Jak se plete z hovna bič a leští hradní drahokam

Nejsem kronikář, nejsem komentátor ani investigativní novinář. Jsem Facebrouk – neúnavný, protivný a společensky obtížný šťoural, který se inspiroval počínáním brouka hovnivála: jakmile na naší zdevastované politické louce objevím podezřelou, zápach šířící hromádku, místo abych ji s odvrácenou tváří obešel jako zbytek vystrašeného stáda, začnu do ní bezohledně šťourat klackem, valím ji před sebou krajinou českého politického panoptika a sleduji, jak se na ni s každým otočením nabalují další usvědčující dokumenty, utajovaná jména, cinknuté zakázky a absurdní souvislosti, až je z té původní malé kuličky mamutí balvan, který už žádná mediální lakovna nepřetře a žádný salonní moralista netrumfne.                A přesně ve chvíli, kdy je ten exkrementální balvan pro jednoho brouka příliš velký a musí nastoupit těžký nakladač, začíná být všem těm politickým šíbrům, grantovým pijavicím a naskladněným servilním komentátorům nesmírně, ale opravdu nesmírně nepříjemně.

Ve světě od nepaměti existovaly kulty, uctívala se posvátná zvířata, zázračné relikvie nebo totemy.                                                                            Zatímco starověcí Egyptané se klaněli majestátnímu kočičímu božstvu a indiáni vzhlíželi k orlům, v naší uťápnuté české kotlině jsme dokázali tento historický fenomén posunout do roviny těžké grotesky z putyky čtvrté cenové, kde se pokoušíme na úroveň kultu vyzvednout postavu, jejíž profil snesou možná tak chovanci v ústavu s pečovatelskou péčí.                                                                                                                                                    Zoufalí, syčící hradní našeptávači, kteří tento produkt PR marketingu vytvořili, se nyní pokouší vytvořit národního bůžka z vysloužilého lampasáka Varšavské smlouvy, i když vytvořili hybrida vygumovaného Mirka Dušína, vzorného udavače Pavlíka Morozova a vyžilého playboye.                    Gumák ve své hradní roli připomíná dědka, co v baru trapně balí mladé holky, celé okolí z něj má nezřízenou prdel, jen on sám dál dojemně věří vlastní neodolatelnosti.                                                                                                                                                                                                       Tento novopečený totem nepříčetného uctívání, nafouknutý do rozměrů pouťové atrakce a obklopený svatozáří z levné blikající bižuterie, stojí na podstavci uplácaném z úředního bláta, zatímco se kolem jeho nablýskaných polobotek motá smečka mediálních presstitutek a podlézavých analytiků, kteří se kolem veřejných financí a kolem jeho milostivé přízně točí s přesností a dravostí, s jakou se mouchy svolávají na rozlitý malinový sirup na umakartovém stolu v zasviněném stánku nádraží.

Takzvané uctívání totiž neprobíhá v žádném vznešeném chrámu duchovna, ale v přetopených kancelářích, radách a nespočetných výborech, kde se mezi sebou přelévá stále stejná chátra grantových nomádů, ideologických dozorců a oficiálních zmocněnců pro cokoliv, přelévajících se z jednoho koryta do druhého jako stará, zapáchající voda v plesnivém akváriu, již nikdo nevyměnil od pádu Berlínské zdi.                                         Tito syčící hradní našeptávači, šlechtici nového věku a úřední darmožrouti vytvořili dokonalý, samosvorný biosférický cirkus, v němž se morálka ohýbá pružněji než použitý prezervativ vyhozený za nočním klubem a kde se odborností ohání každý druhý vyžilý svazák stejně přesvědčivě jako pouťový léčitel diplomem vytištěným na domácí tiskárně těsně před zahájením nedělní show.                                                                                      Zatímco obyčejný člověk, který vstává v pět ráno do fabriky nebo k pásu, do úmoru řeší složenky, zdražování chleba a daně, z nichž se tenhle přebujelý aparát krmí, celá ta nahoře zasazená kasta profesionálních členů komisí a expertních týmů pořádá nekonečné konference o inkluzi, diverzitě a udržitelném rozvoji, na kterých se spotřebují hory strategií, akčních plánů a metodických manuálů, těžkých a neforemných jako mokrý beton v opuštěném kulturáku, aniž by kdokoli z nich kdy vyprodukoval jedinou hodnotu přesahující cenu papíru, na kterém je ta jejich moudrost vytištěna.

Výsledkem celé téhle frašky je civilizační kocovina a absolutní rozklad základních funkcí státu, kde byl zdravý rozum vyhlášen za ohrožený druh a odsunut na vedlejší kolej ve prospěch uctívání posvátných idiotů, kterým oddaní patolízalové a mediální balzamovači budují pomníky ještě zaživa, jen aby si zajistili přísun teplých místeček v příštím volebním období. Když se na tu přehlídku zmalovaných maškarních masek, akademických darmožroutů a pokryteckých mravokárců podívám s odstupem a bez růžových brýlí, nezbyde mi než se ptát, zda ještě žijeme v jakžtakž fungujícím demokratickém státě se správou věcí veřejných, nebo už jen přihlížíme zchátralému, prohnilému a unavenému divadlu z pavlače, kde se kulisy sice chaoticky mění a herecká chátra si bezostyšně střídá kostýmy i kabáty, ale ten předražený, krvavý účet za celé to přehlídkové představení pokaždé a bez výjimky zaplatí ten samý ožebračený divák sedící v poslední řadě.

Budování kultu posvátného Gumáka totiž připomíná přesně ten samý absurdní cirkus, jaký tu předváděli bolševičtí pohůnci po roce 1948, když se pokoušeli z chlastem prolezlého Klementa Gottwalda uplácat národního svatého, a i tenhle dnešní gumový zázrak se nám snaží prodat ve stejně groteskním balení, kdy náš milovaný totem jednou oblažuje svou přítomností smetánku na filmovém festivalu v Karlových Varech a jindy zase kypí mládím mezi vyžilými hipstery na Colours of Ostrava, kde podle prodejných mediálních presstitutek a servilních komentátorů z ČT, ČRo a CNN Prima news, vždycky sklidil tak bouřlivý aplaus ve stoje, až z toho dojatým novinářkám vlhly kapesníky a v maštali tleskala i hovada.              "Akorát že vůbec," řvu smíchy, a svíjím se na propáleném linoleu v Kanceláři posledního rozumu a zalykám se nad tou nepokrytou drzostí, protože když sleduji, jak se tenhle naleštěný politický kašpar motá mezi smetánkou a dojemně pózuje s kelímkem předraženého piva, připomíná mi to spíš vyžilého veksláka z pražské stoky, co si oblékl nedělní garderobu do šantánu a teď se diví, že z něj táhne levná kořalka na sto honů.                          Tváří se u toho sice důležitěji než pouťový vyvolávač u střelnice s papírovými růžemi, ale v reálu je to jen groteskní figurka, jejíž ubohý a silou tlačený kult osobnosti otravuje a zvedá žaludek čím dál většímu množství normálních lidí, kteří už mají téhle cirkusové drezury plné zuby, což je pro současnou Babišovu vládu ta nejlepší možná zpráva, protože čím víc ti úřední příživníci, grantové pijavice a kavárenští šašci tenhle gumový svatý obrázek leští, tím víc to celé zapáchá jako rozlitá žumpa za tancovačkou v páté cenové.

Zdá se, že země Koruny České zasáhla trapná Gumákománie.                                                                                                                                      Gumák vyhrál filmový festival v Karlových Varech a na Colours of Ostrava pro změnu dokonce sklidil dva potlesky ve stoje," hlásí prodejné presstitutky v mediálních titulcích posledních týdnů.

Tihle zmalovaní paraziti, co celoročně vplouvají do těch nejteplejších hradních a opozičních otvorů, nám tady s vážnou tváří servírují pohádky pro mentálně zaostalejší část osazenstva, jako by ten náš nablýskaný papírový klaun předvedl v Ostravě nadlidský výkon už jen tím, že se trefil kelímkem s pivem do huby a neupadl u toho.

Celý tenhle divadelní tyjátr pro blbečky, kde se vyžilý, obstarožní lampasák prohání mezi jásajícími hipstery a kavárenskými darmošlapy, přitom smrdí na sto honů jako stará kořalka z rozlitého panáku v nejnižším ošuntělém stánku .                                                                                            Prodejné presstitutky Gumákovi leští svatozář s takovou servilitou, až se z toho normálnímu člověku, co ráno vstává k pásu a ze svých zdaněných drobných platí celou tu jejich maškarní partu, regulérně zvedá kufr.

Situace je ale úplně jiná, než prodejné presstitutky hlásají.                                                                                                                                                 Jen jde o klasickou mediální faleš, která v případě někdejšího angažovaného komunisty, rozvědčíka a kolaboranta s okupací vlastní země armádami Varšavské smlouvy smrdí na dálku klasickým totalitním kultem osobnosti," neodepřu si srovnání.                                                                  Tenhle trapný cirkus totiž není nic jiného než levná pouťová bouda pro naivní obecenstvo, kde se z vysloužilého lampasáka snaží smečka hradních hadích našeptávačů narychlo stvořit národního bůžka, přestože jeho minulost smrdí jak přetékající žumpa za starou krčmou.                                      Zatímco dojatí analytici v ČT, ČRo nebo na CNN Prima News málem omdlévají blahem z každého jeho gumového úsměvu, normálnímu chlapovi v hospodě je z týhle servility akorát tak na blití, protože moc dobře ví, že z hovna bič neupleteš, i kdyby se u toho v tom hradním hanbinci na hlavu postavili a pozlatili mu i holínky.

Zejména zprávy o Gumákově tuplovaném potlesku na festivalu v Ostravě nápadně připomínají minulý režim.                                                            "Gumákův dvojí potlesk ve stoje v Ostravě"?                                                                                                                                                                            Prostě se nám s hradním komoušem zase vrátily festivaly politické písně.                                                                                                                          Gumák samozřejmě není jediný politik, který jezdí těžit Ostravu – dělat si selfíčka se zblblým plebsem a natáčet videa na socky sem jezdí už skoro všichni z vlády i opozice.                                                                                                                                                                                                          "Hradní chameleon je ale jediný politik, jemuž tam dovezou známého moderátora, aby s ním přímo na místě činu natočil milý gumácký rozhovor, v němž přímo vyhrožuje vládě," srovnávám.                                                                                                                                                                          Tenhle nablýskaný servilní tyátr je totiž pouhá groteska pro naivní lidičky, kde naskladněný kompars tleská na povel jak vycvičené opice v cirkuse a předstírá, že sledovat vyžilého aparátčíka s kelímkem předraženého piva je vrchol kultury.

"Tohle už je normální návrat na festival politické písně v Sokolově, v plné palbě – jen trochu jinak. Tam se případně strašily zlé zahraniční imperialistické vlády, zatímco Gumák z Ostravy straší vládu vlastní země, vzešlou z demokratických voleb," válím se po zemi a řvu smíchy, protože vím, že ve skutečnosti jde jen o křivou mediální realitu, která se ze všech sil snaží stvořit nový Gumákův kult osobnosti.

Přátelé, musím vás preventivně varovat – s tím, jak se pomalu plíží další prezidentské volby, nablýskaný kult osobnosti svatého Gumáka ještě nabere grády a rozjede se cirkus, proti kterému byla i pouťová atrakce s dvouhlavým teletem jen slabý odvar z muklovského kafe.                          Zároveň mě ale hřejivě uklidňuje, že pro Babišovu vládu je tenhle mediální tyjátr vlastně požehnáním a zadarmo dělanou reklamou.                    Zatímco vládním partajím drží preference pevněji než helvétská víra, opoziční Pětilepře padají kalhoty až ke kotníkům a ta od svých vlastních znechucených voličů dostává na tlamu takovou nálož, že proti tomu vypadá i sobotní rvačka na vesnické tancovačce jako nedělní skautský táborák.

Komu tedy ve finále doopravdy škodí tohle křečovité budování kultu neomylného lídra lidu a posvátného Gumáka?                                                      Ptám se, a u toho se bavím pohledem na to, jak čím dál většímu počtu normálních lidí ten jeho vyžehlený, skrz naskrz kašírovaný mediální obraz neskutečně pije krev, pění v žaludku a zvedá kufr spolehlivěji než teplá desítka v nedělním parnu na pavlači.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                  Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                  Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                    redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                            Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud vám Facebrouk dává smysl a chcete podpořit vznik dalších fejetonů, videí a nezávislé politické satiry, můžete přispět dobrovolným darem. Každá koruna pomáhá udržet projekt nezávislý.

QR kód je na obrazovce                                                                                                                                                                                                          Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                          Mstivoj Facebrouk