Je Rakušan na zádech ?

Paukner ve svém dalším článku píše:

"Rakušan je na zádech. Nemožné se stalo realitou. Účty hnutí STAN a Víta Rakušana celých 48 hodin mlčí, což se uplynulé čtyři roky nestalo doslova nikdy. Panika je v plném proudu. Může se totiž velmi dobře stát, že Víta Rakušana nezničí střelba na Filozofické fakultě, kauza Dozimetr nebo jeho náklonnost k firmám Michala a Jaroslava Strnadových…"

Nevím, jestli je panika opravdu v plném proudu. To ví jen lidé, kteří sedí uvnitř hnutí. Co ale vím jistě je, že politika má zvláštní vlastnost. Dokud se daří, mikrofony jedou od rána do večera, tiskové konference rostou jako houby po dešti a sociální sítě chrlí jeden vítězný příspěvek za druhým. Jenže když se objeví nepříjemné otázky, nastane najednou podivné ticho. Takové to ticho, kdy se všichni tváří, že ještě není co komentovat, protože se právě připravuje správná strategie, správný slovník a správný příběh.

A právě v takových chvílích přestávám poslouchat politiky a začínám poslouchat to ticho. Protože ticho bývá někdy výmluvnější než hodinová tisková konference. Nemusí znamenat vůbec nic. Ale může znamenat i to, že se horečně hledá odpověď, která nebude bolet víc než samotná otázka.

Paukner ve svém dalším článku pokračuje ještě ostřeji. Tvrdí, že podle jeho názoru by největší politické riziko pro Víta Rakušana nemusela představovat dříve diskutovaná témata, ale právě kauza kolem společnosti BeSTAN, pronájmu kanceláří a účtovaných nákladů. V této souvislosti používá historickou paralelu s Al Caponem a zároveň kriticky hodnotí první veřejné reakce představitelů hnutí STAN na své závěry. Píše dokonce: "Jestli je reakce ředitelky hnutí STAN pro Echo24.cz tím nejlepším, co tým krizové komunikace hnutí STAN vymyslel, bude to s firmou BeSTAN ještě horší, než jsem původně předpokládal."

Přiznám se, že právě tady jsem si znovu vzpomněl na starého Ala Caponeho. Ne proto, že bych kohokoli srovnával s americkým gangsterem, ale protože historie občas píše zvláštní příběhy a velké kariéry někdy nekončí na tom, co plnilo titulní stránky novin, nýbrž na zdánlivě obyčejných papírech, smlouvách, fakturách nebo účetních položkách, kterým dlouhé roky nikdo nevěnoval větší pozornost. A možná právě proto mají politici z dokumentů větší strach než z opozičních projevů. Mikrofon se dá umlčet, nepříjemný novinář zesměšnit, opozice označit za hysterickou a na sociálních sítích spustit další mlžící kampaň, ale smlouva leží na stole pořád stejně a čísla se nedají ukecat ani přepsat tiskovou konferencí. Jestli má Paukner pravdu, ukáže až případné prověření příslušnými orgány. Jestli se mýlí, mělo by být možné jeho závěry stejně konkrétně vyvrátit dokumenty, na které odkazuje. Jednu věc jsem si ale za ta léta hrabání v českém politickém sajrajtu osvojil dokonale. Když kolem několika obyčejných papírů začne být podezřele velké ticho a nastoupí krizoví marketéři, specialisté na komunikaci a tiskoví kouzelníci, kteří se snaží zahalit všechno do mlhy tak husté, že by se v ní ztratil i radar na Temelíně, zbystřím. Protože se může změnit nálada veřejnosti, titulky novin i slovník politiků, ale obsah dokumentů zůstává pořád stejný. A právě proto starý hovnivál poslouchá politiky jen jedním uchem, zatímco papíry čte oběma očima.

Paukner pokračuje dál a tvrdí, že se rozhodl rozebrat argumentaci ředitelky hnutí STAN ještě dříve, než se stane hlavní linií veřejné obhajoby. Ve svém článku píše: "Preventivně jsem proto argumenty Krejčové rozbil na prvočinitele v příspěvku níže ještě předtím, než s nimi stihla přijít. Dohledové orgány tak mohou mít práci ještě jednodušší, a to zcela zadarmo."

Přiznám se, že právě tahle věta mě pobavila nejvíc. Když už autor začne připravovat odpovědi na argumenty dřív, než vůbec zazní, připadám si jako při šachové partii, ve které jeden hráč přemýšlí o dva tahy dopředu, zatímco druhý teprve hledá figurky pod stolem. Jestli Paukner odhadl budoucí obhajobu správně, ukáže až další vývoj. Pokud ano, bude zajímavé sledovat, zda zazní něco nového, nebo jen jiné pořadí stejných vět. A jestli se netrefil, tím lépe. Pak by mělo být velmi snadné ukázat, v čem se spletl. Starý hovnivál totiž nemá rád věštění z křišťálové koule, ale když někdo předloží předpověď opřenou o konkrétní dokumenty a logickou úvahu, rád se posadí opodál a počká, jestli se opravdu naplní. Teprve tehdy totiž začíná být český absurdistán opravdu zajímavý.

