Kronika poslední Brusselstánské války

Psal se rok 2032. Starému kontinentu již dávno nevládly národy, vlády ani parlamenty. Evropa byla přejmenována na Brusselstán a vládla v ní Nejvyšší komise permanentního rozhořčení v čele s Velkou Předsedkyní Pfizerursou I., ženou tak mocnou, že dokázala jediným nařízením zdražit elektřinu, zakázat plastová brčka a současně vydat třináct strategií na záchranu světa před čtvrtkem.

Pod její moudrou správou vyrostl Brusselmacht nová evropská vojenská síla. Nejslavnější armáda dějin.

První úderný sbor klávesnicové brutality. Nebyla to armáda obyčejná. Tvořili ji nejtvrdší bojovníci digitální éry. Veteráni diskusních fór. Přeživší facebookových masakrů. Berserkerové internetového světa. Muži a ženy, magoři tak otrlí, že bez mrknutí oka vydrželi osmihodinové sledování politických debat, dvanáctihodinové hádky na sociálních sítích a několikadenní bombardování vlastního mozku televizními presstitutkami a servilními komentátory z kdysi legendární České televize, která bývala lidovým veřejným médiem.

Jejich velitelem byl legendární maršál Gumák. Držitel Zlatého mikrofonu první třídy. Nositel Řádu železné tiskové konference. Laureát Medaile za mimořádnou odvahu ve vzdálenosti větší než tisíc kilometrů od frontové linie. Dvojnásobný rytíř Řádu ohebné páteře. Muž, který nikdy neustoupil před žádnou kamerou. A jen výjimečně před realitou. Veterán mnoha režimů. Zocelený Varšavskou smlouvou. Utužený v NATO. Zakalený v plamenech školení na bolševické rozvědčíky.

A nakonec, poté co v roce 2028 neobhájil svůj mandát prezidenta odbojných Čechů, Moravanů a Slezanů, byl za zásluhy o Brusselstán povolán do Ústavu strategické kontinuity a evropské paměti, kde padlo historické rozhodnutí. Nebude odejit do ústraní. Nebude poslán do důchodu. Nebude ani jmenován zvláštním poradcem zvláštního poradce. Bylo rozhodnuto o něčem mnohem velkolepějším.

Po několikaletém výzkumu byl chirurgicky a kyberneticky přestavěn na poloautomatického strategického gumobota třídy GUM-107. Oficiálním důvodem bylo zachování jeho mimořádných intelektuálních kvalit pro budoucí generace. Jeho proslulé, nadprůměrné IQ 107 bylo totiž mezitím Evropským institutem pro pokrokové sebeoceňování prohlášeno za kulturní dědictví kontinentu.

Operace trvala sedm měsíců. Tři měsíce zabrala samotná přestavba. Čtyři měsíce vyplňování formulářů. Po slavnostní aktivaci otevřel gumobot oči, rozsvítil kontrolky na hrudi a pronesl první, památnou, presstitutkami pečlivě zaznamenanou větu:

"Situaci pečlivě sledujeme."

Přítomní vědci propukli v nadšení. Systém fungoval dokonale.

Následné testy prokázaly, že gumobot dokáže nepřetržitě vydávat tisková prohlášení po dobu osmdesáti sedmi hodin bez jediné konkrétní informace. V krizovém režimu zvládal vytvořit až čtyřicet pracovních skupin za minutu. Při maximálním zatížení dokázal současně založit tři komise, pět expertních panelů, osm monitorovacích týmů a jednu mezinárodní konferenci o potřebě dalších konferencí.

Jeho nejpokročilejší funkcí byl algoritmus Strategická Komunikace 5.0, vytvořený legendárním praotcem strategické komunikace Oťasem Foltem dodnes považovaný za nepřekonaný vrchol brusselstánského inženýrství.

Algoritmus obsahoval pouze jedinou odpověď, zato ve čtyřiceti sedmi jazykových mutacích:

"Je třeba o tom vést další odbornou diskusi."

Během zkušebního provozu mu vědci položili tisíce otázek.

"Kolik je hodin?" "Je třeba o tom vést další odbornou diskusi."

"Hoří laboratoř?" "Je třeba o tom vést další odbornou diskusi."

"Kde jsou nouzové východy?" "Je třeba o tom vést další odbornou diskusi."

Výsledky byly vyhodnoceny jako mimořádně uspokojivé.

Po ukončení své služby bude gumobot uložen do Síně evropských hrdinů mezi legendární zakladatele Brusselstánu. Jeho titanová schránka bude vystavena pod skleněnou kopulí vedle Zlaté klávesnice Brusselstánu, Řádu létající koblihy a původního formuláře, na jehož vyplnění bylo spotřebováno nejvíce veřejných prostředků v dějinách říše.

Každý rok se k jeho vitríně přijdou poklonit delegace úředníků, expertů a studentů veřejné správy. A když se někdo zeptá, čím se vlastně proslavil, průvodce slavnostně odpoví:

"To se dodnes nepodařilo spolehlivě zjistit. Avšak podle osmi navazujících hodnoticích zpráv šlo o mimořádný úspěch evropského významu."

Každý rok se před jeho vitrínou budou konat slavnostní ceremonie. Školní výpravy tam budou přicházet vzdát úctu.

A když se některé dítě zeptá, co vlastně během života dokázal, průvodce pokaždé slavnostně odpoví:

"To se dodnes nepodařilo přesně určit. Ale podle šestisetstránkové hodnoticí zprávy šlo o mimořádný úspěch."

Po sérii nákladných úprav, několika softwarových aktualizacích a výměně části biologických součástek za brusselstánské certifikované komponenty byl slavnostně povýšen do elitních struktur nadnárodní útočněobranné aliance známé jako Brusselmacht. Její generální štáb sídlil hluboko v labyrintu brusselstánských paláců, kde se rodily strategie, které nikdo nečetl, vítězství, která nikdo neviděl, a akční plány, jejichž jediným skutečně prokazatelným výsledkem bylo vytvoření dalších akčních plánů. V nekonečných chodbách tohoto byrokratického podzemí se scházeli největší vojenští mudrci své doby, aby po týdnech porad, seminářů, workshopů a slavnostních recepcí dospěli k závěru, který byl znám už při zahájení jednání. Právě zde byl maršál Gumák vybaven nejmodernějším bojovým softwarem, systémem automatického rozhořčení, modulem pro mimořádná prohlášení a hlasovým zesilovačem schopným během několika sekund proměnit lokální incident v civilizační katastrofu globálního významu. Říká se o něm, že dokáže během jediné tiskové konference několikrát změnit názor, mezinárodní incident obrátit v civilizační střet, regionální problém v existenční hrozbu a kus spadlého železa v událost, kvůli které je nutné svolat nejméně tři krizové štáby, pět expertních komisí a sedm mimořádných debat v hlavním vysílacím čase. Jeho největší zbraní však nebyla maršálská hůl. Ani uniforma. Ani hodnosti. Byla to jeho neochvějná schopnost přizpůsobit se každému větru dějin tak hladce, že by vedle něj i korouhvička na kostelní věži působila jako symbol pevnosti charakteru. Pevnost jeho páteře, vyznačující se ohromující pružností a tvarovou nestálostí opakovaně použitého prezervativu z nejpochybnějšího bordelu široko daleko, opakovaně uváděla historiky, sociology i materiálové inženýry do stavu němého úžasu. Někteří ji považovali za biologický zázrak, jiní za dosud neobjevenou formu tekutého skupenství. Jisté bylo pouze jedno. Když se změnil režim, změnil názor. Když se změnila ideologie, změnil slovník. A když se změnilovedení, změnil směr s rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani větrník během orkánu.

A právě tento muž nyní vedl největší armádu internetových berserkerů v dějinách Starého kontinentu do slavné Bitvy o Bezohledný, neidentifikovaný dron. Jejich zbraně budily respekt. Ostře nabité klávesnice. Praky dlouhého dosahu. Mobilní telefony s taktickými aplikacemi. A komentáře schopné způsobit rozsáhlé škody zdravému rozumu. Pak přišel osudný den.

Nad zemí, kterou tamní domorodci stále tajně a s nebezpečnou dávkou nostalgie nazývali Rumunskem, přestože byla již dávno začleněna do správního okrsku Bruselského impéria, se objevil bezohledný, neidentifikovaný dron.

Bylo to za vlády Nejvyšší diktátorky Pfizerursy I., Matky směrnic, Císařovny dotací, Ochránkyně klimatické čistoty, Strážkyně správného myšlení a vrchní velitelky imperiálních ozbrojených sil Brusselmacht, největší vojenské organizace v dějinách brusselstánské administrativy, která dokázala během jediné porady vytvořit tři nové komise, pět pracovních skupin, sedm expertních panelů a dvě krizová centra, aniž by opustila zasedací místnost. Generální štáb Brusselmachtu sídlil hluboko v labyrintu bruselských paláců, kde se rodily strategie, které nikdo nečetl, vítězství, která nikdo neviděl, a akční plány, jejichž jediným prokazatelným výsledkem bylo vytvoření dalších akčních plánů.

Bezohledný, neidentifikovaný dron se jednoho dne objevil na obloze bez povolení, bez razítka, bez registrace, bez environmentální studie, bez genderové analýzy, bez posouzení dopadů na biodiverzitu a bez schválení příslušné evropské komise pro bezpečný, inkluzivní, udržitelný a klimaticky odpovědný pohyb létajících předmětů. Co bylo ještě horší, podle prvních odhadů za sebou pravděpodobně zanechával výraznou uhlíkovou stopu, čímž se okamžitě zařadil mezi nejhledanější nepřátele brusselstánské, zelené civilizace. Někteří experti dokonce nevylučovali, že mohl během letu urazit několik mikroorganismů, porušit migrační koridory tažných ptáků a negativně ovlivnit duševní pohodu nejméně tří chráněných druhů bruselských úředníků.

A dějiny se daly do pohybu.

Velká mobilizace českých berserkerů

Když se zpráva o záhadném, bezohledném dronu donesla až do nejvyšších pater Brusselstánu, nastal mezi úřednictvem stav, který kronikáři později popsali jako směs válečné pohotovosti, mediální horečky a kolektivního nadšení z možnosti pořádat další tiskové konference.

Gumák neváhal ani okamžik. Svolal elitní jednotku českých digitálních berserkerů.

Rozkaz zněl stručně:

"Všichni schopní komentovat, sdílet, analyzovat, moralizovat a poskytovat rozhovory se okamžitě dostaví k výchozímu bodu operace."

Jako první dorazil mladý expert na strategickou komunikaci na elektrokoloběžce. Zaparkoval. Sesedl. Udělal tři kroky. A elektrokoloběžka bez zjevného důvodu vzplála tak prudce, že musela zasahovat letištní hasičská jednotka. Oficiální zpráva později uvedla, že šlo o projev klimaticky uvědomělého sebeobětování.

Druhý berserker přijel na cargo kole financovaném z evropského grantového programu Udržitelná budoucnost mobility IV. Kolo vážilo více než jeho majitel. Cesta z parkoviště na letiště trvala dvě hodiny a čtyřicet minut.

Mezitím dorazili europoslanci. Samozřejmě business třídou. Někteří požadovali přístup do salónku. Jiní si stěžovali, že letištní prosecco není dostatečně evropské. Jeden se odmítl účastnit operace, dokud nebude ověřeno, zda hotel disponuje wellness centrem a bezlepkovým bufetem.

Krátce nato se objevily presstitutky. Přijely v takovém počtu, že během několika hodin obsadily polovinu letištní haly. Stovky mikrofonů. Desítky kamer. Nekonečné množství přímých vstupů. Několik reportérů začalo vysílat ještě dříve, než zjistili, co se vlastně děje. To však nikomu nepřipadalo zvláštní.

Pak dorazili aktivisté. Byli tři. A během prvních deseti minut vznesli sedmnáct požadavků.

Nejdůležitější z počátečních jednání, bylo vytvoření komise pro genderově vyvážené obsazení bojových jednotek. Následovala pracovní skupina. Poté koordinační skupina pracovní skupiny. Následně poradní orgán koordinační skupiny.

A nakonec expertní panel pro dohled nad poradním orgánem.

První den operace se řešilo, kdo bude mít jakou přezdívku. Druhý den se řešilo, kdo bude rozhodovat o tom, kdo bude mít jakou přezdívku. Třetí den se zjistilo, že nikdo nepřipravil mapu. Čtvrtý den vyšlo najevo, že nikdo přesně neví, kde se dron nachází. Pátý den se začalo diskutovat o tom, zda je vůbec vhodné používat výraz "dron", protože by mohl být vůči některým létajícím objektům diskriminační.

Pouze Gumák zůstával neochvějně klidný. Stál na letištní ploše, hleděl k obzoru a tvářil se jako vojevůdce připravující rozhodující bitvu dějin. Nikdo si netroufl připomenout, že zatím jedinou obětí celé operace byla hořící elektrokoloběžka.

Mezitím protivzdušná obrana Brusselmachtu reagovala okamžitě. Po třech mimořádných poradách, sedmi videokonferencích, dvou auditech a vyplnění čtyřiceti osmi formulářů byl z kopřiv za bývalým teletníkem někde na Vysočině slavnostně vytažen poslední strategický prostředek obrany Brusselstánu.

Létající rogallo. Stroj tak tajný, že o jeho existenci nevěděli ani jeho konstruktéři. Za jeho řízení usedl legendární pilot známý pod bojovým jménem Kráčející skála, zloprcek z Vysočiny, který se již nesmazatelně zapsal do dějin vojenského letectví odvážnou výpravou na Tchaj-wan, během níž celému světu dokázal, že neohrožený zloprcek z Vysočiny se jen tak nikoho nezalekne, zvláště pokud se protivník nachází několik tisíc kilometrů daleko a nehrozí bezprostřední kontakt. Jakmile byla zahájena příprava na přípravu směřující k uvedení smrtonosného hadráku do bojové pohotovosti, rozezněly se sirény po celém Brusselstánu. Jejich vytí proniklo přes hory směrnic, údolí dotací i lesy expertních analýz a nakonec vzbudilo samotného zloprcka, největší letecké eso Brusselmachtu a držitele Řádu statečnosti za let do vzdálenosti větší než dva tisíce kilometrů od nejbližšího protivníka.

Zloprcek okamžitě zahájil obvyklou bojovou přípravu ke smrtícímu letu. Nejprve zamířil do maštale. Tam slavnostně zapřáhl svého osla jménem Fialda, vyznamenaného Medailí uhlíkové neutrality za celoživotní odmítání fosilních paliv. Poté jej připřáhl k armádnímu žebřiňáku a vydal se k tajné letecké základně Brusselmacht.

Bojový stroj ležel tam, kde jej zanechaly dějiny. Za teletníkem. Povaloval se v kopřivách, plevelu a starých pneumatikách jako opoziční poslanec Pětilepry, sjetý bílým práškem nalezeným na parlamentních záchodcích, během opoziční pětileprou vyvolané mimořádné schůze o transparentnosti veřejného života.

Plátěná bojová stíhačka třídy Rogallo Mk.I nesla stopy mnoha bitev. Na levém křídle byly ještě patrné škrábance z Velké tchajwanské expedice, po brutálním souboji s tchajwanskou vosou. Pravé křídlo bylo několikrát opravováno izolační páskou vojenské kvality. Pod sedadlem se stále nacházela železná zásoba koblih, mírně ztvrdlých po poslední strategické výpravě. To však zkušeného zloprcka nijak neznepokojovalo. Dlouholetá služba v letectvu Brusselmachtu ho naučila, že téměř každá potravina se po dostatečně dlouhé a soustavné aplikaci úderů kladiva dá uvést do stavu, který armádní předpisy označovaly jako "podmíněně poživatelný". Několik desítek přesně mířených úderů obvykle proměnilo i nejzatvrzelejší koblihu v hmotu schopnou projít lidským trávicím traktem bez použití těžké ženijní techniky.

Vedle nich byly pečlivě uloženy energetické nápoje kefírovitého typu. Pravda, jejich obsah již získal lehce žlutozelenohnědé zabarvení, konzistenci stavebního polystyrenu a vůni připomínající biologický exkrement ponechaný několik let na parapetu vojenské laboratoře. To však nebyl žádný důvod k zloprckovým obavám, které by vedly k stavu akutní mdloby u změkčilých civilistů. Po přidání přiměřeného množství vody, důkladném rozmíchání polní lopatkou a za pomoci zloprckova žaludku, jehož žaludeční šťávy se svým chemickým složením nebezpečně blížily průmyslovému odmašťovači a svou agresivitou připomínaly žaludeční kyseliny otrlé hyeny rvoucí se o poslední kost před měsícem strženého pakoně, se i tato poživatina dala bez větších problémů považovat za bezpečný zdroj energie. Vojenské laboratoře Brusselmachtu ostatně již dávno prokázaly, že zloprcek dokáže bez trvalých následků strávit látky, které byly v sedmnácti členských provinciích Brusselstánu vedeny jako nebezpečný chemický odpad. . Právě tato kombinace koblih vojenské tvrdosti a kefírového koncentrátu nejasného původu dodávala Kráčející skále dostatek fyzických i morálních sil pro plnění nejnáročnějších úkolů Brusselmachtu, včetně dálkových letů, mimořádných bojových operací a slavné mise na Tchaj-wan, která se dodnes vyučovala na vojenských akademiích Brusselstánu jako příklad odvážného strategického manévru proti protivníkovi vzdálenému několik tisíc kilometrů. Pod touto strategickou zásobou pak ležela nejdůležitější součást výstroje.

Ošoupaná, mastnými skvrnami poznamenaná příručka s názvem:

"Jak porazit světovou velmoc pomocí tiskové konference, správně formulovaného statusu a důrazného morálního rozhořčení."

Šlo o posvátný bojový manuál důstojníků Brusselmachtu, podle něhož byly po celé generace vychovávány legie internetových berserkerů, gaučových generálů, presstitutek válečného zpravodajství i vyšších kádrů Říše Brusselstán.

"Jak porazit světovou velmoc pomocí správně formulovaného statusu na sociálních sítích".

Zloprcek stroj obešel, třikrát do něj přátelsky kopl, dvakrát pohrozil Rusku a jednou klimatické změně. Pak spokojeně přikývl. Rogallo bylo připraveno k obraně civilizace a převozu na start z rozjezdového kopce Raná, který leží několik set kilometrů od teletníku.

