Gumák překročil Rubikon

Šel jsem dnes ráno pro rohlíky. Obyčejná cesta přes ulici. Zedník přede mnou kupoval svačinu, prodavačka skládala ještě teplé pečivo, důchodce lovil po kapsách poslední drobné a mladá maminka přemlouvala dítě, že jeden koláč opravdu stačí. Prostě normální svět. Svět lidí, kteří každé ráno vstávají do práce, platí daně, živí svoje rodiny a místo filozofování o mocenských hrách přemýšlejí hlavně nad tím, jak zaplatit složenky, aby jim po výplatě zbylo alespoň na kus masa a trochu důstojnosti. Jenže sotva jsem se vrátil do své Kanceláře posledního rozumu, položil rohlíky na stůl, postavil na vařič konvici a otevřel první zprávy, měl jsem pocit, že jsem cestou domů omylem prošel nějakou časoprostorovou trhlinou. Venku ještě existovala republika obyčejných lidí. Tady už začínalo politické panoptikum, kde se mezi sebou přelévají grantoví nomádi, úřední druidi formulářů, profesionální členové komisí, neobolševičtí aktivisté, mediální presstitutky a servilní komentátoři, kteří dokážou během jediného dne otočit výklad ústavy, morálky i zdravého rozumu podle toho, odkud zrovna fouká vítr a kdo drží mikrofon.

A uprostřed toho všeho se znovu zjevil Gumák. Ne jako prezident republiky. To je ústavní funkce. Přede mnou tentokrát stál především zastydlý lampasák Varšavské smlouvy v záloze který podle mého dojmu právě udělal krok, po němž už nepůjde vztahy mezi Hradem a vládou jednoduše slepit ani právnickým lepidlem, ani hektolitry státnických prohlášení. Mám totiž stále silnější pocit, že Gumák právě překročil Rubikon. Ne s lopatou. Ne v holínkách. Ale s dalším krokem, který podle mého názoru překročil hranici, za níž už nepůjde vztahy mezi Hradem a vládou jednoduše vrátit do původního stavu. Rubikon je zrádná řeka. Dokud stojíte na břehu, můžete se tvářit jako rozvážný státník, mudrc nebo ochránce ústavnosti. Jakmile do ní ale vstoupíte, voda začne odnášet nejen staré jistoty, ale často i poslední zbytky důvěry lidí, kteří tenhle nekonečný politický cirkus poctivě platí ze svých daní. A právě to mě děsí víc než samotný spor. Gumák podle mnohých právě překročil hranici, za kterou už nebude možné vrátit vztahy mezi Hradem a vládou do původního stavu. Spor, který zpočátku působil jako právnická debata o výkladu Ústavy a účasti na summitu NATO v Ankaře, se během několika dnů proměnil v jednu z nejostřejších mocenských přestřelek posledních let. Expresní a pro řadu lidí překvapivé rozhodnutí Ústavního soudu navíc vyvolalo silné reakce nejen mezi politiky, ale i mezi veřejností. Podle mnoha lidí nejde pouze o otázku jedné zahraniční cesty. Ve skutečnosti se otevírá mnohem zásadnější debata o tom, kde končí pravomoci prezidenta a kde začíná odpovědnost vlády. Právě proto dnes mnoho lidí hovoří o precedentu, který může ovlivnit fungování českého ústavního systému ještě dlouho poté, co současní aktéři odejdou z politické scény. Celý sporvznikl už po loňských volbách. Gumák se nikdy plně nesmířil s jejich výsledkem a s tím, že jeho političtí favorité skončili v opozici. Od té chvíle se podle nich snaží stále aktivněji zasahovat do výkonu moci způsobem, který překračuje tradiční roli prezidenta v parlamentní demokracii. Když Gumáka poslouchám, skoro bych uvěřil, že nad českou politikou levituje jako moudrý poustevník, který nemá s žádným táborem nic společného. Jenže pak přijde další konflikt a tahle pečlivě pěstovaná iluze se rozpadne rychleji než předvolební sliby po sečtení hlasů. Vzhledem k pružnosti Gumákovy páteře, která si podle mého dojmu nezadá s použitým prezervativem, ve mně totiž sílí pocit, že se z hlavy státu pomalu stává neoficiální polní maršál opozice. Z Hradu pak řídí palbu s vervou zastydlého lampasáka Varšavské smlouvy v záloze, který se dodnes odmítá smířit s tím, že se bojiště už dávno přesunulo jinam. Za spouštěč, kdy se spor naplno rozhořel, bylo odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem, přestože byl na tuto funkci oficiálně navržen premiérem Andrejem Babišem,splňoval všechny zákonné podmínky a Gumák neměl důvod jeho jmenování odmítnout. Připomínám přitom i vyjádření spoluautora Ústavy Cyrila Svobody, podle něhož je prezident při jmenování ministra návrhem premiéra vázán. Prezident může mít ke kandidátovi výhrady a může o nich s předsedou vlády jednat, pokud však premiér na svém návrhu trvá, prezident je podle výkladu Ústavy povinen kandidáta jmenovat. Právě odmítnutí jmenovat Filipa Turka lze označit za okamžik, kdy Gumák překročil své pravomoci a odstartoval konflikt, který dnes zaměstnává nejen politiky, ale i Ústavní soud. Celé jeho jednání se dá shrnout třemi slovy: přebujelé ego, arogance moci. Čím déle tenhle politický kabaret sleduji, tím silnější ve mně sílí dojem, že za mnoha Gumákovými kroky nestojí ani tak obrana Ústavy jako uražené ego a neschopnost smířit se s volební porážkou politického tábora, který mu pomohl otevřít bránu na Hrad a jehož prapor podle mého názoru dodnes nosí pečlivě složený někde hluboko ve své maršálské polní brašně.

Pak přišlo další dějství tohoto politického kabaretu. Ústavní soud nasadil tempo, za které by se nemusel stydět ani expresní kurýr, a v Gumákův prospěch vydal předběžné opatření rychlostí, která u podobně závažných ústavních sporů rozhodně nebývá každodenním jevem. Přestože o samotné kompetenční žalobě dosud nerozhodl a konečný verdikt může padnout až za několik měsíců, uložil vládě, aby bezodkladně zajistila Gumákovu účast v české delegaci na summitu NATO v Ankaře.

Právě tady jsem zpozorněl i já. Ne proto, že bych zpochybňoval autoritu Ústavního soudu. Rozhodnutí soudu je třeba respektovat. Jenže když se u jednoho z nejvýznamnějších ústavních sporů posledních let najednou roztočí kola justice rychlostí, která by leckdy slušela spíš závodnímu speciálu než českým institucím, začnou člověku hlavou přirozeně běhat otázky. Nebyl tentokrát zvolen mimořádný postup? Nepůsobí takto rychlé předběžné opatření na část veřejnosti dojmem, že soud vstoupil do probíhajícího politického střetu ještě dříve, než měl možnost celou věc důkladně posoudit? Nevím. Odpověď nechám ústavním právníkům. Vím ale jedno. Důvěra v instituce se buduje celé roky a někdy stačí jediný neobvykle rychlý krok, aby si lidé začali klást otázky, které je předtím ani nenapadly.

Největší pozornost totiž nakonec nevzbudilo samotné předběžné opatření, ale rychlost, s jakou se Ústavní soud pustil do práce. Přiznám se bez mučení, že právě v té chvíli mi hlavou prolétla otázka, kterou si podle všeho začala pokládat i spousta dalších lidí. Je tohle u Ústavního soudu běžné? Nebo jsme právě byli svědky něčeho, co se nevidí každý den?

A než jsem dopil kávu, začaly se podobné otázky objevovat i ve veřejné debatě. Někteří komentující dokonce začali spekulovat, zda celý postup nebyl připraven s předstihem. Pro takové tvrzení jsem ale neviděl žádné důkazy, a proto je beru jen jako odraz rostoucí nedůvěry části veřejnosti. Právě to mě znepokojuje nejvíc. Jakmile lidé začnou místo důvěry hledat zákulisní scénáře, není to známka síly institucí, ale toho, že se mezi nimi a veřejností otevírá nebezpečná trhlina.

Vzpomněl jsem si přitom na článek Petra Koláře, který vyšel právě v den, kdy Gumák oznámil podání kompetenční žaloby. Kolář v něm připomínal známý spor mezi Václavem Havlem a Milošem Zemanem z roku 2001. I tehdy šlo o významnou ústavní kauzu a přesto soud rozhodoval přibližně dva měsíce. Už tehdy bylo takové tempo považováno za mimořádně svižné. Jenže podobné spory se obvykle vlečou celé měsíce, někdy i roky. Právě proto Kolář upozorňoval, že kdyby tentokrát přišlo rozhodnutí nezvykle rychle, mohlo by to u části veřejnosti vyvolat otázky o motivech takového postupu a zbytečně otřást důvěrou v nestrannost soudu. A pak přišla realita. Ústavní soud sice o samotné kompetenční žalobě dosud nerozhodl, přesto vydal předběžné opatření, kterým vládě uložil povinnost zajistit Gumákovu účast v české delegaci na summitu NATO v Ankaře. Rozhodnutí soudu samozřejmě respektuji. Nejsem ústavní soudce ani profesor ústavního práva. Jen si kladu otázku, kterou si podle mého názoru pokládá i mnoho dalších lidí. Nepůsobí tak mimořádně rychlý postup na část veřejnosti dojmem, že soud vstoupil do politického střetu ještě dříve, než bude celý případ definitivně projednán? Ústavní soud svůj postup odůvodnil tím, že nerozhodoval o samotné kompetenční žalobě, ale pouze o návrhu na předběžné opatření. Po právní stránce tomu rozumím. Jenže právě tady mi začal v hlavě hlodat malý, protivný Facebroukův hovnivál.

Soud totiž ve svém odůvodnění několikrát připomínal ústavní zvyklosti. Jenže pokud si dobře vzpomínám, všechny předchozí zahraniční cesty českých prezidentů na summity NATO proběhly se souhlasem vlády a bez podobného střetu. Jestli je tomu skutečně tak, pak si kladu jednoduchou otázku. Kde se v této zcela nové situaci bere ona proklamovaná ústavní zvyklost? Jak může vzniknout zvyk tam, kde dosud žádný obdobný konflikt nenastal? Právě proto ve mně celý spor vyvolává další otázky. Ne kvůli tomu, že bych chtěl zpochybňovat autoritu Ústavního soudu, ale proto, že každé odůvodnění musí být přesvědčivé nejen pro právníky, ale i pro obyčejné lidi. A když běžný člověk přestane rozumět tomu, proč soud argumentuje zvyklostí v situaci, která podle všeho nemá přímý historický předobraz, začne přemýšlet. A jakmile občané začnou místo důvěry hledat vysvětlení sami, není to pro žádnou instituci dobrá vizitka.

Jak už to v českém absurdistánu bývá, sotva jedna bitva skončila, okamžitě začala další. Bylo zřejmé, že už dávno nejde jen o jednu cestu na summit NATO. Ve hře se ocitlo něco mnohem většího. Budoucí hranice mezi pravomocemi prezidenta, vlády a Ústavního soudu.

Jenže tím celý příběh zdaleka neskončil. Naopak. Měl jsem pocit, že teprve teď začíná skutečná bitva. Když jsem poslouchal Petra Macinku, začalo mi docházet, že se už dávno nehádáme o jednu cestu na summit NATO. Ankara je podle mě jen kulisa. Skutečné bojiště leží úplně jinde. Tohle už není spor o jedno letadlo, jednu delegaci ani jeden zahraniční program. Tady se vede zápas o to, kde jednou provždy skončí pravomoci prezidenta a kde začnou pravomoci vlády. Macinka otevřeně mluvil o mocenském střetu, který může změnit fungování našeho ústavního systému. Přesto zároveň prohlásil, že vláda rozhodnutí Ústavního soudu respektuje a Gumákovi účast na summitu zajistí. Současně ale připomněl jednu podstatnou věc. Vedoucím české delegace zůstává premiér Andrej Babiš. Ministři mají svůj pracovní program a ostatní členové delegace si budou organizovat svůj program samostatně.

Jenže sotva tato slova dozněla, přišla další salva z Hradu. Gumák okamžitě odmítl, že by o jeho postavení v delegaci mohl rozhodovat premiér nebo ministr zahraničí. Prohlásil, že pokud je prezident součástí státní delegace, stává se automaticky jejím vedoucím a pouze on rozhoduje, kterých jednání se zúčastní. A právě tady jsem se znovu zarazil. Jestliže jsme parlamentní demokracií, pak zahraniční politiku podle Ústavy určuje vláda, která za ni nese politickou odpovědnost. Prezident republiku reprezentuje, má významné pravomoci a nepochybně patří k nejdůležitějším ústavním činitelům. Jenže reprezentovat stát a řídit výkonnou moc nejsou úplně stejné disciplíny. Připadá mi to asi stejně zvláštní, jako kdyby rozhodčí během fotbalového zápasu odložil píšťalku, oblékl dres a začal určovat sestavu jednoho z mužstev. Pak přišla další dávka ostrých slov. Gumák označil celý několikaměsíční spor za osobní mstu Petra Macinky kvůli nejmenování Filipa Turka ministrem a premiérovi vytkl, že se údajně pustil do konfliktu s prezidentem jen proto, aby udržel pohromadě vlastní vládní koalici. Přiznám se, že právě tahle argumentace mi připadá velmi pokřivená. Premiér přece v parlamentní demokracii není osamělý monarcha, který vládne podle momentální nálady. Je předsedou vlády, která rozhoduje jako celek a nese za svá rozhodnutí společnou odpovědnost. Vyčítat premiérovi, že hájí stanovisko svého kabinetu, mi připadá asi stejně logické, jako nadávat kapitánovi hokejového mužstva, že během zápasu nehraje sám za sebe, ale za celý tým. A pak mě napadla ještě jedna věc. Není vlastně Gumákovi vytýkáno přesně to samé, co on sám vyčítá vládě? Pokud značná část veřejnosti dlouhodobě vnímá jeho postoje jako blízké opozici, není překvapivé, že jeho kritici docházejí k obdobným závěrům. A právě tady podle mě leží podstata celého sporu. Nejde jen o paragrafy. Jde o důvěru. O to, kdo ještě věří, že jednotliví aktéři hájí především Ústavu, a kdo už má pocit, že pod ústavními argumenty probíhá obyčejný politický zápas o moc.

Když jsem pak poslouchal Andreje Babiše, napadlo mě, že se z celé téhle přetahované už definitivně vytratila Ankara. Ta je dnes jen kulisou. Kulisou, před kterou se odehrává mnohem větší představení. Babiš označil rozhodnutí Ústavního soudu za absurdní a připomněl, že zahraniční politiku podle Ústavy nese na bedrech vláda, nikoli Hrad. Současně se podivil nad rychlostí, s jakou soud dokázal rozhodnout. Přiznám se, že podobnou otázku jsem si pokládal už od chvíle, kdy jsem dopil ranní kávu.

Pak přišel Filip Turek. Ani ten si nebral servítky. Podle něj se Ústavní soud předvedl hned ve dvou disciplínách. Zaprvé prý část veřejnosti přiměl pochybovat o své nestrannosti a zadruhé udělal další krok k tomu, aby se parlamentní republika začala nenápadně převlékat do kabátu republiky prezidentské.

A tady se můj vnitřní hovnivál znovu zastavil a začal šťourat.

Přemýšlel jsem, jestli si Gumák vůbec uvědomuje, co všechno svou urputností možná způsobil. Ano, na první pohled může slavit. Do Ankary poletí. Může si potřást rukou s prezidenty, premiéry a generály, pronést několik vět do kamer a na chvíli se tvářit jako vítěz celé bitvy. Jenže některá vítězství připomínají člověka, který sice vyhraje hospodskou rvačku, ale domů odchází bez zubů, s monoklem a roztrženými kalhotami.

Čím déle nad tím přemýšlím, tím víc ve mně sílí pocit, že Gumák možná vyhrál jednu přestřelku, ale současně otevřel Pandořinu skříňku, kterou už nikdo snadno nezavře. Lidé se totiž přestali bavit jen o jeho cestě na summit. Začali se ptát na Ústavní soud. Na jeho postup. Na ústavní zvyklosti. Na hranice prezidentských pravomocí. Na to, kdo v téhle republice vlastně tahá za páky.

A právě to je podle mě pro Gumáka největší prohra. Politik totiž může přežít kritiku opozice. Přežije několik demonstrací, stovky jedovatých komentářů i titulky novin. Co se ale napravuje mnohem hůř, je okamžik, kdy obyčejní lidé začnou pochybovat o institucích, které mají stát nad politickými válkami. Jakmile se důvěra začne drolit, sype se z ní jemný prach, který ulpí úplně na všem. Na soudech. Na vládě. Na prezidentovi. Nakonec i na samotné Ústavě.

A možná právě tohle bude jednou skutečný odkaz celé anabáze kolem Ankary. Ne cesta na summit. Ne kompetenční žaloba. Ne jedno předběžné opatření. Ale okamžik, kdy se značná část společnosti začala ptát, jestli se ještě dívá na fungování parlamentní demokracie, nebo už jen na další sezónu českého politického absurdistánu, ve kterém si jednotliví principálové přetahují Ústavu jako hospodští štamgasti mastný ubrus po zavírací době, zatímco účet za celé představení zůstává jako vždy položený před obyčejným člověkem, který ráno vstane, jde do práce, zaplatí daně a jen tiše doufá, že se nahoře jednou přestanou hádat o moc a začnou konečně pracovat pro republiku.

Když to celé shrnu...

Když si teď ve své Kanceláři posledního rozumu zapálím další cigaretu a zkusím si tenhle několikaměsíční cirkus poskládat dohromady, vychází mi z toho obraz, který mě upřímně netěší. Mám totiž stále silnější pocit, že kompetenční žaloba nebyla začátkem celého příběhu. Byla jen dalším dějstvím. Skutečný konflikt podle mě začal už v okamžiku, kdy bylo po volbách zřejmé, že Andrej Babiš má k dispozici partnery pro vytvoření koalice bez ODS, či některé jiné součásti vlastizrádné fialové mafie a dalších stran bývalé koalice. Právě tehdy se podle mého dojmu na Hradě začalo rodit něco, co stále častěji připomíná opozici se státním znakem na fasádě. V čele téhle zvláštní hradního klubka hadů nestojí Gumák. Ten byl určen její nejviditelnější tváří. Za oponou už dlouhé roky pobíhá skupina záškodníků a zbrojních lobistů , političtí stratégové, zákulisní našeptávači, bývalí diplomaté, mediální poradci a další profesionální výrobci politického počasí, kteří se kolem moci pohybují s vytrvalostí klíšťat na toulavém psovi. Jedni přicházejí, druzí odcházejí, ale hradní zákulisí zůstává překvapivě stálé. Gumák je podle mě ideální figurou. Působí důstojně, nosí uniformu, mluví pevným hlasem a budí dojem rozhodného státníka. Jenže čím déle ho sleduji, tím víc mi připadá jako chameleon, který se sice převlékl z uniformy Varšavské smlouvy do uniformy NATO, ale způsob uvažování nechal pečlivě uložený ve staré polní brašně. Převlečený sovětský rozvědčík v uniformě generála NATO byl k ideálním materiálem. Poslušný, hloupý, zvyklý plnit rozkazy, ale pěkně vypadající.

Od té chvíle vyráží na jednu domácí i zahraniční misi za druhou a vystupuje způsobem, který jeho kritici označují za opoziční vůči vládě. Jednou pronese projev, podruhé poskytne rozhovor, potřese si rukou se zahraničními státníky nebo položí věnec. Jindy se vysloví pro přijetí eura, vzdání se práva veta nebo hlubší evropskou integraci, kritizuje výši výdajů na obranu, případně kritizuje další kroky vlády v zahraniční politice. Každé takové vystoupení pak znovu roztočí politický kolotoč, ve kterém jedni tleskají a druzí skřípou zuby.

A já mám čím dál silnější pocit, že už nesleduji prezidenta, který se snaží tlumit politické střety a hledat rovnováhu mezi jednotlivými ústavními institucemi. Přede mnou stojí spíš zastydlý lampasák Varšavské smlouvy v záloze, který se tváří jako nadstranický rozhodčí, ale do rozžhaveného kotle české politiky ochotně přihazuje další a další lopaty uhlí, aniž by ho příliš trápilo, že se mezitím přetápí celý dům.

Pak přišla kompetenční žaloba. Potom předběžné opatření. Nakonec Ankara. Jenže čím déle o tomhle trapném panoptiku přemýšlím, tím víc ve mně sílí přesvědčení, že Ankara byla od samého začátku jen kulisou. Skutečným předmětem sporu nikdy nebyla jedna cesta na summit NATO. Ve hře byly pravomoci, autorita jednotlivých institucí a především otázka, kdo bude v příštích letech určovat hranice mezi Gumákem, vládou a Ústavním soudem.

Čím déle sleduji některé ústavní debaty, tím častěji mám pocit, že se podobný princip začíná zabydlovat i u nás. Ne proto, že by snad Ústava byla špatně napsaná, ale protože její výklad občas připomíná právě Hellerův svět. Když se výklad hodí, mluví se o ústavní zvyklosti. Když se nehodí, je situace natolik výjimečná, že se zvyklost použít nemusí. Když nestačí paragraf, nastoupí materiální jádro Ústavy. A když nestačí ani to, objeví se další interpretace, která všechno vysvětlí tak dokonale, až obyčejný člověk přestane chápat, co vlastně ještě platí a co už ne.                                  Tady jsem si vzpomněl na Hellerovu Hlavu XXII.                                                                                                                                                                      Major Major přijímal návštěvy jen tehdy, když nebyl ve své kanceláři.                                                                                                                          Dokud tam seděl, nikdo za ním nesměl.                                                                                                                                                                                    A když odešel, nebyl tam, aby někoho přijal.                                                                                                                                                                            Dokonalý kruh. Dokonalý paradox. Všechno bylo podle pravidel a přitom nedávalo smysl.

Nejvíc mě ale znepokojuje něco úplně jiného. Ne Gumák. Ne Babiš. Ne Macinka. Ne Turek. Ne dokonce ani samotný Ústavní soud.

Nejvíc mě děsí okamžik, kdy se obyčejní lidé přestanou přít o paragrafy a začnou pochybovat o samotných institucích. Protože důvěra se nerozpadne výbuchem. Drolí se potichu. Nejprve zmizí u jednoho rozhodnutí. Pak u druhého. Nakonec se člověk přistihne, že už nevěří vůbec ničemu. A právě tehdy začíná být stát opravdu nemocný. Možná se mýlím. Možná je celý tenhle spor jen mimořádně nešťastnou shodou okolností. Možná za několik měsíců všechno utichne a život půjde dál. Jenže jestli se nemýlím, pak jsme možná právě sledovali okamžik, kdy Gumák překročil svůj Rubikon. Když Caesar jednou překročil Rubikon, cesta zpátky už nevedla.

A teď si položím otázku, kterou si zřejmě pokládá každý, kdo se na tenhle politický kabaret dívá z poslední řady a přitom ho poctivě platí ze svých daní.

Co by se vlastně stalo, kdyby se vláda pochlapila a řekla: "ne" a nerespektovala předběžné opatření Ústavního soudu.

Přiznám se, že si něco takového dovedu představit jen velmi těžko. Ne proto, že by vláda neměla odvahu. Ale proto, že dnes už česká politika dávno nekončí na hranicích České republiky. Každý větší střet okamžitě začne rezonovat v Bruseli, ve Štrasburku, v evropských institucích, v zahraničních médiích i v nekonečném orchestru profesionálních obránců demokracie, kteří se objevují rychleji než houby po dešti. Pravděpodobně by se začalo mluvit o právním státu. Pravděpodobně o ohrožení demokracie. Pravděpodobně o porušování evropských hodnot. Pravděpodobně by se znovu otevřela debata o penězích, fondech, sankcích nebo jiných pákách, které se v evropské politice používají stejně samozřejmě, jako se v hospodě používá otvírák na pivo. Nevím. Tohle není věštba. Je to jen úvaha člověka, který už viděl podobné scénáře sehrané tolikrát, až mu začínají připadat jako stále stejný televizní seriál, ve kterém se mění jen jména herců.

Právě proto si myslím, že vláda do otevřeného střetu pravděpodobně nepůjde. Ne proto, že by neměla argumenty. Ale proto, že cena takového střetu by mohla být příliš vysoká. Politická, ekonomická i mezinárodní. To ale vůbec neznamená, že je partie u konce.

Naopak. Skutečná politika se málokdy rozhoduje jednou velkou bitvou. Většinou ji tvoří stovky drobných tahů, které veřejnost téměř nevidí. Jeden podpis. Jedna novela. Jedno personální rozhodnutí. Jedna změna zákona. Jedno hlasování. Jedna dobře načasovaná strategie. Právě tam se často rozhoduje víc než na velkých tiskových konferencích, kde se politici tváří důležitěji než kohout na hnojišti při rozednění.

Možná právě tohle bude pro novou vládu největší zkouška. Ne jestli vyhraje jednu mediálně vděčnou přestřelku. Ale jestli dokáže dlouhé měsíce zachovat chladnou hlavu a postupovat promyšleněji než její protivníci. Politika totiž není sprint na sto metrů. Je to šachová partie hraná na několik let, ve které jeden unáhlený tah může zničit práci celé vlády. A čím déle celý ten příběh sleduji, tím méně věřím, že se někdy vedl jen o jednu cestu do Ankary. Ankara byla jen kulisa. Kompetenční žaloba jen záminka. Předběžné opatření jen jedno dějství.

Skutečný zápas se podle mě vede o něco mnohem většího. O to, kdo bude určovat hranice moci v České republice. Kdo bude vykládat Ústavu. Kdo bude určovat pravidla hry. A především o to, jestli budou výsledky voleb skutečně znamenat změnu politického směru, nebo jen výměnu herců na jevišti, zatímco kulisy, nápověda i režisér zůstanou pořád stejní.

A právě tahle otázka mě děsí víc než všechny summity NATO, kompetenční žaloby i tiskové konference dohromady.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                    Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl? redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                    Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                      Mstivoj Facebrouk