Paukner svůj článek uzavírá otázkou, co bude dál. Tvrdí, že podle jeho názoru jsou celý systém, související dokumenty i způsob fungování veřejně doložitelné a že si je každý může sám ověřit. Zároveň uvádí, že podle jeho výkladu hnutí STAN dlouhodobě přeprodávalo státu pronajaté prostory za výrazně vyšší cenu, než za jakou je samo užívalo. Na závěr pak píše, že pokud by se podle příslušných orgánů prokázalo, že se tak dělo dlouhodobě, organizovaně a na základě fiktivních nebo zavádějících dokladů, jednalo by se podle něj o podvod.

Přiznám se, že právě tady jsem článek odložil a chvíli jen koukal do stropu. Ne proto, že bych znal odpověď, ale protože tohle už není otázka pro starého hovnivála ani pro novináře. To je chvíle, kdy mají přijít ke slovu instituce, které mají pravomoc podobné věci prověřit. Já můžu číst dokumenty, klást otázky a dělat si z českého absurdistánu satiru. Paukner může zveřejňovat své závěry a argumenty. Ale jestli obstojí před podrobným prověřením, to už musí ukázat čas. Jedno ale vím jistě. Jestli někdo zveřejní dokumenty, odkazy a konkrétní čísla, nestačí je přebít tiskovou konferencí nebo naučenou větou o dezinformacích. V takové chvíli by měla přijít stejně konkrétní odpověď opřená o stejně konkrétní dokumenty. A pokud nepřijde, bude starý hovnivál dál sedět nad šanony a čekat, kdo první místo slov přinese důkazy.

Thomas Paukner pak obrací pozornost k tomu, co podle něj bude následovat. Domnívá se, že otázky nebudou přicházet jen od veřejnosti a politiků, ale také od příslušných institucí. Současně vyjadřuje skepsi vůči části médií. Tvrdí, že kromě několika redakcí neočekává, že by se jeho zjištění věnovala se stejnou intenzitou, a svůj postoj vysvětluje tím, že podle něj dlouhodobě upozorňuje na témata, která některá média přehlížela nebo opomíjela. Zároveň připomíná, že česká média v minulosti běžně pracovala i s anonymními zdroji či neveřejnými nahrávkami, a proto podle něj není důvod, aby nyní odmítala zabývat se veřejně dostupnými dokumenty jen kvůli osobě autora.

Přiznám se, že právě tady jsem si položil úplně jinou otázku. Ne jestli má Paukner pravdu, ale jestli se někdo z těch, kterých se jeho článek týká, vůbec pustí do věcné polemiky s tím, co zveřejnil. Protože osobně považuji za mnohem zajímavější přečíst si smlouvu než životopis člověka, který na ni upozornil. Dokument totiž nemá ego, neurazí se, nechodí po televizních studiích a nepíše na sociální sítě. Prostě leží na stole a čeká, až si ho někdo přečte. A pokud někdo tvrdí, že z něj vyvodil chybné závěry, pak by měl být schopen ukázat, kde přesně se spletl. Starý hovnivál totiž nikdy nevěřil tomu, že nejlepším způsobem, jak vyvrátit nepříjemné dokumenty, je začít mluvit o člověku, který je našel. To je starý trik českého absurdistánu. Když nejdou zpochybnit papíry, začne se zpochybňovat ten, kdo je přinesl.

Thomas Paukner svůj článek uzavírá osobnější úvahou. Tvrdí, že právě proto, že podle něj vychází z veřejně dostupných a ověřitelných dokumentů, je obtížné jeho argumentaci zpochybnit věcnou cestou. Zároveň naznačuje, že se chce tématu společnosti BeSTAN věnovat ještě v dalším článku a následně zaměřit pozornost také na další oblasti veřejného života, včetně médií, Pražského hradu a zdravotnictví. Celou sérii přirovnává k souboji Davida s Goliášem a poznamenává, že ticho na účtech hnutí STAN považuje za výmluvné.

Když jsem dočetl poslední řádek, uvědomil jsem si jednu věc. Nejdůležitější na celém článku nakonec nejsou ani ostré věty, ani příměry, ani politické přestřelky. Nejzajímavější budou až odpovědi. Jestli jsou Pauknerovy závěry chybné, měly by je veřejně dostupné dokumenty stejně veřejně vyvrátit. Jestli správné jsou, pak si celá věc zaslouží pozornost nejen čtenářů, ale i institucí, které mají podobné otázky prověřovat. Starý hovnivál proto nebude předbíhat čas ani psát rozsudky. Udělá to, co dělal vždycky. Sedne si k dalším šanonům, otevře další dokumenty a bude sledovat, jestli místo mlhy konečně přijde někdo s fakty. Protože český absurdistán mě už dávno naučil, že nejhlasitější nebývá ten, kdo má pravdu. Ale ten, kdo má nejlepší tiskové oddělení. A právě proto stojí za to číst papíry dřív, než člověk uvěří tiskové konferenci.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                        Líbil se vám článek?    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                      redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                    Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                      Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                    Mstivoj Facebrouk