Malý kluk s přebujelým egem

Přišel a zase odešel, nikdo se kvůli tomu nevěšel

Vítejte v další kapitole českého politického panoptika, kde se státní záležitosti stále častěji mění v estrádu pro kamery, mikrofony a armádu presstitutek hladových po každém teatrálním gestu. Tentokrát do manéže nakráčel maršál Gumák osobně. Dorazil s výrazem Napoleona před bitvou u Slavkova, pevně přesvědčený, že právě on byl povolán oznámit plebsu řešení osudu civilizace, zachránit demokraturu, Evropu a přinejmenším polovinu známého vesmíru. Jenže celá velkolepá událost se nakonec neočekávaně zvrtla a skončila spíš jako odchod uraženého školáka, kterého učitel vytahal za uši poté, co ho přistihl při šlukování cigára na dívčím WC.

Když soudruh prezident Gumák přišel na jednání vlády, již několik hodin se kolem jeho návštěvy točily mediální presstitutky, novinářské zápisníky se plnily důležitými poznámkami a servilní komentátoři horlivě rozebírali každý pohyb Gumákova obočí. Očekávalo se, že výsledek Gumákovy dobyvačné mise bude znám až za několik hodin. Presstitutky netrpělivě přešlapovaly před Strakovkou a v duchu si malovaly velkolepé finále. Každou chvíli přece musela přijet záchranka, na nosítkách vynesou Babiše pod kyslíkovou maskou, za ním se vypotácí Macinka podpíraný Turkem a Červeným a zamíří k druhé sanitce. V závěsu se ven vybelhá zdecimovaná a definitivně zkrocená vláda, zatímco maršál Gumák triumfálně vystoupí na schody jako vítězný vojevůdce po dobytí nepřátelské pevnosti. Ve fantasmagorických představách mediálních presstitutek pak Gumák svou maršálskou holí přetáhne Schillerovou přes zadek, blahosklonně pohladí Zůnu po hlavě, ostatní ministry zpraží pohledem Julia Caesara po vítězné výpravě a všem přítomným dá najevo, kdo je skutečným pánem české kotliny. Nakonec uchopí za ruku jako vždy pečlivě vystajlovanou politručku, otočí se k davu obdivovatelů, vítězoslavně pokyne shromážděným presstitutkám a skotačivým krokem vyrazí zpět do svého lenního sídla, zatímco mediální servilové budou dojatě zapisovat další kapitolu legendy o neomylném státníkovi, jehož moudrost je údajně tak hluboká, že ji obyčejný smrtelník ani nedokáže pochopit.

Jenže realita bývá krutá. Z očekávané několikahodinové rozhodující bitvy, která měla podle některých mediálních vizionářů otřást samotnými základy republiky, se nakonec stala záležitost na pouhých patnáct či dvacet minut. Vládcova audience skončila dřív, než stačili novináři dopít první kávu, televizní experti dokončit úvodní odstavec svých hlubokomyslných analýz a presstitutky rozbalit druhou krabičku kapesníků určenou pro případ Gumákova triumfálního vítězství.

Maršál Gumák nečekaně opustil bojiště rychlostí Turkova mercedesu na německé dálnici, zatímco jeho poradci, marketéři a dvorní vykladači reality mu cestou na hrad trpělivě vysvětlovali, že ani jeho výsost, veličenstvo, velebnost, blahorodí a vrchní zachránce demokracie není středem vesmíru. Planety kolem něj neobíhají, Slunce nevychází na jeho rozkaz a gravitační síla Země funguje dokonce i ve dnech, kdy mu vláda odmítne splnit každé přání rychlostí poslušného lokaje.

Jenže Gumáka čekala ještě jedna velká a zjevně neplánovaná nepříjemnost. Před Strakovkou totiž čekaly pozůstalé presstitutky, které na nečekaně krátký průběh celé slavné dobyvačné mise reagovaly výrazem lidí, jimž právě zrušili finále jejich oblíbeného seriálu. Některé zůstaly stát s otevřenými ústy tak dlouho, že kolemjdoucí začínali mít obavy o bezpečnost leteckého provozu. Nora dokonce budila dojem, že by se její obří ústní dutině dokázala otočit tatrovka i s vlekem a ještě by tam zbylo místo pro doprovodné vozidlo.

Následovala série neplánovaných dotazů. A právě zde nastala další kašpariáda. V okamžiku, kdy se věci nezačaly odvíjet podle pečlivě nacvičeného scénáře a před Gumákem neležely předem připravené notičky, začalo být zřejmé, že realita bývá občas podstatně nepříjemnější než vystoupení na vlastním jevišti. Přestože se přítomné presstitutky snažily svého chráněnce šetřit s péčí veterináře o vzácnou pandu a otázky vybíraly opatrněji než pyrotechnik kabely u podezřelého kufru, výsledek tentokrát neodpovídal představám mediální žumpya nepodařilo se úplně zabránit kontaktu s realitou a nepřipravený, nenabrífovaný Gumák bez napsaných notiček, čtecího zařízení, předžvýkaných odpovědí a dobře známého hlasu v uchu působil poněkud ztraceně. Najednou už nestál na pódiu s připraveným projevem, ale čelil otázkám, které nebyly součástí scénáře. Jeho odpovědi se pak nesly v poněkud ubuleném tónu zoufalce, kterému se právě začala rozpadat pečlivě budovaná mediální pohádka. Nejvýrazněji to bylo patrné ve chvíli, kdy působil stejně trapně jako tehdy, když rozpoutal aféru s údajně vyděračskými Macinkovými esemesky. Příběh, který svého času zněl v médiích téměř jako státní aféra, nakonec skončil stejně neslavně jako mnoho jiných nafouknutých bublin. Policie jej jednoduše odložila a tím celé velké drama definitivně skončilo.

Jenže některé politické historky mají pozoruhodnou vlastnost. Čím méně důkazů za nimi stojí, tím častěji se vytahují ve chvíli, kdy se jejich vypravěč dostane do úzkých. Pak znovu vylézají z politického šuplíku, oprášené, narovnané a připravené posloužit jako nouzová berlička pro každého, komu se právě nedaří podle představ. Gumák tedy vyrazil nejistým krokem směrem k Hradu, podpírán svou utrápenou, obstarožní tetkou, která se tvářila statečněji než zdravotní sestra v polní nemocnici a současně se snažila zabránit tomu, aby její hrdina cestou nezakopl o vlastní ego. Přišel a zase odešel. A nikdo se kvůli tomu nevěšel. Ani republika nespadla do moře. Ani se nezřítil Karlův most. Ani Vltava nezměnila směr toku. Ani se nezastavila Země na své pouti vesmírem. Ani se nerozpadla demokracie. Ani se nezhroutilo NATO. A většina občanů dál řešila ceny potravin, nájmy, složenky a své vlastní životy.

Jen v pražské bublině mediálních presstitutek se z nečekaně neúspěšné Gumákovy návštěvy vlády opět začala vyrábět událost téměř apokalyptických rozměrů. Jako kdyby nad Pražským hradem právě přistála mimozemská flotila, papež oznámil stěhování Vatikánu do Horní Dolní a archeologové současně objevili důkaz, že Přemysl Oráč ve volném čase řídil jadernou elektrárnu.

Maršál Gumák totiž dlouhodobě působí jako člověk, který si plete prezidentský úřad s pódiem putovního cirkusu. Když není středem pozornosti, začne se vrtět jako nenažraný čokl před miskou žrádla a horečně hledat způsob, jak na sebe znovu nasměrovat reflektory. A když se ukáže, že svět bez jeho přítomnosti funguje úplně normálně, tváří se překvapeněji než člověk, který celý život věřil, že Slunce vychází výhradně na jeho osobní žádost.

A tak jsme opět sledovali známé představení. Kamery běžely, presstitutky horlivě zapisovaly, politologové vyráběli hlubokomyslné analýzy a občan, který to celé platí ze svých daní, mohl jen sledovat další díl nekonečného seriálu o tom, jak se česká politika stále více vzdaluje realitě běžného života.

Přišel. Zasedl. Promluvil. Odešel.

A nikdo se kvůli tomu opravdu nevěšel

Přes veškeré Gumákovo kvičení, mediální sténání a teatrální přešlapování nakonec jeho mise neskončila úplným fiaskem. Neodešel sice jako dobyvatel, který právě rozdrtil vládu, ponížil nepřítele a za nadšeného řevu davů vedených Milionem chvilek přihlížel veřejné exekuci politických odpůrců na náměstí před vraty Strakovy akademie, ale ani tentokrát neodcházel s prázdnou.

Po krátkém jednání, které trvalo kratší dobu než některé návštěvy u zubaře, nakonec převážil zdravý rozum. Vláda pragmatiků, dosud nezatížených potřebou proměnit každou osobní animozitu v ústavní krizi, nabídla Gumákovi čestný kompromis. Maršál Gumák sice nevyrazí na vysněnou výpravu na summit NATO, ale jako cenu útěchy získal možnost vypravit se na podzim do New Yorku a pronést slavnostní řeč na Valném shromáždění OSN.

Jinými slovy, místo velkolepého vítězného průvodu ulicemi dobyté metropole dostal reprezentativní zahraniční cestu, řečnický pultík a dostatek kamer, aby mohl opět zachraňovat demokracii, Evropu a přinejmenším polovinu známého vesmíru. Na poměry dnešního politického divadla tedy vlastně docela slušný obchod.

Otázkou ovšem zůstává, zda maršál Gumák tento nabídnutý kompromis nakonec sám nepohřbí některým ze svých budoucích výroků. Zejména na zahraničních cestách totiž občas působí dojmem člověka, který dostane do ruky lopatu a místo vykopání studny začne bezděčně hloubit vlastní jámu.

Byla by totiž škoda získat cestu do New Yorku diplomatickou dohodou a následně ji vlastními slovy proměnit v další položku v Archivu absurdit.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                 Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                              Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                    Mstivoj Facebrouk