Křečovitě stažené hýždě Evičky Tričko

Seděl jsem v Kanceláři posledního rozumu mezi šanony, které pamatují tři vlády, dva politické převraty a jednu tiskovou konferenci profesora Nutelly, což je přibližně totéž jako menší přírodní katastrofa, když se na monitoru znovu objevilo jméno Evičky Tričko a bitcoinová kauza. Venku bylo ticho. Takové to ticho, které bývá před bouřkou, před krachem nebo před tiskovou konferencí člověka, který právě zjistil, že veřejnost začíná klást otázky, na které se nedá odpovědět naučenou frází o transparentnosti, evropských hodnotách a správném směru.
A tak sleduji ten podivný kabaret, v němž se slovo transparentnost kroutí jako žížala na rozpáleném asfaltu a důvěra veřejnosti mizí rychleji než sliby politiků po volební noci. Kritici hovoří o jednom z největších skandálů posledních let. Jiní hovoří o selhání. Další pokládají otázky, které by v normálním státě zaznívaly od rána do večera. Jenže my nežijeme v normálním státě. My žijeme v Absurdistánu, kde se z některých tiskových konferencí stávají spiritistické seance, během nichž skuteční novináři žádají odpovědi, které nikdy nepřijdou, zatímco presstitutky poslušně stojí kolem stolu jako pohřební svíce, přikyvují, zapisují, co mají zapsat, a pomáhají politikům namočeným v různých kauzách zametat nepříjemné otázky pod koberec tak usilovně, až člověk získává dojem, že novinařina už dávno není povolání, ale úklidová služba pro vystrašené aparátčíky, jejichž transparentnost připomíná betonový bunkr obalený několika vrstvami mlhy.
To, co předvedla bývalá ministryně spravedlnosti Evička Tričko v bitcoinové kauze, označují její kritici za jeden z největších politických skandálů posledních let. Podle nich nejde pouze o obyčejnou politickou chybu nebo nešťastně zvládnutou komunikaci, ale o sérii kroků, které mají zabránit tomu, aby se celá aféra dostala na denní světlo v celé své nahotě. A právě zde začínají otázky, které jsou pro některé politické diletanty nepříjemnější než ranní návštěva finančního úřadu, exekutora, zubaře a tchyně v jednom okamžiku. Čím hlasitěji tyto otázky zaznívají, tím křečovitěji působí vystupování Evičky Tričko, jejíž úsměv připomíná napůl stržený, reklamní plakát, nalepený na praskající, oprýskané zdi a jejíž odpovědi znějí, jako by je sepisovala krizová agentura specializovaná na hašení požárů benzínem. Z obrazovek a sítí tak Evička vydává zoufalé kvičení, povzdechy a naučené fráze, zatímco obyčejný člověk má stále větší problém pochopit, proč kolem celé kauzy zůstává více otazníků než odpovědí.
Když poslouchám veřejnou debatu kolem bitcoinové kauzy, nabývám dojmu, že jsem se ocitl ve starém cirkuse, kde hoří stan, klauni pobíhají s kbelíky plnými benzínu a principál přesvědčuje diváky, že plameny jsou ve skutečnosti součástí moderního uměleckého projektu. Ze všech stran zaznívají otázky kolem auditů, kolem dosud nezveřejněných zpráv, kolem toho, kdo co věděl, kdy to věděl a proč některé informace putují k veřejnosti rychlostí líného šneka po amputaci domečku. Čím více těchto otázek přibývá, tím více působí některé odpovědi jako rozžvýkaná guma přilepená pod stolem ministerské kanceláře, které se Evička Tričko zoufale snaží vydávat za státnické vysvětlení. Kritici tvrdí, že místo posilování důvěry v justici docházelo v této kauze k utajování informací, zadržování auditů a ochraně lidí napojených na vládní struktury. Pokud se totiž Evička Tričko dostane do situace, kdy je veřejně podezírána z upřednostňování stranické loajality před zákonem, nevypadá to jako osobní spor ani jako běžná politická přestřelka, ale jako problém, který začíná rozežírat samotnou důvěru občanů v právní stát. Připomíná se také, že už v červnu 2025 zazněla veřejná obvinění, podle nichž mohlo jít o legalizaci výnosů z trestné činnosti prostřednictvím bitcoinů. Současně se ve veřejné debatě objevily otázky, zda některé kroky zainteresovaných osob nemohly naplňovat znaky dalších deliktů, o nichž hovořili kritici kauzy, včetně možného zneužití úředního postavení či nadržování. Právě tyto pochybnosti se staly jedním z důvodů, proč část veřejnosti i politické opozice začala požadovat důkladné a nezávislé prověření celé věci. Čím hlasitěji zaznívají nepříjemné otázky, tím Evička Tričko působí nervózněji. Z pohledu archiváře absurdity totiž celé její vystupování připomíná člověka, který sice opakuje, že je všechno v naprostém pořádku, ale současně se tváří jako účetní, jemuž právě oznámili neohlášenou kontrolu finančního úřadu. Při každé další otázce bylo možné sledovat stále křečovitější úsměvy, stále pečlivěji nacvičené fráze a stále zoufalejší pokusy přesvědčit veřejnost, že na hořícím stanu vlastně není nic neobvyklého. A tak zatímco tehdejší opozice, dnešní vláda požadovala odpovědi, z obrazovek se dál ozýval známý repertoár vyhýbavých formulací, jejichž přesvědčivost připomínala reklamní leták slibující, že díra ve dně člunu je ve skutečnosti moderní bezpečnostní prvek. Kritici navíc tvrdí, že o celé věci měli vědět i vysoce postavení představitelé ODS a že namísto důsledného vyšetřování sledovala veřejnost další dějství tradiční, v této straně kmotrů,velmi oblíbené politické hry na Užitečného idiota. V této disciplíně nebývá užitečný idiot zpravidla vybírán. Naopak. Většinou se na scénu dere sám, poháněn směsí kariérismu, ješitnosti, touhy po moci a nezdravé závislosti na záři reflektorů, která mu připadá stejně omamná jako levné víno opuštěnému štamgastovi před zavírací dobou. Užitečný idiot se dobrovolně hlásí do služby, servilně přikyvuje, hlasitě obhajuje neobhajitelné a s nadšením sobě vlastním přijímá roli oddaného obránce stranické linie. Za odměnu je poplácáván po zádech, chválen na poradách, usazen před kamery a na krátký čas získá pocit, že patří mezi vyvolené a následně bývá vyslán zametat nepříjemné kauzy pod koberec s takovou vervou, že člověk získává dojem, že ministerstva už dávno nejsou státní úřady, ale specializovaná tréninková centra olympijské reprezentace v disciplíně politické zametání. Obvykle teprve později zjistí, že v politice bývá loajalita ceněna pouze do okamžiku, kdy začne být drahá A když se nakonec koberec začne vzdouvat tak, že o něj zakopává celá republika, stranické vedení obvykle uplatní starou a osvědčenou taktiku: užitečný idiot je náhle ponechán vlastnímu osudu a ti, kteří ho ještě včera oslavovali, začnou předstírat, že ho v životě neviděli. V této hře bitcoinové kauzy připadla hlavní role užitečného idiota Evičce Tričko. Nikdo ji do ní netlačil. Naopak. Na jeviště se hnala s nadšením ochotníka, který právě dostal životní roli v komparsu a ještě netuší, že v posledním dějství skončí opuštěný uprostřed prázdné scény. Ochotně odemílala naučené formulace, poslušně vysvětlovala nevysvětlitelné a s vírou nováčka vstupujícího do sekty byla přesvědčena, že stranický deštník vydrží každou bouři a bitcoiny se bez problémů zametou pod koberec.
Česká historie od dob kupce Sáma až po dnešní Absurdistán je plná užitečných idiotů, kteří příliš pozdě zjistili, ať už na popravišti, v žaláři, ve vyhnanství nebo v zapomnění, že loajalita bývá ceněna pouze do okamžiku, kdy začne být nepohodlná. Do té doby jsou poplácáváni po zádech, chváleni za oddanost a ujišťováni, že strana, dvůr, král, císař nebo politický boss na ně nikdy nezapomenou. A pak jednou přijde den, kdy se dveře tiše zavřou, telefony přestanou zvonit a užitečný idiot zjistí, že byl po celou dobu považován za nepostradatelného pouze do chvíle, než se stal postradatelným. Mnoho lidí dnes získává dojem, že Evička Tričko nehrála roli ministryně vysvětlující veřejnosti nepříjemnou kauzu, ale roli stranické zametačky, jejímž úkolem bylo získat čas, uklidnit situaci a přesvědčit veřejnost, že pod kobercem nic neleží, přestože se o něj už zakopává v celé republice.
Když dnes v debatách zazní jména jako Tejc, Rajchl nebo Vesecká, začíná ochotnické představení Evičky Tričko dostávat viditelné trhliny a stále více připomínat potulný divadelní soubor, kterému někdo nečekaně vyměnil scénář uprostřed premiéry. Odpovědi ztrácejí jistotu, úsměvy získávají křečovitost, hlas občas přeskakuje do podivných tónů připomínajících porouchanou parní píšťalu a celé vystoupení začíná působit dojmem člověka, který sice stále opakuje, že je všechno pod kontrolou, ale jeho tělo mezitím vede vlastní, podstatně upřímnější tiskovou konferenci. Z pohledu archiváře absurdity totiž některé reakce Evičky Tričko působí dojmem člověka, který byl dlouhé měsíce přesvědčován, že všechny nepříjemné otázky zůstanou bezpečně zametené pod kobercem, a teprve nyní s rostoucí hrůzou zjišťuje, že podvědomý strach, který ji provázel během bezesných nocí, začíná nabývat konkrétních obrysů. Odstavení z vysokých stranických funkcí Evičce na sebejistotě rozhodně nepřidalo. Naopak. Tam, kde ještě nedávno vystupovala se směšnou, trapnou arogancí a jistotou člověka chráněného stranickým deštníkem, se dnes stále častěji objevuje nervozita člověka, který začíná chápat, že deštník může být kdykoliv složen a odnesen jinam. Začíná se ukazovat skutečný problém. Ne ten mediální. Ne ten politický. Ale ten lidský. Protože čím déle celá kauza trvá, tím více Evička Tričko působí dojmem člověka, který sám sebe přesvědčil, že všechny nepříjemné otázky zůstanou navždy zametené pod kobercem. Jenže právě tady Evička probudila noční můru, která dlouhé měsíce dřímala někde v koutě jejího podvědomí. Noční můru, kterou dobře znají delikventi, šejdíři, podvodníci, veksláci, tuneláři a všichni ostatní lidé, kteří si příliš dlouho namlouvali, že jejich příběh skončí dříve, než dorazí účet. Noční můru, která v bezesných nocích sedá na hruď, bere dech a neúnavně šeptá jedinou otázku: Co když to tentokrát nevyjde? A právě tato otázka bývá nejhorší ze všech. Protože před novinářem lze zavřít dveře. Opozici lze ignorovat. Veřejnost lze na čas unavit. Ale vlastní svědomí, strach a představivost pracují i po zhasnutí světel, když tiskové konference skončí, kamery se vypnou a člověk zůstane sám se svými myšlenkami.
Noční můra, v bezesných nocích sedá na hruď, bere dech a připomíná, že každá zametená věc má nepříjemný zvyk jednou znovu vylézt na světlo.
A čím déle člověk doufá v zázrak, tím hlasitěji tato noční můra šeptá, sedá na hruď, bere dech a neúnavně připomíná, že koberec začíná být tak nápadně hrbatý, že o něj zakopávají novináři, opozice, veřejnost i náhodní kolemjdoucí A čím více lidí zakopává o koberec s obrovským nápisem BITCOIN, tím obtížnější je pro Evičku dál předstírat, že pod ním vůbec nic neleží. Nejzajímavější na celé věci přitom nejsou samotné bitcoiny. Nejpůsobivější je nervozita Evičky Tričko. Ta zvláštní atmosféra frustrace a zoufalství, která se objeví pokaždé, když někdo začne chtít vidět dokumenty, časovou osu, zprávy nebo konkrétní odpovědi. Najednou se objevují odborné výklady, procedury, procesy, harmonogramy a další kouzelnická zaklínadla, jejichž hlavním účelem bývá vysvětlit veřejnosti, proč se veřejnost nemá ptát.
Obyčejný člověk mezitím ráno vstane, zaplatí složenky, natankuje auto, zkontroluje účet a zjistí, že zákony pro něj fungují s přesností švýcarských hodinek. Když udělá chybu, přijde pokuta. Když něco zapomene, přijde sankce. Když se opozdí, systém si ho najde. Když však sleduje některé politické aféry, získává pocit, že existuje ještě druhý svět. Svět koberců, porad, tiskových oddělení, právních formulací a nekonečných vysvětlení, ve kterém se každá nepříjemná otázka ztrácí jako ponožka v útrobách pračky.
A právě tehdy se ve mně probouzí povaha brouka hovnivála Facebrouka, neúnavného, protivného,šťourala, společensky obtížného tvora, archiváře absurdity. Protože čím déle poslouchám politickou manipulátorku Evičku Tričko, vysvětlující, že všechno je v pořádku, tím více si vzpomínám na obchodníka, který prodává děravý člun a současně ujišťuje zákazníky, že ta voda uvnitř je prémiová výbava. Některá její vysvětlení totiž působí stejně přesvědčivě, jako kdyby profesor Nutella tvrdil, že ho José Mourinho osobně, na kolenou prosil, aby ukončil svou politickou kariéru a okamžitě nastoupil do základní sestavy Realu Madrid, protože po důkladné analýze světového fotbalu dospěl k závěru, že právě profesor Nutella představuje poslední naději evropského sportu. A právě tady se Evičce Tričko podařilo nahlodat důvěru lidí v stát, důvěru, která se nezačne hroutit kvůli vládě, opozici, novinářům ani servilním komentátorům, ale začne se hroutit pod vahou vlastních rozporů, podobně jako stará stodola, do které léta zatékalo, trámy požírala hniloba a jejíž majitelé místo oprav pořádali tiskové konference, malovali fasádu a přesvědčovali kolemjdoucí, že vrzání konstrukce je ve skutečnosti důkazem stability.
Evičku Tričkonepotěšila výzva ke vzniku parlamentní vyšetřovací komise, která by měla celou věc důkladně a veřejně prověřit. A právě v tu chvíli začíná být celé představení ještě více zajímavé. Z pohledu archiváře absurdity totiž tato slova působí dojmem, jako by někdo otevřel stavidla strachu a po zádech Evičky Tričko se spustil vodopád ledového potu, zatímco všechny dosud pečlivě nacvičené odpovědi náhle začínají znít podstatně křečovitěji než předtím. Jako by se najednou ukázalo, že mezi sebevědomou tiskovou konferencí a parlamentní vyšetřovací komisí existuje vzdálenost, kterou nedokáže překlenout ani armáda poradců, krizových marketérů a výrobců uklidňujících frází. Přiznávám bez mučení, že požadavek na zřízení Parlamentní vyšetřovací komise podporuji. Pokud je totiž všechno tak čisté, průhledné a bezchybné, jak nás už měsíce ujišťují servilní, opoziční pětilepru nepokrytě podporující presstitutky, tisková oddělení, poradci, političtí mluvkové a další profesionální výrobci uklidňujících frází, neměla by se ani Evička Tričko, ani její spojenci důkladného prověření obávat. Naopak. Otevřené vyšetření by ukončilo spekulace, vyvrátilo pochybnosti a mohlo by obnovit alespoň část důvěry veřejnosti, která se z české politiky vytrácí rychleji než pivo z půllitru na vesnické pouti. Jenže právě zde začíná být atmosféra zajímavá. Čím častěji zaznívají slova Tejce, Rajchla nebo Vesecké, slova jako vyšetřovací komise nebo vyšetřování, objasnění, zdůvodnění, vysvětlení, tím nervózněji působí Evička Tričko a další aktéři celého příběhu. Jako by se najednou ukázalo, že průhlednost má své limity, transparentnost své hranice a odvaha odpovídat na otázky svůj velmi přesně vymezený pracovní čas. Z pohledu archiváře absurdity pak celý postoj prapodivně vystudované "advokátky" Evičky Tričko nepůsobí sebevědomě ani přesvědčivě. Působí spíše jako obrana zoufalce, který stále doufá, že jako tolikrát v historii přijede na poslední chvíli posel s královskou milostí, že pod odsouzencem praskne provaz, ztratí se spis, zmizí svědek nebo se stane jiný zázrak, který všechno vyřeší za něj. A pokud ne, zbývá ještě poslední možnost. Dostatečně dlouho opakovat nabiflované věty v naději, že se jednoho dne samy promění v odpovědi. Současně spoléhá na to, že nekonečný proud pracně nadřených formulací, stupidních, křečovitých úsměvů a uklidňujících prohlášení nakonec veřejnost a poslance unaví natolik, že přestanou klást otázky, na které se od samého začátku nechce Evičce odpovídat. Jenže každá podobná strategie má jednu nepříjemnou slabinu. Je postavena na víře, že se lidé přestanou ptát dřív, než se začnou zajímat ti, jejichž otázky mívají číslo jednací, úřední razítko a podstatně méně smyslu pro humor. Jenže místo očekávaného posla přicházejí další otázky. A za nimi další. A další.
V českém Absurdisánu se zdravý rozum pohybuje asi stejně často jako vlk v supermarketu. Veřejnost sleduje další dějství tohotoabsurdního seriálu, v němž jedni žádají vysvětlení, druzí vysvětlují, proč vysvětlovat nemohou, třetí vysvětlují, že vlastně není co vysvětlovat, a čtvrtí vysvětlují, že ti první vůbec neměli právo se ptát. Celé to připomíná divadelní panoptikum, v němž ochotníci z potulného teátru dávno zapomněli děj, poztráceli scénáře a pletou si role, přesto však dál s kamennou tváří odříkávají naučené repliky v naději, že si diváci nevšimnou, že představení se rozpadlo už v prvním dějství a od té doby ho drží pohromadě jen provázky, lepicí páska a profesionální sebevědomí lidí, kteří si pletou drzost s přesvědčivostí. Výsledkem je atmosféra, která důvěře v stát a jeho instituce prospívá asi toliko jako motorová pila pokojové rostlině. A zatímco obyčejní lidé sledují další tiskové konference, další vyjádření a další dávku pečlivě připravených frází, stále více získávají pocit, že nežijí v právním státě, ale v Absurdistánu, kde se pravda nehledá, ale administrativně odkládá na později, nejlépe do doby, kdy se bude veřejnost zabývat něčím jiným. Celá kauza je bezesporu testem důvěry v právní stát. Pokud má důvěru v stát hájit Evička Tričko, tento všeobecně uznávaný etalon důvěryhodnosti a inteligence, pak člověk začíná chápat, proč se v Absurdistánu daří satirům lépe než státníkům. Některé personální volby působí asi tak přesvědčivě, jako kdyby byl do čela spolku abstinentů zvolen majitel palírny a do funkce hlavního plavčíka člověk, který se bojí vody. Evička Tričko, která v krutých mentálních bolestech "povila" nádherné dítě, pana Václava, spokojeného důchodce z Vysočiny, z něhož se nakonec vyklubal mezinárodně vytížený model z fotobanky, jenž ve volných chvílích propagoval zdravotní služby v Brazílii, přežíval rakovinu plic v Americe a současně vysvětloval českým důchodcům, proč by měli být spokojeni s vládou a blahobytem naordinovaným Lžialovou pětileprou. To už nebyla politická komunikace. To byla migrace reality do reklamního průmyslu. Tento bolestivý duševní výkon podstoupila proto,aby vnikla do posvátného análního věnečku světce profesora Nutelly, a lidé nabyli dojmu, že věřit instituci, reprezentované takovouto nedůvěryhodnou manipulátorkou s IQ prvoka, lze asi tolik, kolik byste mrtvou krávou dohodili.
Ať už celá kauza dopadne jakkoliv, jedna věc je jistá. Důvěra veřejnosti není bezedná studna. Není to grant. Není to tisková zpráva. Není to marketingový slogan vytištěný na lesklém papíře. Důvěra vzniká tehdy, když zvolení hrají podle stejných pravidel jako ostatní. A umírá tehdy, když lidé získají pocit, že pravidla jsou pro každého jiná.
Právě proto dnes nejde jen o bitcoiny. Jde o starou a nepříjemnou otázku, kterou si občané pokládají pokaždé, když sledují podobné příběhy: platí zákon pro všechny stejně, nebo existují lidé, kterým pomáhá nejen právník, ale i politická ochranná síť?
A dokud na tuto otázku nepřijde jasná odpověď, budou se některým lidem půlky stahovat dál. Ne kvůli Facebroukovi. Ne kvůli opozici. Ale kvůli obyčejné lidské vlastnosti, která se jmenuje strach z nepříjemných otázek.
Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.
Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl? redakce@facebouk.cz
Diskuse k tomuto
článku probíhá ve skupině: Facebrouk – Archiv
absurdit a diskuse čtenářů Připojte se k
debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/
Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem. Číslo účtu: 323549364/0300
Děkuji za přízeň, podporu a sdílení. Mstivoj Facebrouk