Naše daně odkráčely na kampaně Pětilepry

Pakáži z Pětilepry, s Nutelliérem a Ropušanem v čele, vyklopte už konečně karty na umaštěný stůl, protože z podlahy vládní nálevny už stoupá takový smrad, že by vedle něj i stará štětka s kapavkou působila jako reklamní tvář horského sanatoria. Zpod politického linolea začínají vylézat cifry, účty a informace o stamilionech utracených za státní komunikaci, mediální kampaně, strategické mudrování a další naleštěné hovadiny, jejichž společným jmenovatelem je, že účet vždycky přistane před občanem, zatímco u vedlejšího stolu už si někdo objednává další rundu za jeho prachy.

Mluvím o stovkách milionů vycucaných z kapes daňových nešťastníků pod záminkou osvěty, komunikace, mediální gramotnosti a státního poučování plebsu, který zřejmě podle vrchnosti není schopen bez vládního pasáka poznat ani vlastní prdel od vrat od chlíva. Agenturní pijavice přisáté na státním vemeni přitom mohou představovat jen špičku ledovce plovoucího v močálu, protože skutečná hostina nezačíná otázkou, kolik se nasypalo agenturám, ale kam všechny prachy nakonec doputovaly a kdo si u státního žlabu olízl mastnou hubu.                                                Podstatné proto zůstává něco mnohem zajímavějšího: do kterých konkrétních stok, redakčních pelechů, rozhlasových tlampačů, televizních cirkusů, internetových pouťových atrakcí a mediálních maštalí zlaťáky přistály, v jakém objemu, za jakým účelem a co přesně za ně stát dostal. Kolik skončilo za obyčejnou reklamu, kolik za kampaně převlečené za bohulibou osvětu a kolik za mediální tanečky, při nichž Nutelliér s Ropušanem rozhazovali peníze daňových poplatníků po pražské žumpě jako dva ožralí štamgasti drobné po bordelu.

A hlavně, kdo všechno u výčepu státní komunikace nastavoval půllitr. Protože dokud veřejnost neuvidí konkrétní příjemce, konkrétní částky, konkrétní zakázky a konkrétní plnění, můžeme poslouchat pohádky o informování občanů třeba do chvíle, než Ropušanovi narostou žábry a Nutelliérovi se jeho dlouhý nos zasekne ve dveřích Parlamentu. Veřejné peníze nejsou kasička Pětilepry na nákup přízně, naleštěných titulků a mediálního kadidla. Jestli všechno proběhlo čistě, není přece nic jednoduššího než otevřít účetní knihu a ukázat, kdo dostal kolik a za co. Jestli se kolem ní začne tančit, mlžit a kroutit prdelí jako stará kurtizána před posledním hostem v nálevně, smrad z močálu bude jenom houstnout.

Když premiér a šéf současné vládní koalice vytáhnul na světlo boží STRATKOM a začal kolem něj sypat cifry, ze kterých by se protočily oči i účetnímu v bordelu, stojí za to přestat na chvíli srkat pivo a poslouchat. Podle Babiše měl stát za Nutelliérovy vlády utratit kolem 157 milionů korun za STRATKOM a související aktivity, přičemž zhruba 132 milionů mělo padnout na kampaně. Zároveň mluví o více než 5,28 miliardy korun, které měly protéct přes několik agentur. Když tedy premiér vybalí cifru sto sedmapadesát mega kolem vládní strategické komunikace a vedle ní položí na stůl monstrózní balík přes pět miliard proteklých agenturními rourami, padá čelist i otrlým štamgastům zvracejícím po zavíračce do kanálu.

Část miliardového bahna nepochybně sahá i k předchozím garniturám, takže by bylo pitomé navlékat celý účet pouze Nutelliérovi na krk a pak s ním běhat kolem výčepu jako opilý exekutor s cizí fakturou. Jenže právě proto potřebujeme kompletní účetnictví vládního cirkusu, nikoliv další tiskovou estrádu, kde jedna parta ukazuje na druhou a všichni přitom sedí po kolena ve stejné státní žumpě. Jestli pod taktovkou fialového megalháře  Nutelliéra penězovod skutečně nabral rozměry protržené hráze u velkochovu vepřů, musí být dohledatelné, kudy proud tekl, kdo u něj držel kýbl a kdo si z veřejných peněz naplnil necky až po okraj.                                                                                                                           Daňový poplatník, sedřený jako stará herka před porážkou, má nezadatelné právo vidět účtenku s přesnou adresou každého mediálního hampejzu, kam erární oběživo nakonec doputovalo. Nestačí vyvěsit název agentury ze smlouvy a tvářit se, že účetní pitva skončila. Chceme konečného příjemce, konkrétní médium, konkrétní kampaň, konkrétní částku, datum a objednané plnění. Chceme vědět, jestli stát kupoval reklamní prostor, vyráběl informační kampaně, nebo za peníze občanů přikrmoval mediální chlívky, jejichž obyvatelé potom před vládními politiky vrtěli ocáskem a na opozici cenili zuby.                                                                                                                                                                                  Protože jestli z miliardového penězovodu tekly veřejné prachy přes agentury k presstitutkám, které současně hodnotily, chválily, zpovídaly nebo kritizovaly politiky, přestává být otázka "kolik stála kampaň" tou nejzajímavější. Mnohem zajímavější začíná být, kdo dostal kolik, za co a zda peníze nemohly vytvářet střet zájmů nebo ovlivňovat vztah presstitutek k vládě. Nechci pohádku od tiskového mluvčího ani excelovou plachtu s názvem prostředníka. Chci vidět poslední štaci každé koruny.

Jestli všechno proběhlo čistě, vyklopte účty na stůl.                                                                                                                                                        Kompletní. Bez kouřové clony, bez vytáček a bez agenturních matrjošek, kde otevřete jednu firmu, uvnitř sedí druhá, v ní třetí a na konci možná vykoukne mediální presstitutka s kasičkou na krku. A pokud se ukáže, že některé presstitutky inkasovaly tučné státní balíky a současně před Nutelliérem, Ropušanem a jejich kumpány rozhrnovaly červený koberec, budeme mít zatraceně jednoduchou otázku: sledovali jsme poslední roky nezávislou žurnalistiku, nebo politický hampejz, kde účet za služby nakonec zaplatil divák, posluchač a čtenář ze svých daní?

Protože presstitutka placená soukromým pasákem je problém jejího pasáka.                                                                                                            Presstitutka placená z našich daní je problém nás všech.

Tady začíná groteska, vedle které vypadá stará kurva s kapavkou jako ctnostná abatyše po ranní mši. Jestliže novinářská sebranka předstírá hlídací psy demokracie, z redakčních kazatelen káže plebsu morálku, nezávislost a svaté hodnoty žurnalistiky, známkuje vládní šašky a vysvětluje národu, kdo je demokrat a kdo už smrdí politickým peklem, zatímco současně z ministerských, krajských, obecních a státních cecků sají její chlebodárci miliony za reklamu a kampaně, vzniká kabaretní číslo, proti kterému je bordelmamá souložící s pasákem během účetní závěrky vzorem profesní etiky.

Pokud presstitutky kontrolovaly vládu, komentovaly její kroky, zpovídaly ministry, vybíraly témata, určovaly, který průser bude týden smrdět na titulní stránce a který se potichu spláchne do kanálu, a přitom jejich média dostávala peníze od státu, ministerstev, krajů, obcí nebo státních firem za reklamu a kampaně, neměli bychom kurva vědět, jak objemný finanční pupek mezi veřejnou kasou a mediální maštalí ve skutečnosti byl? Kolik přiteklo, komu, odkud, přes jakou agenturní rouru, za jakou službu a jak pravidelně se státní vemeno dojilo?

Netřeba hned hulákat o přímé korupci, protože samotná reklamní zakázka ještě z redaktora nedělá podplacenou kurtizánu a z každého média bordel s recepcí na ministerstvu. Jenže dokud zůstávají koneční příjemci a skutečné objemy peněz schované za agenturními plentami, každý soudný chlap u piva chápe princip, na který není potřeba doktorát z mediálních studií: plný žlab vytváří zatraceně příjemný důvod nekousat do ruky, která do něj pravidelně sype.                                                                                                                                                                                              A právě proto musí všechny částky ven.                                                                                                                                                                                Do poslední koruny.                                                                                                                                                                                                                  Protože hlídací pes demokracie může být placený z předplatného, reklamy nebo peněz svého majitele a pořád se můžeme hádat o jeho nezávislosti.                                                                                                                                                                                                                                Jakmile ale začne významnou část žrádla dostávat od baráku, který má hlídat, občan má sakra právo vědět, jestli před vraty ještě stojí hlídací pes, nebo už jen dobře nakrmený čoklík, který na svého krmiče zavrtí ocasem, olízne mu ruku a začne zuřivě štěkat na každého, kdo se zeptá, odkud má plnou misku.                                                                                                                                                                                                                          U volebních plakátů se přitom všichni do krve dohadují o transparentnosti, počítá se každá koruna na koblihu, propiska, billboard i předvolební guláš, lustruje se sponzor z Horní Dolní a pomalu se zkoumá, jestli kandidát nezaplatil ze stranické kasy hajzlbábě za dvě role papíru navíc. Jakmile ale začnou přes agenturní potrubí protékat stamiliony za státní reklamu, kampaně a komunikaci směrem k médiím, rozhostí se kolem konečných příjemců ticho jako v márnici po zavíračce. Najednou nikdo nepotřebuje vědět, kdo dostal kolik, za co a od koho, přestože právě média mají kontrolovat politiky, pitvat jejich peníze a řvát na poplach pokaždé, když kolem veřejné kasy zavane podezřelý smrádek.

Přitom by stačil primitivní veřejný rejstřík, kterému by rozuměl i poslední štamgast po šestém rumu: médium, konečný příjemce, částka, státní instituce, název kampaně, účel a rok. Hotovo. U každé vládní kampaně klidně QR kód vedoucí rovnou k údajům o tom, kolik celá paráda stála, kdo ji objednal, která agentura peníze rozvážela a ve kterých mediálních korýtkách nakonec přistály. Občan by nemusel lézt po registru smluv s baterkou v zubech, rozmotávat klubko firem jako instalatér kanalizaci pod bordelem a hádat, kde se z veřejné stoky ztratila poslední trubka.

Žádné krasořečnění o svobodě tisku, žádné kvičení o útoku na nezávislá média a žádné výmluvy na cenzuru, protože zveřejnit, kdo od státu dostal peníze, není cenzura ani útok na novináře. Jsou to účetní data. Čistá, holá a nepříjemně srozumitelná. Vyvalit je před národ bez ohledu na to, jestli ministerská křesla právě okupuje Nutelliér, Ropušan, Babiš nebo další principál politického cirkusu, který teprve čeká za oponou s nataženou prackou.

A potom si každý může udělat názor sám. Když médium nedostalo nic, krásně. Když dostalo pár drobných za běžnou inzerci, také krásně. Když ale někde vyskočí desítky milionů veřejných peněz a vedle nich roky servilních rozhovorů, naleštěných komentářů a redakčního štěkotu výhradně jedním směrem, nebude potřeba žádný cenzor, komise ani ministerstvo pravdy. Úplně postačí zveřejněná účtenka a jedna kurevsky nepříjemná otázka: hlídala redakce skutečně moc, nebo už jen hlídala státní cecek, ze kterého jí tekly prachy do koryta, a podle výše přítoku rozhodovala, kterému politikovi olíže prdel a kterého vláčí stokou?                                                                                                                                                            Ve vzduchu tak visí otázka smradlavější než kanál za bordelem po sobotní šichtě: šlo skutečně jen o obyčejnou státní inzerci, nebo si minulá vládní suita za cizí mozoly kupovala u části mediálního panoptika přízeň, servilitu a hlavně blahodárný klid od těch, kteří měli její pracky ve veřejné kase kontrolovat? Neříkám, že kupovala. Ptám se, protože dokud neznáme konečné příjemce a částky, můžeme stejně dobře věštit z lógru na dně hrnku po posledním hostovi.

Řešení přitom není žádná raketová věda ani ministerská alchymie pro tři náměstky, sedm poradců a agenturu s fakturou za dvacet mega. Stačil by jednoduchý veřejný registr:

MÉDIUM – ČÁSTKA – STÁT/KRAJ/OBEC – KAMPAŇ – AGENTURA – ROK.

U větších státních kampaní klidně QR kód vedoucí přímo na rozpis konečných příjemců. Žádné obviňování, žádná cenzura, žádné politické kecy a žádné redakční ječení, že někdo sahá svobodě tisku pod sukni. Jen několik čísel vytažených z účetní žumpy na denní světlo. Stejné pravidlo pro Nutelliéra, Babiše, Ropušana i každého dalšího politického principála, který jednou zaparkuje prdel v ministerském křesle a začne rozdávat peníze, které nejsou jeho.                                                                                                                                                                                                                      Vystává proto zatraceně nepříjemná otázka: byla státní inzerce za Nutelliérovy vlády opravdu jen obyčejným nákupem reklamního prostoru, nebo veřejné miliony vytvořily mezi částí médií a vládní mocí tak pohodlný finanční pelíšek, že z hlídacích psů demokracie začali být dobře krmení gaučáci, kteří na svého krmiče neštěkají, zato každému vetřelci ochotně prokousnou nohavici?

Byla to inzerce, nebo si Nutelliérova vláda za naše prachy pěstovala mediální bordel, kde se místo za pokoj platilo za přízeň, servilitu a zavřenou hubu?

Nevím.

Právě proto chci vidět účty.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                                  Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci.                                                                                                                                                    Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                            Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                  redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                              Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                            Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                          Pokud vám Facebroukovy fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                      Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                              Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                    Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                 Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                    Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                          Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                          Mstivoj Facebrouk