Kvičení presstitutek !!!

Kavárenští klauni a mediální presstitutky vyprodukovali a přibili na vrata svých redakčních chlívků plačtivý elaborát adresovaný politickým šíbrům, v němž s kvílením poraženého selátka loudí konec fyzických i verbálních pohlavků a zároveň se dožadují práva volně prolézat cizími špajzkami, hrabat se ve skříních a strkat rypák všude, kde zavětří něco použitelného do další várky mediální kejdy. Vrchnost z redakčních kutlochů si zřejmě usmyslela, že plebs má před posvátným cechem pisálků uctivě smeknout rádiovku, třikrát se uklonit a vysypat jim informace pod rypák na stříbrném podnose, nejlépe ještě s ubrouskem, razítkem a omluvou, že se obtěžovaná lůza vůbec odvážila mít nějaké soukromí. Pod komediální elaborát naškrábali autogramy snad všichni hlavní principálové českých mediálních zabahněných tůní, až z toho vznikl prvotřídní seznam darmožroutů, manipulačních šíbrů, bahenních kazatelů a prodejných dorot, které celé roky rozdávají morální vysvědčení z kazatelny postavené přímo nad stokou. Výsledkem je přehlídka mravokárců tak nádherná, že člověk skoro čeká pouťovou dechovku, stánek s klobásou a vyvolávače hulákajícího: "Račte dál, račte dál, největší mediální obludárium republiky právě otevírá!"

Do jednoho ukřivděného chumlu se slili Bartkovský z Reflexu, Bělíček ze skanzenu Alarm, Benč z Novinek, Boháč z Voxpotu, Břešťan z boudy hlídacípes.org, Bureš z rozhlasového sportu a Čásenský ze Seznam Zpráv. Přikvačili Dusík z obrazovky kavárenského sportu, Gallo z Deníku, Holeček z podzemního Metra, Houska z komerční Novy, Kain z Economie, Kaiser z iDnesu a Kejr ze sportovního webu.

Další várku dodali Klicperová z reportérek, Kopa z Frekvence, Kramárová z Heroine, Kubal z Krkavčích hor, Lain z bulvárního Blesku, Marková z tiskové kanceláře, Mašek z byznysových novin a Musil z Reportéra. Za nimi se do mediálního močálu přišourali Pavec z Aktuálně, Pazderka z rozhlasového Plusu, Paseková ze soudních a ekonomických věstníků, Patočka z Referenda a Poljakov z Ečka.

Do bahenního procesí se vmáčkli také Rychlíková, Zelenka z Page Not Found, Ryšavý ze serveru Romea, Samek z iRozhlasu, Škodová ze drbacího Superu, Stejskalová z rozhlasové centrály a Suchan z Radiožurnálu. Mediální valnou hromadu dorazili Šabata z Práva, Tabery z Respektu, Tomášek z Enka, Tomek ze Sportu, Vojtěchovská z mediálního přehledu, Vondrák z Impulsu i Wollner z Fóra 24.

Zkrátka výroční slezina českého mediálního močálu. Vedle sebe se namačkalo kdeco od kavárenských kazatelů přes profesionální drbny až po bahenní bardy veřejnoprávního výčepu. Chyběl snad už jen harmonikář, výčepní s utěrkou přes rameno a pouťový vyvolávač nabízející za pětikorunu pohled na největší sbírku uražených mediálních veličenstev od chvíle, kdy první presstitutka zjistila, že občan nemusí před novinářskou legitimací padnout na kolena.

Taková koncentrace redakčního majestátu na jednom lejstru připomíná sraz majitelů stánků po zavření pouti. Každý tvrdí, že právě jeho bouda rozdává veřejnosti pravdu. Každý ukazuje na sousedovu žumpu. Všichni přitom stojí po kotníky ve stejném bahně a s vážností arcibiskupa vysvětlují národu, jak má vonět čistota. Největší prdel celé frašky spočívá v tom, že parta, která si roky osobovala právo kopat do každého kolem sebe, najednou natahuje držku, protože někdo kopnul zpátky. Mediální močál zkrátka neřve proto, že se topí svoboda slova. Řve proto, že někdo sáhl presstitutkám na jejich posvátné privilegium rozdávat facky a nikdy žádnou nedostat.

Mimo cirkusovou manéž naštěstí zůstaly Prima, Echo, Parlamentky či Mladá fronta. Zkrátka média, která člověk může otevřít bez obav z okamžitého dávicího reflexu, protože čtenáře nepoučují jako haranty u tabule a nehrozí mu ukazovátkem za každý nesprávný názor. Podpis odmítli připojit také Polanský, Plesl, Balšínek, Vojáček i Stoniš. Chlapíci, kteří dlouhodobě varují před unijními náhubky typu Chat Control, DSA či EMFA a před rozdělováním novinářů na uvědomělé svazáky se správným razítkem a prašivé dezinformátory určené k vyhnání za plot mediálního JZD.

Armáda podpisových hrdinů teď zírá s otevřenou hubou do prázdného koryta a pomalu jí dochází nepříjemná drobnost. Bez čtenářů, diváků a posluchačů není mediální majestát nic než naleštěná kadibudka uprostřed močálu. Peníze navíc závisejí na vrtoších, zájmech a náladách miliardářských mecenášů typu Friců, Winklerů, Bakalů nebo Lukačovičů. Redakční kohouti mohou kokrhat, až jim popraskají hlasivky, ale když majitel přestane sypat zrní, zůstane z jejich nezávislé žurnalistiky hladový kurník a pár uražených slepic pobíhajících kolem prázdného žlabu.

Politickým papalášům navíc došlo, že voliče mohou oslovovat napřímo přes sociální sítě a prostředníky z redakčních pelechů k tomu vůbec nepotřebují. Když presstitutky vypráskali z tiskovek, žádné lidové povstání se nekonalo a republika se kupodivu dál otáčela. Před redakcemi nestojí zástupy občanů se spacáky. Náměstí nepraskají ve švech. Ani poslední moula nevytáhl transparent a nevyrazil do ulic bránit posvátné právo redakčních křiklounů strkat rypák do každého koryta.

A právě tady začíná největší prdel celé tragikomedie. Roky si namlouvali, že bez jejich požehnání politik neexistuje, vláda nevládne a občan netuší, kterou dírou se ráno navlékají kalhoty. Nyní stojí na břehu vlastní mediální žumpy, mávají legitimací a řvou, že je společnost potřebuje. Společnost zatím projde kolem, ani nezpomalí a maximálně si hlídá boty, aby do něčeho nešlápla. Horší zprávu totiž presstitutka dostat nemůže. Nikdo ji nezakázal, nikdo ji nezavřel a nikdo jí nevzal pero. Lidi jen zjistili, že ji k životu vůbec nepotřebují.

Po ranním přečtení výlevu na Lukačovičově Seznamu popadal smíchy celý výčep, zvlášť při představě jejich pojetí svobody slova. Člověk klepne do vyhledávače "alternativní zpravodajství" a málem čeká, že mu z monitoru vyskočí varovná cedule jako před morovým chlívkem. Pozor, občane, za plotem se mohou vyskytovat názory bez našeho razítka! Pro jistotu ještě nabídka záchranného tlačítka zpátky do bezpečné informační ohrádky, aby se zatoulaná ovečka náhodou nenapila z jiné louže než z redakcí schváleného koryta.

Prolhaný plátek, který podle kritiků mlčel jako zaříznuté podsvinče při vypínání nepohodlných serverů za Nutelliérovy vlády Národní katastrofy, se dnes vyškrábal na kazatelnu a začal poučovat národ o svobodném šíření informací. Bruselské náhubky mu přitom příliš nesmrděly a odlišný pohled na svět ochotně strkal do pytle s nálepkou nepřátelské propagandy. Nyní si nasadí svatozář, otře rypák od informačního koryta a začne ostatním vysvětlovat, jak má vypadat svobodná žurnalistika.

Taková drzost už není obyčejné pokrytectví. Připomíná mediální bordelmámu, která třicet let kasíruje za pokoj, vybírá klienty u dveří a nakonec vyleze na náves přednášet o panenství. Kázat o svobodě slova poté, co člověk pomáhal rozdělovat názory na správné, závadné a hodné informační karantény, chce žaludek hrocha, paměť akvarijní rybičky a sebevědomí štětky, která se ráno probudí v bordelu a začne ostatním kontrolovat mravnost.

Ve čtvrté cenové by podobného kazatele nechali domluvit jen proto, že tak povedený kabaret bývá normálně za vstupné. Potom by výčepní utřel pult, štamgasti dopili pivo a někdo od kamen by celé mediální evangelium uzavřel jedinou větou: strčte si svoje svatouškovské kázání o svobodě slova do prdele a běžte s ním rovnou do hajzlu.

Paměť naštěstí pořád slouží a z mediálního močálu vytahuje jeden smradlavější kousek za druhým. Připomíná například kauzu senátní kandidátky Petry Rédové, ze které podle kritiky bez mrknutí oka vyráběli podvodnici bez zdravotnického diplomu. K ruce měli faktické manipulátory typu Cempera a z jejich koryta pak podle stejné kritiky Krkavčí hory bezostyšně nabíraly další kýble špíny. Mediální mašina se roztočila, bahno létalo přes plot a kdo se náhodou zeptal, jestli by nebylo dobré nejdřív pořádně zjistit, kde je pravda, málem dostal razítko dezoláta ještě dřív, než stačil otevřít hubu.

V paměti zůstává také Ivanka Svobodová šmejdící kolem Vidlákových popelnic a otravující sousedy při marném lovu kompromitujících drbů. Výprava za domácím kostlivcem podle popisované verze skončila bídně. Žádné domácí násilí, žádný chlast, žádná mrtvola ve skříni ani sousedka šeptající přes plot, že se po nocích z chalupy ozývá řev a cinkání lahváčů. Z informačního lovu na tygra tak nakonec vylezl chcíplý králík v podobě žalozpěvu o chudince manželce nakládající kufry do kufru auta bez Vidlákovy pomoci. Když se v močálu nenajde krokodýl, správná presstitutka holt přinese do redakce alespoň žábu a nafoukne ji pumpičkou na velikost hrocha.

Zapomenout nejde ani na Bartkovského a jeho benešovské vystoupení. Během besedy podle popisované události plival jedovaté sliny přímo do živého přenosu, dokud publikum nezačalo vytahovat jeho vlastní výplody a servírovat mu je zpátky před celý sál. Mediální kohout, zvyklý kokrhat z bezpečí vlastního kurníku, najednou zjistil, že slepice umějí číst. Vzal kramle a zbyl po něm jen smích sálu, který ho vyprovodil lépe než dechovka posledního ožralu z vesnické tancovačky. A právě podobné výjevy dělají dnešní nářek nad nedostatkem úcty k novinářům tak kurevsky komický. Kdo roky hází hovna přes plot, nemůže se pak tvářit jako panna na prvním rande, když mu jedno přistane zpátky na klobouku.

Paměť naštěstí pořád slouží. Zůstávají v ní mediální štvanice na Natálii Vachatovou kvůli cizojazyčným zákonům i novinář Krupka vytrubující do světa podle kritiky smyšlenky o vítání cizích tanků. Když mu měly přistát na stole důkazy zpochybňující jeho verzi, místo omluvy či opravy údajně odmítl cokoliv mazat. Kritikům měl arogantně nařídit, aby drželi hubu. Pěkná ukázka svobody slova po redakčním způsobu. Novinář může vypustit do rybníka ropuchu velikosti prasete, ale občan má držet zobák, když upozorní, že jí někdo přimaloval knír.

Podobných exemplářů plave v mediálním močálu dost. Mamánek Bartoníček pěje ódy na soudní figurky, odulý Michopulos trousí válečnické řeči a Brodníčková podle kritiků vyrábí další várky překroucených tvrzení. V bažině se mihne mňoukající Wollner i Nora Fridrichová, spojená s posměšnou nálepkou "chcimíři" pro hlasy volající po míru. Redakční smetánka tehdy rozdávala cejchy lopatou. Kdo nezpíval předepsanou písničku, letěl za plot mezi dezoláty, pomatence a další havěť, nad kterou bylo dovoleno ohrnovat kavárenský rypák.

Právě proto dnešní kvičení působí jako hospodský fór, který se napsal sám. Parta, která rozdávala nálepky jako štamgast facky po zavíračce, nyní zjistila, že nálepky bolí. Pohrdání je najednou ošklivé. Hrubost nepřípustná. Zavřené dveře skandální. Redakční řezník zahodil sekáček, navlékl čistou košilku a s krvavými fleky na zástěře začal přednášet o vegetariánství.

Vítejte ve vlastním výčepu, soudruzi. Hořká pilulka, kterou jste léta cpali ostatním do chřtánu násadou od koštěte, chutná zatraceně jinak, když ji máte spolknout sami. Roky jste z veřejného prostoru dělali střelnici, rozdávali terče a určovali, do koho je zrovna společensky správné pálit. Stačilo pár zavřených dveří, pár facek zpátky a z mediálních pistolníků jsou rázem uplakané jeptišky zvonící na poplach, protože svět začal používat jejich vlastní pravidla.

Účet už leží na stole a vrchní tentokrát nenosí gumové rukavice. Kdo roky sere ostatním na hlavu, nemůže po první kapce shora vyhlásit stav ohrožení demokracie. Kdo si z cizí pověsti dělal hajzlpapír, nemůže očekávat, že jeho vlastní zadek bude utírán sametem. Roky jste nálepkovali, kádrovali, zesměšňovali a z mediálních kazatelen plivali lidem do ksichtu. Teď vám společnost přestává žrát vaše svaté písmo, politici vám zabouchávají dveře a publikum se místo posvátného úklonu směje.

Nikdo vám nezakazuje psát. Nikdo vám nezalepuje hubu. Jen stále víc lidí odmítá klečet před redakčním oltářem a dělat, že hovno na něm položené voní po fialkách. A právě proto řvete jako podsvinčata odstrčená od prázdného koryta. Nejhorší totiž není, když vás někdo nenávidí. Nejhorší je chvíle, kdy po letech vlastního řevu zjistíte, že hospoda dopila, zhasla, zamkla dveře a na vaše kvičení už z vysoka sere.

Cenzorská centrála na Seznamu zřejmě schytala v diskusích takovou nakládačku, že slavná novinářská modlitba za svobodu slova letěla z hlavní strany bleskově do propadliště. Najednou se hodil starý osvědčený recept jejich blogovacího močálu: nepohodlné šoupnout do suterénu, zavřít poklop a nahoře dělat, že nic nesmrdí. Jenže tentokrát pod poklopem nekončil nějaký neposlušný bloger, kterého bylo potřeba uklidit z výlohy. Pro smích byl samotný redakční aparát.

A právě tady dostala celá komedie nádhernou bažinnou pointu. Dokud se redakce směje ostatním, jde o svobodu, kritickou žurnalistiku a službu veřejnosti. Jakmile se začne veřejnost řehtat redakci, je najednou nejlepší přesunout cirkus z náměstí někam za kadibudku. Svoboda slova zkrátka kvete nádherně, dokud hovna létají správným směrem. Když se vítr otočí a mediální kazatelna schytá vlastní náklad zpátky do ksichtu, slavná otevřená diskuse dostane kolečka a odjede výtahem rovnou do sklepa.

Nakonec tak nebylo potřeba žádného cenzora, diktátora ani nepřátelského dezinformátora. Stačilo zrcadlo. Redakční smetánka do něj nakoukla, zjistila, že se jí směje vlastní publikum, a raději ho odnesla do sklepa. Protože nejhorší svinstvo, jaké může potkat profesionálního mravokárce, není zákaz ani umlčení. Je to chvíle, kdy může mluvit dál, jenže celá hospoda už se mu směje do držky.

Milé presstitutky, smír podle mě nastane teprve ve chvíli, kdy definitivně vyklidíte pozice, stáhnete roletu a zavřete kvelb. Za vaším údajným bojem za pravdu totiž zůstávají zničené lidské osudy, rozkopané kariéry a hromady mediálního hnoje naházeného na každého, kdo se odmítl poslušně zařadit do stáda. Z rebela jste obratem vyráběli extrémistu. Když nálepka nezabrala, přirazili jste další. Agent. Bolševik. Fašista. Dezolát. Dezinformátor. Stačilo vybrat cejch ze šuplíku, pořádně ho rozpálit a přitisknout na čelo každému, kdo vám odmítl žrát z ruky.

Ve stejné době jste podle kritiků přehlíželi banderovské pochody, vojenské jednotky ověšené nacistickou symbolikou i zprávy o ostřelování civilních oblastí na východě Ukrajiny. Varování před migrační vlnou jste shazovali ze stolu jako hospodský účtenku po šestém rumu. Dnes evropská velkoměsta řeší kriminalitu, bezpečnost i problémy s integrací a redakční mudrci se tváří, jako by tenhle smrad přiletěl z Marsu a oni celou dobu seděli v jiné hospodě.

Podobnou svatozář jste nasazovali kdejakému experimentu ve školství a společenské politice. Kritiku medicínských zásahů spojených se změnou pohlaví u nezletilých jste příliš často strkali do stejného pytle s nenávistí. Nad cizími politickými a ekonomickými zájmy jste podle svých odpůrců drželi ochranný deštník, zatímco domácím kritikům jste ochotně pouštěli na hlavu celý redakční septik. Jakmile někdo navrhl otočit kormidlem, přiběhla mediální četa s kýblem nálepek a vysvětlila národu, kterého nového fašistu, populistu nebo kremelského strašáka se má právě bát.

A po tom všem chcete smír? Chcete úctu? Chcete, aby se před novinářskou legitimací znovu smekalo jako před monstrancí? Nejdřív by bylo potřeba uklidit vlastní chlívek a přestat předstírat, že roky naházeného hnoje jsou růžové okvětní lístky. Protože hospoda má dlouhou paměť. Pamatuje si, kdo roky nosil kýble se špínou, kdo rozdával cejchy a kdo při každém průseru tvrdil, že smrdí někdo jiný.

Nyní stojíte uprostřed vlastního mediálního močálu, po kolena v bahně, a žádáte společnost o důvěru, respekt a ochranu. Jenže důvěra není dotace, kterou vám někdo přiklepne razítkem. Respekt se nevykvičí peticí. A pověst se nespraví tím, že parta kominíků začne řvát, že všichni ostatní mají špinavé ruce. Pokud po letech rozdávání mediálních facek čekáte potlesk, možná jste si spletli publikum. Hospoda už účet viděla. A tentokrát vám ho hodlá nechat celý na stole.

Traviči studní patřili odjakživa k nejopovrhovanější lidské pakáži a mediální traviči informačních studní nejsou o nic lepší. Bodyguard paktující se s gangstery proti vlastnímu chráněnci zaslouží vyhazov bez diskuse. Místo hlídání demokracie jste se zaprodali korporátním prachům, politickým zájmům a vlastnímu pocitu nedotknutelnosti. Z novinářského průkazu jste udělali symbol profese, před kterou stále víc lidí nesmeká, ale zacpává si nos.

Desítky let jste dřeli na vlastním vyobcování mezi společenský odpad. Nálepku po nálepce. Manipulaci po manipulaci. Kýbl špíny po kýblu špíny. Nakonec jste tam slavnostně dorazili a teď ze dna vlastní žumpy kvičíte po úctě a privilegiích. Nikdo vám je nedluží. Studnu důvěry jste si otrávili sami, tak se kurva nedivte, že z ní už nikdo nechce pít.

Patříte přesně do jedné party s magory a profesionálními křiklouny typu Řeporyjce, s loudily, mňoukaly a hysterickými panáky kalibru Foltýnů, Etzlerů, Hašků, Schmarczů a Bartkovských. Ohýbáte hřbety před boháči a natahujete ruce pro pár zlaťáků z ciziny. Tak teď nekvičte, když sklízíte vlastní setbu a veřejnost vás hází do jednoho pytle s lháři, ochlasty a pouťovými vyvolávači.

Podobně jako dějiny odsunuly na vedlejší kolej společenské vrstvy, které ztratily svůj někdejší význam, čeká politický a mediální krchov i presstitutky přesvědčené o vlastní nepostradatelnosti. Ztratili jste kontakt se společností a zbyli z vás pokroucení pohrobci globalizačního tyjátru. Přesto dál máváte legitimací PRESS jako pouťový principál vstupenkou na představení, na které už nikdo nechce přijít. Jenže šapitó zeje prázdnotou, pokladna nevydělává a principál pořád huláká, že bez něj pouť nepřežije.

Utíkejte tedy k páníčkům pro pohlazení a žebrejte o zbytky ze stolu. Normální lidé odmítají donekonečna živit vyžilou redakční sebranku a ještě jí děkovat za každodenní školení, čemu smějí věřit, koho smějí poslouchat a komu se mají povinně vysmívat. Zveřejněný soupis jmen nakonec nabízí jednu docela příjemnou útěchu. Když se celá mediální chátra seřadí pěkně pod sebe, člověk zjistí, že jí zase tolik není. Jen celé roky stála na prázdném sudu, mlátila naběračkou do plechového kýble a dělala tak kurevský kravál, až sama uvěřila, že mluví jménem celé hospody.

Pod čarou zbývá jasný vzkaz Andrejovi s Tomiem. Nastal nejvyšší čas zaříznout povinné výpalné pro Krkavčí hory. Žádná náhradní státní koryta, žádné přelévání stejné kejdy z kapsy koncesionáře do státního žlabu. Kdo chce redakční komedianty poslouchat, ať je poslouchá. Kdo je chce živit, ať vytáhne vlastní šrajtofli. Ostatním bohatě postačí svoboda neposlat jim ani zlámanou grešli. Teprve až se u mediálního výčepu začne platit dobrovolně, ukáže se, kolik štamgastů tam chodilo na pivo a kolik jich jen povinně platilo účet.

Pokud má podle vás smysl dál propichovat naleštěné mediální bubliny, dejte Facebroukovi lajk, sledujte, sdílejte a přidejte se k diskusi.                              Bez vás můžu do mediálního bordelu řvát od rána do večera.                                                                                                                                                          S vaší pomocí je alespoň šance, že rachot uslyší i někdo v poslední řadě.                                                                                                                          Facebrouk.cz a Kancelář posledního rozumu nevznikly z dotací, grantů, reklam ani peněz politických sponzorů.                                                            Nikdo mi neplatí za to, koho chválit, koho šetřit a do koho raději nevrtat. A přesně tak to chci zachovat.

Veškerý obsah zůstává veřejný. Žádné HeroHero, žádná placená závora, za kterou bych schovával půlku fejetonu.                                                            Kdo může a chce, může provoz Facebrouka dobrovolně podpořit.                                                                                                                                            Každá koruna pomáhá platit web, přenesená data a další náklady, aby Kancelář posledního rozumu mohla dál svítit do českého politického sklepa.

Podporou navíc držíte dveře otevřené i lidem, kteří si placený obsah dovolit nemohou. Všichni čtou totéž. Ať přispěli stovku, nebo ani korunu.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho, doporučte a pošlete dál. Máte tip na kauzu, politickou absurditu nebo úřední pitomost? Napište na redakce@facebrouk.cz.                                                                                                                                                                                                              Diskuse pokračuje ve skupině "Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů".

                                                                                   Chcete-li Facebrouka pozvat na kávu, použijte QR kód 

Číslo účtu 323549364/0300.

Děkuji za přízeň, sdílení i podporu.                                                                                                                                                                                                      Díky vám zůstává Facebrouk veřejný, nezávislý a bez placené závory.

Mstivoj Facebrouk