Einkesselbuntes Na Letné ...

Letenská pláň se v neděli znovu promění v největší český politický hampejz pod širým nebem, kde se bude za účasti profesionálních plaček, televizních kamer a samozvaných pohřebáků národního svědomí konat další slavnostní pohřeb demokratůry Nebožka už sice přežila několik voleb, desítky demonstrací a nespočet hysterických párty, ale tentokrát prý skutečně mele z posledního. Pohřební služba Milion chvilek nenávisti proto objednává autobusy, shání pět set pomocníků, staví pódium a nabízí smuteční garderobu, aby plebejci nemuseli oplakávat svobodu v obyčejných hadrech. Čepička za 1190 korun, tričko za 1436 a mikina za 2890. Kdo chce demokracii zachránit v kompletním revolučním mundúru, vysolí přes pět tisíc. Inu, když už má svoboda chcípnout, ať alespoň vypadá jako štětka z luxusního hampejzu. Jenom mi vrtá hlavou, proč se demokratůra pokaždé ocitne na smrtelné posteli právě ve chvíli, kdy voliči nevyberou vládu podle vkusu jejích profesionálních zachránců.

V neděli se na Letné uskuteční další velká demonstrace proti vládě a český Einkesselbuntes už se připravuje na slavnostní premiéru. Organizátoři slibují účast, při které se bude národ počítat na hektary, televizní presstitutky leští objektivy a opoziční Pětilepra si chystá kapesníčky, protože demokratůra podle jejího výkladu pravidelně umírá pokaždé, když ve volbách zvítězí někdo jiný. Nejkrásnější na celé šaškárně je, že stejná demokratůra, kterou včera slavnostně oslavovali, dnes údajně leží na jednotce intenzivní péče a potřebuje okamžitou resuscitaci prostřednictvím mikrofonu, transparentu a několika autobusů. Funebráci už stojí u penálu, ale nebožka jim pořád kazí kšeft, protože navzdory všem smutečním projevům odmítá chcípnout.

Jenže než začneme společně s politickými plačkami hledat poslední vůli zesnulé demokratůry, nebylo by od věci odložit hysterický jekot, nalít si něco na uklidnění a podívat se, kdo vlastně funus pořádá, kdo platí kutálku, kdo objednal smuteční věnce a komu by se náhodou nehodilo, kdyby nebožka ještě chvíli předstírala klinickou smrt.                                                                                                                                                                      Listopad 1989 totiž nebyl reklamní festival s profesionálním produkčním týmem, katalogem módních doplňků a politickou opozicí čekající za oponou, až jí někdo připraví vhodné publikum. Současná Letná je profesionálně organizovaná politická akce, u které stojí za pozornost nejen občanské požadavky, ale také prachy, publicita a politický užitek. Zda je skutečným cílem finanční zisk, politický zisk, nebo obojí, se ovšem nepozná podle velikosti pódia. Právě proto stojí za to prohlédnout si účetnictví celého cirkusu stejně důkladně jako program jeho vystoupení, protože i pohřební ústav může mít krásné poslání a přitom velmi zajímavou pokladnu.

Abychom si rozuměli, nikomu nechci zakazovat demonstrovat. Každý občan má právo vyjít na ulici, mávat transparentem, nadávat na vládu a požadovat třeba odstoupení ministra, který mu připomíná pokažený automat na kafe. Svoboda shromažďování je základ demokracie a já bych byl poslední hovnivál, který by někomu bránil veřejně projevit názor, byť by při jeho poslechu dostal rozum šílený moribundus. Dokonce bych každému demonstrantovi popřál pěkné počasí, pohodlné boty a dostatek hlasivek, aby mohl vládu poslat do hajzlu bez následné návštěvy krčního oddělení.                                                                                                                                                                                                                        Velmi komické ovšem začíná být představení, při kterém se pečlivě připravená politická mobilizace prodává veřejnosti jako spontánní procitnutí národa. Člověk má nabýt dojmu, že se občané jednoho krásného rána probudili, současně dostali stejný nápad, nastoupili do připravených autobusů a zcela náhodou dorazili na profesionálně ozvučenou pláň, kde už na ně čekala světla, kamery a program sestavený s přesností televizní estrády. Spontánnost zkrátka musí být dobře naplánovaná, jinak by se mohlo stát, že národ procitne o půl hodiny později a nestihne přímý přenos.

Podívejme se tedy do zákulisí nedělního Einkesselbuntes, protože skutečné kouzlo českého politického cirkusu nespočívá v tom, co principál předvádí na jevišti, ale v tom, co se odehrává za oponou, kde se místo králíků z klobouku vytahují faktury, seznamy dobrovolníků a organizační pokyny. U pohřební služby je ostatně také zajímavější ceník než smuteční řeč, zvlášť když nebožka ještě chodí po vlastních.                                      Milion chvilek nenávisti připravuje dopravu z regionů, organizuje dobrovolníky, zajišťuje produkci a prostřednictvím sociálních sítí svolává své příznivce. Chybí už jen průvodčí s píšťalkou, který při nástupu do autobusu zkontroluje jízdenky, občanské uvědomění a správnou míru rozhořčení. Na Letné pak mohou všichni společně předvést, jak vypadá spontánní občanské vzepětí, když má vlastní jízdní řád, technické zabezpečení a organizační manuál. Pohřební průvod demokratůry tak může vyrazit přesně podle harmonogramu, protože ani národní zoufalství přece nemůže čekat na opozdilce z okresu.                                                                                                                                                                                                      Podle údajů organizátorů má být zapotřebí přibližně pět set dobrovolníků, aby celé shromáždění proběhlo bezpečně a hladce. Pět set lidí! Takový personál by mohl provozovat menší lázeňské město, okresní pouť nebo slušně prosperující cirkus. Samozřejmě, velká demonstrace potřebuje pořadatele a bezpečnostní zajištění, jenom by mě zajímalo, jestli se mezi dobrovolníky najde také někdo, kdo bude po skončení slavnosti sbírat ze země odhozené politické iluze. Případně kontrolovat puls nebožky, aby se demokratůra náhodou neprobrala ještě před závěrečným projevem a nepokazila všem slavnostní náladu.                                                                                                                                                                                          A potom přichází skutečná perla celé letenské estrády. Merchandising!                                                                                                                             Protože správný občanský odpor přece nemůže chodit po ulici v obyčejném tričku od Vietnamce, když může zachraňovat demokracii oblečený jako účastník módní přehlídky pro mimořádně uvědomělé zákazníky. V pohřebním ústavu Milion chvilek nenávisti zřejmě pochopili, že slzy sice nic nestojí, ale pořádný smuteční outfit už může mít cenovku hodnou luxusního butiku.                                                                                                        Milion chvilek nenávisti představil speciální protestní kolekci, ve které se objevila večerníčkovská čepice za 1190 korun, tričko za 1436 korun a mikina za 2890 korun. Přátelé, za podobné peníze už by člověk čekal, že mu čepice bude nejen chránit hlavu před deštěm, ale také samostatně vysvětlovat ústavu, hlídat demokratůru a při každém průchodu kolem Poslanecké sněmovny slavnostně zahrát státní hymnu. Mikina za bezmála tři tisíce by pak mohla mít alespoň vestavěný detektor politických blbců, přestože v českém parlamentu by se pravděpodobně přehřála během prvních pěti minut. A kompletní souprava by mohla obsahovat smuteční kapesník, aby si plebejec měl čím otřít slzy při pohledu na vlastní bankovní účet.                                                                                                                                                                                                                              Kdepak domácí koláče od babiček, termosky s čajem a ručně malované transparenty! Český občanský protest vstoupil do světa módního luxusu, kde se revoluční nadšení měří kvalitou potisku a velikostí bankovního účtu. Představuji si chudáka demonstranta, který dorazí na Letnou ve staré bundě, a u vstupu mu módní komise oznámí, že demokratůru samozřejmě zachraňovat smí, ale nemůže přitom vypadat jako sociální případ z výprodeje pracovních oděvů. Na pohřeb svobody se přece chodí slušně oblečený, nikoliv jako nějaký vandrák, který si myslí, že občanská statečnost nemá předepsaný dress code.                                                                                                                                                                          Cenovky nakonec vyvolaly takovou kritiku, že se organizátoři veřejně omluvili a část kolekce stáhli. Revoluční módní salon tak zažil první velké zemětřesení ještě před samotnou demonstrací. Člověk by skoro řekl, že plebejci snesou ledacos, ale jakmile jim někdo nabídne večerníčkovskou čepici za cenu menšího nákupu potravin, začne se chystat skutečné lidové povstání. Funebráci zřejmě zjistili, že demokratůra sice může být v ohrožení, ale peněženka plebsu má také svá ústavní práva.                                                                                                                                                Začínám mít vážné podezření, že v neděli nebude na Letné demonstrace, nýbrž slavnostní otevření módního showroomu s doprovodným politickým programem. Modelky budou předvádět kolekci Podzimní demokratůra 2026, moderátor bude oznamovat slevy na občanské rozhořčení a místo tradičního "Děkujeme, odejděte" zazní "Děkujeme za nákup, přijďte zase". A pokud se demokratůra během přehlídky náhodou probere z klinické smrti, bude muset počkat v zákulisí, protože předčasné vzkříšení by mohlo nepříjemně narušit obchodní plán.                            Samotný prodej oblečení ani organizovaná doprava samozřejmě nedokazují, proč jednotliví lidé na demonstraci přicházejí. Jeden chce protestovat proti vládě, druhý má obavy o budoucnost země a třetí se možná jen potřebuje po dlouhé době pořádně vyhulákat. Profesionální organizační zázemí však otevírá otázku financování, včetně případných zahraničních zdrojů. A protože občanský aktivismus není žádná posvátná kráva, kterou se nesmí nikdo odvážit podojit ani zkontrolovat, veřejnost má právo zajímat se o konkrétní dárce, účel jejich příspěvků a hospodaření organizátorů. Když už někdo pořádá pravidelné pohřby demokratůry, není od věci zjistit, kdo platí rakev a zda se náhodou neúčtuje opakovaně.

Při pohledu na český neziskový močál se člověku otevírá pozoruhodná krajina, kde se místo obilí pěstují projekty, místo krav se dojí grantové programy a místo kombajnů vyrážejí do polí profesionální pěstitelé občanského uvědomění, vyzbrojení notebookem, tiskovou zprávou a neochvějným přesvědčením, že bez jejich odborného dohledu by český národ nedokázal ani demokraticky spláchnout záchod. Nejkrásnější na celém hospodářství je, že zatímco obyčejný sedlák musí nejprve něco vypěstovat, aby měl co prodat, v grantovém zemědělství někdy stačí přesvědčivě popsat, co všechno hodláte zachraňovat, a už se může začít rozhlížet po vhodném dotačním krmelci.                                              Kolchoznice Barbora Stárek a neziskový sektor? Pozornost si zaslouží také spolek Díky, že můžem a jeho ředitelka Barbora Stárek, kolem jejíhož působení se objevují otázky zahraničního financování, politických vazeb a prostředí Aspen Institute. Vznešené názvy, slavnostní konference, občanské hodnoty a mezinárodní kontakty vytvářejí společenskou atmosféru, ve které by člověk skoro očekával, že demokratůra dostane vlastní lázeňský pobyt s plnou penzí. Jenže jakmile se začne mluvit o penězích, přichází tradiční české divadlo. Zatímco při rozdělování veřejných prostředků se požaduje průhlednost každé koruny, při otázkách na financování občanského aktivismu se někdy rozhostí tak brutální ticho, že by člověk slyšel i grantovou žádost dopadnout na koberec.                                                                                                                                                                                                            U organizace vedené Barborou Stárek je proto namístě otevřeně diskutovat o zahraničních grantech, jejich podmínkách a případném vlivu dárců na priority občanského sektoru. Do veřejné debaty patří také možné politické vazby, včetně uváděného členství jejího manžela v ODS. Samotné rodinné spojení samozřejmě nic nedokazuje, protože manželství není automaticky společný politický podnik s ručením omezeným. Přesto by bylo zajímavé vědět, jak občanské iniciativy zajišťují vlastní nezávislost, pokud se jejich představitelé pohybují v prostředí politických stran, mezinárodních institucí a grantových programů. Nezávislost je totiž krásné slovo, ale ještě krásnější je možnost podívat se, jak funguje v praxi, bez slavnostního kouře, fanfár a řečí o vyšším poslání.                                                                                                                                                                  Ve výročních zprávách organizace jsou uváděny různé zdroje financování, včetně zahraničních grantových programů a Open Society Foundations, spojené se jménem George Sorose. Samotný zahraniční grant není důkazem žádného nekalého jednání, stejně jako český grant automaticky nedělá z příjemce vlastence roku. Zajímavější je, kdo peníze poskytuje, na co jsou určeny, jaké podmínky jejich čerpání doprovázejí a zda mohou ovlivňovat výběr témat a podobu veřejných kampaní. Protože jestli má být občanská společnost hlídacím psem demokratůry veřejnost má právo vědět, kdo mu kupuje granule, kdo vybírá cvičák a zda při štěkání poslouchá pouze vlastní svědomí, nebo také nějaké smluvní pokyny.                                                                                                                                                                                                                                      Veřejná kontrola financování občanských organizací je legitimní téma, zvlášť pokud jejich činnost zasahuje do politického rozhodování. Nutelliérova vláda Národní katastrofy ostatně zavedla trestný čin neoprávněné činnosti pro cizí moc, čímž otevřela otázku, kde končí běžná mezinárodní spolupráce a kde začíná jednání ve prospěch zahraničního zadavatele. Přijetí zahraničního grantu samo o sobě takovou činností není, ale pravidla transparentnosti by měla být srozumitelná a uplatňovaná bez politického dvojího metru. Jinak se může stát, že zahraniční peníze jednou slavnostně vítáme jako demokratickou pomoc, podruhé je označujeme za bezpečnostní hrozbu a rozhodujícím kritériem nebude zákon, nýbrž skutečnost, kdo právě sedí u politického koryta.                                                                                                                                                          Zajímavé je rovněž působení Barbory Stárek v prostředí Aspen Institute, kde získala Cenu Madeleine Albrightové. Samotné ocenění neznamená, že člověk při slavnostním předávání obdrží také tajné instrukce k ovládnutí české politiky, šifrovací kufřík a klíče od zahraniční centrály. Přesto stojí za pozornost, jak podobné instituce vytvářejí profesní a společenské kontakty, jaké hodnoty prosazují a jak se jejich účastníci následně zapojují do veřejného života. Vždyť český Absurdistán je plný nejrůznějších konferencí, akademií, institutů a slavnostních setkání, kde se o demokratůře mluví tak vznešeně, že by člověk skoro zapomněl položit obyčejnou hospodskou otázku, kdo platil účet a co od celé společnosti očekává.                        A právě tady začíná skutečně zajímavá část příběhu. Kdo financuje jednotlivé občanské iniciativy a jaké priority podporuje? Jaké závazky vyplývají z grantových smluv? Mohou dárci ovlivňovat výběr témat, veřejné kampaně nebo personální obsazení projektů? Existují mechanismy, které podobnému vlivu brání? A pokud se některá organizace aktivně zapojuje do politických sporů, kde leží hranice mezi nezávislým občanským aktivismem a prosazováním zájmů konkrétních politických či zahraničních subjektů? Právě kvůli podobným otázkám stojí za diskusi pravidla transparentnosti inspirovaná americkým zákonem FARA, ovšem s jasným rozlišením mezi běžným zahraničním financováním a skutečným zastupováním zahraničního zadavatele. Protože zákon nemá být politický klacek, kterým se mlátí nepohodlná opozice, ani děravý cedník, kterým bez povšimnutí proteče všechno, co má dostatečně vznešený název.                                                                                                                                Osoba Barbory Stárek není důvodem k osobnímu pranýřování, stejně jako samotné působení v neziskovém sektoru není žádným proviněním. Otázky transparentnosti se však nemohou zastavit před dveřmi organizace jen proto, že má v názvu demokratůru, svobodu nebo občanskou společnost. Pokud někdo veřejně vystupuje, ovlivňuje společenskou debatu a žádá důvěru občanů, musí počítat také s otázkami na financování, politické vazby a skutečnou nezávislost. Protože demokratůra není porcelánová panenka, kterou musíme chránit před každou nepříjemnou otázkou, a občanská společnost není soukromý salonek, kde se smí pouze tleskat a účet platí někdo za plentou.                                                        A právě zde se vracíme k letenskému pohřebnímu ústavu demokratůry. Jestliže mají občané pravidelně přispívat na záchranu nebožky, není nic nepatřičného na požadavku, aby bylo jasné, kdo provozuje pohřební službu, kdo financuje její jednotlivé aktivity a zda se někde za oponou neskrývá další politický zájem. Odpovědi mohou být naprosto nevinné, ale právě jejich zveřejnění je nejlepší způsob, jak rozptýlit podezření. Vždyť poctivý funebrák se nemusí urážet, když se pozůstalí zeptají na cenu rakve.                                                                                                                        A jestli se nakonec ukáže, že je všechno průhledné, nezávislé a čisté jako čerstvě vydrhnutý výčep, budu první hovnivál, který zatleská. Jenom bych předem rád viděl účet. V českém politickém močálu se totiž už tolikrát prodávalo svědomí zabalené do vznešených hesel, že se člověk naučil kontrolovat účtenku dřív, než začne obdivovat obal.

Rok 1989 nebyl reklamní kampaní Největší problém celé letenské estrády vidím v neustálém přivlastňování si odkazu listopadu 1989. Jakmile se v české politické žumpě začne někomu nedostávat argumentů, vytáhne listopad jako hospodský poslední utěrku, kterou se snaží zakrýt všechno od špatného volebního výsledku až po vlastní politickou bezradnost. Najednou se každý mikrofon mění v symbol revoluce, každý transparent v historický dokument a každý kašpar na pódiu má pocit, že právě osobně zachraňuje národ před návratem totality. Listopad se zkrátka stal univerzální politickou rekvizitou, kterou si lze vypůjčit při každé příležitosti, kdy se někomu nelíbí obsazení vládních křesel.                                        V listopadu 1989 se studenti postavili proti režimu, který jim skutečně upíral svobodu, a riskovali následky, které si dnešní účastník legální demonstrace sotva dokáže představit. Nebyla k dispozici současná infrastruktura sociálních sítí, profesionální marketingové kampaně ani módní kolekce za tisíce korun. Organizace protestů samozřejmě existovala i tehdy, protože ani revoluce se neobejde bez lidí, kteří dokážou něco domluvit. Rozdíl však spočíval především v režimu, proti kterému protestovali, a v osobním riziku, které podstupovali. Studenti tehdy neměli jistotu, že se večer vrátí domů bez následků, zatímco současný demonstrant může po skončení akce svobodně odjet autobusem, dát si večeři a na sociálních sítích oznámit, že právě přežil další den v údajně nesvobodné zemi.                                                                                                      Dnešní demonstranti mají plné právo protestovat, požadovat změny a veřejně kritizovat vládu. Nikdo jim nemusí vystavovat povolenku na občanské rozhořčení ani kontrolovat, zda mají dostatečně dramatický výraz při skandování. Právě možnost pokojně protestovat proti demokraticky zvolené vládě je jedním z výsledků svobody, kterou listopad 1989 pomohl vybojovat. A právě proto působí poněkud komicky, když se na legálně svolané demonstraci s merchandisingem, policejním zabezpečením a televizními presstitutkami, slavnostně oznamuje, že svoboda definitivně skončila.                                                                                                                                                                                                              Historickou zkušenost by však nebylo dobré zaměňovat za univerzální politickou reklamní značku, kterou si může kdokoliv nalepit na vlastní kampaň. Listopad není putovní pohár pro vítěze soutěže v nejhlasitějším skandování a jeho odkaz nepatří žádné organizaci, žádné straně ani žádnému samozvanému správci národního svědomí. Pokud by si každý politický aktivista mohl přivlastnit listopad jen proto, že stojí na pódiu a tváří se dostatečně historicky, mohli bychom rovnou začít prodávat revoluční legitimace na pouti vedle cukrové vaty a střelnice.                                                                                                                                                                                                                                                                                    Nesouhlas s vládou může být důležitou součástí demokratického života, ale samotná účast na demonstraci ještě automaticky neproměňuje každého protestujícího v zachránce republiky. Stejně jako člověk, který v hospodě hlasitě nadává na kuchaře, nemusí být nutně odborníkem na gastronomii, ani hlasitý politický protest sám o sobě nerozhoduje o správnosti všech požadavků. A když se někdo prohlásí za posledního obránce demokracie, ještě to neznamená, že mu máme automaticky svěřit klíče od republiky a pokladnu s veřejnými penězi.                                          Demokratůra totiž zahrnuje nejen právo protestovat, ale také respektování výsledků svobodných voleb, práva opozice a možnost veřejně kontrolovat moc. Volby nejsou doživotní glejt na bezchybnost vlády a demonstrace zase nejsou náhradní volební urnou. Kdo si plete jedno s druhým, připomíná štamgasta, který prohrál hlasování o novém výčepním a následně vyhlásil konec hospodské demokracie, protože mu vítěz odmítl natočit pivo zadarmo. A kdyby se po každém podobném sporu měnila pravidla hospody, nezbylo by nakonec nic jiného než zavřít výčep a vyhlásit předčasné volby do pivního parlamentu.                                                                                                                                                                    Nedělní Einkesselbuntes může být početná, hlasitá a mediálně výrazná. Presstitutky mohou nabídnout působivé záběry davu, šašci mohou pronášet dramatické projevy a servilí proopoziční komentátoři mohou následně několik dní rozebírat každý transparent, jako kdyby na něm byla vytesána poslední vůle českého národa. Z velkého shromáždění se může stát významná politická událost, aniž by samo o sobě rozhodovalo o tom, kdo má pravdu. Pohřební ústav demokracie však nepochybně připraví tak působivou slavnostní atmosféru, že by i nebožka mohla na chvíli uvěřit, že je skutečně po smrti.                                                                                                                                                                                                  Není důvod reagovat panikou, přehnanými gesty ani předstírat, že každé hlasitější skandování automaticky znamená blížící se pád vlády. Politici by měli veřejné protesty brát vážně, naslouchat jejich požadavkům a věcně na ně odpovídat. Nemusí však při každém zapnutí mikrofonu na Letné běžet do sklepa, balit kufry a hledat nejbližší únikovou cestu přes zadní vrata Strakovky. Kdyby totiž vláda padala pokaždé, když někdo na náměstí hlasitě oznámí její konec, museli bychom mít ministry na směny a předsedu vlády vybírat losem z klobouku.                                                Vláda má odpovědnost vládnout, vysvětlovat svá rozhodnutí a nést politické důsledky vlastních kroků. Vítězství ve volbách jí poskytuje mandát, nikoliv neomezenou imunitu proti kritice. Stejně tak ale nemusí předstírat, že samotný protest automaticky ruší výsledky voleb. Kdyby se kabinet měnil podle hlasitosti každého shromáždění, mohli bychom rovnou přestěhovat Poslaneckou sněmovnu na pouť a vládu losovat u střelnice mezi plyšovými medvědy. Vítězem by se stal každý, kdo třikrát trefí plechovou kachnu a dokáže bez zakoktání vykřiknout, že zachraňuje demokratůru.  Ať nám ovšem nikdo nevykládá, že každá demonstrace s velkým pódiem, drahým oblečením a stovkami pořadatelů automaticky představuje hlas celého národa. Účastníci mohou zastupovat významnou část veřejnosti a jejich požadavky mohou být oprávněné, ale zbytek republiky tím neztrácí právo na odlišný názor. Národ není stádo, které se musí povinně seřadit za prvním joudou s megafonem, byť by měl ozvučení za milion a na hlavě čepici za dvanáct stovek. A pokud někdo skutečně touží mluvit jménem všech občanů, měl by nejprve vysvětlit, kdy a kde mu ostatní vystavili plnou moc.                                                                                                                                                                                                                  Letná není referendum a počet lidí na náměstí není volební výsledek. Velikost davu vypovídá o schopnosti mobilizace a síle veřejného protestu, nikoliv automaticky o názoru všech občanů. Demokratůra se nepočítá podle toho, kolik hlav zachytí na kameru televizní prestitutky, ani podle toho, kolik triček se prodá během přestávky mezi dvěma projevy. Kdyby totiž počet návštěvníků rozhodoval o výsledcích voleb, mohli bychom rovnou svěřit vládu pořadatelům největšího hudebního festivalu a prezidenta vybírat podle délky fronty na klobásy.                                                    V neděli se tedy na Letné sejdou profesionální funebráci demokratůry, slavnostně vystaví její rakev, rozehrají smuteční pochod a budou plebsu vysvětlovat, že nebožka definitivně skonala, protože ve Strakovce sedí někdo, koho by nejraději viděli v politickém krematoriu. Presstitutky zachytí dojemné okamžiky, řečníci uroní několik vlasteneckých slz a revoluční garderoba dodá celému pohřbu náležitou společenskou úroveň. V pondělí se ovšem ukáže, že mrtvá demokratůra zase vstala z rakve, občané mohou dál svobodně nadávat na vládu, opoziční Pětilepra může dál vykřikovat a pořadatelé mohou začít připravovat další slavnostní estrádu.

A jako Mstivoj Facebrouk, si při pohledu na český politický Absurdistán říkám, že máme vlastně zatracené štěstí. Žijeme v zemi, kde je demokratůra tak neuvěřitelně svobodná, že si její profesionální zachránci mohou pronajmout půlku Prahy, svolat tisíce lidí, veřejně nadávat vládě, prodávat čepice za dvanáct stovek a přitom všem vykládat, že už žádná svoboda neexistuje. V Kanceláři posledního rozumu bych podobného obchodníka poslal i s jeho pohřebním věncem do prdele. V českém Absurdistánu dostane mikrofon, televizní přenos a možná ještě cenu za občanskou statečnost.                                                                                                                                                                                                                Až tedy v neděli uslyšíte, že demokratůra zase umírá, nelekejte se. Jenom se podívejte, kdo stojí u rakve, kdo drží kasičku a kdo už si objednal další pohřeb.                                                                                                                                                                                                                                Protože v českém politickém močálu není nejvýnosnější demokratůru zachraňovat. Nejlepší kšeft je ji pravidelně pohřbívat, vybírat na věnce a potom ji slavnostně křísit před dalšími volbami.                                                                                                                                                                        A jestli se nebožka náhodou probere dřív, než se vyprodají mikiny, budou mít funebráci pořádný průser. Budou muset pro plebs zase vymyslet, na co vlastně umřela.

Má podle vás smysl dál propichovat naleštěné mediální bubliny a šťourat do české politické žumpy? Dejte Facebroukovi lajk, sledujte, sdílejte a diskutujte! Bez vás můžu do mediálního bordelu řvát od rána do večera. S vaší pomocí ten rachot uslyší i v poslední řadě!

Facebrouk.cz a Kancelář posledního rozumu fungují bez dotací, reklamních sponzorů a politických objednávek. A tak to také zůstane!

OD 1. PROSINCE 2026 OTEVÍRÁME ČLENSKÝ KLUB KANCELÁŘE POSLEDNÍHO ROZUMU!

Za pouhých 99 Kč měsíčně, cenu dvou kafíček, získáte kompletní fejetony, exkluzivní nedělní speciály, pohled do zákulisí politických dementosaurů a přístup do soukromé diskusní skupiny. Veřejný Facebrouk samozřejmě pokračuje dál! Podpořte nezávislou satiru, která se nebojí strkat nos do politických splašků!

                                                                          Dobrovolně můžete přispět už nyní prostřednictvím QR kódu                                                                    Číslo účtu 323549364/0300.

Máte tip na další průser? Pište na facebrouk.redakce@gmail.com. Veřejná diskuse pokračuje ve skupině "Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů".

Lajkujte, sdílejte, diskutujte a pomozte Facebroukovi pořádně rozvířit český politický močál!

Mstivoj Facebrouk