Miliony pro chvilkaře

kterak se ve Nutelliérověžumpě rozdávaly peníze na správné názory

Seděl jsem onehdy ve své Kanceláři posledního rozumu, mezi regály prohnutými pod vahou odkazů na grantové žádosti, kde se stejné ryby celý život navzájem krmí z veřejných peněz, zatímco si současně samy píší pravidla, podle kterých budou krmeny i příště.

A právě tehdy mě do očí praštila další perla z koruny pozdní epochy profesora Nutelly.

Miliony pro film o Milionu chvilek.                                                                                                                                                                                        Miliony.                                                                                                                                                                                                                                            Ve státě, kde obyčejný člověk počítá každou složenku jako středověký mnich počítající poslední zrníčka obilí před koncem zimy. Ve státě, kde se důchodce rozhoduje mezi léky a topením, kde řemeslník platí daně s výrazem člověka odsouzeného k veřejnému bičování a kde podnikatel vyplňuje formuláře s takovou intenzitou, že by mohl být považován za profesionálního opisovače středověkých rukopisů.

Právě v takovém Nutelliérovou bandou vydrancovaném státě se našla pořádná kupa peněz na film oslavující aktivistické hnutí, které celé roky vystupovalo jako spontánní hlas lidu. Spontánní. To slovo je v podání Miliónu chvilek a jeho majitele hochštaplera Mináře dnes stejně uvěřitelné jako reklama na vegetariánský, dietní, uzený bůček. Zvlášť když si člověk vzpomene, kolik peněz, kampaní, projektů, veřejných sbírek a politických plánů se kolem údajně spontánního hnutí za ty roky nahromadilo. Zejména na památnou epizodu se založením strany, která měla zachránit českou politiku, vybrala miliony korun od podporovatelů, ani nestihla představit pořádný program a zmizela rychleji než sníh na dubnovém slunci. Od té doby připomíná spíše politického Yettiho. Mluví se o ní často, ale viděl ji málokdo. Čím déle člověk pozoruje zdejší veřejný prostor, tím více zjišťuje, že spontánnost dnešní občanské společnosti připomíná zahradní jezírko napájené desítkami hadic, čerpadel a potrubí, zatímco jeho majitel stojí vedle čerpadla a tvrdí, že voda vyvěrá sama od sebe.

A tak se opět ukázalo něco, co už dávno tuší každý člověk, který ještě neztratil schopnost rozeznat skutečný život od Nuterlliérova divadla. Že mezi aktivismem, politikou, neziskovým sektorem, poradními radami, kulturní sférou, mediálním světem a grantovým průmyslem už dávno neexistují hranice. Všechno se přelévá do všeho, jako stará voda v zanedbaném akváriu. Stejní lidé sedí dnes v komisi. Zítra v radě. Pozítří v neziskovce. Za týden v poradním orgánu. Za měsíc ve správní radě. Za rok v ministerské expertní skupině. A za dva roky udělují ceny sami sobě za občanskou statečnost. Je to uzavřený koloběh dotačního života.

Taková hnusná recyklace veřejných peněz. Něco mezi uzavřeným ekosystémem a rodinnou firmou.

A právě proto je celá kauza kolem filmu o Milionu chvilek tak nádherně odporná, protože už dávno nejde o jeden dokument. Jde o dokonalou ukázku toho, jak se v této zemi propletla politika, aktivismus, média, dotační neziskový průmysl, státní peníze a kulturní sféra do jediné nenažrané ideologické hydry, která se celé roky vydávala za spontánní hlas lidu. Ve skutečnosti však připomínala uzavřený klub městských moralistů, kde si stále stejní lidé navzájem přikyvovali, přidělovali peníze, udělovali ceny, zvali se do televizí a přesvědčovali veřejnost, že právě jejich názor představuje demokracii, pokrok, morálku i budoucnost zároveň. Kdo si dovolil vystoupit z řady, ten dříve či později skončil v mediálním mlýnku, kde se z obyčejného člověka během několika dnů stal extremista, dezolát, proruský troll, svoloč, svině, přinejmenším osoba trpící nedostatečnou láskou k Bruseli. A tak jsem seděl ve svém Archivu absurdit, sledoval další výlevy o údajně nezávislé kultuře a měl jsem pocit, že sleduji socialistický instruktážní film z osmdesátých let. Jen místo pionýrů a rudých šátků dnes po republice pobíhají profesionální aktivisté s duhovými plackami, evropskými vlaječkami a grantovou žádostí v podpaží, zatímco občanům se špatně skrývaným despektem vysvětlují, že právě oni představují demokracii, svobodu, morálku, pokrok a správné myšlení zároveň. Čím déle je člověk poslouchá, tím silněji získává pocit, že nesleduje občanské hnutí, ale náborovou schůzi sekty, jejíž členové už dávno přestali rozlišovat mezi veřejným zájmem, vlastním názorem a státní pokladnou. Milion chvilek se za prezidentování Zemana celé roky tvářil jako spontánní občanská iniciativa, jako lidové povstání slušných lidí proti strašlivému barbarství Andreje Babiše, Miloše Zemana a všech těch venkovských kacířů, kteří si dovolili neklanět se bruselskému oltáři dostatečně hluboko. Dnes už se ani nesnaží skrývat, že kolem tohoto prostředí vyrostl celý ideologický průmysl, v němž se aktivismus, média, kultura, neziskovky, demonstrace a veřejné peníze přelévají mezi sebou stejně přirozeně, jako se za minulého režimu přelévaly funkce mezi okresním tajemníkem, předsedou JZD a vedoucím kulturní komise. Jedni organizují demonstrace, druzí píší články, třetí udělují granty, čtvrtí natáčejí filmy a pátí následně vysvětlují veřejnosti, proč je to všechno naprosto normální.

A právě v tom spočívá ta neskutečná groteska. Protože film o Milionu chvilkách nenatočil nezávislý pozorovatel stojící někde stranou jako dokumentarista zachycující historickou událost. Nenatočil ho člověk, který by se na celé hnutí díval z odstupu. Ne. Ten film natočila aktivistka přímo napojená na samotné hnutí. Člověk, který pro ně natáčel videa proti Babišovi a Zemanovi. Člověk, který se sám veřejně označoval za aktivistu. A právě takový člověk následně dostal obrovskou porci veřejných peněz na zpracování vlastního politického boje, zatímco celý mediální orchestr kolem toho slavnostně vyhrával hymnu o nezávislé kultuře, objektivním dokumentu a občanské společnosti.

To už totiž nepřipomíná demokracii ani omylem. To připomíná chvíli, kdy si ideologický aparát začne vyrábět vlastní umění, financovat vlastní příběhy a následně sám sebe přesvědčovat, že se jedná o nezávislou tvorbu. A nejkrásnější na tom všem je ta téměř náboženská drzost, s jakou se titíž lidé tváří pohoršeně pokaždé, když někdo vysloví slovo propaganda.

Propaganda? Ale kdepak. Když stát financuje aktivistický film útočící na vládní koalici, je to přece obrana demokracie.
Když školy dostávají jednostranně ideologický obsah, je to prý vzdělávání.
Když média roky tlačí jeden jediný správný názor, jedná se o ochranu hodnot.
A když někdo protestuje proti drahotě, Green Dealu nebo Bruseli, okamžitě se z něj stává dezolát, extremista, proruský troll nebo minimálně člověk podezřelý z nedostatečné lásky k Bruseli a Evropské unii.

A právě tehdy jsem si do Archivu absurdit poznamenal další větu: "V této republice neexistuje státní kultura.
Existuje pouze státem dotovaná správná kultura."

Protože kdyby podobný film vznikl z iniciativy kohokoliv z dnešní vládní koalice o jakémkoliv politickém hnutí stojícím mimo Hrad a pražský libtardí probruselský klub správných názorů, kdyby ho natočil jejich vlastní aktivista a stát mu následně poslal podobný balík peněz, jaký získala aktivistka natáčející videa proti Zemanovi a Babišovi, následoval by takový morální záchvat, že by se otřásaly kavárny od Dejvic až do Brusele. Česká televize by spustila strašlivý ryk a mimořádné vysílání, Respekt by objevil nové ohrožení demokracie, neziskový sektor by svolával krizové porady, univerzitní experti by začali sepisovat varování před temnými silami a samozvaní strážci pravdy by pobíhali po republice s výrazem středověkých inkvizitorů, kterým právě někdo udal souseda za kacířství, nelegální myšlenky a nedostatečnou lásku k Bruseli.

Jenže tady? Tady najednou všichni objevili kouzelnou formulku:
"Všechno proběhlo podle pravidel."Ano.
Stejně jako za minulého režimu.

I cenzura měla kdysi formuláře.
I propaganda měla razítka.
I normalizace měla schválené procedury. A právě proto je celé to dnešní moralizování tak odporně směšné.

A obyčejný člověk? Ten vstává v pět ráno. Jede do práce. Platí daně. Platí energie. Platí hypotéku. Platí potraviny. Platí stát. Platí Evropskou unii. Platí fondy. Platí poplatky. Platí příspěvky. Platí tohle všechno. A pak se člověk večer dozví, že z jeho peněz vznikla další naprosto zbytečná, rádoby kulturní srajda, jejímž hlavním účelem není umění, ale převýchova občana, který si dosud dovoloval myslet bez odborného dozoru, ideologického dohledu a schválení některou z komisí pro správné názory. To už není ani ironie. To už není satira. To je administrativní forma zvráceného černého humoru. Člověk celý měsíc chodí do práce, platí daně, řeší složenky, energie, nájem nebo hypotéku, a pak zjistí, že část jeho peněz skončila v projektu, jehož hlavním posláním je vysvětlit mu, proč jsou jeho názory problematické, jeho hodnoty zastaralé a jeho způsob uvažování nedostatečně kompatibilní s představami salónních moralistů, grantových nomádů a profesionálních vychovatelů veřejnosti. Nejvíce fascinující je ovšem výraz, s jakým se všichni tváří. Svatouškovské tváře obránců demokracie. Tváře lidí, kteří sami sebe vidí jako poslední hráz civilizace.

Při bližším pohledu připomínají spíše bandu nájezdníků sedící nad kořistí vybranou z kapes milionů lidí, kteří ráno vstávají do práce, zatímco oni sami putují mezi komisemi, radami, neziskovkami, poradními orgány a rauty jako dědičná šlechta pozdní dotační říše, chráněná celým aparátem úřadů a grantových přepážek v čele s pohrobky profesora Nutelly, a nad tím vším se jako zvlášť povedený civilizační žert skví cedule s nápisem "Veřejný zájem".

Jejich morálka je pružná jako použitý prezervativ po víkendové slevové akci v přístavním bordelu, a stejně spolehlivá. Jejich objektivita připomíná fotbalového rozhodčího z české úplatkářské aféry, který současně hraje za jedno mužstvo, trénuje druhé a po zápase vybírá pokuty od diváků.

A jejich nezávislost působí asi tak přesvědčivě jako videotvorba profesora Nutelly, který jednou vypráví o svých fotbalových úspěších, podruhé předvádí rallye na zahradním traktůrku, potřetí porovnává české a německé potraviny a po celou dobu se stylizuje do role politika světového formátu, přestože následky jeho vládnutí se po republice šíří stejně vytrvale jako plíseň ve sklepě starého činžáku a stejně obtížně se odstraňují.

Přesto jsou to právě oni, kdo neustále hovoří o hodnotách. O demokracii, odpovědnosti, občanské společnosti, správném směru, správném myšlení, správném postoji, správném názoru. Po čase si člověk začne připadat jako návštěvník zvláštního, šíleného, náboženského kultu, v němž se kázání platí z veřejných rozpočtů a kazatelé si sami vystavují potvrzení o vlastní neomylnosti. Celý ten systém připomíná dekadentní pozdní šlechtu rozpadající se říše, zdegenerovanou příbuzenským a incestním křížením natolik, že už mezi sebou nerozlišuje úřady, neziskovky, poradní rady, grantové komise ani média, protože všichni sedí na stejných hostinách, předávají si stejné funkce, udělují si stejné ceny a navzájem si potvrzují vlastní nepostradatelnost. Nikoliv šlechtu rodovou, ale šlechtu dotační, byrokratické aristokraty nového věku, grantové nomády, profesionální členy komisí, úřední druidy, koordinátory koordinátorů, analytiky analytiků, experty na experty. Lidi, kteří by dokázali vytvořit pracovní skupinu i pro studium existence pracovních skupin. A přitom skutečný svět kolem nich pomalu rezaví. Silnice se rozpadají, bydlení zdražuje, průmysl ztrácí dech, lidé šetří, obce počítají každou korunu, nemocnice hledají personál, školy učitele, rodiny peníze.

Ale hlavně že vznikají další strategie. Další koncepce, další manuály, další metodiky, další kulaté stoly, další expertní panely, další ideologické semináře. Je to civilizace, která připomíná člověka na poušti, umírajícího žízní, jenž si místo vody objedná další poradu o významu hydratace. A tak sedím ve své Kanceláři posledního rozumu, zavírám další složku, sfouknu prach z dalšího fasciklu a přemýšlím, jestli se ještě dívám na demokratický stát, nebo už jen na unavené divadlo, v němž bezpáteřní a zaprodaná šmíra večer co večer přehrává tutéž trapnou supliku o demokracii, hodnotách a občanské společnosti, zatímco účet za celé představení pokaždé zaplatí tentýž člověk sedící v poslední řadě v propoceném, oblýskaném, léty proprděném křesílku, potaženém lacinou látkou vydávající se za něco lepšího, podobně jako se většina účinkujících na jevišti divadla Parlament vydává se za politiky. Kulisy se mění, herci střídají kostýmy, jednou jsou aktivisty, podruhé experty, potřetí poradci, počtvrté tvůrci kultury, popáté členy rad.

Ale když člověk nahlédne za oponu, zjistí, že většina ansámblu sedí už léta ve stejné šatně. A zatímco na jevišti parlamentu pronášejí vzletná slova o hodnotách, střídají se na scéně Nutelliérovi pohrobci v celé své kráse. Životními zkušenostmi nabité Pirátky. Jejich předseda, který uráží lidi takovým způsobem, že by i nejsprostší hulváti ze čtvrté cenové seděli v první lavici, zapisovali si poznámky a po skončení semináře by mu děkovali za rozšíření profesní kvalifikace v oboru omezeného buranského hulvátství. Trapná, zoufalá kopie profesora Nutelly, eurohujer nabrífovaný tolika pracně nastudovanými nicneříkajícími frázemi tak, že už v trapnosti, eurohujerství a rétorice klávesového válečníka dávno překonal i svou veletrapnou předchůdkyni, mozkovou gigantku, proslavenou odbornými radami na zvyšování tepelného komfortu pomocí pletené módy. Vedle něho postává jeho koktavý zástupce, jehož plynulý projev připomíná chcípající motor traktoru čerpače dotací, který ve jménu křesťanské morálky neváhal sáhnout seniorům na valorizace důchodů. Nechybí ani bývalý ministr přes zemědělství, původním povoláním učitel dějepisu, základů společenských věd a latiny, což je kvalifikace na ministra zemědělství platná asi jako harmonika na operaci slepého střeva. Při rozdělování dotací však podobné detaily nikoho netrápily. Velký obhájce morálky a hodnot, drandil přes uzavřenou obec téměř 100km/h si ostatně z dopravních předpisů dělá přibližně stejnou legraci jako z vlastních odborných doporučení. Opodál stojí představitelé partaje, kterou mnozí spojují s organizovaným zločinem, .v čele s živočichem s nepřirozeně vyvalenými bulvami, který není jen drzý. Je natolik přesvědčen o vlastní neomylnosti, že by dokázal přednášet o požární bezpečnosti i během požáru, který sám založil. On je etalonem drzosti, jejím patronem, výkladní skříní i živoucí reklamou zároveň, jejím otcem, matkou, dědečkem, babičkou, strýcem, tetou, synem i dcerou. Nelze vyloučit, že drzost nejen vymyslel, ale svého času si ji nechal i patentoval. Právě tato chodící reklama na křivou páteř podepsala v Bruseli migrační pakt a následně jej zapírala s takovou vytrvalostí, až měl člověk pocit, že nelže z politické nutnosti, ale čistě ze sportovních důvodů. Jako by se pokoušela překonat vlastní světový rekord v disciplíně zvané "zapírání zjevného", který už ostatně stihla pokořit tolikrát, že statistici dávno ztratili přehled. A nechybí ani kmotrovská partaj zastoupená mnoha bezpáteřními šíbry v čele se zlatoústým, trapným klaunem, který se navzdory vzhledu přestárlého svazáckého správce nástěnky snaží působit jako drsný politický harcovník, přestože se kolem některých kapitol jeho minulosti už léta vznášejí nepříjemné otázky. Stačí zalovit v archivech a člověk narazí na články, zveřejněná svědectví bývalých členů i veřejné debaty o prostředí, s nímž byl dříve spojován. Řeč je o organizaci Škola Aria, která se navenek prezentovala jako elitní společenství pro talentovanou mládež a s níž bývají spojována jména dnešních politiků napříč různými stranami, včetně představitelů ODS i Pirátů. Někteří bývalí členové a kritici přitom v médiích popisovali toto prostředí podstatně méně lichotivými slovy, než jaká používali jeho tehdejší propagátoři. Nechť si každý udělá obrázek sám. Mně na tom fascinuje především to, jak hlasitě dokáže dnešní politická kasta požadovat transparentnost, vysvětlení a morální bezúhonnost u svých protivníků, zatímco kolem vlastních nepříjemných kapitol našlapuje s opatrností pyrotechnika kráčejícího minovým polem. A nad celým tím šíleným marasmem pokleslé morálky a duševní bídy se jako patron kabaretu pětidemolice vznáší profesor Nutella, který dodnes vypráví o úspěších své vlády s takovým náboženským zanícením, jako by neřídil Českou republiku do totálního průseru, ale osobně zachránil zeměkouli, Mléčnou dráhu a několik sousedních galaxií před neodvratnou zkázou.

Protože v této republice se mění vlády, ministři, programy, loga, slogany, ideologie i ksichty televizních presstitutek.                                                      Jen účet chodí pořád stejnému člověku.                                                                                                                                                                                    Tomu v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                 Líbil se vám článek?    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                  redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                      Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                          Mstivoj Facebrouk