Defenestrace - Tradiční česká kratochvíle
Zaujalo mě vyprávění o českých defenestracích a čím déle jsem ho poslouchal, tím víc jsem nabýval dojmu, že české dějiny nejsou žádnou vznešenou kronikou statečného národa, jak nám je léta prodávají školní učebnice a všelijaké zaprodané presstitutky z televizních studií, jsou plné politických rvaček, podrazů, křiváren a oken, která se čas od času proměnila v nouzový východ pro nějakého nafoukaného mocipána.
Skoro bych řekl, že kdykoliv se u nás objevil další mocenský tupoun, který se tvářil, že bez něj přestane vycházet slunce, tráva uschne a národ se rozsype na prvočinitele, začalo se někde potichu hledat okno. Vždycky se našel někdo, dřív nebo později, koho napadlo, že nejrychlejší politická reforma nevede přes volby, nekonečné žvanění ani parlamentní šaškárnu, ale přes otevřené okenní křídlo a spolupráci se zemskou přitažlivostí, která na rozdíl od politiků nikdy nedělá výjimky a nebere úplatky.
České dějiny mi tak místy připomínají spíš kočovný cirkus zaparkovaný na Letné, kde se místo volebního programu losovalo, který papaláš poletí z manéže jako první, zatímco dole čekala kamenná dlažba v roli nejpoctivějšího politického komentátora, protože ta na rozdíl od všelijakých režimních zaprodanců nikdy nelhala, nikomu nenadbíhala a každému měřila úplně stejným metrem.
A čím déle jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem získával podezření, že defenestrace vlastně nebyla žádnou výjimečnou historickou událostí, ale skoro národním sportem, jakousi staročeskou disciplínou, ve které se mocní pravidelně seznamovali s jednoduchou pravdou, že ani nejnafoukanější papaláš, který se právě cítí být vládcem vesmíru, nedokáže přemluvit gravitaci, aby mu dělala tiskového mluvčího.
Jiné národy stavěly gilotiny, zakládaly revoluční tribunály, svolávaly generální stavy, kuly spiknutí, organizovaly převraty nebo si najímaly atentátníky. Češi byli odjakživa praktičtější. Rozhlédli se po místnosti, zaměřili okno, zkoukli mocipána, který se zrovna tvářil, že mu patří zeměkoule i s posledním slepičincem, a dospěli k ryze českému závěru, že mezi těmito dvěma objekty existuje vztah, který si přímo říká o důkladné praktické ověření.
A tak vznikla tradice, kterou by nevymyslel ani klášterní kronikář, zlitej na plech po třetím džbánu vína, lahvi kořalky a záchvatu vlasteneckého nadšení. Zatímco jinde se o osudu mocných vedly nekonečné učené řeči, v zemích Koruny České se občas prostě otevřelo okno a nechala se pracovat gravitace, ten jediný skutečně pracující úředník v českých dějinách, který nikdy nebral úplatky, nepsal tiskové zprávy a nerozlišoval mezi šlechticem, biskupem, místodržícím ani jiným nafoukaným papalášem.
První pražská defenestrace nebyla jen výbuchem hněvu. Byla okamžitou ukázkou toho, jak rychle se mohou politické debaty proměnit ve výuku aplikované fyziky. Konšelé, kteří ještě před chvílí rozhodovali o chodu města, náhle získali možnost seznámit se s dlažbou z mnohem bližší perspektivy, než původně zamýšleli. A protože české dějiny nikdy neuměly dělat věci napůl, následovala série událostí, která přerostla v husitské války, požáry, bitvy, revoluce a několik generací lidí přesvědčených, že svět se definitivně zbláznil.
Jenže jak už to v českých zemích bývá, jedna katastrofa nikdy nestačí. Uběhla dvě století a Praha se opět proměnila ve scénu politického divadla, kde herci nevstupovali na jeviště dveřmi, ale opouštěli budovu oknem. Stavové tehdy dospěli k názoru, že některé úřední spory je třeba řešit rázněji než prostřednictvím memorand, petic a nekonečných porad. Místodržící tak absolvovali prolet, který odstartoval třicetiletou válku, jednu z největších evropských katastrof. Stačilo několik naprdnutých šlechticů, jedna místnost a jedno okno, aby následovaly miliony mrtvých, rozvrácená Evropa, zničená města, zpustošený venkov a účet, který splácely celé generace. To je přesně ten druh politického managementu, který by dnes pravděpodobně získal vlastní poradní sbor, evropskou dotaci a speciální konferenci o udržitelnosti krizového řízení.
Pak přišel rok 1948 a celý příběh se obrátil naruby. Tam, kde dříve z oken létali představitelé moci, padá symbol demokracie. Jan Masaryk, syn zakladatele republiky, muž, jehož jméno bylo spojeno s první republikou, končí pod okny Černínského paláce a dodnes se vedou spory o tom, zda šlo o sebevraždu, vraždu nebo tragédii ukrytou pod vrstvami lží, strachu a státní propagandy.
Právě tady se české dějiny mění z tragédie v cosi ještě podivnějšího. Ve starších příbězích představovalo okno vzpouru proti moci, zatímco v roce 1948 se stalo symbolem vítězství moci nad svobodou. Jako by si dějiny oblékly vlastní kabát naruby a rozhodly se občanům předvést, že ironie je jejich nejoblíbenější disciplína.
Když se na všechny tři defenestrace podíváme dohromady, začíná se před námi rýsovat zvláštní obraz národa, který většinu času působí mírumilovně, skepticky a až přehnaně trpělivě, ale když ztratí víru v instituce, zákony, autority a sliby mocných, dokáže vytvořit gesto tak silné, že ho historici rozebírají ještě po staletích. Defenestrace totiž nikdy nebyla jen pádem člověka z okna. Byla pádem autority, pádem jistot, pádem starého pořádku a někdy také pádem zdravého rozumu. Protože pokaždé, když někdo v českých dějinách proletěl oknem, následovalo období, během něhož si celý národ mohl ověřit starou pravdu, že rozbít něco je snadné, ale uklidit trosky trvá zpravidla několik desetiletí.
A tak jsem nakonec dospěl k jednoduchému závěru. Možná nejsou české dějiny kronikou králů, prezidentů, vojevůdců a revolucí. Možná jsou především dějinami oken. Některá vedla na dvůr, některá do příkopu, některá do války a některá přímo do národní paměti. Právě proto se pokaždé, když se v české politice začne mluvit o zásadních změnách, člověk instinktivně podívá nahoru, zkontroluje parapety a s jistou dávkou nervozity doufá, že tentokrát snad zůstane alespoň většina účastníků debaty na správné straně zdi.
Když už historici nedokázali objevit pravidelnost českých defenestrací, mohl by se toho ujmout nějaký televizní expert na numerologii. Stačí sečíst letopočty, vydělit je Ludolfovým číslem, vynásobit počtem oken na Staroměstské radnici, odečíst inflaci, připočíst cenu másla a vyjde vám přesně to, co v české politice vychází pokaždé. Že účet nakonec zaplatí obyčejný člověk.
Podle nejnovějších výpočtů Ústavu aplikované defenestrační matematiky je interval mezi českými defenestracemi přímo úměrný hodnotě Ludolfova čísla a nepřímo úměrný množství zdravého rozumu ve Strakově akademii, obou parlamentních komorách a Pražském hradě. Výsledek sice nevychází vůbec nijak, ale zato se na něj dá čerpat evropská dotace.
Podle nejnovějších výpočtů Ústavu aplikované defenestrační matematiky, kde svého času působil i věhlasný vědecký pracovník Knedlík Mastikulka, který se po přečtení starého ruského komiksu s údajným Leninovým výrokem o provazu a pouličním osvětlení zasvětil celoživotnímu výzkumu revolučního provaznictví, je interval mezi českými defenestracemi přímo úměrný hodnotě Ludolfova čísla a nepřímo úměrný množství zdravého rozumu v Nutelliérově Pětilepře. Mastikulkův výzkumný tým po několika letech usilovného bádání dospěl k převratnému závěru, že žádný výsledek nevychází vůbec nijak. Zato se na celý projekt podařilo úspěšně vyčerpat několik evropských dotací, uspořádat tři mezinárodní konference, vydat čtyřsetstránkový sborník, zřídit poradní komisi a následně i pracovní skupinu, která nyní zkoumá, zda by nebylo vhodné založit ještě podvýbor pro metodiku otevírání oken, jenž by vypracoval závaznou strategii bezpečného větrání v podmínkách české demokracie.
Evropská unie by na to nepochybně okamžitě našla řešení. V Bruseli by vzniklo nové Generální ředitelství pro historicky citlivé parapety, v jehož čele by stanul evropský komisař pro bezpečnost oken a udržitelnou gravitaci. Pod něj by nastoupilo několik stovek úředníků, koordinátorů, konzultantů, auditorů, expertů na inkluzivní větrání, specialistů na rovnost přístupu k parapetům a poradců pro přeshraniční pohyb osob v blízkosti okenních otvorů. Následovala by směrnice o bezpečném otevírání historických oken, metodika inkluzivního větrání, akční plán pro udržitelný pohyb osob v blízkosti parapetů, evropský registr rizikových oken a dotační program na ekologicky certifikované okenní rámy s nízkou uhlíkovou stopou. Samozřejmostí by byla tříletá veřejná konzultace, pět jazykových mutací, posouzení dopadů na klima, diverzitu, duševní pohodu i biodiverzitu městských holubů, a nakonec také závazná metodika správného otevírání oken podle evropských hodnot.
V Nutelliérově Pětilepře by se návrhu okamžitě chopili s nadšením sobě vlastním. Gumák by nad celým projektem převzal záštitu jako patron odpovědného parapetového dialogu, Nutelliér by uspořádal tiskovou konferenci, na níž by slavnostně oznámil, že Česká republika stojí na správné straně dějin i okenních rámů, a Rakušan by založil meziresortní pracovní skupinu pro prevenci historicky citlivých pádů. Ta by během dvou let vyprodukovala čtyřsetstránkovou strategii, sedmnáct analýz, osm kulatých stolů, čtyři zahraniční služební cesty, tři poradní komise, dva podvýbory a jedno doporučení, že největším rizikem české demokracie nejsou politici, ale nedostatečně regulované parapety.
A podle nejnovější marketingové analýzy, financované z několika evropských grantů a potvrzené sedmnácti experty, existuje dokonce vysoká pravděpodobnost, že popularita Gumáka mezi občany výrazně vzroste ve chvíli, kdy začne při návštěvách regionů chodit převlečený za luxusní historické okno. Studie totiž údajně prokázala, že voliči mají k parapetům větší důvěru než k předvolebním slibům.
A tak jsme po dalším vědeckém zkoumání českých dějin dospěli k převratnému poznatku. Odborníci z Ústavu aplikované defenestralogie sice ani tentokrát neobjevili nic, co by změnilo běh světových dějin, zato potvrdili jeden mimořádně zajímavý jev. Naprostá většina českých politických darmožroutů totiž vykazuje silně zvýšenou nervozitu, pocení a svíravý pocit v okolí análního věnečku pokaždé, když se přiblíží k oknu umístěnému výše než v přízemí. Někteří prý dokonce instinktivně couvají ke zdi, odmítají se dívat ven a při slově "parapet" žádají přestávku na kávu.
Naopak bylo zjištěno, že největší tvůrčí výkony podávají v kancelářích umístěných hluboko v suterénu. Tam totiž nehrozí žádné nebezpečí náhlého kontaktu s českou historickou tradicí, a tak mohou bez obav produkovat nové směrnice, strategie, komise, pracovní skupiny i předvolební sliby, aniž by je při tom rušil výhled z okna nebo neodbytný pocit, že se dějiny občas rády opakují.
A právě proto zůstává defenestrace jednou z nejpozoruhodnějších českých tradic. Ne snad proto, že by něco spolehlivě řešila, ale protože už po staletí připomíná všem mocným, že mezi pohodlnou kanceláří a otevřeným oknem bývá někdy překvapivě krátká vzdálenost. A to je vědomí, které některým politikům zjevně nedovoluje klidně sedět ani na nejměkčím služebním polštáři.
Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu Líbil se vám článek? Sdílejte ho. Doporučte ho přátelům. Přepošlete ho dál. Největší odměnou je pro mě to, když se moje články dostanou k dalším lidem.
Máte tip na zajímavé téma? Narazili jste na politickou kauzu, úřední absurditu nebo příběh, který by neměl zapadnout? redakce@facebrouk.cz
Diskuse k tomuto článku pokračuje ve facebookové skupině: Facebrouk – Archiv absurdity a diskuse čtenářů Připojte se k debatě https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz
Podpořte Kancelář posledního rozumu
Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům. Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době. Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí. S rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat. Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem. Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů. Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu. Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.
Pozvěte Facebrouka na kávu
Naskenujte QR kód a podpořte Facebrouka dobrovolným příspěvkem.
Číslo účtu: 323549364/0300
Děkuji za přízeň, podporu i sdílení. Mstivoj Facebrouk