Fantasmagorie Kupky Zlatoústého

Seděl jsem nad dalším dílem českého politického kabaretu a znovu jsem si uvědomil, že naše republika už dávno nepřipomíná stát řízený vládou, nýbrž starou putovní operetu, ve které se herci střídají v kostýmech zachránců národa, zatímco kulisy drží pohromadě rezavý drát, evropské dotace a víra účetních, že se to celé ještě nerozsype před další tiskovou konferencí.

Na scéně vystoupil Martin Kupka Zlatoústý, muž, který se v ODS pohybuje s odhodláním námořníka nastupujícího na loď, o níž už i krysy vedou vážnou strategickou debatu, zda ji opustit okamžitě, nebo ještě počkat na poslední porci lodního žvance. Zlatoústý je zvláštní politický úkaz. Věrná kopie Jasánka, a to nejen postavou, ale i způsobem vystupování, gestikulací a budovatelským výrazem z padesátých let, který mívali soudruzi při otevírání nové drůbežárny. Člověk má pocit, že právě objevil morální nadřazenost a rozhodl se ji v přídělovém systému rozdělovat celému národu. Po svém předchůdci profesoru Nutellovi převzal nejen slovník, ale i ten zvláštní tón stranického instruktora, který dokáže s vážnou tváří vysvětlovat občanům, proč je jejich život dražší, složitější a nejistější než před pár lety, a přesto by za to měli být vlastně vděční, protože trpí správným evropským směrem. Zlatoústý se zoufale snaží působit jako Mirek Dušín české politiky. Neúplatný, zásadový, mravně pevný a odhodlaný bojovník za dobro republiky. Jenže pokaždé, když otevře ústa, nevystoupí z nich Mirek Dušín, ale Dlouhé Bidlo z Bratrstva kočičí pracky po absolvování několika bruselských seminářů o hodnotách, inkluzi, uhlíkové stopě a správném čerpání evropských dotací.

A čím déle sleduji dnešní ODS, tím více mi připomíná právě Bratrstvo kočičí pracky. Partičku postav, která se sama považuje za elitu ulice, ale většinu času tráví vymýšlením plánů, které dopadnou přesně opačně, než bylo zamýšleno. Neustále někoho poučují, neustále někoho napomínají, neustále vysvětlují, kdo je správný a kdo špatný, ale jakmile přijde řeč na výsledky jejich vlastního vládnutí, začnou se rozhlížet po viníkovi stejně zmateně jako školník po požáru skladu petroleje.

A tak sleduji Zlatoústého, jak opět vyráží do boje proti Babišovi a vládní koalici s výrazem posledního rytíře ctnosti, zatímco za jeho zády se potácí celá ODS, unavená, omlácená a vyčerpaná čtyřmi lety hororového vládnutí a neustálého lezení do bruselského análního věnečku, připomínající starou dostavníkovou kobylu, kterou profesor Nutella hnal přes kamenité pole evropské politiky tak dlouho, až sotva popadá dech. Jenže místo veterináře přichází Kupka Zlatoústý s novým bičem, novou tiskovou konferencí a dalším projevem o Babišovi. A pak se všichni diví, že ta kobyla pořád běží pomaleji. Jenže možná je problém někde jinde. Možná už dávno nechcípe kobyla. Vypadá to, že se rozpadá celý povoz a Zlatoústý místo opravy kol pořád dokola vysvětluje cestujícím, že za všechno může člověk jedoucí ve voze před nimi. Stejný budovatelský lesk v očích, stejné procítěné řeči o světlých zítřcích, stejný herecký zápal člověka, který je schopen se stejnou vážností vysvětlovat význam dálnic, emisních povolenek, evropské integrace, sběru PET lahví i správného úhlu bruselského úsměvu. Kdyby existovala olympiáda v horlivém přikyvování stranické linii, Zlatoústý by si odvážel zlato tak pravidelně, až by museli změnit pravidla soutěže. Problém je, že pod všemi těmi projevy, tiskovkami, televizními debatami a rozhořčenými komentáři člověk stále obtížně hledá skutečné téma. Ať se debata točí kolem dopravy, ekonomiky, energií, bydlení, Bruselu, zemědělství nebo počasí nad Berounem, vždy se nakonec dostane ke stejnému bodu. AntiBabiš. Je to jako starý gramofon zaseknutý v jedné drážce. AntiBabiš ráno. AntiBabiš v poledne. AntiBabiš večer. AntiBabiš před spaním. Kdyby zítra na Karlově mostě přistáli Marťané, Zlatoústý by nejspíš svolal tiskovou konferenci a vysvětlil národu, že za celou věc může vůdce EMzáků Babiš a jeho střet zájmů.

Sledujeme tuhle politickou tragikomedii a říkáme si, zda před sebou vidíme předsedu partaje, byť doklepávající, nebo posledního věrného člena fanouškovského klubu "AntiBabiš Forever", který už dávno zapomněl, proč vlastně vznikl, ale stále pochoduje dál se stejnou vlajkou, stejným heslem a stejným výrazem člověka, který právě objevil další historickou příležitost vyslovit jméno svého úhlavního nepřítele.

Ale témata, která veřejnost skutečně zajímají, zůstávají jaksi stranou. Ceny energií. Bydlení. Potraviny. Rozpad zdravotnictví. Bezpečnost. Zadlužování státu. To všechno leží někde v koutě jako starý koberec po povodni, zatímco politická elita vede další křížovou výpravu proti Andreji Babišovi.

A víte, co spojuje Zlatoústého lídra ODS Kupku s Olgou Richterovou z neobolševických Pirátů? Na první pohled nic. Jeden se tváří jako poslední obránce pravicové tradice, druhá jako patronka všech komisí, pracovních skupin a grantových seminářů od Aše po Brusel. Jeden nosí kravatu. Druhá progresivní úsměv.

Jeden mluví o odpovědnosti. Druhá o inkluzi.

Ale když člověk odhrne propagandistickou omítku, objeví překvapivě podobnou konstrukci. Oba totiž dokázali povýšit AntiBabiše na samostatný politický program. Jako kdyby se celá republika skládala z jediného problému. Jako kdyby nebyly drahé energie. Jako kdyby neexistovala bytová krize. Jako kdyby se nerozpadala infrastruktura. Jako kdyby lidé neřešili hypotéky, nájmy, důchody a účty. Ne.

Všechno se nakonec vrátí k Babišovi. Je to skoro až fascinující.

Připomíná to staré náboženské sekty, které dokázaly vysvětlit každou událost na světě jedinou posvátnou knihou. Prší? Babiš. Neprší? Taky Babiš.

Ekonomika roste? Navzdory Babišovi. Ekonomika padá? Kvůli Babišovi.

Kdyby se v zoologické zahradě narodilo dvouhlavé mládě hrocha, do večera by někdo svolal tiskovku a vysvětloval jeho souvislost s érou Agrofertu. A zatímco se tihle profesionální bojovníci proti Babišovi předhánějí v tom, kdo pronese tvrdší odsudek, běžný člověk ráno vstane, jde do práce, zaplatí daně, složenky, benzín, nákup a pak se večer dozví, že hlavním tématem země je opět Babiš. Po deseti letech už to začíná připomínat hospodu, kde shořela střecha, vytéká kanalizace, neteče voda, ale štamgasti stále vedou šestihodinovou debatu o tom, kdo před lety ukradl popelník.

A právě v tom spočívá největší tragikomedie současné české politiky. Jedni se živí Babišem. Druzí bojem proti Babišovi. Třetí vysvětlují první i druhé. A účet za celé představení opět platí člověk, který by si přál slyšet alespoň jednou něco o tom, jak se bude žít jemu, a ne Andreji Babišovi.

Víte, co spojuje Kupku Zlatoústého, lídra ODS s Olgou Richterovou z neobolševických Pirátů? Je to jejich minulost v podivné organizaci Škola Aria. spolku, který se tvářil jako elitní klub pro talentovanou mládež pod záštitou osobností, měl podle řady svědectví znaky sekty či kultu. Systém loajality a duchovního vedení pod "guru" Pavlem Ryjáčkem. Šokující jsou svědectví bývalých členů o manipulaci a sexuálním nátlaku. .

Pojďme si říct, co vlastně byla Škola Ária. Oficiálně spolek pro talentovanou mládež. Filozofie, literatura, eseje, morálka, besedy s prezidenty, premiéry, filozofy a dalšími nositeli pravdy, dobra a správného názoru. Vznikla v roce 1992, byla napojená na prostředí Českého rozhlasu a navenek působila jako elitní líheň budoucích intelektuálů. Představte si, že je vám sedmnáct. Na gymnáziu patříte mezi premianty a jednoho dne vám přijde pozvánka mezi vyvolenou mládež republiky. Diskuse o Havlovi, filozofii, kultuře, etice a budoucnosti společnosti. Člověk má pocit, že vstupuje do akademie budoucích státníků. Jenže podle části bývalých členů se za naleštěnou fasádou skrývalo něco úplně jiného. Škola Ária nebyla obyčejný spolek. Kandidáty vybírali učitelé, členové skládali etické sliby a postupně vznikalo prostředí silné loajality k vedení. Eseje se rozebíraly do poslední čárky, osobní život do poslední myšlenky a intimita se podle kritiků stávala nástrojem vlivu. V čele stál Pavel Ryjáček, dlouholetý muž Českého rozhlasu. Kolem něj se postupně vytvořil uzavřený svět plný filozofických disputací, řečí o morálce a pocitu výjimečnosti. Někteří absolventi na Árii vzpomínají jako na výjimečnou školu života. Jiní ji popisují jako prostředí silného psychického tlaku, manipulace a osobní závislosti. Objevila se také svědectví bývalých členů o intimních vztazích mezi vedením a účastníky. Nešlo podle nich o problém zákona, ale o otázku autority, vlivu a nerovného postavení. Někteří bývalí členové později hovořili o psychických následcích, pocitech viny nebo zklamání. Škola Ária oficiálně skončila v roce 2014. Jenže debaty o ní neskončily nikdy. Důvod je jednoduchý. Mezi jejími bývalými účastníky a lidmi spojovanými s jejím fungováním se později objevila řada známých jmen z politiky, médií, státní správy i veřejného života. Kritici tvrdí, že zanikla pouze organizace, ale že přetrvaly osobní vazby, kontakty a vlivové sítě vytvořené během jejích let existence. A právě proto se o Škole Ária mluví dodnes. Pro jedny elitní vzdělávací projekt. Pro druhé zvláštní uzavřený svět, kde se pod vznešenými slovy o morálce, pravdě a odpovědnosti odehrávalo něco mnohem méně vznešeného. A možná právě proto zůstává Ária jednou z nejpodivnějších kapitol polistopadové České republiky. Protože čím více se člověk probírá starými svědectvími, dokumenty a vzpomínkami bývalých členů, tím méně připomíná příběh talentované mládeže a tím více příběh prostředí, které dodnes vrhá dlouhý stín na část české veřejné scény. Konkrétní zapojení Kupky Zlatoústého, který ve struktuře figuroval jako "stará kobra" (asistent lektorského sboru). Je vhodné, aby člověk s touto nevysvětlenou minulostí fungoval v jakékoliv politické funkci funkci ve státě? Posuďte sami

A právě tady by práce médií teprve měla začínat, nikoliv končit.

Protože pokud se kolem Školy Ária léta objevují svědectví, akademické práce, vzpomínky bývalých účastníků a otázky, které dodnes nebyly uspokojivě vysvětleny, pak by úkolem novinářů nemělo být dělat, že téma neexistuje. Naopak. Měli by se ptát. Klidně znovu. A znovu. A znovu. Ne jako aktivisté. Ne jako političtí komisaři. Ale jako novináři. Jaká byla skutečná role této organizace? Jaké vztahy v ní fungovaly? Jaké vazby vznikly? Jaký vliv měla na budoucí veřejně činné osoby? A proč se o celé věci v českém veřejném prostoru tak dlouho téměř nemluvilo?

Právě Česká televize, Český rozhlas a další velká média by měla mít největší zájem na tom, aby byly podobné otázky otevřeně zodpovězeny. Ne proto, aby někoho odsoudila. Ne proto, aby vedla hon na čarodějnice. Ale proto, že veřejnost má právo znát okolnosti prostředí, ze kterého vyšli lidé, kteří dnes spolurozhodují o směřování této země. Pokud jsou všechna podezření, kritika a nepříjemná svědectví mylná, pak by mělo být v zájmu všech zúčastněných je jednou provždy vyvrátit. A pokud nejsou, pak by o nich měla proběhnout otevřená veřejná debata. Protože demokracie nestojí na mlčení. Nestojí na zametání nepříjemných témat pod koberec. Nestojí na tom, že některé otázky se smějí pokládat jen vybraným lidem a jiné se nesmějí pokládat vůbec. Stojí na tom, že se lze ptát i tehdy, když jsou odpovědi nepříjemné. A právě proto by bylo dobré, aby se lidé, kteří byli s takovýmto prostředím spojováni a kteří dnes zastávají významné veřejné funkce, k celé věci veřejně vyjádřili, popsali své zkušenosti a umožnili občanům vytvořit si vlastní názor. To není útok. To je cena za veřejnou funkci. A také za důvěru, kterou od občanů dostali.

Má opozice vůbec něco jiného než Agrofert? To je otázka, kterou si člověk začne pokládat po přečtení podobných rozhovorů. Protože kdykoliv se otevře téma vlády, energií, bydlení, ekonomiky, státní správy, dopravy, průmyslu nebo počasí nad Benešovem, nakonec se stejně všechno stočí k Agrofertu, Babišovi a několika historickým dotacím starým skoro jako některé kariéry v ODS. V tomto případě se Zlatoústý zřejmě jiné odpovědi ani nedočká. Ono to totiž začíná vypadat, že ODS už dávno neví, jak proti současné vládě bojovat.

Jistě, vládní koalice působí občas jako kočovný orchestr, jehož jednotliví muzikanti dostali každý jiné noty a polovina z nich dorazila na koncert omylem. Jenže navzdory tomu plní značnou část toho, co slibovala. Zlevnila energie. Rozjela ministerstvo hospodářství. Posouvá změny kolem ČEZu. Ruší koncesionářské poplatky. Přináší vlastní ekonomickou agendu.

A právě tady začíná být vidět skutečný problém ODS. Protože když protivník plní svůj program, velmi těžko se proti němu bojuje pouhým opakováním jména Agrofert jako modlitby před každým mediálním vystoupením. A tak Zlatoústý vytahuje staré zbraně. Dotace. Čapí hnízdo. Střet zájmů. Agrofert. Babiš. Agrofert. Babiš. Agrofert.

Po chvíli má člověk pocit, že nesleduje předsedu nejsilnější opoziční strany, ale gramofonovou desku s jedinou písničkou, která se zasekla někdy kolem roku 2018. Nejzábavnější jsou ovšem pasáže o občanské společnosti, odbornících, lidskoprávních agendách a protidrogové politice. To totiž v překladu z úřední novořeči často znamená jediné. Síť poradců, koordinátorů, zmocněnců, expertů, konzultantů, grantových nomádů a profesionálních účastníků kulatých stolů se začíná obávat, že by někdo mohl sáhnout na jejich zavedené jistoty. A jakmile se někdo dotkne tohoto ekosystému, ozve se ryk slyšitelný od sídla ODS až po poslední bruselskou kancelář. Náhle se mluví o ohrožení demokracie. O útoku na odborníky. O devastaci institucí. O konci civilizace.

