Další dávka hradní trapnosti ???

Dějiny našeho Absurdistánu občas vyvrhnou tak šílenou grotesku, že by nad ní zkoprněl i nejotrlejší poslanec po patnácti panácích, sedmi přípitcích, třech jointech, jedné lajně, celonočním školení politické demence a styku se sněmovní rozhoďnožkou na hajzlu nejdražší putyky republiky zvané český Parlament.

Během sychravého podzimu roku tisíc devět set osmdesát devět cinkaly na náměstích zástupy nadšených naivků svazky klíčů, až republika zněla jako sklad železářství při zemětřesení, protože lidé věřili, že potomci už nikdy nebudou muset přežívat v zatuchlé státní maštali řízené kovanými soudruhy, politickými dojiči a rudými pohůnky z partaje. Jenže česká kotlina odjakživa žere pohádky s takovou chutí, že by sežrala i otrávený perník od ježibaby, zapila ho zvětralým pivem a ještě se zeptala, jestli není nášup.                                                                                                    Zazvonil zvoneček, bolševická pohádka údajně skončila, rudé kulisy se odvezly do skladu a staré pořádky zmizely v kanále dějin jako hovno po spláchnutí. Jenže český politický hajzlík má patrně ucpaný odpad, protože po necelých čtyřech dekádách se část někdejšího rudého inventáře znovu zabydlela v nejvyšších patrech republiky. Na Pražském hradě se zapálí čadící knot petrolejky, rozevře obrázková knížka a národu se servírují báchorky o lásce, pravdě a demokratických ctnostech s výrazem starého pouťového principála, který právě přetřel maringotku, ale pod čerstvou barvou mu pořád smrdí stejná shnilá prkna. Absurdistán tak uzavírá další kruh: dědkové kdysi cinkali klíči, aby rudou maštal odemkli a vyhnali její osazenstvo ven, zatímco jejich potomci dnes mohou sledovat, jak se část starého inventáře vrátila hlavním vchodem, převlékla kabát a z hradního balkonu vykládá, jak nádherně jsme se s minulostí vypořádali.

Kdysi dávno sedával první československý prezident s Karlem Čapkem nad úvahami, které měly hlavu, patu a občas dokonce myšlenku, zatímco disidentský dramatik Václav Havel posílal z kriminálu Olze dopisy, nad nimiž člověk musel zapojit mozek místo otvíráku na lahváče. Dnešní hradní produkce nabízí úplně jiný kulturní zážitek: večerníček u blikající lampičky, v němž se dva lidé s komunistickou minulostí převléknou do svátečního, rozevřou pohádkovou knížku a servírují republice porci hradního sentimentu tak hustou, že by v ní zapadla i ropucha v holínkách. Dějiny zkrátka opisují podivné kruhy: od Čapkových Hovorů, přes Havlovy Dopisy Olze až k obrázkové pohádce z Hradu, kde už schází jen znělka, titulky a hlas oznamující: "Dobrou noc, děti, zítra si povíme, jak se starý kádr proměnil v demokratickou světlušku."                                                                        Nastal tedy čas uvelebit se na kavalci, zavřít držky, odložit poslední zbytky historické paměti a poslouchat pohádku z močálu zapomnění, kde staré rudé žáby převlékly kabáty, bahno dostalo státní vyznamenání a včerejší inventář komunistické maštale dnes národu před spaním vypráví, kterak dobro zvítězilo nad zlem. Chybí už jen hrnek kakaa, plyšový mlok a uklidňující hradní hlásek: "Spinkej, občane, na minulost nemysli. Ráno ti vysvětlíme, že sis ji stejně pamatoval blbě."

Byl jednou jeden zatuchlý socialistický skanzen za devatero pětiletými plány, devatero schůzemi základních organizací a jedním obrovským rudým hovnem, kterému se tehdy říkalo světlé zítřky, kde si mladý ctižádostivý lampasák brousil zuby na kariéru elitního rozvědčíka Varšavské smlouvy a šplhal po kariérním žebříku tak svědomitě, až mu z podrážek kapala ideologická vazelína. Po boku mu kráčela uvědomělá soudružka, frekventantka Gottwaldovy akademie, která se poctivě biflovala, jak pracujícímu lidu správně nacpat do palic jedinou povolenou pravdu, přeleštit rudou propagandu do slavnostního lesku a vysvětlit každému pochybovači, že věčné přátelství s Moskvou představuje tak nádherný dar, že se z něj občan smí radovat nejlépe potichu, v průvodu a pod dohledem soudruha s razítkem.                                                                                              Kdo se chtěl v tehdejším socialistickém revíru cpát u prominentního koryta výběrovým salámem, dostat lepší flek a nezůstat s obyčejným plebsem žvýkat gothaj u dveří, musel v kapse opatrovat rudou knížku, fungující spolehlivěji než paklíč od politické maštale. Otevírala kanceláře, kariérní chlívky i vrata ke korýtku, kam se bez správného stranického razítka čumělo leda škvírou. Naši dva pilní hrdinové toužili po blahobytu a kariéře stejně náruživě jako vysloužilá kurva po posledním solventním kunčaftovi, takže kouzelné rudé legitimace putovaly do kapes rychlostí, při které by se zadýchal i okresní tajemník běžící k rautu. Když totiž močál rozdával výhody, zásady se nechávaly v šatně a svědomí se ukládalo do stejného kumbálu jako nepovinné názory.

Jenže pak přišel podzimní virvál, lidi zaplavili dlažbu, vytáhli svazky klíčů a rozehráli takový železářský koncert, že se starým papalášům začaly klepat nejen balkóny, ale i stranické legitimace v kapsách. Rudí potentáti mizeli z tribun, soudružské ksichty se přestávaly přes noc znát a celé bolševické panoptikum se zdánlivě propadlo do propadliště dějin i s transparenty, lampasáky a zatuchlým smradem stranických sekretariátů. Jenže český politický močál má jednu kouzelnou vlastnost: máloco v něm skutečně chcípne. Většinou se to jen potopí pod hladinu, převlékne kabát, naučí pár nových slov a čeká, až národ zapomene, která ropucha ještě včera kvákala z rudého leknínu.                                                            Čas mezitím protékal republikou jako splašky pražskou stokou a davová paměť vyvanula rychleji než laciná voňavka po zavíračce v bordelu. Do práce se proto mohli pustit mediální presstitutky, političtí vizážisté a lakýrníci veřejného obrazu, kteří roztočili zázračný recyklační mlýnek: horním trychtýřem dovnitř putovala komunistická minulost, stranické legitimace a kariérní životopisy, zatímco spodem vypadávaly naleštěné figurky připravené pro úplně nové politické jeviště. Stačilo oprášit uniformu, přelakovat kulisy, přepsat cedulky a ze starého inventáře byla rázem výkladní skříň nové doby, protože český močál má zřejmě lepší recyklační program než sběrný dvůr.                                                                                            Moderní éra podle podobné satirické optiky nepotřebovala hloubavého dramatika, který občana obtěžuje myšlenkami, pochybnostmi a svědomím, nýbrž fotogenického generála vystřiženého z náborového plakátu, jehož příjmení dělilo od slavného předchůdce jediné písmeno, a po jeho boku usměvavou někdejší politručku připravenou na hradní promenádu. Mediální cirkus tak dostal dokonalé obsazení: místo nepohodlného filozofování naleštěné mundúry, místo otázek fotografie a místo historické paměti kýbl politického Primalexu, kterým se staré rudé fleky přetírají  tak dlouho, dokud publikum nezačne tleskat novému nátěru.                                                                                                                                      Mašinérie mlela na plné obrátky a z politického masomlýnku začala vylézat figurka poskládaná podle receptu hradního pejska a kočičky. Přihodit pěstěný vous po zakladateli státu, špetku rebelské koloběžky po hradním filozofovi, kapku motorkářské image pro dospělé kluky, naleštěný lampasácký postoj a pořádnou lopatu kašírované státnické důstojnosti. Celou politickou sekanou pak prolít hektolitry drahého marketingu, obalit v mediální strouhance a péct tak dlouho, dokud z obrazovek nezačne vonět státník světového formátu. Nakonec výrobek potřít smrdutým petrolejem, posadit vedle blikající lampy a doufat, že publikum ucítí první republiku místo odéru starého politického skladu. V českém močálu se totiž minulost nemusí vysvětlovat. Stačí ji pořádně přestříkat voňavkou, nasvítit zlatým reflektorem a prodat jako retro kolekci demokracie.

Z útrob mašinérie nakonec za slavnostního troubení mediálních kurev vypadl novopečený tatíček národa a po jeho boku pečlivě naaranžovaná starostlivá mamička republiky, oba naleštění, uhlazení a pokorní tak dokonale, až by vedle nich i porcelánoví svatí z pouti působili jako banda fotbalových chuligánů. Do rukou dostali knížečku, před obličej správně měkké světlo a mohlo začít večerní školení poddaných o hodnotách, pravdě, lásce a dalších vznešených proprietách, zatímco staré životopisy zatím poslušně odpočívaly pod kobercem hradního salonu.

Lidé z vesnic i měst, kteří kdysi zvonili klíči na náměstích a dalších třicet let dokázali vyčmuchat komunistického předka pomalu i u sousedova psa, hleděli na čerstvě vygenerovaného spasitele s nudlí u nosu a slzeli dojetím, jako kdyby právě z hradního balkonu sestoupil Masaryk zkřížený s Havlem a Járou Cimrmanem. Babičky vzlykaly, tatínkové jihli, maminky mávaly a celé příbuzenstvo včetně dětí a vnoučat freneticky tleskalo jako na spartakiádě, zatímco politický močál pod tribunou spokojeně bublal. Stačilo pár reflektorů, naleštěná uniforma, správně učesaný vous a mediální kadidlo, aby se z národa posedlého lustrováním cizí minulosti stal dojatý komparz, který vlastní historickou paměť odložil u vchodu jako zabahněné holínky.                                                                                                                                                                                                      Uprostřed všeobecného dojetí, cinkání aureol a hromadného vypínání historické paměti se z davu ozvala malá holčička s nevinným dotazem, co vlastně znamená podivné slovo "politruk". Politručka statečně nasadila ještě vlídnější grimasu, i když holčička k defenestraci byla velmi blízko, přitiskla pohádkovou knížku k hrudi a zašvitořila, že politruk bývala dávno vyhynulá obluda z komunistického pravěku, něco mezi rudým drakem, stranickým mlokem a ideologickou ropuchou, která lidem cpala do hlav správné názory. Naštěstí prý podobná havěť dávno zmizela v propadlišti dějin. V hradním močálu se vtom ozvalo podezřelé kváknutí, ale servilní televizní štáb pohotově zesílil pohádkovou hudbu.

Hned vedle stojící klučina však projevil další nebezpečný příznak dětské zvědavosti a zeptal se, kam se poděla stará červená stranická legitimace, když byla kdysi tak důležitá. Gumák nasadil výraz ostříleného rozvědčíka, kterého právě někdo přistihl u otevřeného kumbálu s kostlivci, pohledem zavelel k ústupu a zabručel: "Jaká legitimace, chlapče? Neruš estrádu a poslouchej čtení." V hradním večerníčku se totiž otázky na minulost nenosí. Kazí atmosféru, plaší pohádkové světlušky a mohly by nedej bože probudit národ dřív, než zazvoní konec pohádky.

Docela vzadu zatahal malý capart mámu za sukni a šeptem vypustil otázku, po které by hradnímu pohádkáři zaskočil i petrolej: "Mami, nejsou právě tohle ty figury, proti kterým jste tenkrát mrzli na náměstích a dělali randál klíči?" Maminka zbledla, rozhlédla se po naleštěném hradním večerníčku a rychle přiložila prst ke rtům, protože podobné otázky mají protivnou vlastnost. Stačí jedna a z pohádkového zámku začne opadávat omítka, pod demokratickým nátěrem vykoukne stará rudá fasáda a z močálu paměti se vyvalí smrad, který nepřetluče ani hektolitr mediální voňavky.                                                                                                                                                                                                                                      Matka bez jediného zaváhání vrazila klukovi pořádný pohlavek za ucho, až mu málem zacvakaly mléčné zuby, a zařvala: "Drž hubu, ty malej dezoláte! Vždyť je to přece skoro náš starej dobrej Venca Flaška Havel!" Okolní dav souhlasně zabručel, několik uvědomělých babiček zatleskalo a hradní večerníček mohl nerušeně pokračovat, protože v českém Absurdistánu se nepohodlná otázka nejlépe vyvrací plesknutím přes držku a historická paměť se léčí pořádnou dávkou mediálního sedativa.

Zhasněte louče v chudobinci, přikryjte republiku děravou dekou a dobrou noc, drazí občané. Hradní pohádka skončila, petrolejka dočadila, historická paměť byla úspěšně utopena v močálu a zítra vám stejný ansámbl zase vysvětlí, že rudá minulost byla jen zlý sen, zatímco současná groteska je vrchol demokracie. Spěte sladce, lidé v Absurdistánu. Hlavně se, kurva, neprobuďte.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                                  Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci.                                                                                                                                                    S lajkováním, sledováním, sdílením a podporou je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                        Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                              Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl ?                                                                                                                                                redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů.                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům. Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                                                                                                                                                                  Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                     S rostoucí návštěvností webu Facebrouk.cz však rostou také náklady na provoz webu.                                                                                                  Každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat, k tomu prostor na serveru a další věci, bez kterých by celý tenhle cirkus dlouho nefungoval.                                                                                                                                                                                                                                  Pokud vám Facebroukovy fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                        Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, placených článků a politických zadavatelů.                                                            Právě díky vaší podpoře nemusí mít Facebrouk za zády žádnou korporaci, sponzora ani někoho, komu by za jeho peníze musel papouškovat názory.                                                                                                                                                                                                                                         O čem budeme psát a koho si vezmeme na paškál, nám nikdo nediktuje.                                                                                                                           A přesně tak to chci zachovat.                                                                                                                                                                                                   Nechci žádné HeroHero ani jiné placené platformy, za jejichž dveřmi by část obsahu zmizela.                                                                                       Všechno, co na Facebrouku vzniká, chci ponechat veřejně dostupné pro každého.                                                                                                             Výše případného příspěvku je proto čistě na vás. QR kód najdete vždycky tady.

Zvláštní poděkování patří těm, kteří Facebrouka podporujete pravidelně.                                                                                                                          Jsou mezi námi lidé, kteří peníze na placený obsah jednoduše nemají.                                                                                                                                Díky vám si mohou přečíst úplně stejné fejetony jako ten, kdo přispěl.                                                                                                                              Vaše podpora tak neplatí jen provoz Facebrouka.                                                                                                                                                                  Pomáhá udržet jeho dveře otevřené úplně všem.                                                                                                                                                                  Děkuji každému, kdo se rozhodl stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                              Díky vám může Kancelář posledního rozumu zůstat veřejná, nezávislá a bez placené závory pro všechny, kteří sem chodí hledat zdravý rozum, nadhled a pořádnou dávku politické satiry.                                                                                                                                                                              A za to vám patří opravdu velké díky.                                                                                                                                                                                                                                                                                            Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                 Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                              Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk