Kráčející skála vyrazil na Tchajwan

Sedím ve své Kanceláři posledního rozumu, mezi šanony zaprášenými jako archiv zkrachovalého impéria a hrnky od kávy, které už dávno připomínaly archeologické nálezy z období pozdního eurooptimismu, a čtu absurdní zprávu o cestě českého rádoby politika Vystrčila na Tchaj-wan. Zloprcek z Vysočiny s plnou hubou hodnot, pragmatismu vlastním pojetí geopolitiky, který už dávno neví, zda řídí sama sebe, nebo jen přepisuje zápisy z porad, jejichž původ si nikdo nepamatuje.

Odborností se tento mozkový gigant ohání stejně přesvědčivě jako pouťový léčitel diplomem z domácí tiskárny a morální převahou mává jako praporem, který vytahuje pouze tehdy, když se to hodí do aktuálního politického scénáře. Výsledkem není sebevědomá politika, ale groteskní obraz šaška, kterého nikdo nebere vážně, zatímco s vážným ksichtem veřejnosti vysvětluje, že právě on představuje pokrok, odpovědnost a budoucnost.

Čína samozřejmě zareagovala přesně tak, jak se od staré civilizační velmoci očekává. Ostře odsoudila cestu Kráčející skály, jak je tento klaun některými senátory titulován na Tchaj-wan a prostřednictvím svého velvyslanectví oznámila, že tím závažně zasáhl do vnitřních záležitostí země, narušil její svrchovanost a porušil princip jedné Číny. Jinými slovy, tchajwanský výlet tohoto rádoby státníka vyvolal v Pekingu asi stejné nadšení, jako kdyby na rodinný pohřeb dorazil někdo s megafonem, vylezl na rakev a ještě před příchodem pozůstalých začal nahlas rozdělovat dědictví, přeměřovat nábytek a určovat, kdo si odnese stříbrné příbory po babičce.

A tak se znovu naprosto zbytečně rozjel známý geopolitický kabaret zloprcka z Vysočiny, který hřímá o suverenitě, hodnotách, obchodu a strategických partnerstvích s výrazem zákeřného skřeta přesvědčeného, že právě jeho další zahraniční výlet otřese základy světové diplomacie a přepíše dějiny mezinárodních vztahů. Ve skutečnosti však celá ta výprava působí spíše jako další kapitola dlouhého seriálu politické sebeprezentace, ve kterém provinční šašek sní o roli světového státníka, zatímco okolní svět jeho velkolepým představám věnuje přibližně stejnou pozornost jako loňskému jízdnímu řádu okresních autobusů. Dostavil se očekávaný výsledek této hloupé klauniády. Peking se nakrknul, po Praze požaduje vysvětlení, komentátoři komentují komentáře komentátorů a mediální kolotoč opozičních presstitutek se roztáčí s energií parního stroje napojeného na státní rozpočet, zatímco obyčejný člověk jen bezmocně sleduje, jak se z další zbytečné politické šarády stává několikadenní festival řečí, prohlášení, analýz a uražených velmocí.

"Jedu dělat na Tchaj-wan hodnotovou pragmatickou politiku," oznámil Kráčející skála novinářům na letišti s výrazem člověka, který právě vyráží zachraňovat svět, přestože mu sotva někdo svěřil správu zahrádkářské kolonie. Vysvětlil, že v současné geopolitické situaci je důležité, aby země spolupracovaly, navazovaly vztahy mezi univerzitami a podnikateli a budovaly nová partnerství.

To všechno zní samozřejmě velmi vznešeně, zvláště když se to pronáší před kamerami s pečlivě nacvičeným státnickým výrazem. Já si kladu nepříjemnou otázku, zda sleduje seriózní diplomatickou misi, nebo další díl politického cestopisu, ve kterém se bezvýznamný provinční politik snažící se působit jako světový státník, zatímco kolem něj pobíhá početná delegace, fotografové cvakají závěrkami a zaplacené, servilní, mediální presstitutky pečlivě zapisují každé slovo, jako by právě vznikala nová kapitola světových dějin.

Podle Kráčející skály mají zahraniční cesty přinášet České republice užitek a autoritu. To je bezesporu krásná myšlenka. Potíž je pouze v tom, že mezi skutečnou autoritou a pečlivě naaranžovanou fotografií bývá často stejný rozdíl jako mezi státníkem a člověkem, který si na státníka hraje před zrcadlem hotelového pokoje těsně před tiskovou konferencí.

Jenže čím déle jsem tato státnická moudra Tchajwance, jak sám sebe označil ve své nekonečné tuposti a servilitě, četl, tím více jsem si kladl otázku, zda si zloprcek z Vysočiny vůbec připouští, že Tchaj-wan roku 2026 není Tchaj-wan z dob jeho předchozí návštěvy po boku tehdejší předsedkyně parlamentu, rovněž proslulé gigantické myslitelky MPA, že tamní politika mezitím prošla vlastním vývojem, změnami nálad voličů i proměnou mocenských poměrů a že vztah k pevninské Číně dnes představuje jeden z nejdůležitějších a nejspornějších bodů domácí politické debaty. A jaký byl nakonec výsledek celé této šarády, velkolepé výpravy dvou mozkových gigantů, kteří se svého času usadili v čele horní a dolní komory parlamentu a vydali se přepisovat dějiny světové diplomacie? Hromady fotografií, kilometry tiskových zpráv, hodiny rozhovorů, stohy mediálních komentářů a obrovský účet za cestování, ubytování, doprovodný aparát a veškerý servis, který samozřejmě nezaplatili ani Kráčející skála, ani jeho političtí souputníci, ale jako obvykle daňový poplatník.

Po všem tom geopolitickém divadle, slavnostních projevech, pečlivě aranžovaných fotografiích a velkých slovech o historických okamžicích tak člověku zůstává nepříjemná otázka, kterou si pokládá stále více lidí: jaký konkrétní a měřitelný přínos vlastně celá tato drahá diplomatická turistika České republice přinesla? Protože zatímco mediální produkce byla bohatá, sebepropagace vydatná a zásoba fotografií na několik dalších volebních období zajištěná, hmatatelné výsledky pro obyčejného člověka se hledají přibližně stejně obtížně jako zdravý rozum na sjezdu profesionálních eurohujerů.

A tak po celé akci zůstává především dojem další kapitoly hořké kroniky politické sebeprezentace, ve které jsou náklady velmi konkrétní, ale výsledky se ztrácejí někde v mlze velkých slov, diplomatických frází a nekonečných tiskových konferencí.

Chvílemi získávám dojem, že zatímco politici vládního tábora s určitou dávkou úcty k realitě řeší složitost indo-pacifického regionu, technologickou konkurenci, bezpečnostní rizika i budoucnost naší země, naši političtí cestovatelé z opoziční pětilepry přilétají do zahraničí s bezelstnou jistotou buranského misionáře z Horní Dolní, který přijel mezi "zaostalé" domorodce rozdávat korálky, růžence, příručky správného myšlení a hlavně dobře míněná poučení o tom, jak mají žít, přestože za sebou mají tisíciletou historii, vlastní civilizaci a zkušenosti starší než většina evropských států. Po přečtení letištní brožury, dvou novinových článků, několika diplomatických úsměvech a slavnostní večeři pak tento politický klaun nabude neotřesitelného přesvědčení, že právě porozuměl celé Asii, její historii, ekonomice, geopolitice i osudu několika miliard lidí lépe než samotní Asiaté. V takových chvílích začíná být rozdíl mezi diplomacií a politickou turistikou tenčí než účtenka z letištní restaurace a člověk si přestává být jistý, zda sleduje zahraniční politiku, nebo další díl cestovatelského seriálu o tom, jak se opoziční politici provinčního formátu vydávají zachraňovat svět, který o jejich záchranu vůbec nepožádal.

Nakonec tedy Tchajwanec odcestoval na Tchaj-wan i se svou početnou družinou vlastním přičiněním , zatímco při své předchozí výpravě před šesti lety cestoval spolu s podnikateli speciálem tchajwanských aerolinií. Tehdy se vysvětlovalo, že české vládní letouny by kvůli technickým omezením potřebovaly mezipřistání, což by v době pandemie celou cestu komplikovalo.

A když jsem nad tím seděl ve své Kanceláři posledního rozumu, mezi šanony páchnoucími starými kauzami a studenou kávou hustou jako evropská byrokracie, napadlo mě, že na celé té výpravě není nejzajímavější způsob dopravy, ale ona neutuchající potřeba některých českých politiků vyrážet na druhý konec planety s výrazem objevitelů nových světadílů. Jako by každé nastoupení do letadla automaticky proměňovalo okresního politika ve světového státníka a každou fotografii z letiště v historický okamžik, který jednou budou studovat budoucí generace.

Ve skutečnosti však většina podobných cest končí stejně. Vyrobí několik desítek fotografií, stovky mediálních komentářů, tisíce příspěvků na sociálních sítích a několik dní hlasitého geopolitického divadla, po kterém se svět točí dál úplně stejným směrem jako předtím. Jen daňový poplatník má zase o něco více materiálu k přemýšlení, zda sleduje diplomacii, nebo jen další díl nekonečného seriálu o tom, jak se lokální politici snaží tvářit jako hráči světové ligy.

Sedím mezi šanony, dopíjím studenou kávu a sleduje, jak se z politiky pomalu stává absurdní divadelní hra, v níž se kulisy mění rychleji než herci, ale scénář zůstává pořád stejný.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                      redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                      Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                    Mstivoj Facebrouk