Na STAN dopadla atomovka

Tento fejeton vychází z článku Thomase Pauknera a z veřejně dostupných dokumentů, na které autor ve svém textu odkazuje. Pauknerovy závěry cituji nebo shrnuji, zatímco následné komentáře představují moje vlastní satirické úvahy.
Víte, co mě na české politice fascinuje úplně nejvíc? Že politici mají plnou hubu transparentnosti přesně do okamžiku, než si někdo sedne na prdel, otevře veřejně dostupné dokumenty a začne je opravdu číst. V tu chvíli se z největších bojovníků za otevřený stát stanou mistři mlžení, právnických veletočů a tiskových prohlášení, která jsou napsaná tak složitě, že jim nerozumí ani ten, kdo je sám sepisoval.
Přesně tenhle pocit jsem dostal, když jsem narazil na rozsáhlý článek Thomase Pauknera. Ne na hospodské plky, ale na text doplněný smlouvami, dokumenty ze Sněmovny, výpisy z registrů a dalšími podklady. Tak jsem udělal jedinou rozumnou věc. Neřešil jsem, kdo je Thomas Paukner, který odbočuje od samotné kauzy a tvrdí, že místo prověřování dokumentů, smluv a dalších podkladů se "novinářky" Zdislava Pokorná a Sabina Slonková začaly více zajímat o jeho osobu než o obsah zveřejněných materiálů. Podle Pauknera se tak jejich pozornost přesouvá od předložených dokumentů k člověku, který na ně upozornil. Prostě jsem otevřel ty dokumenty a udělal jsem přesně to, co dnešní političtí marketéři nesnášejí úplně nejvíc. Otevřel jsem ty dokumenty!!!
A najednou mi začalo být jasné, proč kolem celé věci panuje takové zvláštní ticho. Ne hysterický jekot opoziční Pětilepry. Ne televizní debaty, kde se servilní žvanilové z ČT, ČRo nebo CNN Prima news dvě hodiny hádají o tom, co si kdo myslel, když něco řekl. Ale takové to nepříjemné ticho, které nastane ve chvíli, kdy někdo v hospodě položí na stůl účet a všichni najednou koukají do stropu, protože nikdo nechce být ten první, kdo sáhne do peněženky.
Pokud sedí to, co Thomas Paukner popisuje a dokládá veřejně dostupnými dokumenty, pak se nebavíme o jednom zbloudilém úředníčkovi, který si spletl kolonku v excelové tabulce, ani o sekretářce, která omylem založila fakturu do špatného šanonu. Pak se bavíme o systému. A systémy jsou mnohem zajímavější než jednotlivci. Jednotlivec může udělat chybu. Systém chyby opakuje tak dlouho, až jim začne říkat standardní postup.
To je mimochodem největší nemoc dnešní české politiky. Když praskne průšvih, nehledá se pravda. Hledá se příběh. Nejdřív nastoupí tiskové oddělení, potom krizový marketér, následně právníci a nakonec přiběhne hejno mediálních presstitutek a servilních komentátorů z ČT, ČRo, CNN Prima news, kteří začnou veřejnosti nervózně vysvětlovat, že všechno je strašně složité, že občan nemá dost informací a že by měl hlavně zachovat klid, důvěřovat institucím a pokud možno přestat klást otázky, protože otázky jsou v dnešní době skoro stejně nebezpečné jako zdravý rozum. Jenže dokument je potvora. Nemá politické preference. Nemá stranickou legitimaci. Nechodí do televizních debat. Nepíše na sociální sítě. Prostě leží na stole a čeká, až si ho někdo přečte. A čísla jsou ještě horší. Ta se nedají ukecat, neutopí se v tiskové konferenci a nezmizí pod hromadou správně nastavených narativů. Buď sedí, nebo nesedí. A právě proto se politici papírů bojí mnohem víc než opozičních projevů.
Nevím, jestli má Thomas Paukner ve všem pravdu. To není moje parketa a už vůbec ne moje role. Práce starého hovnivála, který se už roky hrabe v českém politickém sajrajtu, je podívat se na dokumenty, které autor zveřejnil, a položit úplně obyčejnou otázku. Jsou-li jeho závěry mylné, proč je nikdo nevyvrátí stejně konkrétními dokumenty? Protože čím víc papírů jsem otevřel, tím víc jsem pozbýval pocitu, že se dívám na obyčejnou účetní nepřesnost, a tím víc jsem si říkal, že tentokrát nebude stačit jedna tisková konference a pár naučených vět o transparentnosti.
Paukner ve svém článku tvrdí, že podle dokumentů, které shromáždil a zveřejnil, nešlo o nahodilé administrativní pochybení, ale o dlouhodobě nastavený systém, který podle jeho názoru účelově převáděl peníze z poslaneckých náhrad do hnutí STAN. Uvádí, že analyzoval tři kanceláře v Brně, přestože podobných kanceláří bylo podle něj devatenáct jen u poslanců, a tvrdí, že fungování společnosti BeSTAN vykazuje podle něj tak závažné nesrovnalosti, že by si zasloužily pozornost příslušných kontrolních orgánů. Paukner zároveň píše, že podle jeho názoru bude pro vedení hnutí obtížnější reagovat na tuto kauzu než na předchozí politické aféry, protože ji podle něj doprovází rozsáhlá dokumentace. V závěru článku spekuluje, že by důsledky celé záležitosti mohly být pro Víta Rakušana politicky velmi vážné, a tvrdí, že vedení STAN podle něj dlouhodobě podcenilo rizika způsobu, jakým celý systém fungoval.
Jenže víte, co mě na tom všem zaujalo úplně nejvíc? Ani ne ty částky. Česká politika už dávno utratila tolik peněz za větší pitomosti, že by z nich šlo vydláždit dálnici až na Měsíc a ještě by zbylo na cyklostezku kolem Saturnu. Mnohem víc mě zaujalo něco jiného.
Jestli totiž Thomas Paukner opravdu správně přečetl všechny ty smlouvy, faktury, účetní výkazy a další dokumenty, pak se nebavíme o jednom nenažraném politikovi ani o jednom úředníkovi, který si spletl kolonku v excelové tabulce. Pak už se bavíme o systému. A systémy jsou daleko nebezpečnější než jednotlivci. Jednotlivec totiž může udělat chybu. Systém chybu opakuje tak dlouho, až jí začne říkat standardní pracovní postup.
Na české politice je totiž nejděsivější právě tohle. Když se někde objeví podezření, nikdo se nejdřív neptá, jestli je pravdivé. Nejdřív se řeší, kdo ho zveřejnil, komu tím prospívá, kdo za ním stojí, kdo ho financuje a jestli náhodou není agentem Marťanů. Dokumenty mohou klidně ležet na stole, ale hlavně rychle najít způsob, jak zpochybnit člověka, který je přinesl. Je to starý trik. Když nemůžeš rozbít zrcadlo argumenty, rozbij toho, kdo ho drží.
Jenže dokument je zatraceně tvrdohlavá věc. Nemá emoce. Nemá stranickou legitimaci. Nechodí do televizních debat. Prostě si tak leží na stole a čeká, až si ho někdo přečte. A jestli jednou nastane chvíle, kdy se ukáže, že měl autor pravdu, nebude největší ostudou to, co je napsáno v těch smlouvách. Největší ostudou bude, že se zase celé týdny řešilo, kdo na problém upozornil, místo aby se řešilo, jestli ten problém skutečně existuje.
A přesně proto se starý hovnivál nikdy nezačíná ptát, jestli má rád autora článku. Začíná se ptát, jestli smrdí ta hromada, do které právě hrábl. Protože když se z hromady začne kouřit, není největší problém hovnivál. Největší problém bývá to, co se pod tou hromadou celé roky snažil někdo zahrabat.
Paukner jde ve svém článku ještě dál. Tvrdí, že Rakušan je nyní obnažený, zranitelný a značně nervózní. a že bude zajímavé sledovat, odkud na něj přijde první skutečný útok. Zda od politických soupeřů, kterým v minulosti znepříjemňoval život, nebo od lidí z vlastního mocenského okruhu, kteří podle autora článku mohou začít především chránit sami sebe. Zároveň upozorňuje, že skutečná zkouška teprve čeká česká média. Podle něj se ukáže, zda budou k této kauze přistupovat se stejnou razancí jako k jiným politickým případům, nebo zda se znovu potvrdí, že některé politické značky požívají podstatně větší mediální shovívavosti než jiné.
Tím ale Pauknerův článek podle mě přestává být jen o jedné politické straně. V tu chvíli už nejde jen o to, jestli měl pravdu nebo ne. Začíná jít o něco mnohem zajímavějšího. Jak se k celé věci postaví média. Jestli vezmou jeho tvrzení, otevřou dokumenty, které cituje, a začnou je poctivě prověřovat, nebo jestli se znovu odehraje staré české divadlo, ve kterém se místo papírů pitvá autor a místo čísel se rozebírá, kdo se s kým zdraví na chodbě. Protože právě tady se pozná, jestli mají novináři stejný metr na všechny, nebo jestli se metr vytahuje jen tehdy, když se to zrovna hodí.
Paukner pokračuje:
"Rakušan chce mlžit, ale nemá jak. Nějaký nešťastník z hnutí STAN dal v pozdních nočních hodinách pod můj příspěvek vyjádření. Jak jsem psal, vedení STAN bylo toho dne poněkud neklidné. Dobře tak. Taktikou tedy bude mlžení a mediální ticho. V takovém případě je třeba sebrat argumenty ještě předtím, než se vymyslí, na koho to pomyslně hodit."
Tohle už není jen Pauknerova úvaha nad jednou kauzou. Tohle je podle mě učebnicový popis toho, jak dnes funguje česká politika. Když se objeví nepříjemná otázka, nehledá se odpověď. Hledá se tiskový mluvčí. Pak krizový marketér. Pak právník. Nakonec se čeká, až mediální mlha udělá svoje a veřejnost začne řešit úplně něco jiného. Je to pořád stejný scénář. Nejdřív mlčet. Potom mlžit. Nakonec tvrdit, že vlastně není co vysvětlovat. A když ani to nezabere, vytáhne se stará česká klasika. Za všechno může opozice, novináři, sociální sítě nebo kdokoli jiný, jen ne ten, kdo sedí za volantem.
A teď už jen čekám, s čím se Ropušan vytáhne příště. Že ty kanceláře vlastně vznikly omylem při rekonstrukci? Že je nakreslil architekt do špatného patra? Nebo že je Prevítkovi při partičce Monopolů přidělily děti, zatímco Bankéře dělal Dvořák? Česká politika už mě totiž naučila jednu věc. Když se vysvětlení začne podobat scénáři absurdního divadla, bývá někdy samotná obhajoba zábavnější než původní kauza.
Paukner následně nastínil scénář, kterým se podle jeho názoru bude hnutí STAN bránit. Tvrdí, že první linií obrany bude zpochybnění výše nájemného placeného Lesům České republiky. Ve svém článku uvádí, že očekává argumentaci, podle níž činil nájem 550 tisíc korun, nikoli 253 tisíc korun, jak vypočetl on. Tento výklad odmítá s tím, že podle zveřejněné smlouvy se vyšší částka týká prostor v prvním patře, kde sídlilo takzvané STANoviště, zatímco poslanecké kanceláře byly podle něj umístěny v pátém patře budovy. Paukner dále upozorňuje, že ve smlouvách s Poslaneckou sněmovnou se o prostorách v prvním patře podle něj vůbec nehovoří a z toho vyvozuje, že očekávaná argumentace nebude odpovídat obsahu dokumentů, které zveřejnil.
Tohle je přesně okamžik, kdy přestávám poslouchat politiky a začínám číst papíry. Ne proto, že bych věřil každému dokumentu víc než každému člověku, ale protože papír se alespoň neurazí, když se ho zeptáte na nepříjemnou otázku. Jestli Paukner špatně čte smlouvy, mělo by být poměrně snadné ukázat, kde se spletl. Jestli je ale čte správně, pak nebude stačit odříkat naučenou tiskovou mantru o dezinformacích, účelových útocích a špatném pochopení celé věci. V tu chvíli totiž přestává rozhodovat hlasitost tiskové konference a začíná rozhodovat obsah dokumentů. A proti papíru se řeční podstatně hůř než proti opozici.
Paukner pokračuje a ke svým tvrzením přikládá konkrétní odkazy na smlouvy, dokumenty Poslanecké sněmovny i oficiální podklady opatřené elektronickým podpisem. Na jejich základě popisuje vlastní výpočet nákladů na pronájem kanceláří a uvádí, že po započtení parkovacích míst i dalších prostor dospěl k částce přibližně 160 tisíc korun. Současně poukazuje na to, že podle údajů Poslanecké sněmovny inkasovalo hnutí STAN v letech 2022 až 2024 za pronájem těchto kanceláří částky v řádu stovek tisíc až více než jednoho milionu korun ročně.
Víte, co mě na tom fascinuje úplně nejvíc? Ani ne ty čísla. Ta mohou být správně nebo špatně spočítaná. Fascinuje mě něco úplně jiného. Paukner nepřišel s hospodskou historkou začínající slovy "jedna paní povídala". Místo toho vyskládal na stůl smlouvy, dokumenty ze Sněmovny a veřejně dostupné podklady a řekl: "Tady to máte. Podívejte se sami." A přesně tady podle mě končí politika a začíná obyčejná selská logika. Jestli jsou ty dokumenty špatně vyložené, mělo by být zatraceně jednoduché ukázat kde. Jenže papír je protivník, kterému se špatně nadává do dezinformátorů. Papír nemá Facebook, nevystupuje v televizi a neposílá nenávistné komentáře. Prostě leží na stole a čeká, až ho někdo otevře. A právě z toho bývají politici nejvíc nervózní.
Paukner pokračuje dalším okruhem argumentů. Tvrdí, že podle dokumentů, které analyzoval, vznikl model, v němž stát podle něj vystupoval současně jako pronajímatel i plátce, zatímco mezi oběma stranami figurovala společnost stoprocentně vlastněná hnutím STAN. Současně upozorňuje, že tato společnost dlouhodobě vykazovala účetní ztrátu, a klade otázku, jak je tento výsledek slučitelný s údaji, které ve svém článku zveřejňuje. Autor zároveň uvádí, že podle jeho názoru by vysvětlení celé věci nemělo směřovat k němu, ale především k příslušným kontrolním orgánům, na které ve svém textu odkazuje.
A tady už jsem odložil kafe a nalil si radši pivo. Protože jestli něco v české politice funguje naprosto spolehlivě, pak je to schopnost zamotat jednoduchou věc tak dokonale, až obyčejný člověk uvěří, že bez tří právníků, čtyř auditorů a pěti ekonomů nemá vůbec právo položit jedinou otázku. Jenže některé otázky jsou zatraceně prosté. Když někdo předloží veřejné dokumenty a tvrdí, že z nich vyplývá určitý obraz fungování celého systému, pak nestačí odpovědět, že je všechno složitější. Buď ten obraz neodpovídá skutečnosti, a pak by mělo být možné to doložit stejně konkrétními dokumenty. Anebo odpovídá alespoň zčásti, a pak už nejde o přestřelku na sociálních sítích, ale o téma, které si zaslouží důkladné prověření příslušnými institucemi.
Paukner pokračuje další kapitolou, kterou výmluvně nazval Hamižnost nezná mezí. Tvrdí, že kromě dříve popsaných nesrovnalostí narazil ještě na další okolnosti, které podle něj celý obraz dále komplikují. Uvádí například, že Poslanecká sněmovna podle jím zveřejněných dokumentů uhradila nájem za listopad 2021, přestože pronájem podle jeho tvrzení v té době ještě neexistoval. Připomíná, že peníze byly následně vráceny, zároveň však tvrdí, že tato epizoda podle něj dobře ilustruje způsob, jakým byl celý systém nastaven. Dále upozorňuje na částky účtované za internetové a telefonní služby v regionálních kancelářích a odkazuje přitom na dokumenty, které podle něj tato čísla dokládají.
Tady už jsem se smát přestal. Ne proto, že by mi došel humor. Ale protože česká politika má jednu neuvěřitelnou vlastnost. Vždycky dokáže posunout hranici absurdity o kus dál. Člověk si řekne, že větší blbost už nevymyslí ani scénárista po dvou litrech rumu, a druhý den zjistí, že realita zase předběhla fantazii.
Jestli Paukner správně přečetl dokumenty, na které odkazuje, pak už se nebavíme o jedné faktuře ani o jednom administrativním zaškobrtnutí. Bavíme se o tom, že se kolem veřejných peněz pohybovalo tolik papírů, smluv, dodatků, výkazů a účetních operací, až z toho obyčejného člověka rozbolí hlava dřív, než se dostane na druhou stránku.
A právě na tohle politici spoléhají nejvíc. Že občan po deseti minutách mávne rukou, zaklapne notebook a řekne si, že tomu stejně nemůže rozumět. Jenže přesně v tu chvíli začíná práce starého hovnivála. Ne proto, aby dělal soudce. Ale proto, aby se pořád dokola ptal jediné sprostě jednoduché otázky. Když je všechno tak čisté, průhledné a v nejlepším pořádku, proč je kolem toho tolik vysvětlování a proč musí být každá odpověď třikrát delší než samotná otázka? To je totiž okamžik, kdy zdravý selský rozum začne cítit smrad, i když mu všichni kolem tvrdí, že právě rozkvetla levandule.
Paukner pokračuje konkrétními čísly. Uvádí, že podle dokumentů, které zveřejnil, nebyly náklady na internet a telefon účtovány za celek, ale za jednotlivé poslanecké kanceláře. Tvrdí, že nejvyšší částky byly vykázány v roce 2023 a jako příklady uvádí poslance Josefa Fleka, Martina Hájka a Janu Krutákovou. Zároveň píše, že podle jeho zjištění tyto služby fakturovala společnost BeSTAN s.r.o. a že náklady byly hrazeny z veřejných prostředků.
A právě tady už jsem začal přemýšlet, jestli se v těch kancelářích náhodou neotevírala pobočka NASA. Protože když obyčejný člověk slyší, kolik dnes stojí internet a telefon, většinou začne nadávat svému operátorovi. Jenže když narazí na podobná čísla ve veřejných dokumentech, začne si klást úplně jinou otázku. Co se za těmi částkami vlastně skrývá?
Neříkám, že znám odpověď. Od toho jsou dokumenty, účetnictví a kontrolní orgány. Ale přesně tohle je okamžik, kdy by podle mě měla skončit politika a začít obyčejná kontrola veřejných peněz. Protože důvěra občanů nevzniká tím, že se jim řekne "věřte nám". Vzniká tím, že se každá položka dá srozumitelně vysvětlit. A když se kolem jedné faktury musí postavit armáda tiskových mluvčích, právníků a krizových marketérů, začne mít starý hovnivál pocit, že se tu možná neřeší jen účet za internet, ale něco mnohem většího.
Paukner uzavírá tuto část svého článku velmi razantním hodnocením. Tvrdí, že podle jeho názoru nelze popsané okolnosti vysvětlit jako selhání jednotlivce, ale že ukazují na dlouhodobě fungující systém, za který podle něj nese odpovědnost samotné hnutí STAN. Současně uvádí, že zatím nemá k dispozici údaje ze Senátu, nicméně podle indicií, které popisuje, mohl obdobný model zahrnovat i další politiky. V této souvislosti zmiňuje také Mikuláše Beka a dodává, že bude čekat na další dokumenty, které by jeho domněnky potvrdily nebo vyvrátily.
Tady jsem si uvědomil jednu věc. Paukner už nepíše jen o účetnictví. Píše o důvěře. A důvěra je v politice zvláštní měna. Buduje se roky, ale stačí pár otázek, na které nikdo neumí srozumitelně odpovědět, a začne se rozpadat rychleji než mokrý karton v podzimním dešti.
Jestli jsou Pauknerovy závěry správné nebo ne, to není otázka pro hospodského štamgasta ani pro starého hovnivála. Od toho existují instituce, které mají přístup ke všem podkladům a pravomoci věc prověřit. Co ale může udělat každý občan, je chtít, aby se na podobné otázky odpovídalo otevřeně, konkrétně a bez kouřových clon. Protože v okamžiku, kdy se místo odpovědí začnou vyrábět jen další tiskové strategie a další vysvětlení vysvětlení, přestává se ztrácet jen důvěra v jednu politickou stranu. Začíná se ztrácet důvěra v celý systém. A to už není problém jednoho hnutí. To je problém celé země.
Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.
Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl? redakce@facebouk.cz
Diskuse k tomuto
článku probíhá ve skupině: Facebrouk – Archiv
absurdit a diskuse čtenářů Připojte se k
debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/
Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem. Číslo účtu: 323549364/0300
Děkuji za přízeň, podporu a sdílení. Mstivoj Facebrouk
