Jak don Pablo obdaroval Evičku Tričko

Existují chvíle, kdy politik působí sebejistě, rozdává úsměvy, mluví o klidu a transparentnosti, ale přitom připomíná cestujícího na horské dráze, který právě zjistil, že bezpečnostní zábrana možná nezapadla tak pevně, jak si ještě před minutou namlouval.                                                              Přesně tak dnes působí Evička Tričko, hvězda natáčení "Z hajzlu", která se po Blažkovi rozvalila v ministerském křesle s vervou člověka, jenž si spletl časovanou bombu s vyhřívaným sedákem.

Teď se po čtveřici v čele s bývalým ministrem spravedlnosti Blažkem dostává do hledáčku NCOZ i tahle obstarožní kurtizána z Boloňského lesíka. Některý žabožrout možná při té zprávě nostalgicky zamáčkne slzu, ale bezdomovcům z Perlovky je to podle mých dvou předních odborníků, bezdomovců Franty s Lojzou úplně u prdele.                                                                                                                                                                      Jak mi oba nezávisle potvrdili u lahváče, že tahle orajtovaná nádhera by jim musela ještě sama zaplatit, přihodit stravenku a samozřejmě pozvat na teplou večeři.

A začíná to vypadat, že svoji roli "užitečného idiota" zvládla Evička s takovým nasazením, že by za ni mohla dostat diplom, medaili a poukaz na víkendový pobyt v Ústavu politické debility.                                                                                                                                                                            Nikdo ji přitom nemusel do ministerského křesla přivazovat ani tam nahánět bičem.                                                                                                        Do rozjetého bitcoinového cirkusu se nacpala sama, převzala po donu Pablovi štafetu a ještě se tvářila jako uklízečka, která přišla jen vytřít chodbu.

To už není obyčejná politická naivita.                                                                                                                                                                                          To je zvláštní disciplína kariérního kreténismu, při níž člověk zahlédne uprostřed minového pole volnou židli a místo otázky, proč na ní nikdo nechce sedět, k ní sprintuje, aby mu ji náhodou nevyfoukl někdo jiný.                                                                                                                                    Evička zkrátka zazřela ministerské křeslo, rozběhla se k němu jako důchodce k poslednímu řízku na švédském stole a teprve po dosednutí si možná všimla, že zpod čalounění vede několik drátů a na opěradle někdo fixou napsal "BLAŽEK".

Kolem ministerstva spravedlnosti začíná být takové dusno, že by se tam dal vzduch krájet rezavým příborákem z putyky U Starý Štětky.                Zpoza dveří už není slyšet jen obvyklé úřednické šustění lejster, ale skoro cvakání půlek lidí, kteří začínají přemýšlet, co kde podepsali, komu co poslali a jestli někde nezůstal papír, který měl mít dávno pokoj od tohoto světa.

Ve hře jsou podezření, která mají prověřovat orgány činné v trestním řízení, a dozor nad kauzou vykonává vrchní státní zastupitelství.                    Takže už nejde jen o politickou estrádu pro pobavení štamgastů.                                                                                                                                          Do manéže vstoupili lidé, kteří místo klaunského nosu nosí služební průkaz a mají tu protivnou vlastnost, že se občas začnou ptát právě na věci, o kterých se novodobá politická šlechta domnívala, že už byly bezpečně zametené pod koberec.

Tentokrát už tedy nejde jen o hospodské "Franto, povídala Máňa".                                                                                                                                      Kolem celé věci našlapují lidé s průkazy, spisy a nepříjemným zvykem ptát se, kdo co věděl, kdy to věděl a komu co řekl.                                        Politické osazenstvo se přitom začíná tvářit jako hosté bordelu při policejní šťáře.                                                                                                            Nikdo nikoho nezná, nikdo tam vlastně nebyl a všichni si jen náhodou odskočili na toaletu.

A právě tady začíná být ta naše taškařice kolem bitcoinů zajímavá.                                                                                                                                      Pokud by se prokázala tvrzení některých nižších úředníků ministerstva, že po nástupu Evičky Tričko údajně "jely skartovačky dnem i nocí", dostává celá záležitost poněkud jinou vůni než běžný kancelářský provoz.

Skartovačka je samozřejmě naprosto nevinné zařízení.                                                                                                                                                            Stejně jako lopata, pytel vápna a dodávka zaparkovaná ve tři ráno u lesa.                                                                                                                      Vždycky záleží na okolnostech, množství materiálu a hlavně na tom, proč kolem ní najednou všichni chodí po špičkách a vysvětlují, že vlastně vůbec nic zvláštního nedělala.

A jestli se pro vyšetřování ukáže jako významná také otázka služební elektroniky, počítačů, telefonů či tabletů, může začít další veselé kolečko českého politického cirkusu. Kdo měl co odevzdat, kdo to odevzdal, kdo neodevzdal, co na tom bylo, kdo k tomu měl přístup a kam se případně poděla data.                                                                                                                                                                                                                        Parlamentní vyšetřovací komise, pokud bude zřízena i orgány činné v trestním řízení by pak mohly mít práce tolik, že si budou muset do kantýny zavést noční směnu.

V politických kuloárech se samozřejmě už šeptá, syčí a funí.                                                                                                                                          Zaručené zprávy se přenášejí rychlostí průjmu na zájezdu důchodců a každý zná někoho, kdo zná někoho, kdo prý seděl dvě židle od člověka, který všechno ví.                                                                                                                                                                                                                          Pokud ale začnou vypovídat lidé, kteří opravdu něco vědí, mohl by se z bitcoinové kuličky vyvalit docela slušný balvan.

A ten už by bývalé Pětilepře nemusel přejet jen naleštěné polobotky.                                                                                                                              Mohl by rozmáčknout i poslední zbytky pověsti, kterou její pohřební služba politického marketingu drží při životě pomocí pudru, drátů a servilních presstitutek.

Se všemi hospodskými legendami o záhadných úmrtích, sebevraždách nebo nehodách bych ovšem zacházel opatrně.                                              Bez důkazů patří přesně tam, kde podobné řeči vznikají.                                                                                                                                                  Mezi půllitr, umaštěný ubrus a chlapa, který osobně zná tři generály, dva ministry, jednoho agenta BIS a mimozemšťana z Rokycan.                       Už samotná doložitelná fakta mohou být dostatečně výživná. Není potřeba do guláše přisypávat piliny.

Jenže bitcoinová kauza míří k soudu a člověk by tak nějak čekal, že se postupně ozvou všichni profesionální bojovníci proti korupci, strážci politické kultury a samozvaní hygienici demokracie, kteří ještě nedávno pobíhali po veřejném prostoru s morálním teploměrem zastrčeným každému politickému soupeři do zadku.                                                                                                                                                                            Čekal bych rachot, burácení, tiskovky, vážné obličeje a přísné požadavky na politickou odpovědnost.

Místo toho nastalo podivuhodné ticho.

Kde je třeba Blbuše?                                                                                                                                                                                                                  Když bylo potřeba moralizovat politické soupeře, mikrofon se vždycky nějak našel a morální ukazováček kmital vzduchem jako stěrač na trabantu v průtrži mračen.                                                                                                                                                                                                                      Teď jako kdyby se mikrofon někam zakutálel.                                                                                                                                                                          Možná zapadl mezi Dozimetr, tiskové oddělení a šuplík s heslem "hodnoty používáme pouze podle aktuální potřeby".

A Evička Tričko?                                                                                                                                                                                                                            Ta dostala po donu Pablovi jeden z nejméně záviděníhodných fleků v české politice.                                                                                                          Na ministerstvu spravedlnosti se po takovém průseru nedědí kancelář.                                                                                                                                Dědí se sklep plný sudů, ze kterých není jasné, který obsahuje okurky a který nitroglycerin.                                                                                        Jenže Evičku do toho sklepa podle všeho nikdo nemusel strkat vidlemi.                                                                                                                              Ve své politické, arogantní tuposti se tam vecpala sama, s nadšením člověka, který uprostřed minového pole zahlédne volnou židli a místo otázky, proč na ní nikdo nesedí, se k ní rozběhne, aby mu ji náhodou někdo nevyfoukl.                                                                                                                V této disciplíně se totiž užitečný idiot zpravidla nevybírá.                                                                                                                                                      On se vždycky přihlásí sám.                                                                                                                                                                                                      Pohání ho kariérismus, ješitnost, touha po moci a chorobná potřeba být vidět.                                                                                                                    Evička tak po donu Pablovi nepřevzala jen ministerské křeslo, ale zřejmě i politický kufr, ze kterého už v okamžiku převzetí tikalo.                            A místo aby ho položila na zem a zavolala pyrotechnika, popadla ho za ucho, vyběhla s ním před kamery a ještě se tvářila, jakou nádhernou kariérní příležitost právě dostala.                                                                                                                                                                                                Teď bude mít příležitost ukázat, jestli spravedlnost opravdu platí pro všechny stejně.                                                                                                      Jestli se budou otevírat dveře, dokumenty a archivy bez ohledu na to, komu jejich obsah může politicky přiskřípnout koule.                                        Nebo jestli se bude hlavně leštit klika, zametat chodba a veřejnosti vysvětlovat, že ten smrad zpoza dveří je jen závada klimatizace.

A potom je tady náš osvětový vůdce Nutelliér.                                                                                                                                                                    Čekám, kdy předstoupí před národ a vysvětlí nám, že bitcoinová kauza je ve skutečnosti nádherným důkazem fungování právního státu.              Stačí správně natočit hlavu, upravit kravatu a každé hovno lze při vhodném nasvícení prezentovat jako čokoládový dort.                                      Kampelička byla jen nepříjemná epizoda, bitcoin může být zase důkazem síly institucí a kdyby někdo našel v ministerské garáži pytel bankovek, nejspíš by šlo o mimořádnou rezervu na podporu finanční gramotnosti.

Politická alchymie má totiž nádhernou schopnost.                                                                                                                                                                    Z průseru udělá výzvu, ze selhání zkušenost, z podezření komunikační nedorozumění a z člověka, který by měl něco vysvětlovat, oběť nepřátelské kampaně.                                                                                                                                                                                                                Stačí několik poradců, správně vycvičená presstitutka a televizní studio ochotné hodinu diskutovat o tom, zda občan náhodou celý problém špatně pochopil.

A zatímco se kolem celé téhle hromady sajrajtu motají vyšetřovatelé, žalobci, komise, právníci a političtí funebráci s metrem na rakev, na Hradě je ticho.                                                                                                                                                                                                                                      Gumák mlčí.                                                                                                                                                                                                                        Gumák nekomentuje.                                                                                                                                                                                                                Gumák stojí na hradním piedestalu státnické důstojnosti a tváří se, jako kdyby pod ním neprobíhala politická pitva, ale okresní výstava zahradních trpaslíků.                                                                                                                                                                                                                                      Z Hradu zaznívá zdrženlivost, připomínání presumpce neviny a ústavních kompetencí prezidenta.                                                                                    Právně je to jistě krásné.                                                                                                                                                                                                        Uhlazené, vyžehlené a navoněné.                                                                                                                                                                                            Jenže politická paměť je svině.                                                                                                                                                                                                  Člověku okamžitě začne vrtat hlavou, kde se tahle nádherná zdrženlivost schovávala ve chvílích, kdy bylo potřeba veřejně poučovat, hodnotit, varovat a moralizovat.                                                                                                                                                                                                                  Když bylo vhodné pronést něco o politické kultuře, odpovědnosti nebo demokratických hodnotách, hradní kadidelnice čoudila jako kamna v nádražní putyce.                                                                                                                                                                                                                      Najednou máme prezidenta tak ústavně zdrženlivého, že by se dal vystavovat v muzeu vedle Masarykova klobouku.                                                Žádné velké mravní burácení.                                                                                                                                                                                              Žádné dramatické pozvednutí státnického obočí.                                                                                                                                                                    Žádné hradní evangelium o politické odpovědnosti.                                                                                                                                                              Jen decentní ticho zabalené do celofánu ústavních kompetencí.                                                                                                                                    Člověka skoro napadne, jestli starý hradní had Petr Kolář ještě nedokončil scénář, co se k celé věci smí říkat.                                                                  Třeba se na Hradě pořád hledá správná formulace, která bude dostatečně státnická, dostatečně důstojná a hlavně dostatečně dlouhá na to, aby se v ní původní otázka definitivně udusila.

No tak to samozřejmě není vůbec, ale vůbec dvojí metr.                                                                                                                                                          To jsou dva naprosto stejné metry.                                                                                                                                                                                            Akorát, že jeden má sto centimetrů a druhý vede z Prahy až do Vladivostoku.                                                                                                              Kdyby se podobný cirkus odehrával kolem vlády, která na Hradě nemá tak příznivé klimatické podmínky, možná by z prezidentské kanceláře létala prohlášení tak rychle, že by je nestačili tisknout.                                                                                                                                                  Politologové by okupovali televizní studia, presstitutky by se před kamerami svíjely v morálním rauši a servilní komentátoři by nám vysvětlovali, že demokracie stojí jednou nohou nad propastí.

A Gumák? Ten by ji samozřejmě vlastní hrudí zachraňoval před pádem.                                                                                                                                Ještě mimořádný projev k národu, státnická bradka nastavená do správného úhlu a fotograf připravený zachytit historický okamžik.                        Dějiny přece nemohou vznikat bez profesionálního osvětlení.                                                                                                                                        Jenže tentokrát nic.                                                                                                                                                                                                                    Klid.                                                                                                                                                                                                                                      Hradní zen.                                                                                                                                                                                                                                  Ticho tak hluboké, že v něm skoro slyšíte splácet staré politické dluhy.

A právě tady se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu.                                                                                                                                                          V demokracii je boj proti korupci buď princip, nebo pouťová atrakce.                                                                                                                                Buď platí stejný metr na kamaráda, protivníka, ministra, opozičního poslance i vlastního politického souputníka, nebo je celé to slavnostní žvanění o hodnotách jen reklamní plachta natažená přes žumpu.

Obyčejný člověk totiž ráno vstane, jde do práce, zaplatí daně, elektřinu, nájem a nákup.                                                                                                  Když něco neodevzdá finančáku, přijde mu výzva.                                                                                                                                                          Když nezaplatí včas, přibude penále.                                                                                                                                                                                          Když něco podělá, nikdo mu nesvolá tiskovou konferenci, na které tým analytiků vysvětlí, že jeho nezaplacená faktura je ve skutečnosti důkazem robustnosti české ekonomiky.

Politická šlechta žije v jiném vesmíru.                                                                                                                                                                                          Tam se průsery transformují na procesní pochybení, odpovědnost se rozpouští mezi poradci, náměstky, komisemi a pracovními skupinami a morálka se vytahuje ze skříně jen tehdy, když je potřeba natáhnout protivníka přes držku.

A být teď v kůži Evičky Tričko, rozpočtového čaroděje Stanjury, Nutelliéra, Dvořáka, Bendy a dalších někdejších kapitánů Pětilepry, asi bych večer neležel v posteli s výrazem dítěte po pohádce.                                                                                                                                                                        Spíš bych zíral do stropu a počítal každé auto, které zastaví před barákem.                                                                                                                        Při každém zazvonění telefonu bych sebou cuknul jako pouťový medvěd po zásahu elektrickým ohradníkem.                                                             A hlavou by mi běželo jediné:  kdo už vypovídal, kdo teprve vypovídat bude a co všechno si kdo schoval.

Protože politická žumpa má jednu nádhernou vlastnost.                                                                                                                                                      Můžete na ni položit dekl, natřít ji evropskou modří a kolem postavit tiskové oddělení, poradce, analytiky a mediální balzamovače.                            Můžete najmout celý pěvecký sbor profesionálních vysvětlovačů, aby občanovi od rána do večera zpíval, že ten smrad je vlastně vůně odpovědné demokracie.                                                                                                                                                                                                      Jenže když se jednou ucpe odtok a obsah začne stoupat, nepomůže tiskovka, graf, průzkum ani státnický výraz.                                                    Nakonec vyplave úplně všechno.                                                                                                                                                                                             A právě tehdy přichází Facebrouk s klackem.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                    Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                          Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                            redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                              Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                              Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                                                Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                      Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                            Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                              Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                 Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                              Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.

Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk