Hledání Pauknera

Deník Nenávist se v posledních dnech pustil do velkolepé výpravy za odhalením identity publicisty vystupujícího pod jménem Thomas Paukner a celé to připomíná vesnickou pouť, kde ožralý silák půl hodiny řve, že zvedne lokomotivu, aby nakonec s vypětím všech sil utlačil rezavé kolečko od hnoje a ještě se u toho nechal třikrát vyfotit. Celá redakce v čele se zoufalou ZBisslavou pobíhá po republice jako parta samozvaných lovců senzací, kteří čmuchají kolem každého papíru, každé fotky a každého stínu s nasazením, za které by jim kdejaký lovecký pes začal platit členské příspěvky, přičemž se tváří tak důležitě, jako kdyby právě zachraňovali republiku před pádem zemské osy, a nehonili jedno jméno jako parta štamgastů ze čtvrté cenové, která po zavíračce hledá posledního utopence v kýblu od okurek.
Pod pseudonymem Thomas Paukner zveřejňuje texty, které podle svých tvrzení staví především na veřejně dostupných zdrojích, jako jsou registry smluv, obchodní rejstřík, dotační databáze, výroční zprávy nebo transparentní účty, a čtenáře opakovaně vyzývá, aby si uvedené dokumenty sami dohledali a ověřili. Ve svých textech se v posledních týdnech věnoval například hospodaření společnosti BeSTAN spojované s hnutím STAN, nákupům zbraňového příslušenství z období, kdy byl Vít Rakušan ministrem vnitra, dotační kauze kolem poradkyně ministra práce Aleše Juchelky i vlastnickým a finančním vazbám české mediální bažiny. Nejde tedy o hospodské drby přinesené na tácku mezi utopencem a desátým pivem, ale o témata, která odkazují na dohledatelné dokumenty a ověřitelné záznamy. O to zvláštněji pak působí situace, kdy se část veřejné debaty místo nad samotným obsahem točí především kolem toho, kdo je jejich autorem, jako kdyby v cirkuse nikoho nezajímalo, že hoří šapitó, protože všichni jsou zaměstnaní hádkou o jménu člověka, který jako první začal zvonit na poplach.
Mě ale celou dobu zajímá jediná otázka: sedí zveřejněné informace, nebo nesedí? Odpovídají dokumenty tomu, co z nich autor vyvozuje, nebo ne? To je přece jádro celé debaty, ne jmenovka na dveřích člověka, který sedí u klávesnice. V české politicko-mediální žumpě totiž občas vzniká dojem, že není důležité, co kdo říká, ale hlavně kdo to říká, a že největším zločinem už dávno není případný průser, nýbrž skutečnost, že na něj někdo ukázal prstem.
A právě tady se ve mně probouzí starý, protivný hovnivál. Když narazím na podezřelou hromadu politických sraček, nezačnu kolem ní poskakovat jako vystajlovaná, servilní, televizní presstitutka na firemním večírku, ale vezmu klacek a začnu v ní šťourat tak dlouho, dokud se z ní nezačnou kutálet další souvislosti, další otázky a další smrad, ze kterého se některým mocným začne dělat šoufl. A čím víc se kolem té hromady hemží samozvaní arbitři pravdy, profesionální rozhořčenci a mediální křiváci s morálkou pružnější než použitá šprcka, tím větší chuť mám do ní rýpnout ještě jednou, protože zkušenost mě naučila, že nejhlasitější bývá často ten, komu tancuješ na kuřím oku.
Paukner přitom od začátku nijak neskrývá, že Thomas Paukner je pseudonym. Jenže místo aby se vedla pořádná řežba o tom, jestli zveřejněné dokumenty sedí, jestli čísla odpovídají realitě a jestli někde neleží průšvih velikosti hnojiště za JZD, rozjela se, v čele s Deníkem Nenávist se zoufalou Zbisslavou v čele, honička na autora, jako kdyby právě utekl z trezoru se státním pokladem. Na hledání člověka se najednou najde času, sil i nadšení na rozdávání, ale jakmile přijde řeč na samotné materiály, dokumenty a jejich obsah, spousta hlasitých rádoby strážců veřejného prostoru začne couvat opatrněji než opilec po zledovatělém schodišti před hospodou. Získávám nepříjemný pocit, že v téhle politicko-mediální bažině je mnohem důležitější ulovit posla než poctivě rozbalit balík, který přinesl, protože do papírů se musí začíst, zatímco hon na jméno je daleko vděčnější cirkus pro kamery, titulky a večerní debaty.
Dalším impulzem se stala další mediální vlna, když ZBisslava přišla s tvrzením, že se jí podařilo dohledat osoby, které mají být s Pauknerovým projektem spojovány. Pozornost následně obrátila mimo jiné na Davida Melína a zveřejnila informace o jeho osobních a majetkových poměrech, přičemž naznačila, že právě on může stát za částí celého projektu. Místo debaty o tom, co je obsahem zveřejňovaných materiálů a zda obstojí při věcném ověřování, se tak znovu rozjela známá šaškárna, v níž hlavní atrakcí není rozbor dokumentů, ale pátrání po lidech, kteří za nimi mohou stát. Celé to pak působí dojmem, kdy se v cirkusovém šapitó přestalo řešit, jestli lev skutečně sežral krotitele, a celé publikum se místo toho hádalo o to, kdo prodával vstupenky u pokladny.
"Teda nechci být rejpal, ale kurva, tohle má být ta investigativní bomba? Tohle je jako celé? Tak si to pojďme v klídku zrekapitulovat, protože člověk už pomalu potřebuje tabuli, barevné provázky a nástěnku jako ve starých detektivkách, aby se v tom vyznal.
Nejdřív ZBisslava tvrdila, že za účtem má stát PR agentura. Pak přišla s dalšími dvěma verzemi. Teď zase přichází další jméno a další příběh. Člověk pak neví, jestli sleduje novinaařinu, nebo nekonečný televizní seriál, ve kterém se každou epizodu přepíše scénář a divákům se s vážnou tváří oznámí, že tentokrát už je to opravdu ono. A když se ani tahle verze neujme, vytáhne se příště další? Nebo se bude losovat z klobouku, dokud některá varianta náhodou nezapadne do mozaiky?
Jestli dnes ZBisslava tvrdí, že Thomas Paukner je David Melín, pak tím zároveň říká, že všechny předchozí konstrukce byly vedle. Říká se tomu dezinformace. Nebo snad ne? Pokud se identita "definitivního viníka" mění s každým dalším článkem, začíná to připomínat spíš nekonečný seriál "Kdo je Paukner"? než dobrou novinařinu. Ta nestojí na tom, kolikrát se přepíše seznam možných aktérů, ale na tom, jak spolehlivě obstojí fakta, když se na ně přestane svítit reflektory a začnou se opravdu ověřovat.
Pořád se ale vracím ke stejné otázce. Ne kdo je autor, ale jestli sedí dokumenty. Je mi úplně jedno, jestli za účtem sedí Melín, Novák, DJ z Lucerny nebo Franta z Horní Dolní, který zrovna na noční směně hlídá sklad pneumatik. Mě zajímá, jestli jsou zveřejněné informace doložené, jestli si je může čtenář dohledat a jestli obstojí při poctivém ověření. Paukner ve svých textech odkazuje na veřejně dostupné dokumenty, registry smluv, obchodní rejstřík, výroční zprávy a další dohledatelné zdroje, na kterých staví svou argumentaci, a čtenáře opakovaně vybízí, aby si je sami prošli. V poslední době se věnoval mimo jiné společnosti BeSTAN a jejímu hospodaření, zakázkám na zbraňové příslušenství z období, kdy byl ministrem vnitra Vít Rakušan, nebo případu Alexandry Semancové, společnosti Siptrade a dotací na dětské skupiny v Praze 8.
To samozřejmě samo o sobě ještě neznamená, že jsou Pauknerovy závěry správné. Dokument není rozsudek a zveřejněný registr ještě není důkaz všeho, co z něj kdo vyčte. Právě tady začíná skutečná práce skutečného novináře. Vzít předložené materiály, projít je stránku po stránce, porovnat je s dalšími zdroji, ověřit souvislosti a pak říct: ano, tohle sedí, nebo naopak ne, tady autor přestřelil. Přesně od toho přece novinařina existuje. Ne od toho, aby ZBisslava měsíce běhala po republice s lupou v ruce a pořád dokola řešila toho, kdo seděl u klávesnice.
Když se na celou tu estrádu dívám z odstupu, ve výsledku není největší záhadou, kdo je Thomas Paukner. Největší záhadou je, proč ZBisslava a Deník Nenávist věnují tolik energie hledání člověka, který informace zveřejnil, zatímco ověřování samotných informací často zůstává někde vzadu za oponou. Jako by v tomhle nekonečném mediálním bahně bylo důležitější zjistit, kdo přinesl balík, než ho konečně rozbalit a ukázat veřejnosti, co v něm skutečně je. A pokud se ukáže, že je obsah chybný, pak to má být jasně doloženo. Jestli ale obstojí, pak by si právě tohle zasloužilo stejnou pozornost jako hon na jméno člověka, který materiály zveřejnil.
A tím se podle mě celý příběh přestává točit kolem jednoho anonymního autora a začíná vypovídat něco mnohem horšího o české mediální bažině. Nemyslím tím obyčejnou novinařinu, ale ten zatuchlý močál plný starých známostí, vzájemného krytí tučných zadků, nafouknutých eg, ideologických póz, zákulisních her a profesionálních výrobců jediné správné pravdy, kteří se v stojaté vodě téhle žumpy převalují už tak dlouho, že jim bahno dávno přirostlo k holínkám. Čím déle se na tuhle smrdutou stoku dívám, tím víc nabývám dojmu, že největším problémem už není obsah zveřejněných informací. Největším problémem je, že si vůbec někdo dovolil hrábnout klackem do dna a rozvířit usazený sajrajt. Protože v bažině se nesmí čeřit voda. Tam se má tiše mlaskat, přikyvovat a dělat, že ten zápach vlastně vůbec necítíme. A kdo do toho bahna píchne vidlemi, ten se rázem stává větším problémem než všechno, co z něj vyplave na hladinu.
Právě proto mám čím dál silnější pocit, že heslo "padni, komu padni" v téhle mediální stoce dávno uhnilo jako staré prkno přes močál. Místo otázky, zda zveřejněné informace obstojí při ověření, se řeší hlavně to, kdo měl tu drzost je vytáhnout na světlo. A jestli je společnost dostane do stavu, kdy je větším hříchem ukázat na možný problém než ho poctivě prověřit, pak už nesedíme v redakci. Sedíme po kolena v bahně a přesvědčujeme sami sebe, že ten smrad je vlastně vůně svobody tisku.
Moje kritika dávno nesměřuje jen k jednomu případu. Míří na mnohem širší obraz země, která si jako starý štamgast ve čtvrté cenové zvykne skoro na všechno. Na válku, na tragédii na Filozofické fakultě, na Dozimetr, na bitcoinovou aféru, na kampeličky, na nekonečné spory kolem dotací, na pronájmy poslaneckých kanceláří, na otázky kolem stranických peněz i na astronomicky drahé nákupy vojenské techniky, kde se člověku z částek motá hlava dřív, než se vůbec dostane na konec první stránky smlouvy. Lidé, jako by si postupně zvykli, že každých pár týdnů přiletí další pořádná darda, všichni se na chvíli rozčílí, televizní studia se zaplní samozvanými experty, sociální sítě se promění v hospodu po zavíračce, pár dní se řve, mává rukama a buší do stolů, a pak se všechno zase pomalu rozteče do kanálu. Přijde další kauza, další titulky, další tiskovky, další slavnostní ujišťování, že tentokrát už se všechno důkladně prověří, a staré aféry zmizí pod nánosem nových jako odpadky ve stoce po pořádném lijáku. Získávám nepříjemný pocit, že největší českou národní disciplínou už není hokej ani pivo, ale schopnost nechat se každých čtrnáct dní rozptýlit novou senzací, zatímco ta předchozí pomalu zapadá bahnem zapomnění.
Pointa je přitom úplně prostá a není na ní nic složitého. Celá věc by neměla končit otázkou, kdo je Thomas Paukner. Jestli anonymní autor zveřejňuje závažná tvrzení a opírá je o konkrétní veřejně dostupné dokumenty, registry nebo jiné ověřitelné zdroje, pak mají ta tvrzení projít pořádnou zatěžkávací zkouškou. Ať se vezmou stránku po stránce, číslo po čísle a věta po větě. Buď obstojí, nebo se při důkladném ověření rozsypou jako shnilá bouda po první vichřici. Přesně tak má fungovat novinařina. Pátrání po člověku, který materiály zveřejnil, tuhle základní otázku samo o sobě nenahrazuje.
A právě tady se celý příběh definitivně přestává točit kolem jednoho anonymního autora. Začíná vypovídat něco mnohem horšího o české mediální bažině. Ne o obyčejné novinařině, ale o zatuchlém močálu plném starých známostí, vzájemného krytí tučných zadků, nafouknutých eg, ideologických póz, zákulisních her a profesionálních výrobců jediné správné pravdy, kteří se ve stojaté vodě převalují už tak dlouho, že jim bahno dávno přirostlo k holínkám. Čím déle se na tuhle smrdutou stoku dívám, tím víc nabývám dojmu, že největším problémem není obsah zveřejněných informací. Největším problémem je, že si vůbec někdo dovolil hrábnout klackem do dna a rozvířit usazený sajrajt. Protože v bažině se nesmí čeřit voda. Tam se má tiše mlaskat, přikyvovat a dělat, že ten zápach vlastně vůbec necítíme. A kdo do toho bahna píchne vidlemi, ten se rázem stává větším problémem než všechno, co z něj vyplave na hladinu.
A tak si tady žijeme. Jedna kauza překrývá druhou, titulky střídají titulky, kulisy se mění rychleji než herci v ochotnickém divadle a zdravý rozum sedí někde v poslední řadě, tiše kouká na to představení a přemýšlí, jestli se ještě dívá na novinařinu, nebo jen na další nekonečný díl politicko-mediální estrády. Zatímco veřejnost nadává u piva nebo přidá jeden rozhořčený komentář na Facebook, šapitó se mezitím přestěhuje o kus dál a začne se hrát další dějství. Moje otázka zůstává pořád stejná jako na začátku: "sedí zveřejněné informace, nebo nesedí"? Právě to je to jediné, na čem nakonec opravdu záleží. Pátrání po autorovi může být zajímavé. Ověření jeho tvrzení je ale podstata novinařiny.
Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.
Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl? redakce@facebrouk.cz
Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině: Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů Připojte se k debatě: https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/
Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům. Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době. Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí. S rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat. Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem. Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů. Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu. Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.
Pozvěte Facebrouka na kávu

Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.
Číslo účtu: 323549364/0300
Děkuji za přízeň, podporu i sdílení.
Mstivoj Facebrouk
