Kdo rozdělil Českou republiku 

Udělejme konečně něco, co se v české politice už roky nenosí. Přestaňme se klepat strachy pokaždé, když někdo řekne nahlas to, co si stejně u piva, v hospodě, v dílně nebo doma u televize myslí statisíce lidí. Mám po krk našlapování po špičkách kolem papalášů, kteří si zvykli, že se o nich smí mluvit jen v rukavičkách, zatímco oni bez mrknutí oka občanům kážou, co si mají myslet, čemu mají věřit a komu mají poslušně zatleskat.

A právě proto jsem si za dnešní terč své satiry vybral Gumáka.                                                                                                                                    Chameleona s páteří tak pevnou, že vedle ní vypadá i opakovaně použitý prezervativ jako železobetonový mostní pilíř. Muže, který podle směru politického větru mění postoje s takovou lehkostí, až člověk občas přemýšlí, jestli vůbec nějaké vlastní postoje kdy měl. Ten, který před volbami vykládal pohádky o spojování společnosti, klidu, důstojnosti a prezidentovi všech občanů, aby se po nastěhování na Hrad proměnil v jednoho z největších rozdělovačů republiky. Z prezidenta všech se stal prezident jen těch správných, poslušných a ideologicky prověřených. Kdo souhlasí, toho poplácá po ramenou. Kdo nesouhlasí, toho jeho hradní presstitutky, hlasatelé z obrazovek a úřednické pijavice ochotně označí za dezoláta, populistu, proruského švába nebo jinou právě módní nálepkou.

Podle mě prezident nemá být náčelníkem jednoho politického kmene ani maskotem vládní propagandy. Nemá se tvářit jako poslední spravedlivý na planetě, zatímco mu za zády syčí klubko hradních hadů, hemží se dotační loudilové, potulují grantoví nomádi a přisávají se všelijaké politické přísavky, které by bez veřejných peněz nepřežily ani do příští výplaty.

Čím déle Gumák na Hradě sedí, tím víc mi připomíná věčně nasraného lampasáka ve výslužbě, který už ani nepředstírá, že naslouchá obyčejným lidem. Mám stále silnější pocit, že ho prezidentování přestalo bavit. Otravuje ho, že musí dělat něco, na co nikdy nebyl zvyklý, a narušuje mu to pohodlný zážitkový život, na který si během soužití s Nutelliérovou vládou až příliš rychle zvykl. Po volbách ale zjistil, že politika je setsakra těžká disciplína, zvlášť když už kolem sebe nemá vládu, která mu bez řečí přikyvuje a olizuje anální věneček. Teď mu zřejmě došlo, že už nestačí pár naučených frází, několik odemletých blábolů a povinný úsměv naleštěný jako klika od hradního hajzlu. Najednou je potřeba přesvědčit lidi, že všechno funguje skvěle. Možná už pochopil i něco mnohem nepříjemnějšího. Občané nejsou tak hloupí, jak si celé roky představoval jeho hradní žumpa.

Republika se přece jen trochu liší od kasáren v Prostějově. Občané nejsou mužstvo zbrojnošů čekající, až na ně někdo zařve "Rozchod!", a Hrad rozhodně není soukromý zámeček samozvané morální šlechty.

Jednou ale přijde účet. A ten určitě nevystaví presstitutky, křiví moderátoři z ČT a ČRo ani hradní podržtaškové, kteří dnes každý Gumákův pšouk vydávají za projev mimořádné státnické moudrosti. Až přeteče poslední kapka, nebude rozhodovat Hrad, tiskové odbory ani parta kývalů rozsazená po prezidentské kanceláři. Rozhodnou voliči. A ti umějí být zatraceně nemilosrdní.

A teď řeknu větu, která jedny spolehlivě zvedne ze židle a druzí u ní jen mlčky přikývnou. Největším Gumákovým hříchem podle mě není ani tak to, co teď říká, ale to, co po sobě zanechá. Místo aby společnost spojoval, rozjebal ji na dva znepřátelené tábory a mezi nimi vykopal příkop tak hluboký, že přes něj už dávno nelétají argumenty, ale jen nálepky, urážky, pohrdání a nenávist. Čím déle se na to všechno dívám, tím silnější mám pocit, že v téhle zemi probíhá studená občanská válka. Ne válka pušek a děl, ale válka slov, mediálních štvanic, veřejného pranýřování a systematického rozdělování lidí na ty správné a na všechny ostatní.

Tu atmosféru podle mě dlouhé roky vytváří opoziční Pětilepra, liberální tábor, presstitutky, část neziskového průmyslu, Hrad i všelijaké politické přísavky, které samy sebe pasovaly do role jediných vlastníků slušnosti, demokracie, pravdy a správných názorů. Jakmile si dovolíte myslet jinak, během několika minut se z vás stane extremista, proruský kolaborant, buran, dezolát, svoloč, svině, bezpečnostní hrozba nebo jiný nepřítel republiky. V jejich světě totiž neexistují političtí soupeři ani lidé s odlišným názorem. Existují jen poslušní a ti druzí. A s těmi se přece nediskutuje. Ty je potřeba umlčet, zesměšnit, očernit a pokud možno vytlačit z veřejného prostoru.

Právě do téhle mašinérie podle mě narazil i Filip Turek. Sotva se objevila možnost, že by mohl usednout do ministerského křesla, rozjela se stará známá mediálně-politická mašina. Presstitutky začaly chrlit jeden komentář za druhým, Gumák se tvářil vznešeně a státnicky, jako by s tím vším neměl nic společného, a Pětilepra tleskala. Konečně totiž dostala protivníka, kterého mohla vláčet po obrazovkách, titulcích a debatách jako živý důkaz údajné nebezpečnosti nové vlády. Místo věcné debaty nastoupilo očerňování, nálepkování a výroba veřejného nepřítele. Starý trik, který už v české politice vidíme tolikrát, že by se podle něj daly seřizovat hodinky.

Turek tvrdí, že jednání s Gumákem probíhalo přátelsky. Současně ale říká, že už ve chvíli, kdy odcházel z Hradu, bylo podle něj připravené stanovisko, že Gumákův názor zůstává nezměněn. Jestli tomu tak skutečně bylo, pak se nehrálo žádné státnické vyjednávání, ale obyčejné divadlo s předem napsaným scénářem, ve kterém měl každý svou roli a konec byl známý dřív, než se zvedla opona. Právě proto dnes Turek říká, že Gumáka nepovažuje za člověka, se kterým se dá vést férové politické vyjednávání.

Řeknu to úplně jednoduše. Gumák nemá pískat fotbalový zápas v dresu jednoho mančaftu. Nemá zvát politiky na jednání, když má výsledek napsaný dřív, než se otevřou dveře jeho kanceláře. Nemá si hrát na nestranného arbitra, pokud už dávno kope za jednu část politického hřiště. A už vůbec nemá rozdělovat společnost tím, že jedny považuje za jediné správné a druhé za problém, který je potřeba držet co nejdál od moci.

Proto si nemyslím, že spor mezi Turkem a Gumákem je jen příběhem jednoho člověka, který mohl usednout do ministerského křesla. Vidím v něm mnohem větší problém. Je to další kamínek do mozaiky prezidentování, které místo spojování stále častěji připomíná třídění občanů na správné a nesprávné. A jakmile hlava státu přestane být sudím a stane se jedním z hráčů, přestává být nadstranickým prezidentem. Stává se obyčejným politikem v prezidentské kanceláři. A to je podle mě ten největší Gumákův průšvih.

Mám stále silnější pocit, že si Gumák zvykl chodit pod neprůstřelným mediálním deštníkem. Když on kritizuje vládu, říká se tomu odpovědný výkon prezidentské funkce. Když se staví proti kabinetu, je to obrana demokracie a západních hodnot. Když tlačí euro, odevzdávání dalších pravomocí do Brusele, oslabování práva veta nebo další eurofederalizaci, slyším ze všech stran, že jde o nezbytné evropské ukotvení. Jenže ve chvíli, kdy vláda prohlásí, že prezident přece nemá automatický nárok vést českou delegaci na summitu NATO, najednou se z každé obrazovky valí řeči o ústavní krizi, kompetenční žalobě, ostudě republiky a téměř o konci civilizace.

A víte, co na tom všem považuji za nejtrapnější? Celý tenhle tyjátr kolem summitu NATO. Připadá mi, jako když se dva kluci na pískovišti hádají o to, kdo bude držet lopatičku, zatímco kolem nich hoří celý barák. Místo aby řešili bezpečnost země, armádu nebo zahraniční politiku, předvádějí veřejnosti ješitné přetahování o to, kdo bude stát blíž k fotoaparátům a kdo se dostane do záběru světových kamer. Tohle nepůsobí jako spor zkušených státníků. Tohle na mě působí jako trapné Gumákovo šaškování, ze kterého se uměle vyrábí státnická událost jen proto, aby se zase na pár dní zaplnily titulky a televizní studia.

Připomínám jednu úplně obyčejnou věc, na kterou jako by se u nás začínalo zapomínat. Česká republika není prezidentská republika. Gumák není premiér, není ministrem zahraničí a není ani předsedou vlády. Jestliže Ústava svěřuje odpovědnost za zahraniční politiku vládě a ta rozhoduje o složení delegace i o mandátu k jednání, pak mi připadá přinejmenším podivné, když kolem toho Gumák začne řinčet zbraněmi, hrozit kompetenční žalobou sa tvářit se, jako by mu právě někdo ukradl z hlavy korunu.

Celé to na mě působí spíš jako uražená ješitnost než jako obrana Ústavy. Když malému klukovi na pískovišti vezmete lopatku, chvíli křičí, dupe a vzteká se. Když něco podobného předvádí hlava státu kvůli summitu NATO, už to není dětská scénka, ale nedůstojné divadlo. A pokud si Gumák opravdu myslí, že bez jeho přítomnosti se česká zahraniční politika sesype jako domeček z karet, pak to podle mě nevypovídá o významu prezidentské funkce, ale o ješitnosti přestárlého lampasáka, který se dodnes nesmířil s odchodem do výslužby a jehož ego se nafouklo do rozměrů, ve kterých už zřejmě mohlo zastínit i zdravý rozum.

Za jednu z největších absurdit celé téhle frašky považuji to, že Gumák chce sedět jedním zadkem na dvou židlích. Doma se staví do role politického protihráče vlády, komentuje její kroky, prosazuje vlastní ideologickou linii a jeho hradní dvůr se tváří, jako by měl patent na rozum i právo vládu neustále známkovat a morálně poučovat. Jenže ve chvíli, kdy se koná summit NATO nebo jiná významná zahraniční akce, má se zázrakem proměnit v nadstranického prezidenta, který prý zastupuje úplně všechny. Takhle se politika hrát nedá. Nemůžete od zvolení vlády do ní neustále kopat a druhý den si obléknout reprezentační dres, tvářit se jako nestranný kapitán národního mužstva a divit se, že vám to někdo nevěří. To není státnictví. To je politický převlek podle momentální potřeby. Podle mě je to úplně jednoduché. Buď Gumák respektuje vládu jako ústavního partnera a hlavu výkonné moci, nebo s ní vede otevřený politický střet. Obojí současně nejde. Hrát současně rozhodčího i útočníka může možná kluk na plácku za panelákem. Prezident republiky těžko.

Mám navíc stále silnější pocit, že za napětím mezi vládou a Gumákem nestojí ani Macinka, Turek, ani motoristé, ani jejich spojenci. Ti jsou jen záminkou, na kterou se dá všechno pohodlně svést. Presstitutky se nás od rána do večera snaží přesvědčit, že právě oni jsou zdrojem celé krize. Jenže když se na to podívám obráceně, vychází mi úplně jiný obrázek.

Co když problém neleží na straně nové vlády, ale přímo na Hradě? Co když skutečnou příčinou není Turek ani motoristé, ale Gumák, který se po volbách nedokázal smířit s novou politickou realitou a přestal respektovat hranice své ústavní role? Čím déle jeho kroky sleduji, tím víc nabývám dojmu, že se z prezidenta všech občanů stal poslední obranný val poražené Pětilepry. Jako generál, který už válku prohrál, ale pořád posílá poslední zbytky svého vojska do útoků v naději, že se dějiny ještě otočí zpátky. Jenže voliči už rozhodli. A ani Hrad, ani presstitutky, ani hradní politické přísavky ten výsledek zpátky nevrátí.

A tím se podle mě dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Celá tahle hra totiž není jen o Gumákovi. Je o směru, kterým se má Česká republika vydat. Čím déle ho poslouchám, tím víc nabývám dojmu, že mu vůbec nejde o spojování české společnosti, ale o to, aby české kořeny přesadil z domácí zahrady do bruselského květináče. Jednou mluví o euru, podruhé o dalším odevzdávání pravomocí, potřetí o vzdání se práva veta a pokaždé to zabalí do nablýskaných řečí o evropských hodnotách, odpovědnosti, moderní budoucnosti a nezbytném pokroku.

Já za těmi naleštěnými frázemi vidím něco úplně jiného. Vidím republiku, která má rok od roku rozhodovat méně sama o sobě a stále častěji čekat, co jí z Brusele přikáže další zástup hradní hadích našeptávačů, komisařů, koordinátorů, zmocněnců a jiných politických přísavek, které nikdo z českých voličů nikdy nevolil, ale přesto mají chuť rozhodovat o tom, jak budeme topit, jezdit, hospodařit, vyrábět, podnikat i vychovávat vlastní děti. Kdyby tohleGumákovi vyšlo a pokračovalo tímhle tempem dál, z české vlády se nakonec stane jen podatelna evropských nařízení s českým lvem na razítku.

A právě tady podle mě leží podstata celého sporu. Nejde o jednoho Gumáka, jeden summit NATO ani jednu hádku kolem ministerského křesla. Jde o to, jestli si chceme o své zemi rozhodovat především sami, nebo jestli budeme dál po centimetrech ukrajovat kusy vlastní svrchovanosti a s úsměvem je odnášet do Brusele, zatímco nám budou tvrdit, že čím méně budeme rozhodovat, tím svobodnější vlastně jsme. Tahle logika mi připomíná hospodského, který vám sebere peněženku a ještě vás přesvědčuje, že to udělal pro vaše finanční bezpečí.

Čím déle to celé sleduji, tím víc nabývám dojmu, že Gumák je pro tenhle projekt úplně ideální tvář. Celý život zvyklý poslouchat rozkazy, nepříliš ostrá tužka v penálu, zato dokonale upravená uniforma, klidný hlas, naučené fráze a vystupování, které na první pohled budí dojem rozvahy a důstojnosti. Přesně takový člověk se hodí, když potřebujete veřejnosti prodat něco, co by od běžného stranického politika přijímala mnohem podezřívavěji.

Jednou se tomu říká euro, podruhé hlubší evropská integrace, potřetí vzdání se práva veta a pokaždé se to zabalí do naleštěných řečí o odpovědnosti, moderní Evropě, bezpečnosti a společných hodnotách. Jenže když z těch slov oloupete všechen ten naleštěný lak, zůstane úplně obyčejná politická agenda, která podle mě znamená jediné. Aby se o českých věcech rozhodovalo čím dál méně v Praze a čím dál víc v Bruseli.

Právě proto podle mě není Gumák příčinou, ale nástrojem. Je tváří projektu, který se lidem prodává s klidným úsměvem a státnickými frázemi, přestože jeho důsledkem může být další oslabování českého rozhodování. Když vám někdo bere kus pravomocí po lopatkách, skoro si toho nevšimnete. Kdyby je chtěl odvézt bagrem, vyhnal by ho z republiky každý druhý občan.

Podle mě problém vůbec nespočívá v tom, jestli má Gumák vlastní názory. O tom si ostatně může každý udělat obrázek sám. Mnohem větší problém vidím v tom, že se tváří jako nadstranický prezident, zatímco svými kroky i výroky stále častěji zastupuje opoziční Pětilepru. A ještě větší problém je, že kolem sebe vytváří prostředí, ve kterém se jedna část společnosti považuje za slušnou, demokratickou a proevropskou, zatímco ta druhá je podezřelá už jen tím, že si dovoluje nesouhlasit.

Neříkejte mi, že tohle je spojování republiky. Já v tom vidím něco úplně jiného. Připomíná mi to hospodského, který na dveře vyvěsí ceduli        "Všichni jsou vítáni", ale dovnitř pustí jen hosty, kteří přikyvují jeho názorům. Ostatním ukáže dveře a ještě jim cestou vysvětlí, že si za to vlastně mohou sami.

A přesně to mi na Gumákově prezidentování vadí nejvíc. Prezident nemá občany přebírat jako brambory na trhu, jedny odkládat do bedýnky s nápisem "správní" a druhé házet na hromadu s cedulí "dezoláti", "svoloč", "svině", "extremisté" nebo "proruští kolaboranti". Hlava státu má stát nad politickými zákopy, ne v jednom z nich rozdávat munici vlastnímu mančaftu.

Musím se zastavit ještě u jedné věci, která mi leží v žaludku už dlouhé roky. U toho věčně ohýbaného mediálního metru. Čím déle to sleduji, tím víc nabývám dojmu, že v české politice neexistují stejná pravidla pro všechny. Existují jedni a druzí. A podle toho se také měří.

Když použije ostřejší výraz někdo z nové vlády, motoristů nebo SPD, rozjede se několikadenní mediální cirkus. Televizní studia svolávají mimořádné debaty, prolhaní, servilní komentátoři z ČT a ČRo si rvou vlasy, presstitutky píší jeden moralistní komentář za druhým a republika má podle nich stát na pokraji civilizačního kolapsu. Jenže když stejně nebo ještě hůř mluví politici opoziční Pětilepry, najednou se dozvídám, že šlo o nadsázku, silnou emoci, nešťastně zvolenou formulaci nebo výrok vytržený z kontextu.

Motoristé jsou během několika hodin označeni za burany, hulváty nebo bezpečnostní riziko. SPD dostane tradiční nálepku fašistů. Jenže stejný slovník z druhé strany bývá překvapivě rychle omluven nebo úplně zapomenut. A právě proto si myslím, že problém už dávno neleží v samotných slovech. Leží v tom, kdo je vysloví. Některým se měří na gramy a jiným na vagóny. A dokud bude tenhle dvojí metr platit, nemůže mi nikdo vážně tvrdit, že česká veřejná debata stojí na stejných pravidlech pro všechny.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                        Líbil se vám článek?    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                          redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                              Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                  Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                        Mstivoj Facebrouk