Temná stránka Gumáka I. - III.

I.

Nalijte si panáka nejsilnější kořalky a zhluboka se nadechněte, protože z politického panoptika pražské bažiny stoupá zápach schopný porazit i otrlého štamgasta v nádražní putyce páté cenové. Vítejte na bizarní pouti, kde zasmrádlé bahno vyplavuje špinavé prádlo z minulosti gumového hrdiny přímo z elitní líhně rudých špionů. Celý cirkus stál na pevném provázání s moskevskou GRU, kde československá vojenská rozvědka fungovala jako poslušný mopslík plnící rozkazy sovětských generálů, zatímco řadoví vojáčci fasovali falešné identity a podepisovali mlčenlivost zajišťující absolutní poslušnost systému až do hrobu.

Při podrobném zkoumání kádrového hnoje a oficiálních záznamů bije do očí neuvěřitelná groteska plná protekce nejhrubšího zrna. Přímý velitel u výsadkářů podplukovník Hudský, šéf partajní buňky major Kopecký i hlavní politruk major Útlý odmítli Gumákovi udělit doporučení kvůli slabým výsledkům a nedostatečné praxi, čímž vystavili nekompromisní stopku. Běžný smrtelník by v armádním chlívu okamžitě skončil u lopaty, jenže když má ambiciózní kapitán Gumák tatíčka zaháčkovaného přímo na zpravodajské správě západního okruhu, začnou se dít nevídaná kouzla. Během pouhých dvou týdnů smetla odmítavá stanoviska celá plejáda papalášů v čele s generály Červáškem, Zachariášem, Maškem, Brošem i budoucím ministrem Vackem raketovou rychlostí, jaká v dějinách československých ozbrojených sil neměla obdoby.

Školení budoucích kádrů představovalo dokonalou maškarádu rozdělenou mezi brněnské učebny a utajované pražské konspirační kvartýry ve Vršovicích, zamořené dřívějším působením estébáků. Frekventanti fasovali falešné občanky s vymyšlenými jmény jako Pavel Pávek, měnili uniformy za civil a pod přísným utajením v budově na ulici Karolíny Světlé trénovali sledování zájmových osob, verbování agentů i budování mrtvých schránek. Denní chleba tvořila nejen vojensky zaměřená francouzština bez možnosti kontaktu s rodilými mluvčími, nýbrž především intenzivní ruština, tělesný dril a masivní nalejvárna marxismu-leninismu, vědeckého komunismu i dělnického hnutí, doplněná rozborem projevů Václava Havla, líčeného instruktory coby zmatený mluvka s nepřijatelnými názory.

Zlatou korunu nasazuje celému bordelu legendární báchorka o údajném přerodu v "demokratického rozvědčíka" během zimního převratu roku osmdesát devět. Zpravodajské řemeslo se neřídí politickými změnami ze dne na den a Varšavská smlouva fungovala dál pod přímým velením Moskvy, kde bez souhlasu sovětských pánů nikdo nerozhodl ani o výměně stráží. Navíc v kádrových papírech chyběla jakákoliv zmínka o zámožném strýčkovi Jackovi z Kalifornie, protože zatajení kapitalistických příbuzných představovalo jedinou cestu k získání prověrky zvláštní důležitosti. Zůstává holým faktem, že podepsané vázací akty a záznamy z výslechů vedených mlčícími důstojníky bezpečně leží v archivech od Moskvy přes Washington až po Brusel, což z každého takto lapeného špiona dělá ideální poslušnou loutku, která bude skákat přesně podle pískotu mocných držitelů kompromitujících materiálů.

II.

Pokračování bizarní estrády z politického močálu, kde vyplouvají na hladinu špinavé operativní návyky a praktiky z dob hluboké totality, které se po převratu jednoduše převlékly do moderního kabátu. Ukazuje se, že staré metody vojenského výcviku neskončily odchodem ze speciální školy Zpravodajské správy Generálního štábu, nýbrž se plynule přesunuly přímo do nejvyšších pater státní moci jako nástroj psychologického nátlaku, manipulace a zákulisního válcování protivníků.

Když se člověk podívá na porevoluční dráhu Gumáka, naráží na neuvěřitelný sled událostí v armádním chlívu devadesátých let. Sotva v kasárnách vyvětrali ruské uniformy a Varšavská smlouva dodýchala ve vlastním bahně, vytáhl čerstvého absolventa rozvědčické školy Gumáka, generál Radovan Procházka přímo do pozice svého pobočníka. Najednou šly veškeré lustrační zákony stranou, jako kdyby pro kovaného předsedu partajní buňky KSČ, vůbec neplatily, a rozběhla se blesková kariéra zahrnující osmatřicet systémových přesunů i zahraniční stáže. V letech devadesát dva až devadesát šest následovala školení strategického zpravodajství u nových západních spojenců a prestižní důstojnické kurzy v Anglii, kde se bleskově přezbrojovalo na západní notu, zatímco v oficiálním životopise zůstala zahalena mlhou i mise v Jugoslávii, líčená veřejnosti s obří řadou otazníků a rozporů.

Veškeré operativní finty, maskování a takzvané legendování se následně naplno přenesly do civilního politického ringu. V prostředí, kde chybí přímá mocenská převaha a nelze velet jako na buzeráku v Prostějově, nastupují zpravodajská schémata: tvorba falešného dojmu vstřícnosti, vyčkávání na chybu soupeře a cílené vytváření stresu. Přesně podle těchto učebnic proběhly Gumákovy trucovité tahanice kolem summitu v Ankaře, kde si účast doslova vykvičel přes Ústavní soud a zahraniční kontakty bez ohledu na mezinárodní ostudu, aby následně přišlo mediální očerňování vlastní země před spojenci a výkřiky o diplomatickém výprasku či černých pasažérech. Obdobnou grotesku představovala aféra kolem soukromých zpráv s ministrem zahraničí, které se okamžitě hnaly před policii s nálepkou mafiánských metod, ačkoliv v tajných službách platí striktní tabu na vynášení důvěrné komunikace a podobné divadlo slouží pouze jako nátlaková páka pro publikum.

Celou maškarádu drží v chodu armáda marketingových kejklířů a poradců, kteří podle amerických příruček montují dohromady legendu o lidovém chlapíkovi na těžké motorce, co leze po lanech v katedrále a hraje si na sportovního fotografa na závodních okruzích. Za naleštěnou fasádou však zůstává pouze skutečná Gumákova povaha, nejistá loutka závislá na čtecím zařízení, z jehož výpadků vzniká totální chaos plný blábolení o evropských monarchiích a podivných záštitách pro cizí zájmy, namísto uctění památky v Lidicích. Gumák zkrátka dál plní přidělenou roli v cizí režii, zatímco z prezidentského úřadu se mu podařilo vytvořit jen trapnou pouťovou atrakci, utopenou v nekonečném politickém marastu.

III.

Jsme ve finále absurdního cirkusu české politické žumpy, kde už klauni odhodili nosy, dechovka dohrála a z bahna vykukuje otázka, která je podstatně méně veselá: co všechno může na někdejšího frekventanta Gumáka s krycím jménem Pávek ještě ležet v archivech v Moskvě? Protože jestli někdo čeká, že sovětská zpravodajská maštal fungovala jako okresní hospoda, kde se po zavíračce protokoly použily jako podložky pod vratký stůl a zbytek se hodil do kamen, tak si objednal dějiny s pěnou a bez mozku.

Jenže tady je potřeba oddělit archivní maso od hospodského guláše. Pokud existují konkrétní dokumenty dokazující, že se Gumákova hodnocení, školní posudky nebo jiné materiály skutečně dostaly do sovětských či dnešních ruských archivů, sem s nimi na stůl: fond, signatura, datum, původ a obsah. Pak můžeme otevřít dveře toho starého chlíva a podívat se, co tam po desetiletích ještě smrdí. Ale tvrdit rovnou, že Moskva drží v trezoru kompromitující lejstra, kterými může prezidenta vodit za špagát jako kašpárka na pouti, bez předložení důkazu už není investigace. To je věštění z lógru po sedmém rumu.

A právě proto je tahle otázka tak zajímavá. U člověka s minulostí ve vojenském zpravodajském prostředí není podstatné, kolik hospodských legend kolem něj dokážeme navršit, ale jaké dokumenty skutečně existují, kdo je vytvořil, komu byly předávány a kde skončily. Jestli něco takového v Moskvě opravdu leží, je to zatraceně důležité. Jestli ne, nemá cenu přilévat do politické stoky další kýbl fantazie. Ta naše žumpa je hluboká dost i bez toho.

Groteska nabírá na obrátkách s blížícím se posunem mezinárodní scény k diplomacii a jednáním o příměří, kde dřívější sázka na radikální válečnou rétoriku a lobbování za zbrojařské iniciativy ztrácí dech. Na mezinárodních summitech dochází k propadu mezi státníky druhé kategorie a spřátelení severských delegací, protože západní lídři pragmaticky sledují vlastní mocenské zájmy namísto potlesku pro cizí zbrojní projekty. V nastalé situaci přichází ke slovu osvědčená metoda chameleonského převlékání kabátů, kterou v našich dějinách mistrně předváděl už Emanuel Moravec. Když se změní zadání loutkovodičů, dokáže kovaný operativec ze dne na den otočit kormidlo o sto osmdesát stupňů, vyměnit dosavadní masku za novou pózu mírotvorce a tvářit se, že předchozí militantní výkřiky o nevyhnutelnosti války patřily do úplně jiného scénáře.

Do toho všeho běží tvrdý byznys a neúprosná povinnost jít do další prezidentské volby, protože miliardáři, šlechtičtí mecenáši a zbrojařská lobby nenalili do volební mašinérie desítky milionů jen pro hezký úsměv na plakátech. V politickém ringu platí mafiánská zásada něco za něco, takže investoři očekávají mnohonásobné zhodnocení vložených prostředků a vrchní poradci řídí každý krok své figurky od ranního vstávání až po večerní estrády na sociálních sítích. Jakmile by loutka zkusila vyskočit z rozjetého vlaku a začít jednat na vlastní pěst, zůstaly by prázdné ruce a okamžitý pád do bezvýznamnosti, protože bez berliček v podobě tatínka, porevolučních generálů a marketingových kejklířů chybí schopnost samostatného politického přežití.

Zůstává tak obrázek ješitného kašpara, Gumáka závislého na potlesku davů, který si plete vážný úřad hlavy státu se zážitkovou agenturou plnou ježdění po festivalech a pózování se sportovním foťákem. Pod vrstvou naleštěného PR však trčí stejné operativní návyky z konspiračního bytu ve Vršovicích: umanutost, zatajování rodinného estébáckého zázemí, používání lži jako pracovního nástroje a dvojí metr při jednání s vládami. Z kdysi poslušného rozvědčíka Varšavské smlouvy se zůstal obstarožní lampasák s IQ 107, neschopný pochopit jemnou politickou diplomacii, který v křečovité snaze zakrýt vlastní bezradnost dál chrastí zbraněmi v cizím žoldu, zatímco obyčejní lidé v podhradí jen nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jaký cirkus se z Pražského hradu podařilo vybudovat.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                                      Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci. Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                    Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                         Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                            redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům. Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                                                                                                                                                    Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                        Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                      Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                          Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                    Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                               Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                           Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                                  Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk