Gumák si vykňučel pozvání na večeři

Člověk by skoro zamáčkl slzu dojetí, kdyby nešlo o prezidenta republiky, nýbrž o rozmazleného fracka, který se v obchodním domě válí mezi regály, kope nohama do podlahy a řve tak dlouho, dokud mu unavená maminka nekoupí plastovou lopatičku za devatenáct devadesát. Tady se však nebavíme o hračkářství, ale o summitu NATO, kde se hlavy států scházejí kvůli bezpečnosti Evropy, zatímco náš Gumák podle vlastních slov nakonec přece jen usedne ke stolu poté, co hradní klubko hadích loutkovodičů podle všeho obrátilo diplomatické kapsy naruby, jen aby jejich chráněnec nemusel zůstat stát přede dveřmi jako opozdilý svatebčan čekající, jestli se na něj náhodou nezbyde porce guláše. . Inu, gratuluji. Když se člověk dostatečně dlouho tváří jako opuštěný jezevčík stojící v lijáku před masnou, občas mu někdo opravdu hodí kost. Jen nevím, jestli je důvodem k národní hrdosti skutečnost, že Gumák nakonec nebude sedět za dveřmi kuchyně s ešusem v ruce, ale dostane talíř společně s ostatními hosty. Za mých mladých let se tomu neříkalo diplomatický úspěch. Říkalo se tomu, že si někdo vysomroval sesli.

Dnes odlétá česká dvojdelegace na summit NATO do Ankary. Jeho součástí bude díky předběžnému soudnímu opatření i Gumák, který ještě před odletem slavnostně oznámil národu, že se na summitu vlastně nic zlomového odehrávat nebude, jen se bude řešit bezpečnost Evropy, rostoucí obranné výdaje, plnění aliančních závazků a budoucnost kontinentu. Zkrátka samé maličkosti, kvůli kterým se scházejí prezidenti, premiéři a ministři obrany téměř poloviny světa, zatímco český daňový poplatník sponzoruje luxus přebujelého Gumákova ega v podobě druhé delegace a druhého vládního speciálu, protože když se Gumák rozhodne, že musí být za každou cenu vidět, účet za jeho ješitnost nikdy nepřijde na Pražský hrad, ale lidem, kteří každé ráno vstávají do práce a ze svých daní živí celý tenhle politický cirkus. Hradní komouš se přitom tvářil, jako kdyby neodlétal na nejvýznamnější bezpečnostní jednání roku, ale přestřihnout pásku u nové hasičárny v Horní Dolní. Jenže lidi už Gumáka znají. Když začne uklidňovat, že se vlastně nic mimořádného neděje, bývá to přibližně stejně důvěryhodné, jako kdyby hospodský tvrdil, že se v lokále nikdo neporval, zatímco za ním právě prolétá oknem židle a na zemi se dva štamgasti rohujou o poslední půllitr. A protože se žádná Gumákova řeč neodehrává bez pravidelného leštění vlastní svatozáře a soustavného hlazení svého přebujelého ega, neopomněl přítomným připomenout, že se jedná už o osmý summit NATO, kterého se účastní, z toho počtvrté jako prezident. Skoro bych čekal, že vytáhne děrný štítek věrnostního programu a po desáté návštěvě dostane zdarma polívku, parkování a pamětní hrnek s logem Aliance. Pak ještě slavnostně oznámil, že je rád, že bude moci vyslechnout názory ostatních hlav států a absolvovat několik bilaterálních jednání. To zní vznešeně, ale u Gumáka už člověk nikdy neví, kde končí státnická povinnost a kde začíná neutuchající touha být za každou cenu u každé fotografie, každého přípitku a každého prostřeného stolu, aby se pak mohl doma tvářit jako oblíbený génius, bez něhož by se světová politika zhroutila rychleji než regál s levným pivem v akci.

Pak přišla další povinná část Gumáckého liturgického obřadu, bez které už se žádné Gumákovo vystoupení neobejde. Znovu zaznělo, že bezpečnost Ukrajiny je zároveň bezpečností Evropy a že bezpečná a suverénní Ukrajina je v našem zájmu. Tu větu už člověk slyšel tolikrát, že kdyby ji nechali vytisknout na roličky toaletního papíru, vystačila by Pražskému hradu až do konce volebního období. Gumák ji pronáší s pravidelností kostelních zvonů, jen pokaždé s takovým výrazem, jako by právě objevil nový fyzikální zákon, a ne recitoval naučenou mantru, kterou by dnes ze spaní odříkal i hradní zahradník, zámecký kuchař a poslední vrátný od zadní brány. Potom ještě oznámil, že se zúčastní bezpečnostního fóra a bude jednat také o zájmech českého obranného průmyslu, jehož dlouhou tradici nezapomněl připomenout, stejně jako potřebu, aby Evropa nebyla odkázána pouze na americké zbraně. A člověk si při tom říká, že Gumák je zvláštní úkaz. Když mluví o armádě, zní jako lampasák v záloze bez armády. Když mluví o diplomacii, připomíná štamgasta, který po pátém pivu rozdává hospodě strategické rady, jak vyřešit všechny světové konflikty ještě před zavíračkou.

Pak konečně přišel vrchol celé tiskové konference. Ne bezpečnost Evropy. Ne obranné výdaje. Ne budoucnost NATO. Ale večeře. Ano, právě ta slavná neformální večeře, kolem které se tak dlouho tančilo jako kolem posledního řízku na hasičském bále. Gumák s viditelnou úlevou oznámil, že pozvání nakonec přece jen dorazilo a že přišlo z turecké strany. Člověk skoro čekal, že vytáhne obálku, ukáže ji kamerám a s dojetím poděkuje všem, kteří drželi palce, aby se na něj u slavnostního stolu dostalo volné místo. Přiznám se, že mě na celé té diplomatické operetě fascinuje jediné. Zatímco ostatní státníci řeší válku, bezpečnost a miliardové obranné rozpočty, český veřejný prostor několik dní řeší, jestli si náš hradní komouš nakonec sedne ke slavnostní tabuli. Jako kdyby osud Evropy závisel na tom, jestli Gumák dostane předkrm, hlavní chod a dezert, nebo bude sedět uraženě na hotelovém pokoji s bagetou z letištního bufetu. A aby toho nebylo málo, po večeři ještě zamíří na pracovní snídani think-tanku Globsec, kde se bude znovu probírat bezpečnost Evropy a Ukrajinu. Inu, některým lidem nestačí být u jednoho stolu. Potřebují být u všech stolů, všech fotografií a všech společných přípitků, protože jejich ego se sytí publicitou mnohem spolehlivěji než jakýmkoliv hotelovým menu.

Pak přišla další Gumákova oblíbená disciplína, kterou jeho hradní loutkovodiči za ta léta vybrousili téměř k dokonalosti. Nejdřív pochválil vládu, že se přihlásila ke zvýšení výdajů na obranu, aby jí vzápětí s výrazem přísného třídního učitele vyčinil, že dvouprocentní alianční závazek mohl být splněn už dávno, kdyby svého času neškrtla dvacet miliard. Prostě klasický Gumák. Páteř pružná jako použitá šprcka, zásady přelévající se jako stará voda v plesnivém akváriu a tvář člověka, který se pokaždé dokáže postavit přesně tam, odkud nejvíc fouká politický vítr. Jednou rukou rozdává pochvaly, druhou facky, a přitom se stylizuje do role nestranného rozhodčího vznášejícího se několik metrů nad hřištěm, přestože píšťalku už mu dávno foukají do pusy jeho hradní loutkovodiči. Nakonec ještě s vážnou tváří pronesl, že bezpečnost by neměla být politickým tématem, ale tématem společným, a že podpoří každou snahu vedoucí ke zvýšení skutečné bojeschopnosti armády. Krásná slova. Jenže zazněla sotva pár vteřin poté, co si sám neodpustil další politické rýpnutí. To je totiž Gumák v celé své kráse. Nejdřív přilije benzín do ohně, potom vytáhne hasicí přístroj, nechá se u něj vyfotit a slavnostně pronese, že bychom se přece měli přestat hádat. Kdyby se pokrytectví zapisovalo jako olympijská disciplína, vozil by si z každých her zlatou medaili, objal všechny soupeře na stupních vítězů a ještě by u toho stihl pronést procítěný projev o tom, že sport přece nesmí být politický.

Gumák pak ještě statečně oznámil, že se s Andrejem Babišem nebude prát o žádnou židli a že se summitu i slavné neformální večeře zúčastní bez pocitu ponížení a frustrace. To mě opravdu uklidnilo. Ještě před pár dny totiž dokázal proměnit český veřejný prostor v mateřskou školku těsně před rozdělováním míst u vánoční besídky a teď se dozvídáme, že náš hradní mozkový gigant nakonec usedne ke stolu se vztyčenou hlavou, nezlomenou psychikou a důstojností zachráněnou na poslední chvíli. Jenže právě tím na sebe Gumák prozradil víc, než měl v úmyslu. Normálního člověka totiž vůbec nenapadne oznamovat národu, že jde na večeři bez pocitu ponížení. To dělá jen ten, kdo o vlastní uražené ješitnosti přemýšlel podstatně déle, než je zdrávo. Aby toho nebylo málo, neopomněl si znovu rýpnout do vlády, které vytkl nedostatečnou koordinaci zahraniční politiky, a současně oznámil, že absolvuje nejméně čtyři bilaterální jednání, která by prý rád koordinoval s Andrejem Babišem. A člověk zase jednou sledoval starou známou gumákovskou disciplínu. Nejdřív několik dní krouží kolem jedné slavnostní večeře jako hladový pes kolem masného krámu, potom slavnostně oznámí, že o žádnou židli vlastně nikdy nestál, a nakonec se začne stylizovat do role nejvyššího koordinátora všeho, co se v české zahraniční politice jen nepatrně pohne. Přebujelé ego je zvláštní postižení. Čím víc bobtná, tím méně místa zůstává pro zdravý rozum. . Čím usilovněji předstírá skromnost, tím víc místa zabere u stolu, a když už se konečně posadí, tváří se, jako by celou hostinu uspořádali jen kvůli němu.

Potom se Gumák pustil do další ze svých pravidelných geopolitických přednášek a s vážností profesora, který právě objevil Ameriku, vysvětlil, že postoje k Ukrajině zatím nejsou jednotné a že po skončení války přijde její obnova, na které se podle něj budou nejvíce podílet země, které ji dnes nejvíce podporují. Současně dodal, že bychom si ukončením podpory vlastní pozici jen zhoršili. Poslouchal jsem to a znovu jsem si uvědomil, jak zvláštní živočišný druh Gumák vlastně je. Když mluví o budoucnosti Evropy, zní pokaždé tak přesvědčeně, jako by měl v kapse scénář příštích deseti let i s režijními poznámkami, jenže život má jednu nepříjemnou vlastnost. Na rozdíl od hradních brífinků se totiž odmítá řídit předem napsaným scénářem a velmi často udělá přesný opak toho, co sebevědomě předpovídají političtí proroci. Gumák však působí dojmem člověka, který by s naprostým klidem dokázal komentovat i počasí na Marsu, pokud by mu jeho hradní našeptávači napsali projev dostatečně velkým písmem, aby se při čtení neztratil mezi vlastními myšlenkami.

A pak konečně spadla opona a na jeviště vstoupila ta nejkrásnější věta celého dne. Podle zdroje blízkého Úřadu vlády prý Gumákova účast na neformální večeři nebyla žádnou samozřejmostí, ale výsledkem usilovného přemlouvání turecké strany. "Opravdu se hodně snažili, aby tam byl. Silně lobbovali u Erdogana," uvedl citovaný zdroj. Přiznám se, že právě v tu chvíli jsem odložil kafe a začal se smát. Takže zatímco obyčejný člověk celý život poslouchá, že nikdo není nenahraditelný, kolem jednoho přebujelého Gumákova ega se rozjela diplomatická operace připomínající záchranu poslední pandy svého druhu. Hradní našeptávači podle všeho obíhali dveře, přesvědčovali, telefonovali, vysvětlovali a leštili prezidentskou důležitost tak usilovně, až člověk získává dojem, že nešlo o pozvání na neformální večeři, ale o vyjednávání příměří mezi znepřátelenými armádami. Přebujelé ego je zvláštní postižení. Samo se nikdy nenasytí, a čím víc ho okolí přikrmuje, tím hlasitěji začne kvičet, když mu někdo na chvíli zapomene přistrčit plnou misku pozornosti. A jestli je pravda, že se kvůli jednomu prostřenému stolu muselo tak usilovně diplomaticky orodovat, pak už se ani nedivím, že česká zahraniční politika občas připomíná cirkus, ve kterém klauni řídí manéž a principál běhá po zákulisí s prosíkem v ruce.

Když jsem pak četl komentář Karolíny Stonjekové, musel jsem uznat, že trefila hřebík přímo doprostřed Gumákovy přilby. Připomněla, že si Gumák nejprve vybrečel účast na summitu u Ústavního soudu a nakonec si podle ní vykňoural i pozvání na neformální večeři. Přiznám se, že mě na celé té grotesce fascinuje něco úplně jiného. Ne to, jestli na té večeři nakonec bude. Ale to, že kolem jedné obyčejné večeře vzniklo tolik povyku, jako by šlo o korunovaci nového císaře Evropy. Prezident republiky by měl působit dojmem člověka, kterého zvou proto, že zastává svůj úřad důstojně. Ne člověka, kolem jehož židle musí hradní našeptávači obíhat zahraniční státníky s výrazem prosebníků před poutním kostelem. Celé to nakonec připomínalo rozmazleného fakana, který se nejdřív uraženě válí po zemi, protože ho nevzali na kolotoč, a když mu nakonec koupí cukrovou vatu, tváří se, že o ni vlastně vůbec nestál. Přebujelé ego je opravdu zvláštní postižení. Když dostane všechno, co chce, prohlásí, že to byla samozřejmost. A když to nedostane, začne přes půl Evropy kvičet tak hlasitě, až se nakonec vždycky najde někdo, kdo mu tu misku se sladkostmi raději přistrčí, jen aby byl konečně klid.

Podobně to viděla i Karolína Stonjeková, která poznamenala, že si Gumák nejprve u Ústavního soudu vykvičel účast na summitu a nakonec si podle ní vyprosil i pozvání na neformální večeři. Jenže mě na tom všem nejvíc nezaujala ani samotná večeře, ani to, kdo koho o co žádal. Fascinuje mě něco mnohem smutnějšího. Představa prezidenta republiky, kolem kterého se údajně musí rozjet diplomatická prosebná akce jen proto, aby mohl usednout ke slavnostní tabuli. Prezident má reprezentovat stát, ne vlastní uraženou ješitnost. Když se kvůli trošce žrádla začne vytahovat domácí špinavé politické prádlo před zahraničními státníky, nevypadá to jako sebevědomá diplomacie. Připomíná to spíš hospodského obejdu, který po třetím rumu začne u vedlejšího stolu cizím lidem vyprávět, jaká je doma strašná křivda, protože ho žena nepustila na fotbal. Přebujelé ego je zvláštní postižení. Dokáže člověka přesvědčit, že jeho osobní uraženost je otázkou státního významu, zatímco zbytek světa jen nechápavě kroutí hlavou a přemýšlí, proč se kolem jednoho prostřeného stolu dělá takový cirkus.

Do celé téhle prezidentské operetky nakonec vstoupil ministr zahraničí Petr Macinka, který k programu Gumákovy výpravy suše poznamenal, že vlastně netuší, jaký bude mít prezident na summitu program. Gumák na to při brífinku odpověděl, že program by samozřejmě znám byl, kdyby bylo dříve jasné, že na summit poletí. Jinými slovy, když si někdo na poslední chvíli přes soudní opatření vynutí účast na akci, nemůže se pak divit, že mu v programu nevoní červený koberec už od rána. Macinka pak přidal větu, která by se měla vytesat do mramoru hned vedle státního znaku: panu prezidentovi prý drží palce, ať si to užije, ať se setká se svými přáteli a přiveze si domů spoustu fotografií. Přiznám se, že tahle věta mě potěšila skoro fyzicky. Byla suchá jako chleba zapomenutý tři dny na parapetu, ale trefila přesně tam, kam měla. Protože celá Gumákova anabáze najednou přestala vypadat jako státnická mise a začala připomínat školní výlet zastydlého lampasáka Varšavské smlouvy ve výslužbě za kamarády, selfíčky a pocitem, že bez jeho přítomnosti by se alianční stůl nebezpečně naklonil na jednu stranu.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                                redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                          Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                          Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                              Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                                      Mstivoj Facebrouk