Macinka vs Rakušan

Když se v televizním kabaretu střetne mandát s moralizováním

Hleděl jsem na tu debaty a připadal si jako člověk, který už příliš dlouho sleduje starý putovní cirkus české politiky. Cirkus, jehož šapitó je dávno děravé, provazy trouchnivějí, klauni zapomněli, proč vlastně přišli, a principálové se mezitím hádají o to, kdo bude držet megafon, zatímco za plachtou hoří maringotka.

Na jedné straně seděl Petr Macinka. Na druhé Vít Rakušan. Nebyla to ani tak debata dvou politiků, jako spíše střet dvou světů.

Na jedné straně světa lidí ve vládní koalici, kteří hovoří o svěřeném mandátu, pravomocích, soustavné práci a odpovědnosti za správu země, a na druhé straně světa člověk z bývalé Nutelliérovy smečky, politického panoptika profesionálních moralistů, grantových nomádů, úředních šamanů evropských fondů a neobolševických aktivistů, kteří po čtyřech letech vládnutí zanechali republiku ve stavu připomínajícím vyhořelý cirkus, ale dodnes vystupují jako požární inspektoři. Lidí, kteří zjistili, že pravdivý argument je namáhavá věc, zatímco pohoršení je levné, rychlé a mediálně vděčné. Proto místo vysvětlování přichází moralizování. Místo důkazů zděšení. Místo faktů emoce. A místo odpovědí nekonečné divadlo, ve kterém se tváří jako poslední obránci demokracie, přestože stále více připomínají stranické instruktory pozdního socialismu, kteří by nejraději určovali nejen co si občan smí myslet, ale i jak hlasitě smí při tom myšlení dýchat. Jejich morální autorita působí asi tak přesvědčivě jako pouťový léčitel dokazující svou kvalifikaci diplomem vytištěným na domácí tiskárně a jejich představa veřejné debaty připomíná hospodu, kde je dovoleno mluvit úplně svobodně, pokud všichni říkají totéž.

Celé to působilo jako souboj instalatéra s profesionálním žvanilem, koordinátorem inkluzivní komunikace, držitelem pěti certifikátů, sedmi grantů a osmnácti kulatých razítek o správném myšlení. Instalatér Macinka se snaží co nejrychleji a nejefektivněji opravit prasklé potrubí, protože chápe, že voda teče, škody rostou a každá minuta prodlení stojí peníze. Žvátora Rakušan mezitím organizuje kulatý stůl, pracovní skupinu a odborný seminář o společenském významu tekoucí vody, zatímco barák mizí pod hladinou rychleji než státní rozpočet za Nutelliérovy vlády.

Žvanil Rakušan svolává pracovní skupinu pro analýzu vodního prostředí, zřizuje meziresortní komisi pro inkluzivní proudění kapalin a připravuje třicetistránkovou metodiku vysvětlující, proč je označení "prasklé potrubí" stigmatizující vůči infrastruktuře s alternativní schopností zadržovat vodu. Zatímco experti diskutují, voda protéká sklepem, přízemím i posledními zbytky zdravého rozumu obyvatel domu.

Instalatér Macinka se snaží co nejrychleji opravit prasklé potrubí, protože chápe, že voda teče, škody rostou a čas hraje proti němu.                          Žvanil Rakušan svolává komise, objednává analýzy, vypisuje granty a vysvětluje, že skutečným problémem není voda valící se po podlaze, ale nedostatečně citlivý způsob, jakým o ní hovoříme. Zatímco první zachraňuje dům, druhý sepisuje manuál, jak správně oslovovat povodeň.

Na tomto příkladu si můžeme názorně ukázat rozdíl mezi přístupem ministra Macinky a bývalého ministra Rakušana. Nejde ani tak o rozdíl mezi pravicí a levicí, mezi vládou a opozicí nebo mezi dvěma politickými stranami. Jde o rozdíl mezi realisticky uvažujícím člověkem, který považuje problém za něco, co je potřeba odpracovat, vyřešit a nést za něj odpovědnost, a člověkem, který v každém problému nejprve vidí příležitost ke zřízení komise, pracovní skupiny, kulatého stolu, několika tiskových konferencí a celé řady doprovodných aktivit, jejichž hlavním výsledkem bývá další papírování, další řeči a další přesouvání odpovědnosti.

Je to rozdíl mezi člověkem, který se snaží problém odstranit, a člověkem, který kolem něj vybuduje celý průmysl analýz, strategií, metodik a veřejných vystoupení. Rozdíl mezi člověkem, který bere problém jako překážku k odstranění, a člověkem, který v něm spatřuje příležitost k posílení vlastního postavení, vlivu, mediálního obrazu a v některých případech i vlastních majetkových výhod.

Zatímco Macinka hledá řešení problému, Rakušan často hledá způsob, jak z existence problému vytěžit co nejvíce politického kapitálu. A nejen politického.

Macinka zaznamená problém a začne ho řešit. Pracuje. Nesvolává okamžitě tři komise, čtyři kulaté stoly a seminář o tom, zda je vůbec vhodné označovat problém za problém. Neobjednává analýzu analýzy ani studii dopadů studie. Prostě se podívá, co se pokazilo, a snaží se zjednat nápravu. Jeho přístup připomíná instalatéra, který přijde k prasklému potrubí, vezme do ruky nářadí a začne pracovat. Chápe totiž jednoduchou skutečnost, že pokud se potrubí neopraví, voda poteče bez ohledu na počet tiskových konferencí, odborných panelů a  prezentačních čmáranic. . A že potrubí se neopraví řečmi, ale prací.

A právě v tom spočívala absurdita, tragikomičnost a sebe a národ zničující podstata tehdejší politiky Nutelliérovy vlády. Politiky, která dokázala věnovat nekonečné množství času, energie a veřejných peněz popisování problémů, často i problémů, které s každodenním životem občanů této země souvisely jen velmi vzdáleně. Zatímco rostly ceny energií, bydlení, potravin a bezpečnostní obavy obyčejných lidí, Nutelliérův státní aparát s obdivuhodnou vytrvalostí produkoval další strategie, akční plány, metodiky, koncepce a komunikační kampaně. Místo řešení skutečných starostí občanů se stále častěji vedly ideologické debaty o tématech, která většina lidí považovala za nadbytečné, a v některých případech je dokonce vnímala jako kroky jdoucí přímo proti jejich zájmům, bezpečnosti nebo životní úrovni. Politiky, která si často pletla aktivistickou aktivitu s výsledkem, tiskovou konferenci s činem a komunikační strategii s reálnou správou země, ve které byl Rakušan jednou z jejích nejviditelnějších tváří. V očích mnoha kritiků zůstane spojován s podpisem migračního paktu, s kritikou řízení zásahu při tragédii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a s následnou ostudnou komunikací vůči části pozůstalých, která vyvolala silné emoce i řadu otázek. Stejně tak zůstávají otázky kolem zřízení týmu KRIT, který podle svých odpůrců připomínal některými metodami praktiky, jež si lidé spojují s dobami, na které by většina společnosti raději zapomněla, a kde si Rakušan vysloužil přezdívku "Kožený kabát". A nad celou kariérou exministra navíc stále visí stín kauzy Dozimetr, která se jeho politického okolí dotýká už řadu let a dodnes představuje téma, k němuž se veřejnost opakovaně vrací. To všechno však není podstatou této úvahy. Podstatou je způsob uvažování, který tehdejší Nutelliérovu vládu charakterizoval a který Rakušan ztělesňoval možná lépe než kdokoliv jiný. Skutečný problém se neřeší. Skutečný problém se nejprve popíše, analyzuje, zkonzultuje s odborníky, zmapuje, vyhodnotí, odkomunikuje a následně zkoordinuje mezi několika úřady, komisemi, pracovními skupinami a poradními orgány. Teprve když se spotřebují stohy papíru, tisíce hodin porad a miliony korun z veřejných rozpočtů, začne se opatrně diskutovat o tom, zda by nebylo vhodné začít řešit i samotný problém.

Celé to vysvětluji na rozdílném přístupu k řešení nastalého problému instalatérem – Macinkou s profesionálním žvanilem, lektorem inkluzivní komunikace - Rakušanem. Macinka se snaží co nejrychleji a nejefektivněji opravit prasklé potrubí, protože chápe, že voda teče, škody rostou a každá minuta prodlení stojí peníze. Rakušan svolává pracovní skupinu pro analýzu vodního prostředí, zakládá meziresortní komisi pro bezpečné proudění kapalin a připravuje třicetistránkový manuál vysvětlující, proč je výraz "prasklé potrubí" diskriminační vůči technicky znevýhodněným vodovodním systémům. Zatímco instalatér Macinka stojí po kolena ve vodě a snaží se zastavit havárii, žvátora Rakušan už vyplňuje žádost o evropskou dotaci na výzkum emocionálních dopadů vodní krize na menšinově zastoupené kapky. Současně připravuje metodiku pro inkluzivní zacházení s vlhkostí a doporučení, jak o havárii hovořit tak, aby se žádná část potrubí necítila společensky a genderově vyloučená. Nakonec žvátora Rakušan nad celou katastrofou uspořádá konference v klimatizovaném hotelu, kde několik desítek expertů za peníze daňových poplatníků dospěje k převratnému závěru, že voda je stále na podlaze, škody dále rostou, sklep připomíná mokřad a přízemí akvárium, ale vznikla velmi kvalitní metodika pro její budoucí sledování. Mezitím obyčejný člověk vytírá sklep, platí účet za opravu a poslouchá, jak mu armáda poradců, analytiků, zmocněnců a ideologických dozorců správného myšlení vysvětluje, že největším problémem celé katastrofy nebyla havárie samotná, ale nedostatečně citlivý slovník použitý při jejím popisu.

V debatě nemohla nezaznít otázka, kdo má reprezentovat Českou republiku na summitu NATO. Čekal jsem střet argumentů. Místo toho jsem měl pocit, že při pohledu na Rakušana sleduji člověka, kterému někdo vypnul čtecí zařízení s připraveným textem a oznámil mu, že tentokrát bude muset improvizovat. Rakušan připomínal studenta, který se celý semestr učil správně vyslovovat název předmětu, ale zapomněl si přečíst učebnici. Slova sice přicházela, jen mezi nimi zoufale chyběl obsah. Čím déle odpověď trvala, tím silněji působil dojem, že největším protivníkem řečníka nesedí naproti u stolu, ale přímo uvnitř jeho vlastní argumentace.

Macinka však opakovaně vracel debatu k opoziční Pětidemolicí vnímaným nejotravnějším tématům současné politiky - k odpovědnosti, mandátu a kompetencím. Ke skutečnosti, že vláda nevznikla a neexistuje proto, aby pořádala tiskové konference, vyráběla strategie a vysvětlovala občanům, proč se věci pokazily, ale aby zemi spravovala a nesla následky svých rozhodnutí.

A právě tady začalo být Rakušanovi viditelně nekomfortně. Protože jakmile mu oponent znemožní ukrýt se v politické mlze, za marketingem, naučenými frázemi a pečlivě nacvičenými větami, zůstane viset ve vzduchu nepříjemně jednoduchá otázka: Kdo za to nese odpovědnost? A právě tato otázka působila na značnou část Nutelliérovy smečky přibližně stejně, jako působí stříbrný kříž na upíra nebo rozsvícené světlo na šváby.

Nemohl jsem si při tom nevzpomenout na celou tu utahanou, trapnou a od reality odtrženou pseudocivilizaci, kterou se Nutelliérova Pětidemolice snažila občanům předkládat jako vrchol pokroku a moderního vládnutí. Pseudocivilizaci, kterou se dnes snaží obhajovat nový vůdce opozice, lampasák v záloze, komouš na Hradě Gumák a ve které se skutečné problémy stále častěji ztrácejí pod horami strategií, akčních plánů, metodik, doporučení, workshopů, kulatých stolů a konferencí, jejichž nejvýznamnějším výsledkem bývá pozvánka na další konferenci.

Rakušan si postupně spletl správu reality s jejím nekonečným komentováním, odpovědnost s nablýskanou fasádou , řešení problémů s výrobou dokumentů o problémech a skutečnou práci s permanentním divadlem pro kamery, novináře a sociální sítě.

Zkrátka svět, ve kterém se prasklé potrubí neopravuje. O prasklém potrubí se zpracovává analýza, svolává pracovní skupina, vzniká metodika, pořádají se workshopy a konference. A když je po všem, voda je stále na podlaze, škody dále rostou, ale prezentace je hotová, tisková zpráva rozeslaná a metodika slavnostně schválená.

Když pak přišla řeč na údajnou zahraniční ostudu České republiky, měl jsem pocit, že sleduji staré známé divadelní představení. Jednu z nejoblíbenějších disciplín někdejšího pětidemoličního aparátu, dnes opozice.

Kdykoli chybí argument, nastoupí zahraničí. Kdykoli chybí výsledky, nastoupí reputace. Kdykoli chybí odpověď na nepříjemnou otázku, objeví se varování před tím, co si o nás pomyslí svět.

Je to zvláštní druh opoziční politické onanie. Občanům rostou účty, zhoršuje se dostupnost bydlení, stát hospodaří s astronomickými dluhy, veřejné služby skřípou jako rezavá vrata a důvěra lidí v politiku padá ke dnu. To všechno je podle těchto eurohujerů zjevně ještě přijatelné. Skutečná katastrofa nastává teprve ve chvíli, kdy se někde v Bruseli, Berlíně nebo na titulní stránce zahraničních novin objeví nesouhlasný komentář. V tu chvíli opoziční Pětilepra vyhlašuje stav téměř národního ohrožení. Svolávají se spřátelení experti, analytici, aktivisté, presstitutky a servilní komentátoři, kteří s vážnými výrazy funebráků vysvětlují veřejnosti, že největším problémem republiky nejsou ceny energií, bezpečnost, dostupnost bydlení, zadlužování státu ani životní úroveň obyčejných lidí, ale skutečnost, že si o nás někdo několik set kilometrů daleko pomyslel něco nepříjemného. Dozvídáme se, že mnohem důležitější než to, jak se žije občanům České republiky, je to, zda se dostatečně líbíme lidem, kteří zde nebydlí, neplatí zde daně, nenesou důsledky zdejších rozhodnutí a ve většině případů by českou vládu nepoznali ani ve výtahu. Jako by hlavním úkolem české politiky nebylo hájit zájmy vlastních občanů, ale sbírat pochvalné známky od zahraničních pozorovatelů, bruselských úředníků a presstitutek z médií, kteří si na Českou republiku vzpomenou pouze tehdy, když potřebují napsat další komentář o tom, jak by měla správně vypadat.

Celé tohle tragikomické panoptikum vychází z úchylné představy politických nedouků z Pětilepry, že běžný občan ráno nevstává s otázkou, zda uživí rodinu, zaplatí hypotéku, zvládne účty za energie nebo se dovolá lékaře, ale s obavou, zda si o něm náhodou nějaký bruselský ouřada nemyslí něco nepěkného. Jenže skutečnost bývá podstatně prostší. Většina lidí se mnohem více zajímá o to, co se děje doma, než o to, zda si nějaký český udavač, eurohujer na služební cestě v Bruseli poznamenal do zápisníku, že Česká republika nebyla dostatečně poslušná, dostatečně uvědomělá nebo dostatečně nadšená z posledního nápadu evropského aparátu.

