlastně prospělo, kdyby se pokojná demonstrace změnila v pouliční řežbu a několik horkých hlav poskytlo kavárenským agitátorům vytoužené obrázky pro večerní televizní zpravodajství? Stačilo by pár rozbitých hlav, několik převrácených popelnic a správně sestříhaná reportáž, aby se z každého výtržníka stal Babišákův osobní kamarád a z celé politické opozice banda násilníků. Podobné přehazování viny sledujeme v politických hádkách už celé roky, kdy se nenávist rozdává po kilech a její šiřitelé současně ukazují prstem na všechny ostatní. Ničení petičních stánků, obtěžování občanů a zastrašování politických protivníků přitom nejsou žádné demokratické argumenty, ať se jich dopouští kdokoli. A když se do veřejného prostoru dostávají výroky Hřebejka či Etzlera o smrti politických odpůrců, stojí za to připomenout, že od slovního běsnění k opravdovému násilí vede někdy zatraceně krátká cesta. Proto znovu říkám, že nejlepší způsob, jak překazit případnou provokaci, je nenechat se do ní zatáhnout a nedodat žádnému politickému režisérovi komparz pro předem připravené představení.

Nechme přiblblou libtardí kavárnu, ať si svůj slavný Majdan uspořádá úplně sama, bez cizí účasti a bez jediného protivníka, na kterého by mohla svést vlastní svinstva. Ať celá země na vlastní oči vidí, kdo tady štve lidi proti sobě, kdo volá po násilí a kdo si pod vznešenými hesly o demokracii připravuje další politický bordel. Ať spáchají stejně monumentální píčovinu jako Tusk v Polsku a předvedou případnou vlastizradu rovnou v přímém přenosu, aby se později nemohli vymlouvat, že je někdo špatně pochopil. Směřují k tomu mílovými kroky, poněvadž podlehli iluzi vlastní nedotknutelnosti a spoléhají na ochranu presstitutek z televizního vysílání, soudruha Baxu na Ústavním soudu nebo Gumáka na Hradě. Úplně stejně uvažovali zasloužilí komsomolci v devětaosmdesátém roce, dokud jim nezačalo hořet pod prdelí a nedostali panický strach z následků. Ze dne na den pak zahodili rudé legitimace, převlékli kabáty a proměnili se v nejzuřivější antikomunisty, jako by čtyřicet let poslušného přikyvování režimu dokázali vymazat jediným výkřikem o svobodě. Jenže převléknout kabát je snadné. Horší je zbavit se vlastní minulosti, když si ji někdo pořád pamatuje.

Užijme si v klidu domácí teplo u kamínek, dokud ještě máme čím topit, protože plynové zásobníky zejí prázdnotou a letošní zimu možná budeme klepat kosu tak usilovně, až nám budou drkotat i zubní protézy. Pozorujme z vyhřátého obýváku, jak se v našem politickém močálu hledá domácí Tusk, který se odváží zavelet k puči, aby následně vyfasoval dlouhé roky natvrdo od samotného soudruha Baxy, jenž při prvním náznaku průšvihu začne zachraňovat vlastní kůži s takovou vervou, že zapomene i na včerejší kamarády. A nakonec se potěšme pohledem na poslušné ovce pod Minářovým pódiem, které vydrží čtyři hodiny v sychravém počasí poslouchat kecy o demokracii, svobodě a nutnosti volit Ropušana, aniž by jim došlo, že místo revoluce absolvovaly předvolební školení s dobrovolnou účastí a povinně vypnutým mozkem.

Televizní fabrika na Krkavčích horách prý chystá stávku, a pokud skutečně vypne své propagandistické ampliony, možná se český plebs poprvé po dlouhých letech dočká dne, kdy mu veřejnoprávní hydra nebude od rána do večera vysvětlovat, co si má myslet, koho nenávidět a před kým poslušně smekat čepici. Až bruselská noční můra konečně skončí, mohli bychom takový den rovnou zapsat do kalendáře jako nový státní svátek, Den osvobození od televizních lží a dezinformací. Užijme si nevídaný závan čerstvého vzduchu, i kdyby měl trvat jen pár hodin, protože v našem mediálním močálu je i krátká přestávka v produkci splašků událostí hodnou celonárodních oslav. A kdyby stávkující vydrželi alespoň dvacet let, možná by se česká žurnalistika konečně začala vzpamatovávat.

Má podle vás smysl dál propichovat naleštěné mediální bubliny a šťourat do české politické žumpy? Dejte Facebroukovi lajk, sledujte, sdílejte a diskutujte! Bez vás můžu do mediálního bordelu řvát od rána do večera. S vaší pomocí ten rachot uslyší i v poslední řadě!

Facebrouk.cz a Kancelář posledního rozumu fungují bez dotací, reklamních sponzorů a politických objednávek. A tak to také zůstane!

OD 1. PROSINCE 2026 OTEVÍRÁME ČLENSKÝ KLUB KANCELÁŘE POSLEDNÍHO ROZUMU!

Za pouhých 99 Kč měsíčně, cenu dvou kafíček, získáte kompletní fejetony, exkluzivní nedělní speciály, pohled do zákulisí politických dementosaurů a přístup do soukromé diskusní skupiny. Veřejný Facebrouk samozřejmě pokračuje dál! Podpořte nezávislou satiru, která se nebojí strkat nos do politických splašků!

                                                                              Dobrovolně můžete přispět už nyní prostřednictvím QR kódu                                                           Číslo účtu 323549364/0300.

Máte tip na další průser? Pište na facebrouk.redakce@gmail.com.                                                                                                                                      Veřejná diskuse pokračuje ve skupině "Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů".

Lajkujte, sdílejte, diskutujte a pomozte Facebroukovi pořádně rozvířit český politický močál!

Mstivoj Facebrouk