Cesta na Ranou trvala šest dní, tři hodiny a čtyřicet sedm minut. Ne kvůli vzdálenosti. Ne kvůli nepříteli. Ne kvůli technickým problémům. Prostě proto, že válečný osel Fialda to rychleji nedal. Generální štáb Brusselmachtu později ve své závěrečné zprávě uvedl, že Fialda během celé operace podával výkon plně odpovídající jeho fyzickým možnostem, psychické odolnosti i intelektuální úrovni. Ta sice byla o dost vyšší než u bývalého premiéra z let 2021 až 2025 profesora Nutelly, který se svého času významně podílel na devastaci České republiky podobně úspěšně, jako se řídí žebřiňák během zemětřesení, přesto však převyšovala značnou část strategických plánovačů Brusselmachtu. Právě proto byl Fialda v armádních kruzích považován za mimořádně perspektivního důstojnického kandidáta a několik členů generálního štábu dokonce navrhovalo jeho jmenování do poradního výboru pro dlouhodobé plánování obrany civilizace. Přesto byl po skončení mise vyznamenán Medailí klimatické neutrality, Řádem udržitelné přepravy a Čestným křížem za neohrožený boj proti emisím oxidu uhličitého.

Někteří historici dokonce dodnes tvrdí, že právě Fialda představoval nejspolehlivější dopravní prostředek, který měl Brusselmacht během celé své existence k dispozici.

Nastala všeobecná mobilizace. Presstitutky přerušily vysílání o klimatické nouzi. Experti odložili rozpracované analýzy analýz.

A maršál Gumák slavnostně vyhlásil první stupeň obranné pohotovosti. Samotné stíhací rogallo bylo následně naloženo na korbu armádního žebřiňáku. Nikoli z taktických důvodů. Nikoli z důvodů technických. Ale z důvodů ideologických. V souladu s Velkým zeleným kodexem Brusselstánu totiž byla fosilní paliva pro vojenské účely považována za reakční přežitek minulosti, téměř stejně nebezpečný jako zdravý rozum, energetická soběstačnost a kritické myšlení. Nařízení číslo 8473/XXVIII výslovně zakazovalo používání nafty, benzínu i kerosinu při obraně demokracie, pokud existovala možnost využít alternativní zdroje energie, například lidské nadšení, správné ideologické přesvědčení nebo dva dobrovolníky z neziskového sektoru tlačící vozík do kopce.

A tak se slavné rogallo vydalo do války na korbě žebřiňáku taženého ekologicky certifikovaným oslem, krmeným výhradně bio ovsem, schváleným brusselstánskou komisí pro uhlíkově neutrální přesuny strategických zbraňových systémů. Kolona postupovala rychlostí tří kilometrů za hodinu. Při silném větru dva. Při protivětru byla svolána mimořádná porada generálního štábu Brusselmachtu.

Jakmile bylo rogallo uvedeno do bojové pohotovosti, rozezněly se sirény po celém Brusselstánu. Presstitutky zahájily nepřetržité vysílání. Experti začali vysvětlovat expertům význam celé operace. Analytici analyzovali analýzy analytiků.

A maršál Gumák slavnostně oznámil, že nastal rozhodující okamžik dějin evropské civilizace.

Zloprcek se s rogallem rozeběhl ze svahu Rané. Nejprve váhavě. Potom nejistě. Nakonec s odhodláním člověka, který si až příliš pozdě uvědomil, že plán už nelze zrušit, novináři už dorazili a přímý přenos běží. Vítr zachytil plátěná křídla. Rogallo se neochotně odlepilo od země. Kráčející skála vzlétl. Pod ním zůstala Raná. Řítil se vzdušným prostorem Brusselstánu. Před ním leželo neznámo. A někde v dáli se pravděpodobně pohyboval také ten bezohledný dron. Nebo alespoň místo, kde se podle poslední zprávy vojenské rozvědky Brusselmachtu nacházel před šesti dny.

Pozdější šetření prokázalo, že skutečná poloha cíle se od odhadované lišila pouze o 842 kilometrů, což bylo generálním štábem označeno za mimořádný úspěch brusselstánského vojenského zpravodajství. Rogallo pomalu stoupalo. Pod ním se zmenšovaly vesnice. Silnice. Pole. A větrníky. Právě větrníky představovaly pro Kráčející skálu mimořádné nebezpečí. Nebylo to ani tak kvůli jejich vrtulím, výšce nebo složitým vzdušným proudům. Hlavní problém spočíval v tom, že technická úroveň většina z nich byla vyšší než technická úroveň Brusselmachtu a některé dokonce disponovaly lepší aerodynamikou než jeho bojové rogallo. Kráčející skála proto kolem nich prolétával s respektem zkušeného aviatika. Dobře věděl, že zatímco proti bezohlednému dronu mohl použít odvahu, proti fyzikálním zákonům býval i Brusselstán občas bezmocný. Několik členů generálního štábu později navrhovalo zařadit větrníky na seznam potenciálně nepřátelských objektů a podrobit je důkladnému prověření vojenskou rozvědkou. Návrh však nakonec nebyl přijat, protože se ukázalo, že většina větrníků vyrábí více energie než celý strategický odbor Brusselmachtu myšlenek.

Solární elektrárny. Právě solární elektrárny budily v Kráčející skále zvláštní respekt. Nekousaly. Nestřílely. Nevybuchovaly. Zato dokázaly odrážet sluneční světlo s intenzitou, která už během několika předchozích misí způsobila zmatení dvou navigačních systémů, oslepnutí jednoho experta a třídenní přesvědčení jednoho analytika, že přelétá nad Středozemním mořem. Kráčející skála proto při průletu nad nimi přimhouřil oči a instinktivně sáhl po tmavých brýlích vojenského typu. Dobře věděl, že zatímco bezohledný dron představuje nebezpečí teoretické, několik hektarů naleštěných fotovoltaických panelů může pro pilota rogalla představovat problém velmi skutečný. Pozdější zpráva generálního štábu Brusselmachtu označila solární elektrárny za "potenciálně nepřátelské optické objekty se schopností narušovat bojovou morálku a orientaci létajícího personálu". Návrh na jejich zařazení mezi strategické hrozby však nakonec neprošel, protože se ukázalo, že produkují více energie než celé ministerstvo obrany Brusselstánu během pracovního týdne.

Později sice do médií unikly některé nepříjemné informace, navzdory heroické snaze brusselstánských presstitutek dodat občanům pečlivě přefiltrovanou, ideologicky dezinfikovanou a řádně korigovanou verzi příběhu o zloprckově naprosto bezchybném startu.

Ukázalo se například, že několik expertů se během slavnostního sledování vzletu navzájem zamotalo do vlajek Brusselstánu natolik důkladně, že musela zasahovat speciální jednotka klimaticky neutrálních hasičů vybavená recyklovatelnými nůžkami, ekologickými žebříky a psychologem pro posttraumatické stavy způsobené nadměrným vlastenectvím.

Celá událost byla později generálním štábem Brusselmachtu klasifikována jako drobný logistický incident bez vlivu na bojeschopnost armády. Pouze tři experti utrpěli lehký otřes ega, dva analytici si vykloubili loket při pokusu salutovat vlajce Brusselstánu a jeden koordinátor zůstal po dobu několika hodin uvězněn v modré látce, protože se odmítal vzdát služebního notebooku.

Oficiální komuniké následně uvedlo, že průběh startu byl mimořádně úspěšný a odpovídal nejvyšším standardům Brusselmachtu. Což byla naštěstí formulace natolik vágní, že mohla znamenat prakticky cokoli.

Kráčející skála svíral řídicí klacek, až mu zbělely klouby drobných, skutečnou prací nikdy nepolíbených ruček. Před sebou měl oblohu. Pod sebou měl naděje celého Brusselmachtu. Tedy alespoň těch jeho příslušníků, kteří nebyli právě na poradě, školení, semináři, workshopu, teambuildingu nebo na služební cestě za studiem bojových zkušeností v přímořském letovisku. Na jeho bedrech nyní spočíval osud celé operace. Osud Brusselstánu. A možná i osud několika grantových programů, jejichž pokračování bylo na úspěchu mise přímo závislé. Vítr mu hvízdal kolem uší. Plátěná křídla se napínala. Rogallo stoupalo vzhůru.

A někde tam vpředu čekal bezohledný, neidentifikovaný dron. Nebo alespoň něco, co by po několika tiskových konferencích, sedmi expertních analýzách a patnácti hodinách televizního vysílání mohlo být za bezohledný dron prohlášeno.

Zatímco Kráčející skála bojoval s protivětrem, gravitací, orientací v prostoru a několika větrníky podezřelými z proruských sympatií, odehrávaly se v samotném srdci Bruselstánu události neméně dramatické.

Maršál Gumák totiž ve svém militantním, lampasáckém mozečku gumobota, dospěl k pevnému závěru. Nebylo třeba nic vyšetřovat. Nebylo třeba nic ověřovat. Nebylo třeba čekat na výsledky expertiz. Nebylo třeba znát fakta. Nebylo třeba vědět, co se vlastně stalo.

Skutečný státník Gumákova formátu přece nepotřebuje informace. Takovýto státník nepotřebuje fakta. Nepotřebuje důkazy. Nepotřebuje vyšetřování. A už vůbec nepotřebuje realitu.

Takový státník potřebuje tiskovou konferenci. Nejlépe okamžitě. Ještě dříve, než dopadne poslední šroubek. Ještě dříve, než se rozptýlí kouř. Ještě dříve, než nějaký proruský šťoural, geografický kverulant nebo jiný narušitel správného narativu začne pokládat nepříjemné otázky typu kdo, odkud, proč a zda se to skutečně stalo tak, jak bylo oznámeno v prvních třech mimořádných vystoupeních.

Protože v celém Brusselstánu, nebo alespoň v jeho provincii Čechy, kde si občané z důvodů, které dodnes nebyly uspokojivě vysvětleny ani vojenskou rozvědkou, ani psychiatry, ani akademiky zabývajícími se kolektivním chováním davů, zvolili Gumáka svým prezidentem, platilo staré vojenské pravidlo: "Kdo vystoupí před kamerami první, ten má pravdu alespoň do večerních zpráv".

Nutno ovšem připomenout ještě jednu související, důležitou kapitolu dějin Brusselstánu. V provincii Čechy tehdy vládl profesor Nutella, muž natolik oddaný říši diktátorky Pfizerursy I, že se mezi obyvatelstvem tradovalo staré přísloví:

"Čím hlouběji se ukloníš směrem k Bruseli, tím vyšší funkci můžeš získat. A olizováním análního věnečku Pfizerursy I. posílíš světový mír"

Profesor Nutella a jeho ministři byli známí svým skálopevným přesvědčením, mimořádně výkonnými jazyky a strategickou taktikou, že nejvyšší formou státnictví je souhlas. Souhlas se směrnicemi. Souhlas s komisemi. Souhlas s doporučeními. A především souhlas se vším, co právě přicházelo z hlavního města Brusselstánu, z Brusele. Jejich politická doktrína byla jednoduchá. Když nastal problém, vznikla pracovní skupina. Když problém přetrvával, vznikla expertní komise. Když problém přerostl v katastrofu, vznikla nová strategie. A když selhala i strategie, vydala se tisková zpráva o úspěšném zvládnutí situace.

Pak však na podzim roku 2025 přišly parlamentní volby. A stejně jako mnoho jiných vládců před nimi, zjistil i Nutella a jeho smečka, že voliči mají nepříjemný zvyk občas měnit obsazení jeviště. Z bývalých vládců se stali řadoví poslanci. Ze státníků opozice. Z velitelů komentátoři. A maršál Gumák se náhle ocitl ve světě, který byl mnohem méně ochotný tleskat jeho trapným gestům. Po léta si budoval obraz národního hrdiny. Brázdil krajinu na motorce. Slanil katedrálu. Létal ve větroních. Fotografoval se v uniformách, helmách, dresech, kombinézách, reflexních vestách, pracovních bundách i oděvech, jejichž účel se dodnes nepodařilo spolehlivě určit. Za dlouhá léta veřejného života vytvořil fotografický archiv tak rozsáhlý, že jej odborníci zařadili mezi významné přírodní úkazy středního Brusselstánu. Jednou působil jako vrchní velitel. Podruhé jako záchranář. Potřetí jako sportovec od přemýšlivého šachisty až po tvrdého bojovníka na ledě. Počtvrté jako pilot. Popáté jako člověk, který právě zachránil civilizaci před bezprostřední zkázou. Přestože se jednalo o tentýž týden. Sám o sobě později tvrdil, že vynalezl kostkovanou flanelovou košili, pracovní montérky, kapesní nůž, svačinový chléb s paštikou a podle některých svědectví i samotný koncept volného času. Jeho největší pýchou však měla být zmijovka. Podle jeho vlastního vyprávění ji údajně navrhl během jediné bezesné noci, kdy současně zachraňoval demokracii, opravoval Brusselstán a přemýšlel nad budoucností lidstva. Historici tuto verzi považují za nepravděpodobnou. On nikoli. Několikrát se dokonce pokusil prosadit zmijovku jako oficiální součást reprezentačního oděvu vrchního velení Brusselstánu.

Jeho, jinak téměř bezchybní marketéři však tentokrát propadli panice. Po sérii krizových porad, průzkumů veřejného mínění a počítačových simulací dospěli k závěru, že existují hranice, za které se neodvažuje ani moderní politický marketing. A tak byla zmijovka odložena. Prý pouze dočasně.

Legenda ovšem tvrdí, že návrh dodnes leží v nejhlubším trezoru Úřadu strategické komunikace. Trezor je podle starých kronik chráněn sedmi zámky, třemi notáři, dvěma auditorskými komisemi a jedním zvláštním oddělením pro kontrolu správnosti úředních formulací. Klíč od něj údajně střeží jeho otec zakladatel, velikán Oťas Folt, první prorok strategické komunikace a patron všech tiskových konferencí. Praví se, že klíč každé ráno s železnou pravidelností polyká, aby nepadl do nepovolaných rukou.

Trezor pak odemyká pouze při nejvyšších státních příležitostech, po absolvování složitého ceremoniálu, jehož součástí je požití mocného projímadla, přečtení tří metodických pokynů a následné usednutí na Zlatou mísu státnické moudrosti. Tato mísa byla podle legendy darem samotného Velkého Volodymyra z Kyjeva, vládce nekonečných rovin, nejvyššího patrona videohovorů, ochránce všech výrobců vojenských mikin a muže, jehož životopis připomínal dílo několika různých autorů, kteří se mezi sebou nikdy nedomluvili.

Staré kroniky mu připisují vynález stand-up komedie, tří a půl hudebních žánrů, dvou televizních seriálů, sedmi národních projevů denně a několika forem politické alchymie, jejichž princip dodnes uniká chápání učenců. Legenda dále tvrdí, že jako první dokázal provozovat hudební produkci na piáno za použití tělesných partií, které byly původně přírodou u mužů určeny k rozmnožování, čímž rozšířil hranice umění do oblastí, kam se většina civilizací dosud neodvážila vstoupit.

Jeho jméno bylo v Brusselstánu vyslovováno s takovou úctou, že při každém zmínění automaticky vznikly nejméně dvě tiskové zprávy, jedna pracovní skupina, tři komentáře na sociálních sítích a obří finanční závazek. Nikdo přesně nevěděl proč. Nikdo přesně nevěděl komu. A už vůbec nikdo nevěděl v jaké výši.

Přesto se závazek pokaždé objevil. Nejprve v rozpočtu. Poté v dodatku k rozpočtu. Následně v mimořádném dodatku k dodatku rozpočtu. A nakonec v krizovém fondu určeném pro řešení důsledků předchozích dodatků.

Ekonomové Brusselstánu si po letech všimli zvláštního jevu. Čím častěji bylo jméno Velkého Volodymyra zmiňováno, tím rychleji mizely peníze. Někteří tvrdili, že jde o pouhou shodu okolností. Jiní hovořili o záhadném gravitačním poli evropských dotací. Nejodvážnější badatelé dokonce vyslovili teorii, že samotné vyslovení jeho jména vyvolává spontánní vznik nového výdajového programu.

Tato hypotéza však byla záhy označena za dezinformaci. Vznikla proto pracovní skupina pro boj proti této hypotéze. Následně expertní panel pro dohled nad pracovní skupinou. A nakonec monitorovací komise, jejímž úkolem bylo sledovat, zda boj proti hypotéze probíhá v souladu s hodnotami Brusselstánu.

Výsledná zpráva měla 847 stran. Její závěr zněl:

"Další výzkum je nezbytný."

Na základě tohoto zjištění byl schválen nový finanční závazek..

Když Velký Volodymyr daroval Zlatou mísu státnické moudrosti Oťasi Foltovi, byl tento čin okamžitě zařazen mezi nejvýznamnější události brusselstánských dějin, hned vedle vynálezu razítka, založení první komise a objevení formuláře ve třech vyhotoveních. Od těch časů prý mísa čeká na tajném místě Oťasovy kanceláře na den, kdy bude Brusselstán znovu potřebovat zachránit před nebezpečím, které si předtím sám vytvořil.

Uvnitř trezoru jsou uloženy největší poklady Bruselstánu. Plány na klimaticky neutrální tank. Projekt veganské polní kuchyně pro bojové jednotky. Návrh směrnice o povinném zastoupení terapeutů v obrněných vozidlech. A také šestisetstránková studie dokazující, že fotografování v uniformě představuje samostatný druh státnické činnosti a může být za určitých okolností považováno za strategický obranný prostředek.

Úplně vzadu, pod vrstvou razítek, příloh, dodatků a doplňujících dodatků k přílohám, pak údajně odpočívá samotný návrh zmijovky. Poslední neotevřený artefakt Brusselstánu. Předmět tak mocný, že jej dosud nenašel ani nejodvážnější audit Evropského účetního dvora.

Maršál Gumák statečně bojoval s rekvizitami, zvítězil nad gumovým krokodýlem a mediální nudou. Celý Nutellův aparát, poklonkující Brusselstánu se snažil vytvořit dojem, že občané Čech, Moravy a Slezska právě sleduje zrození křížence Havla s Masarykem nového velikána dějin. Jenže pak přišla realita. A realita bývá protivník, kterého nelze porazit tiskovou konferencí. Nová vláda provincie Čechy totiž začala na maršála pohlížet nikoli jako na vrchního velitele, ale jako na ústavního úředníka a šaška. Což byla role, kterou Gumákovo ego snášelo přibližně stejně dobře jako zloprckův osel Fialda kurz kvantové fyziky. Zatímco on stále hovořil jazykem rozkazů, výstrah a strategických vizí, okolní svět mu stále častěji připomínal, že prezident má národu sloužit, nikoli mu velet. No, a dospělo to k prezidentským volbám v roce 2028.

A právě v naší době se nad Rumunskem objevil bezohledný, neidentifikovaný dron.

A maršál Gumák konečně dostal příležitost vrátit se do prostředí, kterému rozuměl nejlépe. Ke kamerám. K mikrofonům. A k mimořádným tiskovým konferencím.

A tak ještě dříve, než dopadl poslední šroubek z bezohledného dronu na zem, svolal Gumák mimořádnou poradu nejvyššího velení Brusselmachtu. Sešli se na ní generálové od mikrofonů, stratégové od klávesnic, analytici od televizních debat a experti na všeobecné rozhořčení, kteří byli připraveni bránit civilizaci do posledního cizího vojáka.

Gumák před ně předstoupil s výrazem člověka, který právě objevil nový světový konflikt a rozhodl se ho využít dřív, než ho stihne někdo důkladněji prozkoumat. "Pánové," zahřměl. "Situace je jasná." Situace přitom jasná nebyla ani vzdáleně. Nikdo netušil, odkud bezohledný dron přiletěl. Nikdo netušil, proč tam byl. Nikdo netušil, kdo ho řídil.

A několik přítomných si nebylo zcela jistých ani tím, kde přesně leží Rumunsko. To však nebyla překážka. V Brusselmachtu se totiž za slabost považovalo pochybovat a za ctnost, rozhodovat ještě předtím, než člověk zjistí, o čem vlastně rozhoduje. Během následujících sedmi minut bylo přijato osmnáct zásadních usnesení, schváleno pět mimořádných opatření a vydáno třináct tiskových prohlášení. Teprve poté padla otázka, co se vlastně stalo. Byla však vyhodnocena jako předčasná a zbytečně komplikující další průběh operace.

Po třech minutách intenzivního strategického uvažování Gumák rozhodl. Nastal čas odvety. Nastal čas odplaty. Nastal čas zachránit civilizaci. Případně alespoň večerní zpravodajství. Okamžitě proto vydal rozkaz k mobilizaci elitních sil. Do zbraně byla povolána slavná 1. úderná brigáda českých počítačových berserkerů.

Jednotka složená z nejtvrdších bojovníků digitálního věku. Opozičních poslanců. Europoslanců. Aktivistů. Profesionálních nasranců. Veteránů televizních debat. Přeživších grantová řízení. A držitelů nejvyšších vyznamenání za odvahu projevenou v bezpečné vzdálenosti od jakéhokoli skutečného bojiště.

Eurohujery není třeba jmenovat zvlášť. Tomuto čestnému titulu totiž vyhovovala naprostá většina přítomných.

Byli to muži a ženy zocelení v nejtvrdších internetových bitvách své doby. V diskusních fórech. V komentářových sekcích. Na sociálních sítích. A především ve studiích veřejnoprávní České televize, kde opakovaně čelili smrtelnému nebezpečí v podobě nepříjemných otázek, které však byly naštěstí včas odstraněny moderující presstitutkou či servilním presstitutem.

Mnozí z nich byli nositeli prestižních vyznamenání. Řádu Brusselstánské hvězdy. Kříže inkluzivní odvahy. Medaile za boj proti dezinformacím. A několikanásobní laureáti ceny za celoživotní službu správnému narativu. Právě tito hrdinové nyní stáli připraveni vyrazit do boje.

Ozbrojeni klávesnicemi. Notebooky. Tablety. Mobilními telefony. Powerbankami. A neochvějným přesvědčením, že každá válka se dá vyhrát správně formulovaným statusem a dostatečně rozhořčeným komentářem.

Byla to tvrdá, militantní elita Brusselstánu. Nebo alespoň její nejhlasitější část. Veteránů diskusních fór. Přeživších facebookových masakrů. Držitelů zlatých odznaků za komentářovou statečnost.

Mužů a žen, kteří dokázali bez přestávky vést internetovou válku po dobu čtrnácti hodin, aniž by opustili kancelářskou židli. Výzbroj byla impozantní. Taktické notebooky. Útočné klávesnice. Mobilní telefony dlouhého dosahu. A několik desítek mimořádně agresivních statusů připravených k okamžitému nasazení.

Gumák stanul před nastoupenou jednotkou. Jeho uniforma se leskla. Jeho hruď zdobilo tolik vyznamenání, že při prudším předklonu hrozilo porušení zákonů přitažlivosti. Jeho výraz připomínal člověka, který právě objevil nový světový konflikt a rozhodl se nenechat si ho nikým pokazit. Oči mu planuly odhodláním úředníka, jenž konečně nalezl krizi dostatečně velkou, aby ospravedlnila všechny tiskové konference příštího čtvrtletí.

Vyskočil na bednu s humanitární pomocí, rozmáchl se tak prudce, až málem sestřelil vlastního kameramana, napřímil se do pozoru a zařval:

"V perjod! Uráááá!"

Nastalo ticho. Hrobové ticho. Jedno z těch tich, která člověka praští do obličeje jako mokrý hadr. Maršál zamrkal. Dav zamrkal. Presstitutky přestaly zapisovat. Dokonce i elektrokoloběžka stojící opodál na okamžik přestala hořet.

Maršál znejistěl. "Moment…" Poškrábal se pod přilbou.

"To bylo nějaké divné."

Vedoucí oddělení strategické komunikace zbledl.

"Soudru... totiž pane maršále, vy jste právě mluvil rusky."

Maršál vytřeštil oči.

"Rusky?" "Ano." "Eto něvazmožno.",                                                                                                                                                                                        "Je."                                                                                                                                                                                                                                              "Ale já přece celý život bojuji proti Rusku!"                                                                                                                                                                      "Právě proto je to poněkud nešťastné."

Maršál se zamyslel. Pak se mu v očích objevilo vzdálené světlo dávno zapomenutých vzpomínek.

"Počkejte…" "Ano?" "Vojna." "Jaká vojna?" "Ještě za mlada." "Aha." "Tam nás něco učili." "Co?" "Už si to moc nepamatuju."

Odmlčel se.

"Ale myslím, že to začínalo úplně stejně."

Vedle stojící veterán digitálních kampaní si povzdechl.

"Pane maršále, nebylo to náhodou ve Varšavské smlouvě?"

Maršál vytřeštil oči ještě víc.

"Do prdele."

Další dlouhé ticho.

"Takže…" "Ano." "Já právě svolal protiruskou výpravu ruským bojovým pokřikem?" "Přesně tak."

Maršál si promnul čelo.

"Tohle nikdo nesmí slyšet."

Vtom se z první řady ozvala presstitutka:

"Máme to živě ve vysílání už sedmnáct minut."

Maršál zavřel oči. Nad letištěm přeletělo hejno hus. Někde v dálce bouchla druhá elektrokoloběžka.

A vedoucí krizového štábu si do zápisu poznamenal:

"Incident přehodnotit jako projev brusselstánské jazykové rozmanitosti."

A tak Gumák pokračoval s neztenčenou intenzitou, i když s nádechem hysterie:

"Za demokracii! Za hodnoty! Za civilizaci!"

"Kam, pane maršále?" ozval se nesměle jeden z berserkerů.

Gumák se na okamžik zamyslel.

"Do Kyjeva!" "Ale pane maršále, Kyjev přece drží Ukrajinci." "Právě proto musíme být rychlí."

Nikdo se neodvážil položit další otázku.

A tak se největší armáda internetových bojovníků v dějinách Brusselstánu vydala na pochod. Jejich cílem bylo vypudit Rusy z Kyjeva. Přestože se v něm v té době už roky žádní Rusové nenacházeli. Tato drobná geografická komplikace však nebyla velením považována za překážku. Pouze za detail. A jak je v Brusselstánu známo, detaily nikdy nesmějí stát v cestě velkým strategickým vizím.

Započal velký pochod na Kyjev

Po nekonečných poradách, tiskových konferencích, odborných diskusích, kulatých stolech, hranatých stolech a několika webinářích o správném používání zájmen konečně nadešel historický okamžik.

Berserkerové vyrazili. Kam? To nikdo přesně nevěděl. Gumák sice slavnostně oznámil zahájení strategické operace, ale když se jeden z novinářů zeptal, kudy přesně povede trasa pochodu, ukázalo se, že nikdo nemá mapu. Poslední papírová mapa byla totiž před několika lety vyřazena jako environmentálně problematická. Digitální mapy byly sice připraveny, ale heslo k nim znal pouze jeden expert. A ten zrovna odjel na konferenci o odolnosti digitální infrastruktury.

"Nevadí," rozhodl Gumák.

"Budeme postupovat podle hodnot."

Nikdo nevěděl, co to znamená. Ale všichni si to zapsali. Výprava se dala do pohybu. Prvních několik hodin probíhalo překvapivě klidně.

Pak se ukázalo, že přibližně polovina účastníků si plete Kyjev s Kyjevskou kotletou. Jeden analytik začal studovat gastronomické průvodce. Dva europoslanci se zajímali o kvalitu másla. Jeden aktivista požadoval veganskou variantu cílové destinace. Vedoucí logistické skupiny strávil celé odpoledne vysvětlováním, že Kyjev není restaurace. Výsledky byly neuspokojivé.

Další problémy nastaly na polském území. Několik expertů se ztratilo. Nikdo přesně nevěděl kdy. Nikdo přesně nevěděl kde. A především nikdo nevěděl proč.

První skupina byla nalezena na benzinové stanici nedaleko Vratislavi, kde již druhý den vedla panelovou diskusi o geopolitickém významu hottdogů.

Druhá skupina omylem nastoupila do turistického autobusu a skončila na exkurzi v solném dole.

Třetí skupina zmizela úplně. Po třech dnech se ozvala e-mailem. Domnívala se totiž, že celou dobu plní jiný grantový projekt.

Gumák zachoval klid.

"Ztráty jsou součástí každé operace."

"Pane maršále," ozval se náčelník štábu.

"To nejsou ztráty. Oni se jen někam rozjeli."

"Výborně," přikývl Gumák.

"To znamená, že provádějí průzkum."

A tak pochod pokračoval. Pomalu. Zmateně. Neorganizovaně. Kolona se každým dnem natahovala na desítky kilometrů. Nikdo netušil, kde je čelo. Nikdo netušil, kde je konec. A stále méně lidí si bylo jisto, zda se vůbec pohybují správným směrem.

Pouze Gumák kráčel vpřed s neochvějnou jistotou člověka, který sice neví, kam jde, ale zato je pevně přesvědčen, že tam dorazí jako první.

Další komplikace nastala při rozdělování ubytování. Homosexuální poslanec, který jako starosta zadlužil svou obec obřím rozpočtem okamžitě podal sedmnáctistránkovou žádost, ve které si vymiňoval sdílení pokoje se svým manželem. Současně požadoval společné zařazení do stejné bojové formace, stejného transportního prostředku, stejné jídelní skupiny a pokud možno i stejné tiskové fotografie.

Personální oddělení bylo postaveno před bezprecedentní problém. Během několika hodin vznikla pracovní skupina pro partnerské soužití v krizových operacích. Následovala expertní komise. Poté koordinační rada expertní komise. A nakonec zvláštní monitorovací tým, jehož úkolem bylo posoudit, zda společné ubytování homosexuálních manželů nenaruší strategickou připravenost celé výpravy. Po dvou dnech jednání bylo rozhodnuto, že oba mohou sdílet pokoj. Ukázalo se však, že žádný pokoj zatím neexistuje.

Dva europoslanci totiž mezitím zablokovali celý hotel, protože stále probíhal spor o rozsah wellness služeb. Jeden požadoval saunu. Druhý vířivku, přestože vzhledem obřímu, vyžranému pupku neměl šanci se do vířivky nacpat. Třetí, který se k žádosti připojil dodatečně, trval na aromaterapii.

Další komplikace způsobil homosexuální poslanec, který byl znám tím, že dokázal během jediné minuty třikrát poučit národ o morálce, dvakrát o demokracii a jednou o správné těžbě hnědého uhlí na Ostravsku. Ještě než výprava překročila hranice, předložil čtyřicetistránkový dokument nazvaný:

"Etický kodex pochodu za hodnotami"

Dokument obsahoval sto dvacet osm bodů. První zakazoval nevhodné myšlenky. Druhý nevhodné postoje. Třetí nevhodné mlčení. Čtvrtý nevhodný výraz obličeje.

U bodu sedmdesát osm se zhroutili dva právníci a jeden tlumočník. Poslanec poté požádal pro sebe i manžela o samostatný pokoj, samostatného fotografa a samostatného kameramana, aby mohla být jeho účast na operaci důstojně zdokumentována pro budoucí generace.

Když mu bylo připomenuto, že cílem výpravy je ukončit okupaci, upřímně překvapeně zamrkal.

"Jakou okupaci?" "Tu, kvůli které jsme sem přišli." "Aha."

Nastalo ticho.

"Tak to by měl někdo řešit."

Poté odešel poskytovat rozhovor o odpovědném leadershipu.

V důsledku toho se pochod na Kyjev opozdil o další tři dny. Historici Brusselstánu později uvedli, že šlo o první vojenskou operaci v dějinách, během níž bylo více času věnováno výběru hotelových služeb než plánování trasy.

Let Kráčející skály

Zatímco se pozemní výprava digitálních berserkerů pomalu ztrácela kdesi mezi Polskem, konferenčními sály a hotelovými wellness centry, odehrával se vysoko nad Brusselstánem jiný epos.

Epos Kráčející skály. Muže, který se rozhodl pronásledovat nepřítele z oblohy.

Jeho rogallo, stroj slepený z odvahy, optimismu a několika vrstev izolační pásky, se vznášelo nad slovenskými horami. První hodiny letu probíhaly klidně. Kráčející skála majestátně plachtil nad horskými vrcholy a každých patnáct minut poskytoval médiím rozhovor o své odhodlanosti.

Pak narazil na první hejno migrujících hus. Husy se ukázaly být mnohem disciplinovanější než většina Gumákových berserkerů. Po krátké vzdušné poradě změnily směr. Kráčející skála je následoval. Až po dvou hodinách zjistil, že právě opustil plánovanou trasu.

Nad Maďarskem přišla další komplikace. Z neznámých důvodů si jeho rogallo vyhlédl roj rozzuřených včel. Nikdo dodnes netuší, kdo koho pronásledoval.

Jisté je pouze to, že těch několik minut panického úniku a vrcholné letecké akrobacie vstoupilo do dějin evropského letectví. Přímý přenos zloprckových aviatických kreací sledovaly miliony diváků. Někteří se domnívali, že jde o vojenský manévr. Ve skutečnosti šlo o zoufalý pokus zloprcka uniknout několika tisícům okřídlených obránců přírody.

Nad Rumunskem se situace znovu zhoršila. Motor začal vydávat zvuky připomínající astmatické chrchlání nachlazeného traktoru, který strávil zimu pod děravou plachtou, jaro v bahně a léto v péči mechanika Tukana Jurezlouna proslulého lupiče valorizací důchodů seniorů, reformátora všeho reformovatelného a bezpáteřního flanďáka, který dokáže během jediného projevu vysvětlit, proč je každé nepříjemné opatření ve skutečnosti dobrou zprávou.

Nejprve se ozvalo zakašlání. Pak zasípání. Následovalo několik zvuků, které odborníci později odmítli zařadit mezi projevy spalovacího motoru. Celá konstrukce se zachvěla.

Vrtule se na okamžik roztočila opačným směrem. A jeden z plechových krytů se pokusil opustit stroj vlastním směrem. Kráčející skála však zachoval klid. Po zkušeném pohledu na pohonnou jednotku usoudil, že technický stav rogalla je sice znepokojivý, ale stále výrazně lepší než stav většiny krizových plánů Brusselstánu. Přidal tedy další vrstvu izolační pásky a pokračoval v letu. Technická kontrola později odhalila, že několik důležitých součástek drží pohromadě výhradně silou víry. A izolační páskou.

Naštěstí měl Kráčející skála zásobu obojího. Po nouzovém přistání na poli provedl opravu. Přidal další vrstvu pásky. Poté ještě jednu. A pro jistotu třetí.

Odborníci později konstatovali, že izolační páska již netvořila součást rogalla. Rogallo tvořilo součást izolační pásky.

Následovalo tankování. Protože standardní palivo nebylo po ruce, vznikla mezi historiky legenda, že Kráčející skála doplnil energii několika litry kefíru, dvěma koláči, pěti litry produktu vlastních ledvin a neurčeným množstvím optimismu. Přesnost této informace nebyla nikdy ověřena. Ani vyvrácena.

Oficiální zpráva hovoří o spolupráci s místním zemědělcem, pečlivě naplánovaném rozjezdu a profesionálně provedeném startu.

Jenže místní obyvatelé vyprávějí něco úplně jiného. Podle jejich svědectví zloprcek po přistání několik hodin bezradně obcházel rogallo a snažil se přijít na způsob, jak se znovu dostat do vzduchu.

Nakonec prý objevil na pastvině mohutnou krávu mimořádně bojovného charakteru. Po krátké poradě sám se sebou dospěl k závěru, že příroda již problém vyřešila za něj. Uvázal tedy dlouhé lano mezi rogallo a ocas dotyčného zvířete. Poté usedl do kokpitu. Nasadil si cyklistickou helmu. Zkontroloval pásy. Pronesl několik povzbudivých slov o brusselstánské odvaze. A odpálil petardu.

Následující sekundy vstoupily do dějin místního zemědělství. Kráva vyrazila vpřed rychlostí, kterou veterinární věda dosud považovala pouze za teoretickou. Rogallo se rozjelo za ní. Přes louku. Přes mez. Přes příkop. Přes dva ploty. A podle některých svědků i přes menší část sousední vesnice.

Pak se stalo něco, co si dodnes nikdo neumí uspokojivě vysvětlit. Rogallo se odlepilo od země. Kráva pokračovala dál. Kráčející skála stoupal k obloze.

A oba účastníci operace se od té chvíle vydali každý vlastním směrem. Ve výšce několika set metrů prý pilot slavnostně oznámil rádiem:

"Start proběhl podle plánu."

Historici Brusselstánu dodnes vedou spory, zda je tato historka pravdivá. Všichni se však shodují na jediné věci. Její pravděpodobnost byla stále vyšší než pravděpodobnost úspěšného fungování původního logistického plánu celé operace.

Mezitím se Kráčející skála dál prolétal mezi větrníky. Kličkoval mezi stožáry. Poskytoval rozhovory.

Pořizoval fotografie. A každým dnem byl blíže cíli. Nebo si to alespoň myslel. Netušil totiž, že zatímco on statečně křižuje oblohu Brusselstánu, hledaný bezohledný dron už možná dávno neexistuje. A právě tehdy začala poslední kapitola celé výpravy.

Velká bitva o Kyjev

Po týdnech příprav. Po stovkách tiskových konferencí. Po tisících komentářů. Po milionech slov. Po nekonečných poradách, analýzách, pracovních skupinách, monitorovacích týmech, expertních panelech a strategických dokumentech dorazily pozemní síly Brusselstánu vedené Gumákem na předměstí Kyjeva.

Berserkerové. Europoslanci. Presstitutky. Aktivisté. Experti. Dokonce i několik pracovních skupin, které už nikdo nedokázal identifikovat, ale které se odmítaly rozpustit, dokud nebude vyplněn příslušný formulář.

Všichni očekávali rozhodující střet. Napětí rostlo. Kamery běžely. Mikrofony byly připraveny.

Gumák si slavnostně nasadil přilbu a naladil útočný ksicht. A pak nastal problém. Nikde nebyl nepřítel. Nikde nebyla fronta. Nikde nebyla bitva. Nikde nebylo vůbec nic.

Pouze obyčejné město. Lidé šli do práce. Děti do školy. Řidiči stáli v kolonách. Prodavačky prodávaly. Důchodci krmili holuby. A několik uklízeček právě zametalo chodník.

Nastalo slavnostní pátrání. Trvalo tři dny. Čtvrtý den začali být místní obyvatelé nervózní. Pátý den rozmrzelí. Šestý den naštvaní. Sedmý den vzali košťata, lopaty, hrábě a vše, co bylo po ruce.

A rozhodli se problém vyřešit sami. Výprava Brusselstánu byla během několika hodin zmasakrována vším, co měli lidé po ruce a vyhnána z předměstí. Jedna pracovní skupina skončila v příkopu. Dva experti utekli do kavárny. Tři aktivisté se pokusili zahájit dialog, ale obyvatelé Kyjeva věrní své prudší povaze se jim pokusili zaplácat uši do hlavy. A jeden europoslanec požádal o diplomatickou ochranu wellness centra.

Právě tehdy dorazila šokující zpráva. Analytické oddělení konečně objevilo záznam, který měl být do gumobotova systému vložen již před několika lety. Ukázalo se, že konflikt, kvůli němuž byla operace zahájena, skončil dávno před příchodem výpravy.

Informace se však nikdy nedostala do hlavního procesoru Gumákova strategického systému. Pozdější vyšetřování odhalilo, že během jedné z aktualizací vypadla nenápadná součástka označená:

"Konec konfliktu."

Systém proto fungoval zcela bezchybně. Pouze s drobnou vadou. Nebyl schopen připustit, že by někdy mohl nastat konec jakéhokoliv konfliktu.

Částečně za to mohl vadný software. Částečně chybějící součástka. A z největší části vrozená, geneticky předaná povaha samotného Gumáka.

Jeho mysl totiž fungovala jako perpetuum mobile krizového managementu. Kde jiní viděli konec problému, tam on viděl začátek nového válečného konfliktu. Kde jiní hledali mír, tam hledal novou hrozbu. Kde jiní odkládali mapy a vraceli se domů, tam rozkládal nové operační plány. Příměří považoval za podezřelý jev. Mír za dočasnou administrativní závadu. A ukončení konfliktu za zradu, kterou bude třeba podrobit důkladné analýze.

Byl přesvědčen, že každý správný konflikt má mít pokračování, dodatek, přílohu a ideálně i druhou sérii. Jakmile někde utichly zbraně, začal s mimořádnou energií vysvětlovat, proč je třeba připravit se na konflikt příští. Jakmile zmizela jedna hrozba, okamžitě zahájil pátrání po další. A pokud se žádná nenacházela, byl připraven několik jich preventivně předpokládat. Jeho mysl připomínala radar, který nedokázal zachytit klid. Jakmile se na obzoru objevila prázdnota, okamžitě ji zaplnil krizí. A právě proto nedokázal pochopit největší katastrofu svého života. Skutečnost, že válka, kvůli níž dorazil až na předměstí Kyjeva, skončila dávno před jeho příjezdem..

Maršál Gumák prostě fungoval tak, že tam, kde jiní nacházeli smír, tam hledal další tiskovou konferenci. Kde jiní odkládali zbraně, tam vytahoval prezentaci o hrozbách příští dekády. Byl to gumobot, který dokázal během jediné minuty zradit vlastní plán, vlastní argument i vlastní předchozí prohlášení, aniž by přitom zpomalil řeč. Jeho páteř připomínala podivuhodný pružný, biologický útvar složený převážně z kariérních příležitostí. Jeho názory se pohybovaly s elegancí korouhve během orkánu. A jeho schopnost přimknout se k právě převládajícímu větru byla tak dokonalá, že ji vědci Brusselstánu navrhovali zapsat mezi obnovitelné zdroje energie.

Svou hnusnou, křivou, zákeřnou povahu však Gumák zásadně přehlížel. Ve všech svých pamětech, projevech i rozhovorech vystupoval jako neochvějný obránce civilizace. Nikdy se nemýlil. Nikdy nic nepřehnal. Nikdy nepodpořil špatnou myšlenku. A pokud se snad někdy ukázalo, že realita tvrdí opak, tím hůře pro realitu. Proto také nedokázal přijmout skutečnost, že konflikt skončil. Konec konfliktu totiž znamenal konec mise. Konec mise znamenal konec krizového režimu. A konec krizového režimu byl pro Gumáka představou tak děsivou, že ji jeho systém automaticky vyhodnotil jako nepřátelskou dezinformaci.

Tím vznikla řetězová reakce. Analytici analyzovali. Experti expertizovali. Pracovní skupiny pracovaly. Monitorovací týmy monitorovaly. A presstitutky se již dávno vzdaly svého původního poslání. Kdysi jejich předchůdci hledali fakta. Ověřovali informace. Pokládali nepříjemné otázky. A snažili se oddělit pravdu od lži.

V pozdním Brusselstánu, za vlády diktátorky Pfizerursy I., se však mnohé změnilo. Staré pořádky ustoupily novým. Zdravý rozum byl nahrazen strategickou komunikací. Pochybnosti byly nahrazeny manuály. A skutečnost byla postupně vytlačena její úředně schválenou verzí.

Právě tehdy se začala měnit i role presstitutek. Místo hledání pravdy stále častěji hledaly správný příběh. Místo ověřování informací ověřovaly, zda informace odpovídá požadovanému narativu. A místo hlídacích psů moci se z některých stali ochočení dvorní mopslíci, kteří štěkali pouze na předem určené cíle. Část z nich postupně zjistila, že ověřování je pomalé, zatímco senzace rychlá. Že pochybnosti prodávají méně než jistota. A že rozhořčení přitahuje více pozornosti než opatrnost. Z některých se tak staly zvláštní bytosti živící se nepřetržitým proudem krizí, skandálů a katastrof. Tyto zvrácené bytosti nečekaly na události. Potřebovaly je. Každý den musel přinést novou hrozbu. Nového viníka. Nový důvod k pobouření. A pokud skutečnost nebyla dostatečně dramatická, bylo třeba ji alespoň vhodně naaranžovat. Jejich články často připomínaly zrcadlový sál, ve kterém se dohady měnily ve zprávy, spekulace v jistoty a domněnky v neotřesitelná přesvědčení. Čím hlasitější byl titulek, tím méně záleželo na tom, co se skutečně stalo.

A tak se stávalo, že zatímco obyčejní lidé řešili skutečný svět, presstitutky žily ve světě lží a fiktivních nekonečných poplachů. Ve světě, kde každá událost představovala historický zlom. Každá chyba znamenala katastrofu. Každý protivník byl netvor nikoliv oponent. A každý den byl posledním dnem civilizace. Právě proto byly v Brusselstánu tak nepostradatelné. Ne proto, že by vysvětlovaly realitu. Ale proto, že bez jejich každodenního bubnování by si mnozí vůbec nevšimli, že mají být vyděšení. Vše bylo možné označit za začátek nové krize. A protože v Brusselstánu dávno platilo staré přísloví:

"Není-li hrozba nalezena, musí být nalezena možnost jejího nalezení,"

stroj běžel dál.

Situaci navíc komplikoval slavný Gumákův výrok z roku 2026:

"Nepřátelství bude pokračovat i po skončení konfliktu."

Tato věta byla později vytesána do mramoru, přeložena do třicetisedmi jazyků a citována tak často, že již nikdo netušil, co vlastně původně znamenala. Každý si v ní našel to své. Experti potvrzení své důležitosti. Presstitutky titulky. Pracovní skupiny důvod své existence. A Gumák důkaz vlastní neomylnosti.

Výsledkem bylo, že zatímco skutečný svět pokračoval dál, aparát Brusselstánu stále bojoval s konfliktem, který již dávno patřil do historie. Když byla chyba konečně odhalena, nezasedla vyšetřovací komise. Nezasedl krizový štáb. Nezasedly ani parlamenty provincií Brusselstánu. Byla vytvořena pracovní skupina pro zkoumání důvodů, proč nebyla včas vytvořena pracovní skupina. Její závěrečná zpráva měla 947 stran s končila větou:

"Doporučujeme zvýšit počet pracovních skupin."

Pozdější vyšetřování odhalilo, že během jedné z aktualizací gumobota vypadla nenápadný čip označený:

"aktuální stav reality"

Od té doby systém fungoval bezchybně. Pouze zcela odděleně od skutečnosti. Přesto byla operace vyhodnocena jako mimořádný úspěch.

Závěrečná zpráva o rozsahu 612 stran konstatovala:

"Nebyl nalezen žádný nepřítel. Nebyla vedena žádná bitva. Nebyly zaznamenány žádné bojové ztráty. Všechny stanovené cíle byly proto splněny ve stoprocentním rozsahu."

Gumák obdržel Řád létající koblihy.

Kráčející skála byl nakonec také oceněn. Ne za nalezení dronu. Ne za vítězství v bitvě. Ne za mimořádné letecké výkony.

Oficiální dekret totiž uváděl zcela jiný důvod. Byl oceněn za:

"Hodnotové a pragmatické navázání diplomatických kontaktů s volně se pasoucím skotem v prostoru rumunských Karpat."

Tímto mimořádným úspěchem, trošku vyžehlil svoje průsery a trapasy na Tchaj-wanu a jeho mise měla podle závěrečné zprávy zásadní význam pro mezinárodní stabilitu. Za vrchol jeho diplomatického umění byl označen způsob komunikace, který si osvojil během navazování vztahů s volně se pasoucím skotem.

Podle závěrečné zprávy totiž dokázal plynule přecházet mezi běžnou řečí, úředním jazykem Brusselstánu a táhlým bučením.

Zvláštní uznání získal za skutečnost, že při rozhovorech s presstitutkami již nebylo možné spolehlivě určit, v jakém komunikačním režimu se právě nachází. Někteří svědci tvrdili, že odpovídal presstitutkám. Jiní byli přesvědčeni, že komunikuje s okolním skotem. A několik expertů dospělo k závěru, že mezi oběma aktivitami neexistoval statisticky významný rozdíl. Komise proto jednomyslně konstatovala, že Kráčející skála dosáhl mimořádné úrovně mezidruhové komunikace a významně přispěl k rozvoji diplomatických vztahů mezi Brusselstánem a pasteveckou komunitou Karpat.

Zvláštní uznání získal za historické setkání s krávou, která mu podle neověřených svědectví pomohla při nouzovém startu rogalla. Ačkoli se dotyčné zvíře nikdy veřejně nevyjádřilo, expertní panel dospěl k závěru, že jeho mlčení lze interpretovat jako tichý souhlas s brusselstánskými hodnotami.

Za své mimořádné zásluhy byl Kráčející skála slavnostně vyznamenán Řádem zlatého vemene I. třídy, nejvyšším civilním a zemědělským vyznamenáním Brusselstánu. Ocenění mu bylo uděleno za hodnotové a pragmatické navázání diplomatických vztahů s volně se pasoucím skotem, za rozvoj mezidruhové komunikace a za mimořádný přínos k brusselstánské pastevecké bezpečnosti.

Součástí ceremoniálu bylo slavnostní předání pozlaceného vemene zavěšeného na modrožluté stuze, pamětní listiny o rozsahu sto čtyřiceti stran a čestného titulu:

"Vrchní zmocněnec pro strategické vztahy mezi Brusselstánem a přežvýkavci".

Komise ve svém odůvodnění uvedla:

"Vyznamenaný prokázal schopnost vést dialog bez předsudků, respektovat odlišnosti a vytvářet mosty mezi různými formami života. Zvláštního uznání zasluhuje jeho pokročilá schopnost plynule přecházet mezi lidskou řečí, úředním jazykem Brusselstánu a výrazným bučením."

Při přebírání vyznamenání Kráčející skála dojatě plakal a salutoval. Poté pronesl děkovnou řeč. První část byla v češtině. Druhá v úřední brusselštině. Třetí tvořilo několik dlouhých táhlých zvuků, které přítomný skot přijal s viditelným souhlasem a dokonce to u několika mladých krav vyvolalo evidentní touhu k páření.

Jeden z přítomných expertů následně prohlásil, že šlo o nejúspěšnější diplomatické jednání celé operace. A vzhledem k výsledkům ostatních jednání mu nikdo neodporoval.

Součástí ocenění byla i čestná funkce mimořádného vyslance Brusselstánu pro vztahy se skotem, kozami a dalšími strategicky významnými hospodářskými zvířaty.

Při přebírání medaile pronesl krátký projev:

"Dialog je základem každé civilizace."

Poté se odmlčel a jemně zabučel.

"A někdy i každého startu."

Tato věta byla následně zařazena mezi základní pilíře nové zemědělské a zahraniční politiky Brusselstánu.

Při ohledání místa nehody však Kráčející skála učinil objev, který se do oficiální vyšetřovací zprávy nikdy nedostal. V troskách bezohledného dronu nalezl část původního nákladu.

Nebyl to tajný dokument. Nebyl to šifrovací klíč. Nebyl to ani seznam agentů, i když především po těchto věcech rusofobní presstitutky pátraly.

Byl to balíček pirohů, které paní Marusja Petrovová z ukrajinské vsi Malá Solnečnica s láskou upekla a odeslala poštovním dronem svému synovi Ivanu Petrovičovi, provozovateli zemědělské farmy "U Tří Koz" v rumunských Karpatech. Právě tato zásilka se později stala příčinou největší bezpečnostní krize, kterou Brusselstán zažil od Velké aféry s podezřelým zahradním kolečkem roku 2028. Byl překvapivě zachovalý. Pečlivě zabalený. A podle vůně stále dokonale poživatelný.

Kráčející skála se rozhlédl. Nikdo nic neviděl. Pracovní skupina zabloudila. Experti byli na obědě. Presstitutky právě natáčely mimořádný vstup o možné přítomnosti neviditelné hrozby.

A tak se v jeho duši odehrál krátký, ale intenzivní souboj mezi povinností a žaludkem. Žaludek zvítězil. Balíček zmizel. Oficiálně nebyl nikdy nalezen. Neoficiálně byl ukryt hluboko v útrobách rogalla mezi zásobami, několika vrstvami izolační pásky a rychle se tenčící zásobou koblih.

Po zbytek cesty pak Kráčející skála pečlivě střežil své tajemství. A když se ho později někdo zeptal, zda byly všechny přepravované pirohy vráceny oprávněným majitelům, odpověděl s kamennou tváří:

"Vyšetřování neprokázalo jejich další existenci."

Historici Brusselstánu dodnes vedou spor, zda šlo o selhání morální integrity, nebo o mimořádně úspěšnou humanitární operaci zaměřenou na podporu výživy osamělých letců.

A tak skončil počínající válečný konflikt roku 2032.

Nebyla svedena žádná bitva. Nebyl vypálen jediný výstřel. Nebyl zajat jediný nepřítel. Nebyl nalezen žádný plán invaze. Nebyla odhalena žádná tajná zbraň.

Bezohledný poštovní dron převážející pirohy skončil v troskách po srážce s migrujícím ptactvem. Pirohy byly částečně zloprckem zkonzumovány.

Částečně zatajeny. A částečně navždy ztraceny v útrobách brusselstánské aviatiky. 

Pozemní síly Bruelstánu byly z prostoru operace vypuzeny rozhořčenými uklízečkami, důchodci, zahrádkáři a dalšími občany ozbrojenými košťaty, hráběmi a zdravým rozumem.

Gumák obdržel nové vyznamenání. Kráčející skála byl dekorován Řádem zlatého vemene I. třídy.

Několik expertů bylo povýšeno. Pracovní skupiny byly rozšířeny. Rozpočet navýšen. Závěrečná zpráva měla 1 274 stran. Její stručné shrnutí zabíralo dalších 86 stran.

Hlavní závěr zněl:

"Operace byla mimořádně úspěšná. Všechny cíle byly splněny dříve, než se podařilo zjistit, jaké vlastně byly."

Následně byla vytvořena nová pracovní skupina pro vyhodnocení úspěšnosti předchozí pracovní skupiny. A další skupina pro dohled nad vyhodnocováním. A další skupina pro kontrolu správnosti dohledu. Tak tomu bylo. Tak to bylo zaznamenáno. Tak to vstoupilo do dějin. Tak skončil počínající válečný konflikt roku 2032, jak jej ve svých análech zachytil oficiální nejvyšší kronikář Brusselstánu Brkoslav Ink,
strážce státního razítka třetí třídy,
nositel Řádu kancelářské sponky se zlatou svorkou,
čestný zapisovatel mimořádných porad
a poslední muž v celé říši, který se ještě pokoušel pochopit, co se vlastně stalo.

Po třiceti letech studia dospěl k jedinému jistému závěru:

"Kdyby tehdy ty husy letěly o deset minut později, Brusselstán by nejspíš stejně vyhlásil vítězství."