A většina těch lidí, jejichž názorem se opoziční Pětilepra tak často ohání, tráví většinu času tím, že na českou politiku kašle. Mají totiž vlastní práci, vlastní starosti a vlastní životy. Českou republiku neposuzují podle počtu pochval z bruselských chodeb, ale podle toho, zda se jim v ní žije lépe nebo hůře než včera. Právě v tom spočívá tragikomická zoufalost Nutelliérova politického směrování. Politické kašpariády natolik odtržené od reality, že postupně vyměnila zájmy vlastních občanů za pochvalné poklepání po rameni od zahraničních pozorovatelů, bruselských aparátčíků a evropských moralistů a Volodymyra z Kyjeva. Nutelliérova politika působí zároveň směšně i nebezpečně. Směšně proto, že často připomíná soutěž v tom, kdo pronese vznešenější frázi o hodnotách, reputaci a evropské odpovědnosti. Nebezpečně proto, že zatímco se její představitelé kochají vlastním obrazem v zrcadle zahraničního uznání, skutečné problémy země dál nerušeně rostou. Pětidemoliční způsob uvažování je ve své podstatě zoufalý. Čím slabší výsledky svého vládnutí nabízí doma, tím více se upíná k tomu, co si o něm myslí lidé venku. A čím více se vzdaluje každodenním starostem obyčejných občanů, tím hlasitěji hovoří o reputaci, hodnotách, obrazu země v zahraničí, evropské odpovědnosti, obraně demokracie a nutnosti pomáhat Ukrajině. Jako by každá další zahraniční cesta, každé další prohlášení o hodnotách a každá další fotografie po boku evropských politiků mohla nahradit výsledky, které občané marně hledají doma. Jako by se rostoucí ceny, problémy s bydlením, zadlužování státu, bezpečnostní obavy a nespokojenost veřejnosti daly vyřešit tím, že si o nás někdo v Bruseli, Berlíně nebo Štrasburku pomyslí něco hezkého. Čím méně toho mohou nabídnout vlastním občanům, tím více se snaží získat uznání od lidí, kteří zde nežijí, nenesou důsledky jejich rozhodnutí a většinu času věnují pozornost úplně jiným zemím a úplně jiným problémům. Jako by úkolem Nutelliérovy vlády nebylo spravovat Českou republiku, ale sbírat pochvalné známky od lidí, kteří zde nežijí, neplatí zde daně a většinu času by českou vládu nepoznali ani tehdy, kdyby jim seděla naproti u stolu.                                                                                                                                                                                                 Obyčejný člověk sleduje stav své peněženky, bezpečnost své rodiny a budoucnost svých dětí, značná část opoziční Pětilepry se stále snaží hypnotizovat národ představou, že osud republiky závisí především na tom, zda se na nějakém evropském rautu dostaví dostatečný počet souhlasných pokývnutí hlavou.

A zatímco se v televizních studiích vedou vznešené debaty o pověsti republiky, někde sedí člověk nad složenkami a přemýšlí, zda je větším problémem jeho účet za energie nebo skutečnost, že stát kolem něj vytváří stále nové vrstvy úředních druidů formulářů, ideologických dozorců správného myšlení a profesionálních členů komisí, kteří dokážou vyprodukovat stohy dokumentů vysoké jako panelák, aniž by vyřešili jediný praktický problém.

A právě proto na mě celá debata působila zvláštním dojmem. Nepřipomínala klasický střet vlády a opozice. Nebyl to ani spor o NATO, ani hádka o šéfa opozice sedícího na pražském hradě. Čím déle jsem ji sledoval, tím více ve mně sílil pocit, že se přede mnou odehrává střet dvou naprosto odlišných představ o fungování státu. Na jedné straně Macinkova představa, že stát má něco dělat. Že má rozhodovat, nést odpovědnost, řešit problémy a skládat účty občanům za výsledky své práce. Na druhé straně představa Rakušana, že stát má především správně vypadat. Že dojem je důležitější než výsledek. Komunikace, byť by byla sebestupidnější, sebehloupější, sebeprázdnější nebo sebevíce odtržená od reality, má větší hodnotu než samotný obsah. Správně odžvaněná tisková konference o problému je důležitější než problém skutečně vyřešit .

Čím déle jsem tu debatu sledoval, tím častěji se mi vracela otázka, která mě v českém Absurdistánu pronásleduje už řadu let. Žijeme ještě vůbec v demokratickém státě, kde se vede spor o správu země, o daně, bezpečnost, ekonomiku a každodenní život občanů? Nebo jsme už jen v unaveném tyjátru pozdní republiky, kde se mění kulisy, loutky střídají kostýmy nalezené na skládce politických rekvizit, konferenciéři recitují stále stejné stupidní repliky o hodnotách, odpovědnosti, evropské budoucnosti a obraně demokracie, zatímco účet za celé představení pokaždé zaplatí tentýž člověk sedící v poslední řadě?Člověk, který nikdy nesedí na pódiu, nikdy nevystupuje na tiskových konferencích, nikdy není zván do televizních debat a nikdy nedostane prostor vysvětlovat ostatním, co je pro ně správné. Člověk, kterému se jednou říká občan, podruhé volič a potřetí daňový poplatník. Člověk, kterého někteří představitelé a příznivci Pětilepry podle momentální potřeby označují za dezoláta, proruského agenta, Putinova poskoka, populistu, extremistu, svoloč, svini nebo problém, který je třeba převychovat, umlčet či alespoň ignorovat. A přesto právě tento člověk zůstává v celém tom nekonečném představení nejdůležitější postavou. Ne proto, že by mu někdo naslouchal. Ne proto, že by o něm politici s úctou hovořili. Ale proto, že jeho hlavní úloha zůstává stále stejná. Zaplatit účet. A tiše poslouchat, jak mu dřevění herci na nitkách na jevišti vysvětlují, že všechno, co se pokazilo, se ve skutečnosti vůbec nepokazilo, případně že za to může někdo úplně jiný. Člověk, který ráno vstává do práce, platí daně, živí rodinu a snaží se normálně žít. Člověk, který nemá tiskové oddělení, granty, poradce, asistenty ani armádu spřátelených komentátorů. Člověk, kterého se na názor většinou nikdo neptá, ale jehož peníze, hlas a trpělivost využívá každý, kdo se dostane k moci. Člověk, který není zván na konference o budoucnosti společnosti, ale pokaždé dostane účet za jejich pořádání. Člověk, který nesedí v prvních řadách tohoto politického tyjátru, ale přesto je jediným skutečným, nuceným sponzorem celého představení.

Když debata skončila, zůstal ve mně pocit, že jsem nesledoval vyrovnaný souboj dvou stejně silných, stejně mentálně vybavených a stejně odpovědných soupeřů. Spíše jsem měl dojem, že proti sobě stáli dva muži reprezentující dva naprosto odlišné způsoby uvažování o politice. Právě proto debata nemohla působit jako střet dvou politických programů. Působila spíše jako střet reality s politickým marketingem. Střet uvážlivého, pracovitého a realisticky uvažujícího politika, který se snažil vracet diskusi ke konkrétním rozhodnutím a jejich důsledkům, s egomaniakem, který se už léta pohybuje v zajetí vlastní mediální bubliny, politických fantazií, naučených frází a nekonečných pokusů vysvětlit veřejnosti, proč by neměla věřit vlastním očím.

Čím déle debata pokračovala, tím více bylo patrné, že Macinka diskutuje o správě země, zatímco Rakušan uvažuje především o tom, jak plytké řeči o správě země prodat veřejnosti. Macinka řešil důsledky rozhodnutí. Rakušan jejich prázdný marketingový obal. Macinka mluvil o realitě. Rakušan o dojmu, který mají nadřené formulky o realitě vyvolávat.

A právě proto nakonec debata působila dojmem střetu člověka, který chce řešit problémy, s člověkem v tísni, který se především snažil vysvětlit, proč za vzniklé problémy a vlastně vůbec za nic nenese odpovědnost.

Macinka v debatě působil jako člověk, který chce diskutovat o odpovědnosti, kompetencích a konkrétních důsledcích politických rozhodnutí. Rakušan naopak opakovaně trapně sklouzával k obhajobě dojmů, symbolů, reputace a komunikačních konstrukcí, které možná fungují na tiskových konferencích, ale v přímé debatě často narážejí na tvrdou realitu.

A právě zde se podle mého názoru začal projevovat problém, který Rakušana pronásleduje už delší dobu. Jakmile zmizí pečlivě připravené kulisy, marketingové zkratky a naučené formulace, začnou se vracet otázky, na které veřejnost stále hledá odpovědi. Dozimetr,. Otázky, které nevyhnutelně přijdou. Otázky nepříjemné, vytrvalé a odolné vůči politickému lakování. Otázky, které nezmizí jen proto, že se o nich přestane mluvit. Parlamentní vyšetřovací komise a Rajchl, zvolený do jejího čela, který tyto otázky bude pokládat.

Čím déle debata pokračovala, tím více působilo, že Macinka udává tempo a nutí oponenta hrát na hřišti, které si sám nevybral. A v politice bývá právě tohle často začátek konce celého představení.

Pokud bych měl celý večer shrnout jedinou větou, pak asi takto:

Nebyla to debata, ve které by Rakušan dokázal zvrátit obraz, který si o něm vytvořili jeho kritici. Naopak působila dojmem, že řadu jejich pochybností ještě prohloubila.

Macinka mohl odcházet s pocitem, že prosadil svá témata a donutil soupeře hrát podle pravidel reality. Rakušan musel odcházet jako muž, který si je vědom, že v blízké budoucnosti bude muset mnohem více vysvětlovat než přesvědčovat

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                  Líbil se vám článek?      Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                        redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                              Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                      Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení. Mstivoj Facebrouk