A právě tady leží největší tragikomedie celé věci. Obyčejný člověk ráno vstane, zaplatí nájem, hypotéku, elektřinu, benzín, nákup a vůbec netuší, že někde právě probíhá další dramatická bitva o budoucnost pracovní skupiny pro koordinaci koordinátorů. Normální lidé řeší ceny, práci, bydlení a budoucnost svých dětí, česká politická aristokracie vede nekonečné války o Agrofert, granty, rady, výbory, zmocněnce a ideologické prapory. Jedni žijí z boje proti Babišovi. Druzí z boje proti bojovníkům proti Babišovi. Třetí píší analýzy o obou skupinách. Účet za celé představení opět putuje člověku, který v tom divadle nehraje vůbec žádnou roli, ale pokaždé platí vstupné.

A tady se dostávám k další pozoruhodné disciplíně české politiky. K umění rozhořčeně protestovat proti něčemu, co o několik odstavců dál popisujete téměř stejnými slovy. Kupka Zlatoústý tentokrát bije na poplach kvůli reorganizaci agend na Úřadu vlády. Tvrdí, že dochází k rozkladu odborných struktur, že budou oslabeny důležité oblasti a že vláda ničí něco, co dlouhá léta fungovalo.

Jenže pak člověk čte vyjádření Tünde Bartha a zjistí, že ta neříká nic o rušení agend, ale naopak o jejich přesunu pod jednotlivá ministerstva, o posílení vládních zmocněnců, rad vlády, legislativního zázemí a finanční podpory. Jinými slovy, jeden tvrdí, že se loď potápí, zatímco druhá vysvětluje, že pouze přesouvají náklad z jedné paluby na druhou.

A do toho vstupuje Zlatoústý se svým oblíbeným výrazem člověka, který právě objevil spiknutí století. Nejzábavnější je přitom protidrogová politika.

Kupka Zlatoústý vysvětluje, že musí spolupracovat školství, zdravotnictví, vnitra i sociální oblast. Že jde o propojený systém. Že žádný resort to sám nevyřeší. Jenže přesně totéž tvrdí i druhá strana.

Rozdíl je pouze v tom, kdo bude mít cedulku na dveřích kanceláře a razítko na stole.

A tak člověk sleduje tenhle úřednický boxerský zápas a má pocit, že se nehádají o samotnou protidrogovou politiku, ale o to, kdo bude sedět u stolu, kdo bude předsedat poradě, kdo bude svolávat pracovní skupiny a kdo bude mít na vizitce o jeden řádek delší funkci. Mezitím obyčejný člověk řeší úplně jiné závislosti. Závislost na rostoucích cenách. Závislost na hypotéce. Závislost na výplatě, která mizí rychleji než sliby po volbách. Jenže o těchto závislostech se na Úřadu vlády pracovní skupiny nezakládají.

A tak Zlatoústý opět vyráží do boje za odborníky, koordinátory, zmocněnce, poradní sbory a správné rozložení úředních šanonů, zatímco občan někde mezi Aší a Jablunkovem marně přemýšlí, zda se ještě dívá na správu státu, nebo na nekonečný turnaj byrokratických šlechticů, kteří se hádají o erb, zatímco se jim pod nohama rozpadá celé panství.

A pak se Zlatoústý pustil do tématu, které mu dodává výraz člověka přesvědčeného, že právě zachraňuje civilizaci před pádem do barbarství.

Zahraniční politika.

Člověk by skoro nabyl dojmu, že bez naléhavého dopisu Martina Kupky Zlatoústého se zastaví NATO, zhasnou světové majáky a generální štáby po celé planetě budou bezradně čekat, až jim z Prahy dorazí další instrukce.

Zlatoústý totiž napsal premiérovi dopis. Další dopis. V ODS existuje zvláštní víra, že každá krize světa je řešitelná dostatečným množstvím dopisů, tiskových konferencí a televizních vystoupení. A tak zatímco se na frontě pohybují tanky, drony a rakety, v Praze se pohybují prohlášení, rezoluce, stanoviska a výzvy.

Zlatoústý vůdce je rozhořčen. Rusko útočí. Ukrajina se brání. Města jsou ničena. Civilisté umírají. A Zlatoústý má pocit, že česká vláda není dostatečně aktivní. To je pozoruhodné. Především proto, že kdyby člověk poslouchal některé představitele ODS poslední tři roky, mohl by získat dojem, že česká armáda stojí někde mezi Kyjevem a Charkovem, české ministerstvo zahraničí řídí polovinu evropské diplomacie a Zlatoústý Kupka osobně koordinuje pohyb aliančních vojsk mezi Baltem a Černým mořem.

Realita je ovšem poněkud prozaičtější. Česká republika je středně velký, spíše menší stát uprostřed Evropy. Nikoliv vojenská velmoc. Nikoliv světový četník. Nikoliv velitel globálního štábu. Jenže poslouchat Zlatoústého je někdy jako poslouchat vesnického hasiče, který se rozčiluje, proč ještě nebyl přizván k řízení hurikánu nad Atlantikem.

Nejzajímavější ovšem je, že zatímco miliony lidí řeší ceny energií, bydlení, zdravotnictví, bezpečnost ulic, školství a stav veřejných financí, opoziční část české politické třídy, lidmi zvaná "pětilepra"stále působí dojmem, že největší starostí běžného občana je, zda byla správně formulována pozice České republiky na příštím aliančním summitu.

Obyčejný člověk ráno vstane, zaplatí nájem, elektřinu, benzín i nákup a večer se dozví, že hlavním problémem republiky je údajně nedostatečná aktivita vlády vůči konfliktu, jehož výsledek Praha sama o sobě stejně neurčí.

Zlatoústý proto opět vyráží do boje. S výrazem posledního obránce svobodného světa. S dopisem v ruce. S tiskovou konferencí za zády. A s přesvědčením, že bez jeho naléhavých výzev by se zastavila historie. Jenže zatímco on zachraňuje Evropu od řečnického pultíku, většina národa by byla ráda, kdyby někdo zachránil alespoň rozpočet domácnosti, účet za energie a poslední zbytky zdravého rozumu, které se v opoziční politice stávají vzácnějším zbožím než poctivý státník.

A pak se Zlatoústý pustil do dalšího boje za záchranu republiky. Tentokrát ne proti Agrofertu, ale proti Motoristům, vládě a vlastně komukoliv, kdo by snad mohl narušit jeho vysněný obraz jednotného šiku správně smýšlejících evropských státníků. Především se však vrhl do boje za účast hradního chameleona na summitu NATO v Ankaře, jako kdyby na tom závisela budoucnost západní civilizace, stabilita planety a pravidelný východ slunce nad euroatlantickým prostorem.

Zlatoústý působil dojmem člověka, který právě zjistil, že bez přítomnosti Gumáka se zasedací sál NATO promění v dýmající kráter a alianční generálové upadnou do bezradnosti podobné stádu ovcí, kterému zmizel pastevec. V jeho podání totiž nejde o obyčejnou cestu na mezinárodní summit. Kdepak. Jde o historickou misi, při níž musí být Gumák osobně přítomen, aby mohl svým moudrým pohledem kontrolovat chod světa a připomínat spojencům, že bývalý bolševický rozěvdčík je dnes největším symbolem euroatlantických hodnot od dob Winstona Churchilla.

Motoristy by nejraději poslal za dveře. To je ostatně oblíbený reflex mnoha profesionálních demokratů. Jakmile někdo odmítne správně přikyvovat, okamžitě se stává problémem, rušivým elementem nebo bezpečnostním rizikem pro veřejný pořádek. V ideálním světě Zlatoústého by všichni stáli v jedné řadě, říkali stejné věty, sdíleli stejné názory a obdivovali stejné autority. Něco mezi stranickou schůzí a pěveckým sborem, jen s dražšími obleky a lepším cateringem.

A tak člověk sleduje další díl této politické operetky a říká si, zda Zlatoústý skutečně řeší budoucnost republiky, nebo pouze bojuje za to, aby se hradní chameleon dostal na správnou skupinovou fotografii mezi ostatní státníky. Protože podle intenzity jeho rozhořčení by jeden skoro uvěřil, že hlavní bezpečnostní hrozbou Evropy není válka, energetika ani ekonomika, ale možnost, že by Gumák náhodou zůstal doma.

A pak se Zlatoústý pustil do další ze svých oblíbených disciplín. Do přestavby střední Evropy. Z pohodlí sídla ODS, pochopitelně.

Přišla na Visegrádskou čtyřku. Projekt, který měl kdysi spojovat státy střední Evropy při obhajobě jejich zájmů proti bruselské byrokracii, přebujelé regulaci a nápadům evropských sociálních inženýrů. Jenže Zlatoústý přišel s vlastním receptem na její budoucnost. Visegrád podle něj může fungovat. Dokonce může prosperovat. Jen je potřeba odstranit několik drobných překážek. Například Fica. A Babiše. Člověk by skoro získal dojem, že hlavní překážkou spolupráce Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky nejsou rozdílné ekonomické zájmy, energetika, migrace, obrana ani evropská politika, ale dva konkrétní politici, kteří Zlatoústému nedají spát ani během víkendů.

Je to fascinující svět. Fico odejde. Babiš odejde. A pak se prý otevře nová éra prosperity. Něco mezi koncem dějin a příchodem politického ráje. Všichni budou spolupracovat. Všichni budou demokratičtí. Všichni budou odpovědní. A evropské fondy potečou krajinou jako horské potoky po jarním tání.

Zlatoústý při tom mluvil s výrazem člověka, který právě předkládá plán na světový mír. Jenže čím déle ho člověk poslouchá, tím více získává pocit, že jeho představa zahraniční politiky připomíná dětskou stolní hru.

Figurka Fico pryč. Figurka Babiš pryč. Vyhrál jsi.

Jenže skutečný svět funguje trochu jinak. Státy nespolupracují proto, že se jejich premiéři mají rádi. Spolupracují proto, že mají společné zájmy. A ty nezmizí ani s Ficem, ani s Babišem.

Nejzábavnější ovšem je, že tentýž Zlatoústý před chvílí hovořil o nutnosti vytvářet aliance, budovat partnerství a spojovat síly. Jenže sotva se dostal k politickým protivníkům, začal vysvětlovat, že skutečná spolupráce bude možná teprve tehdy, až budou odstraněni.

To připomíná hospodského, který vyvěsí ceduli "Všichni jsou vítáni", a pod ni okamžitě připíše seznam hostů, kteří mají zákaz vstupu. A tak člověk sleduje další díl dobrodružství Zlatoústého budovatele. Ještě nedávno zachraňoval NATO. Potom Evropu. Potom Ukrajinu. Potom hradního chameleona. A nyní už přestavuje celý Visegrád.

Zatím pouze řečmi. Naštěstí. Protože kdykoliv se v české politice objeví někdo, kdo chce zachraňovat půl kontinentu, bývá rozumné zkontrolovat, v jakém stavu se nachází jeho vlastní dvorek.

A pak přišla chvíle, kdy se Zlatoústý na okamžik odtrhl od zachraňování NATO, Ukrajiny, Visegrádu, demokracie, evropských hodnot a hradního chameleona a zavítal do podstatně bezpečnějších vod.

Do hlasování o státních vyznamenáních.

A zde nutno uznat, že po hodinách lítých bojů s politiky vládní koalice a dalšími hrozbami západní civilizace konečně narazil na téma, u kterého člověk nemusí vytahovat geopolitickou mapu ani krizový manuál Evropské komise.

Zlatoústý navrhl ocenit mladého studenta Jana Herziga z Domažlic, který stojí za projektem Zvaž vědu a snaží se přivádět mladé lidi k technickým oborům, přírodním vědám a skutečnému vzdělání.

A víte co? Po všech těch hodinách kritizování politiky vlády a oslavných projevů opoziční pětidemolici, o demokracii, autoritářství, summitech a strategických partnerstvích to znělo skoro osvěžujícím způsobem normálně. Dokonce tak normálně, až měl člověk podezření, že se někde stala chyba. Protože věda má jednu nepříjemnou vlastnost. Funguje. Neřeší ideologické semináře. Nezakládá pracovní skupiny pro koordinaci koordinátorů. Nevytváří poradní sbory pro dohled nad poradními sbory. Nepíše dvousetstránkové strategie o tom, jak vytvořit strategii.

Buď něco funguje, nebo nefunguje. Buď raketa letí, nebo spadne. Buď výpočet sedí, nebo nesedí.

A právě proto bývají skuteční vědci často nejméně kompatibilní s prostředím moderní politické byrokracie. Ta totiž funguje přesně opačně. Nejdřív vznikne strategie. Pak vznikne komise. Pak vznikne rada. Pak vznikne zmocněnec. Pak koordinátor zmocněnce. Pak analytik koordinátora. A teprve po několika letech někdo zjistí, že se vlastně zapomnělo na původní problém.

Proto bylo téměř dojemné sledovat Zlatoústého, jak tentokrát nehovoří o tom, kdo je autoritář, kdo je populista, kdo ohrožuje demokracii a kdo musí zmizet z politiky, ale o mladém člověku, který skutečně něco vytvořil. Jenže protože jsme v české politice, člověk si nemůže pomoci a napadne ho nepříjemná otázka. Kolik prostoru dostane ve veřejném životě mladý astrofyzik, který učí studenty přemýšlet. A kolik prostoru dostane koordinátor inkluzivní komunikace třetího stupně pro meziresortní pracovní skupinu strategické odolnosti. Obávám se, že odpověď by mohla být pro Jana Herziga mnohem tvrdší než kterýkoliv fyzikální zákon. A to je možná ta nejsmutnější diagnóza celé současné republiky. Země zoufale potřebuje více techniků, vědců, konstruktérů a lidí, kteří umějí něco postavit. Jenže nejrychleji se v ní množí poradci, analytici, koordinátoři, zmocněnci a profesionální účastníci konferencí. A zatímco jedni posílají družice ke hvězdám, druzí vyplňují formuláře o udržitelnosti letu.

Zatímco občané řeší ceny, bydlení, bezpečnost, zdravotnictví, daně a stále tenčí peněženky, Zlatoústý vede své nekonečné tažení proti lidem, které považuje za překážku lepší budoucnosti. Jednou je to Babiš. Podruhé Motoristé. Potřetí kdokoliv, kdo si dovolí nesdílet správný názor schválený bruselským sborem morálních účetních a profesionálních výrobců správného myšlení.

Jenže republika se neřídí moralizováním. Neřídí se tiskovými konferencemi. Neřídí se seznamy správných a nesprávných občanů. A už vůbec se neřídí představou, že všechny problémy zmizí ve chvíli, kdy zmizí politický soupeř.

Právě v tom je tragédie Zlatoústého i celé dnešní ODS. Strany, která kdysi mluvila o svobodě, nízkých daních, podnikání a zdravém rozumu, ale dnes stále častěji připomíná unavený spolek profesionálních moralistů, jejichž hlavním programem je vysvětlovat, kdo je dostatečně demokratický a kdo už si zaslouží veřejné pokárání.

A tak člověk sleduje Zlatoústého, jak s výrazem budovatelského brigádníka z padesátých let vyráží do dalšího boje za záchranu republiky před Babišem, Motoristy, špatnými názory a nedostatečně evropským myšlením, zatímco za jeho zády se potácí celá ODS, připomínající starou, vysloužilou, dostavníkovou kobylu, kterou profesor Nutella hnal přes kamenité pláně evropské politiky tak dlouho, trapně a servilně vůči Bruseli, až sotva popadá dech.

Jenže místo veterináře přichází nový kočí s dalším bičem.

A pak se všichni diví, že ta kobyla běží stále pomaleji a kulhá a kulhá a kulhá.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                    Líbil se vám článek?    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                    redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                            Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                      Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk