Fungování státního aparátu
Celý státní aparát funguje jako gigantická, prastará a důkladně zahnívající bažina, ve které už dávno nikdo netuší, kde končí ministerstvo a začíná kanál. Jednotlivé resorty a sféry vlivu se rozlezly do navzájem propojených odpadních rour, stok, septiků a úřednických močálů, jimiž veřejné bohatství sviští rychlostí splašeného hovna po dešti rovnou do chřtánů politických supů, dotačních pijavic a profesionálních vyžírek přisátých ke státnímu vemeni tak pevně, že by je neutrhlo ani stádo nasraných volů. Nahoře se přitom pořádají tiskové estrády, přestřihují pásky a žvaní o prosperitě, zatímco pod pódiem už praská potrubí, z kanálů lezou krysy v kravatách a správce celé maštale slavnostně oznamuje, že zápach je ve skutečnosti vůně modernizace.
Z kalných vod centrálního močálu mezitím trčí hlavy obyčejných lidí, kteří se každé boží ráno brodí po kolena v usazeném marastu do práce, tahají své potomky přes páchnoucí rašeliniště ztrouchnivělého vzdělávacího systému a po večerech se pokoušejí utěsnit děravou hráz rodinného rozpočtu, zatímco z druhé strany do ní státní aparát buší beranidlem opatřeným nápisem další poplatek. Sotva člověk ucpe jednu díru, vedle vyrazí nový gejzír drahoty, daní, energií nebo úředního buzerování a z nedalekého břehu mu ještě nějaký dobře nakrmený politický kapr vysvětluje, že musí být solidární, odpovědný a hlavně držet hubu, protože bahno sahající po bradu představuje podle nejnovější vládní tabulky vlastně docela slušnou životní úroveň.
Nejde přitom o žádné ztracené existence vyvržené na břeh společnosti, nýbrž o zedníky, šičky, řidiče, montéry, prodavačky a další lidi, kteří každé ráno zvednou prdel a jdou něco skutečného dělat, místo aby za veřejné prachy pořádali seminář o strategii přípravy strategie. Stát jim za odměnu ponechal nádherné privilegium polykat bublající bahno, platit účet za celý močál a přežívat od jedné bídné almužny ke druhé, zatímco na hladině plují naleštění papaláši jako hovno se zlatou mašlí a vysvětlují tonoucím, jak báječně se jim společně daří. Stačí potom jediný větší účet, nemoc, porucha auta nebo další geniální politický nápad a spodní proud člověka čapne za kotníky, protáhne poslední odpadní rourou a pošle rovnou na dno septiku, odkud už může maximálně obdivovat, jak nahoře pokračuje veselá pouť za jeho peníze.
V hnilobném biotopu přitom stačí jediný nepatrný záškub, náhlý moribundus, výpadek výplaty, rozpad soužití s partnerem nebo chcíplá pračka, která po patnácti letech věrné služby definitivně vyvrhne buben do koupelny, a chatrný vor rodinného žití se začne rozpadat rychleji než předvolební sliby po sečtení hlasů. Jakmile v domácím potrubí křupne poslední těsnění a na nákup dalšího plechového krámu schází pár tisícovek, žádná záchranná bárka ze státního močálu samozřejmě nepřiplouvá. Místo ní se z temných hlubin justičního a exekučního kanálu začnou vynořovat nenasytné pijavice, supi s razítky a úřední žraloci, kteří dokážou z dluhu velikosti chcíplé pračky vypěstovat finančního vorvaně. Poplateček sem, náklady tam, nějaká ta odměna, úrok a právnické zaklínadlo navrch, až se člověk nestačí divit, jak se z několika tisíc korun stala vstupenka do exekuční žumpy. Unavenému nešťastníkovi pak nezbývá než sledovat, jak mu aparát údajně hájící spravedlnost profesionálně vysává poslední kapky krve, zatímco z břehu nějaký dobře placený mudrc vysvětluje, že měl být finančně gramotnější a nejspíš si měl tu posranou pračku vyprat sám.
V tuzemské bažině uvízlo na pokraji absolutního utopení bezmála půldruhého milionu duší, kterým mastná pěna sociální mizérie a hnilobný kal každodenní bídy sahají až k nosním dírkám, takže každý další účet může fungovat jako cihla přivázaná ke kotníku. Celé zástupy novodobých nevolníků přitom udržují zdejší kanalizační síť v chodu, tahají směny v montovnách, skladech a fabrikách, polykají průmyslový smrad, vstávají za tmy a vracejí se za tmy, aby nahoře mohlo naleštěné panstvo dál pořádat přehlídku prosperity. Sami však nedostanou ani tolik ekonomického kyslíku, aby se vyškrábali po zrezivělém žebříku zpátky na denní světlo. Sotva se hlava objeví nad hladinou, připlave další složenka, zdražení nebo úřední lejstro a kopne ji zase pod kal, zatímco z bezpečného mola zazní poučení, že člověk musí víc makat, šetřit a převzít odpovědnost za svůj život. Ještě pár podobných mouder a mohl by se tonoucím rovnou účtovat poplatek za spotřebovaný vzduch, protože v českém močálu bývá zadarmo už snad jen smrad.
Zatímco se dole v kotli vaří fekální polévka a obyčejný člověk přemýšlí, kterou složenku ještě zaplatí a kterou už může slavnostně použít místo hajzlpapíru, z luxusního sucha na vyvýšených mramorových hrázích vládního ostrova shlížejí vypasení bahenní ještěři a vypouštějí z tlam obvyklé jedovaté plyny o nutnosti větší píle, osobní odpovědnosti, finanční gramotnosti a tvorbě rezerv. Žvásty politických bafuňářů přetékající z parlamentního přepadu mají přitom asi stejnou cenu jako chrchel vyplivnutý do kanalizačního kanálu, protože kázat o spoření člověku, který stojí po pás v tekutém hnoji a z výplaty mu po zaplacení bydlení, energií a žrádla zůstane akorát průvan v peněžence, vyžaduje mimořádně vyvinutý papalášský žaludek. Rady o finanční rezervě pak znějí obzvlášť nádherně z huby někoho, komu každý měsíc přistane na účtu suma, ze které by běžná rodina dokázala několik měsíců dýchat nad hladinou. Politická pijavice pevně přisátá ke státnímu penězovodu potom ještě blahosklonně poučí tonoucí, že si měli odkládat na horší časy, jako kdyby se z prázdné šrajtofle daly vyždímat bankovky pouhým intenzivním mačkáním.
Z jakého zasraného bahna si má vyhrabat finanční zásoby tvor, kterému po zaplacení přemrštěného nájmu za vlhkou noru v realitním močálu, odevzdání pravidelného výpalného za energie, nákupu předražených zbytků v marketu a úhradě jízdenek na rezavou dopravní herku nezbude v pařátech vůbec nic? Má snad večer vyrazit s lopatkou za barák, rozhrabat městský záhon a doufat, že pod muškáty vykope termínovaný vklad? Na dně kapsy zůstává pouze usazený mour, mastný kapesník, dva drobáky a charakteristický odér finančního chcípáctví, zatímco vrchnost z mramorových břehů vesele rozhazuje sítě na další daňové úlovky a mudruje o odpovědném hospodaření. Jakmile se pracujícímu nešťastníkovi podaří zachránit poslední stovku, už se kolem ní stahuje hejno úředních sumců s kalkulačkou, formulářem a nataženou ploutví, aby náhodou někde nezůstala koruna, kterou by bylo možné ještě podojit. Nahoře se mezitím cpe, porcují se veřejné peníze a slavnostně se debatuje o tom, proč si obyvatel močálu nevytvořil rezervu, přestože mu státní mašina každý měsíc prošacuje kapsy důkladněji než kapsář posledního opilce před nádražím.
Celý státní mechanismus funguje jako gigantický hovnocuc, který z chudých larev namačkaných dole v kalu vysává poslední zbytky živin a soustavou naleštěných potrubí pumpuje miliardové nánosy sádla vzhůru do bezedných břich několika vyvolených bahenních baronů, dotačních sumců a přisátých pijavic, zatímco zbytek osazenstva ponechává napospas hnilobným procesům a existenční beznaději. Společnost se postupně proměnila v obrovský septik s dokonale obráceným gravitačním zákonem, kde čističi na samotném dně poctivě filtrují cizí bordel, dřou, platí a drží celou smradlavou nádrž pohromadě, zatímco největší mastná oka vyplavou vždycky až nahoru. Právě tam se rozvalí po hladině, naleští si kravaty, rozdají si funkce a začnou se tvářit jako elita národa, přestože bez lidí ponořených po krk ve sračkách by celý jejich přepychový močál přestal fungovat dřív, než by papaláš stačil najít správný formulář k žádosti o evakuaci ze septiku.
Odmítám zvrácenou víru, že člověk musí vyhrát genetickou ruletu v kalné tůni, narodit se se správným rodokmenem, vyhnout se všem bahenním nemocem, nikdy neuklouznout na jediném životním hovně a ještě mít protekci u hlavního ještěra na úřadě, aby směl prožít život bez každodenního strachu, že mu splašky vystoupají až nad nos. Důstojný život nemůže být luxusní atrakce za příplatek určená pouze pro šťastlivce, kteří se vylíhli ve zlatém korytě a už v porodnici dostali místo dudlíku klíče od bytu, tučné konto a telefonní seznam správných známých. Právo na čistý vzduch, suché lůžko a obyčejnou možnost žít bez permanentně sevřené prdele nesmí záviset na tom, jestli člověk přišel na svět v naleštěném paláci nad močálem, nebo v zapáchajícím rákosí na periferii, odkud celý život sleduje, jak se nahoře pořádá hostina a účet pravidelně sjíždí odpadní rourou právě k němu.
Poctivá dřina musí člověku zaručit alespoň kus pevné půdy pod nohama, nikoliv doživotní permanentku na šlapání vody s hubou centimetr nad hladinou. Bydlení nesmí fungovat jako mastný lovný revír pro nenasytné bahenní sumce, kteří skupují jednu noru za druhou, natahují nájemné ke stropu a z cizí existenční tísně si dělají soukromý bankomat, zatímco pracující člověk počítá, jestli mu po zaplacení střechy nad hlavou zbude také na něco tak rozmařilého, jako je žrádlo. Felčaři, zdravotní péče ani školy se nesmějí handlovat jako vzácné lekníny na černém trhu, dostupné podle tloušťky šrajtofle, známostí a schopnosti prokousat se úředním rákosím. Základní lidské potřeby nemají být kořistí pro spekulanty, překupníky s nouzí a další finanční krokodýly, kteří bez mrknutí oka přidrží bližnímu hlavu pod hladinou, dokud z něj nevypadne poslední zlaťák, a potom ještě vystaví fakturu za použití louže.
Mladé pulce nesmí už při narození stihnout rozsudek doživotního živoření v hnilobě jenom proto, že jejich hnízdo leží v nejhlubší proláklině močálu, kam sluneční světlo dorazí leda omylem a společenský výtah tam chcípl ještě dřív, než někdo stačil namontovat tlačítka. Dítě přece nemůže nést na hřbetě cejch bídy jen proto, že rodiče nemají naditou šrajtofli, správné známosti nebo dědečka s několika byty a tučným kontem. Šance na normální růst, vzdělání a obyčejný život se nesmí zadupat do bahna dřív, než se malý tvor vůbec stihne poprvé nadechnout čistého povětří, protože společnost, která dětem rozdává startovní čáry podle hloubky rodičovské peněženky, nepřipomíná civilizaci, ale dostihy v septiku, kde někteří vyrážejí ze suchého mola a ostatní už na startu stojí po krk ve sračkách.
Miliardy nahromaděné v trezorech oligarchů nejsou žádným důkazem čistého toku ani zázračné průchodnosti ekonomického potrubí, nýbrž známkou systému, ve kterém se pořádná část vody nějakým záhadným svinstvem hromadí v několika soukromých nádržích, zatímco miliony lidí dole v podzemí ždímají poslední kapky z rezavého kohoutku. K čemu je národu přehlídka miliardových kont, paláců a investičních rybníků, když pracujícímu člověku nezbude ani pár usmolených bankovek na zalátání prasklého potrubí, opravu auta nebo jiný obyčejný průser, který život servíruje bez jídelního lístku? Každé škobrtnutí se pak mění v kopanec ze schodů rovnou k otevřené žumpě, zatímco z horního patra ekonomického bordelu zaznívá óda na prosperitu a úspěch. Systém může být podle všech tabulek nádherně promazaný, jenže člověku po krk ve splašcích je statistický růst platný asi jako zlatý kohoutek na hajzlu, do kterého neteče voda.
Má podle vás smysl dál propichovat naleštěné mediální bubliny a šťourat do české politické žumpy? Dejte Facebroukovi lajk, sledujte, sdílejte a diskutujte! Bez vás můžu do mediálního bordelu řvát od rána do večera. S vaší pomocí ten rachot uslyší i v poslední řadě!
Facebrouk.cz a Kancelář posledního rozumu fungují bez dotací, reklamních sponzorů a politických objednávek. A tak to také zůstane!
OD 1. PROSINCE 2026 OTEVÍRÁME ČLENSKÝ KLUB KANCELÁŘE POSLEDNÍHO ROZUMU!
Za pouhých 99 Kč měsíčně, cenu dvou kafíček, získáte kompletní fejetony, exkluzivní nedělní speciály, pohled do zákulisí politických dementosaurů a přístup do soukromé diskusní skupiny. Veřejný Facebrouk samozřejmě pokračuje dál!
Podpořte nezávislou satiru, která se nebojí strkat nos do politických splašků! Dobrovolně můžete přispět už nyní prostřednictvím QR kódu Číslo účtu 323549364/0300.
Máte tip na další průser? Pište na facebrouk.redakce@gmail.com. Veřejná diskuse pokračuje ve skupině "Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů". Lajkujte, sdílejte, diskutujte a pomozte Facebroukovi pořádně rozvířit český politický močál!
Mstivoj Facebrouk