Na čem frčí Bartoš ?

Někdy si říkám, že jsem se narodil do špatné doby. Když jsem byl malej, učili nás, že člověk sice dokáže postavit přehradu, tunel nebo most, ale počasí poroučet neumí. Pak přišel bolševik se svým slavným heslem "Poručíme větru, dešti." Tvářil se přitom, že přírodu zlomí stejně snadno jako lidské charaktery a zdravý selský rozum. Myslel jsem si, že tahle nabubřelá pitomost skončila na smetišti dějin spolu s rudými prapory, pionýrskými šátky, prvomájovými průvody, okresními tajemníky a všemi těmi vyžranými stranickými aparátčíky, kteří byli přesvědčeni, že když něco odhlasují na schůzi, začne se podle toho točit celá planeta.

Spletl jsem se. Zdá se, že neomarxistický pirát Ivan Bartoš oprášil staré bolševické heslo, oklepal z něj prach a rozhodl se dokázat, že ani po pětatřiceti letech od pádu komunismu ještě není všechno ztraceno. Že i Slunce lze přece usměrnit, když se tomu bude věnovat dostatečný počet členek pirátského Slepičího džihádu. Ten přišel s takzvanou moderní politikou. Ta s sebou přitáhla s sebou armádu šílených klimatických proroků, ideologických dozorců správného myšlení a vševědů s diplomem vytištěným na domácí tiskárně z oboru Zachraňování planety. A já najednou zjistil, že jsem celý život žil v omylu. Stačilo zvolit ty správné poslance. A neobolševičtí Piráti se pustí do posledního nesplněného úkolu lidstva.

Dostat pod státní kontrolu i Slunce. A to byl teprve začátek.

Seděl jsem s otevřenou hubou a zíral na přímý přenos ze Sněmovny. Už jsem viděl ledacos. Poslance spát, řvát, urážet se, mávat papíry, předvádět ochotnické divadlo i vzájemně se obviňovat z konce demokracie. Ale to, co tam ten den rozpoutali Piráti, jsem ještě nezažil.

Venku bylo vedro jako v pekárně. Teploty šplhaly ke čtyřiceti stupňům a o pár dní později padl v Doksanech nový český rekord 41,9 stupně. To jsou fakta. Vedro bylo pořádné a nikdo soudný to nezpochybňuje.

Jenže místo aby se poslanci bavili o tom, jak lidem během tropů skutečně pomoct, rozjela se několikahodinová soutěž o titul "Největší klimatický prorok roku".

Jako první vyrazila k řečništi pirátská poslankyně Irena Ferčíková Konečná, ve skutečnosti členka Strany zelených. Sotva popadla mikrofon, začalo to létat. Klimatická krize. Mimořádná situace. Katastrofa. Okamžité řešení. A protože v české politice musí být za všechno vždycky někdo vinen, přišla řada i na ministra zahraničí Petra Macinku. Připomněla mu jeho dřívější výrok, že klimatická krize skončila, a s výrazem státní zástupkyně těsně před vynesením rozsudku se ho začala ptát, kde prý udělali "pánové od aut" chybu.

Seděl jsem, poslouchal to a měl jsem pocit, že jsem omylem nepřepnul na parlamentní přenos, ale na konkurz do ochotnického spolku Poručíme větru, dešti II.

Po ní se začaly k řečništi trousit další pirátské poslankyně, soudružky ze Slepičího džihádu. Eva Šrámková, Gabriela Svárovská a Olga Richterová. Jedna po druhé. Jak slepice, kterým někdo právě otevřel dvířka od kurníku. Jedna kdákala o klimatické katastrofě, druhá strašila zdravotními riziky, třetí zachraňovala seniory před sluncem a čtvrtá by nejradši vyhlásila klimatickou pohotovost pokaždé, když teploměr přeleze přes třicítku. Poslouchal jsem to a říkal si, že kdyby v tu chvíli nad Prahou proletěl čáp, okamžitě by vznikla parlamentní komise pro regulaci jeho letové výšky. Pak se zvedl Ivan Bartoš. V tu chvíli jsem přestal srkat pivo. Bývalý předseda Pirátů. Bývalý ministr pro místní rozvoj. Živočich, který se nesmazatelně zapsal do dějin české státní správy tím, že dokázal proměnit digitalizaci stavebního řízení v digitální funebrácký vůz, po kterém zůstaly nefunkční systémy, zoufalí úředníci a stavebníci mlátící hlavou o zeď. Říkal jsem si, že teď konečně přijde nějaký rozumný návrh. Přišel. Jen trochu jiný, než jsem čekal. Ivan Bartoš totiž navrhl, aby Poslanecká sněmovna vyzvala ministra Petra Macinku k zajištění toho, aby teplota ve městech nepřekračovala pětadvacet stupňů. Ano. Čtete správně. Pětadvacet stupňů. V tu chvíli jsem si byl skoro jistý, že koukám na sestřih z nějakého satirického pořadu. Pak jsem si zkontroloval program televize. Nebyl to humoristický kanál. Nebyl první duben. Nebyla to recese ani falešná zpráva kolující po sociálních sítích. Byl to přímý přenos z Poslanecké sněmovny. Řečníkem nebyl ožralý hospodský sebestředný blb po osmi pivech. Byl to bývalý ministr České republiky. Člověk, který měl řídit digitalizaci stavebního řízení a nezvládl ani to, aby se úředníci bez problémů přihlásili do systému. Ten se teď, zdá se, rozhodl řídit počasí.

Začal jsem přemýšlet nad tou šílenou absurditou. Co jsem to vlastně právě slyšel? Jsou jen dvě možnosti. Buď byl Bartošův návrh míněný vážně. A pak se musím smířit s tím, že se česká politika definitivně přestěhovala z reality do pohádkového lesa, kde se počasí řídí usnesením Výboru zvířátek, kterému předsedá Slepičí džihád, vítr fouká podle metodického pokynu Ministerstva kvokání, déšť smí spadnout teprve po vyplnění příslušného formuláře a Slunce čeká na souhlas digitální Bartošovy pracovní skupiny, než se vůbec odváží vykouknout nad obzor.

Nebo to byl fór. Jenže pak mi vrtá hlavou jiná věc. Od kdy se z Poslanecké sněmovny stalo estrádní jeviště? Mám neodbytný pocit, že od chvíle, kdy se do ní nastěhovali neobolševičtí Piráti, ideologičtí aktivisté přesvědčení, že usnesením lze poručit větru, dešti, Slunci, občanům i zdravému rozumu. Já blbec jsem si celou dobu myslel, že se tam schvalují zákony, rozhoduje o miliardách z našich daní, řeší bezpečnost státu a budoucnost země. Místo toho člověk chvílemi sleduje představení, které připomíná ochotnický festival, kde se soutěží o nejodvážnější nápad, jak poručit přírodě. Dobře si pamatuju, jak se podobným nápadům lidi smáli u piva. Dneska se pronášejí od řečnického pultu v Poslanecké sněmovně. A to je na tom celé to nejděsivější. Ne samotný výrok. Ale ten okamžik, kdy se absurdní nápad pronese s naprosto vážnou tváří, kolem sedí stovky lidí, běží kamery, zapisují se stenozáznamy a nikomu už ani nepřijde divné, že se parlament začíná podobat divadelnímu souboru, který se rozhodl zinscenovat pokračování slavného budovatelského muzikálu Poručíme větru, dešti.

Pak je ještě další možnost. Sehnal novej model, Frčí na něčem silnějším. Nebo mu změnili medikaci Nebo se mu povedlo vyprovokovat Macinku, což byl asi jeho prvotní záměr.

Petr Macinka se tedy zvedl. Po hodinách klimatického kázání, katastrofických vizí, pirátského kvokání a soutěže o největší ekologickou apokalypsu jsem se obával další čtvrthodiny prázdného žvanění, papírových mouder, úřednického kvokání a slovního hnoje namíchaného z klimatické spravedlnosti, uhlíkové neutrality, inkluze, diverzity a dalších módních keců, které zní strašně chytře, ale ve skutečnosti znamenají úplný kulový. Další slovní guláš namíchaný z klimatické spravedlnosti, uhlíkové neutrality, odolnosti, inkluze, udržitelnosti a všech těch módních zaklínadel, která zní strašně chytře, ale člověku po nich zůstane v hlavě asi tolik jako po ranním vysílání Českého rozhlasu. Nepřišla. Macinka se postavil k pultíku, rozhlédl se po tom panoptiku klimatických proroků a pronesl jedinou větu. "V létě je horko, v zimě je zima a v noci je tma. Takže to je krize."

A bylo vymalováno. Pak už jen suše poznamenal, že někteří lidé jsou možná přehřátí, ale Strana zelených je přehřátá značně. Musím přiznat, že jsem se v tu chvíli málem udusil pivem. Po hodinách parlamentní šaškárny, kde se člověk dozvěděl, že vedro je téměř důvod ke svolání krizového štábu, přišla jedna obyčejná věta, která propíchla celé to nafouknuté ekologické představení jako rezavý hřebík pouťový balónek. A přesně to na ideologických aktivistech nesnáším nejvíc. Dokážou celé hodiny omílat jednu samozřejmost, obalit ji cizími slovy, zabalit do tří strategií, čtyř akčních plánů, pěti pracovních skupin a šesti kulatých stolů, až člověk získá pocit, že bez ministerského razítka už snad ani Slunce nesmí ráno vyjít nad obzor. Jenže ono vyjde. Stejně jako vyšlo před padesáti lety. Stejně jako vyšlo před sto lety. Dost pravděpodobně vyjde i dlouho poté, co dnešní političtí spasitelé světa zmizí v propadlišti dějin vedle všech ostatních, kteří si kdysi mysleli, že přírodě stačí poručit z řečnického pultu. Na počasí totiž neplatí stranická legitimace, hlasování ani usnesení Poslanecké sněmovny. A to je možná ta nejkrutější zpráva pro každého, kdo si pořád myslí, že se Slunce dá řídit stejně jako tisková konference.

Pojďme se na tuhle komedii podívat ještě z druhé strany. Přiznám se, že když jsem poslouchal, jak se od řečnického pultíku začíná plánovat řízení počasí, najednou mi hlavou prolétla jedna stará vzpomínka. Ivan Bartoš. Ano, ten samý Ivan Bartoš, který teď možná v rauši přemýšlí, jak dostat pod kontrolu teplotu ve městech. Než se člověk pustí do řízení Slunce, možná by měl nejdřív zvládnout to, co má obě ruce, dvě nohy a vypínač. Vzpomínáte si ještě na jeho proslulou digitalizaci stavebního řízení? Na ten zázrak, který měl občanům ušetřit čas, úředníkům práci a státu ostudu?

Dopadlo to asi stejně elegantně, jako kdyby instalatér opravoval vodovod dynamitem. Úředníci se nemohli přihlásit. Stavebníci nemohli podávat žádosti. Projektanti koukali na monitory stejně bezmocně jako rybář na vypuštěný rybník a papíry začaly znovu putovat po úřadech rychleji než před slavnou digitalizací. Datové schránky, e-maily, papírová podání. Prostě návrat do doby, kdy člověk ještě věřil, že fax představuje vrchol technického pokroku. Sdružení tajemníků městských a obecních úřadů systém označilo za nefunkční. Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků oslovila přes dva tisíce lidí z oboru. A víte, kolik z nich řeklo, že se práce skutečně zrychlila? Sedm procent. Sedm. To je výsledek, za který by se styděl i hospodský, kdyby mu po rekonstrukci přestalo téct pivo ze třinácti kohoutů. Sedmdesát procent lidí naopak muselo hledat náhradní cesty, protože Portál stavebníka fungoval asi tak spolehlivě jako deštník z papíru během lijáku. Ozývaly se odhady škod ve stovkách milionů korun. Padaly výroky o digitálním atentátu na stavební sektor. Mluvilo se o tisících stavebních povolení za desítky miliard korun, která uvízla v systému jako náklaďák zapadlý po nápravy v jarním blátě. A přesto se z ministerstva dál ozývalo, že se vlastně všechno povedlo, že je vidět pozitivní trend a že se jen nesmí ztrácet víra.

To je mimochodem jeden z nejpodivnějších standardů dnešní politiky. Když něco posere obyčejný člověk, má těžkej průšvih, kterej budou možná splácet ještě jeho vnoučata. Když to posere politik, dostane nový mikrofon, další televizní debatu a příležitost vysvětlit veřejnosti, že se vlastně nic nestalo, všechno běží podle plánu a jediný problém spočívá v tom, že občané nedokázali pochopit velikost jeho geniality.

Nakonec přišlo odvolání z ministerské funkce. A teď ten samý člověk navrhuje, aby se stát pustil do regulace teploty. Nevím, jak vy. Ale já bych možná nejdřív zprovoznil stavební portál. Kdyby to náhodou nevyšlo, zkusil bych aspoň zaplatit škody, které po té digitální taškařici zůstaly. A teprve potom bych se s plnou vážností pustil do řízení Slunce, větru, deště a zbytku vesmíru.

To je na podobných příbězích možná nejpozoruhodnější. Když se něco nepovede, běžný člověk to pozná podle portmonky. Politik to pozná podle tiskové konference. Nakonec přišlo odvolání z ministerské funkce a návrat do poslanecké lavice. Jenže některé výroky mají zvláštní schopnost připomenout minulost lépe než stohy analytických zpráv. Když totiž člověk slyší návrh, který působí jako scénka z absurdního divadla než jako parlamentní debata, nevyhnutelně si vzpomene, že podobně sebevědomě kdysi vznikaly i projekty, které měly změnit republiku a místo toho zaměstnaly hlavně krizové štáby, právníky a trpělivost daňových poplatníků.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                                    redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                          Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                    Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                  Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                      Mstivoj Facebrouk