Chudý občan zbavený národní identity se nebouří

Prokoukl jsem zákeřný plán EU

Sedím ve své Kanceláři posledního rozumu, obklopen stohy lejster, výročních zpráv, dotačních projektů, strategických dokumentů, akčních plánů, metodik, doporučení, stanovisek, analýz a jiných papírových artefaktů moderní evropské civilizace, a čím déle se jimi probírám, tím více se propadám do stavu mezi zděšením, záchvatem smíchu a neodbytným podezřením, že se zdravý rozum stal ohroženým druhem, jehož poslední exempláře přežívají někde mezi regály zaprášených archivů vedle vyřazených psacích strojů a dávno zapomenutých účetních knih. A právě při pročítání té nekonečné laviny strategií, koncepcí, vizí, plánů, doporučení, pracovních skupin a komisí jsem dospěl k závěru, který mi připadal natolik absurdní, že jsem jej nejprve odmítl jako výplod přetaveného mozku člověka, jenž příliš dlouho pozoruje evropskou politiku. Jenže čím déle jsem sledoval jednotlivé kroky Bruselu, tím více mi před očima začal vystupovat obraz plánu tak jednoduchého, až působí děsivě.

Prokoukl jsem zákeřný plán Evropské unie.                                                                                                                                                                                  Varuji před migračním paktem, který nedávno vstoupil v platnost. Podle mého názoru jeho skutečným cílem není migraci zastavit, omezit ani dostat pod kontrolu. Naopak. Je dalším krokem na cestě, jejímž výsledkem má být systém povinné solidarity, podřizování národních států rozhodnutím vzdálených úředních struktur a postupné rozmělňování všeho, co ještě připomíná samostatnou národní politiku. A čím déle ten obraz pozoruji, tím častěji mě napadá kacířská myšlenka, že ideálním občanem dnešní evropské byrokracie není sebevědomý člověk zakořeněný ve vlastní zemi, historii a kultuře, ale občan zchudlý, závislý, nejistý a zbavený národní identity. Protože člověk, který neví, odkud přišel, kam patří a za co má bojovat, se obvykle nebouří. Člověk, který má plné ruce práce se splácením účtů, hledáním dostupného bydlení a přežíváním od výplaty k výplatě, totiž nemá čas klást nepříjemné otázky těm, kteří mu tento stav s vážnou tváří prezentují jako pokrok.

Připomínám, že 12. června tohoto roku vstoupil v platnost migrační pakt Evropské unie. Událost, která by za normálních okolností měla vyvolat bouřlivou veřejnou debatu o budoucnosti evropských států, jejich suverenitě, bezpečnosti a právu rozhodovat o vlastním území. Místo toho kolem celé věci panovalo podivné ticho, přerušované pouze uklidňujícími prohlášeními profesionálních uklidňovačů veřejnosti, kteří s výrazem veterináře oznamujícího majiteli, že jeho pes má jen lehce rozdrcenou páteř, vysvětlovali občanům, že se vlastně nic zvláštního neděje. Za nejdůležitější na celém paktu považuji skutečnost, že se Bruseli podařilo prosadit princip takzvané povinné solidarity. Princip, proti kterému země střední a východní Evropy dlouhé roky vystupovaly a který odmítaly stejně vytrvale, jako normální člověk odmítá podepsat smlouvu na vlastní popravu, navíc vytištěnou drobným písmem a předloženou usměvavým katem, který mu jednou rukou podává pero, druhou už osahává krk a současně uklidňujícím hlasem vysvětluje, že vše probíhá naprosto dobrovolně, v přátelské atmosféře a v duchu společných evropských hodnot. A pokud některý stát projeví nepříjemný záchvat samostatného myšlení a rozhodne se migranty nepřijmout, přichází na scénu stará známá evropská pedagogická metoda. Pokuta. Podle kritiků systému částka odpovídající zhruba půl milionu korun za každého odmítnutého migranta. Bruselská verze dobrovolnosti tak začíná stále více připomínat situaci, kdy vám výběrčí oznámí, že samozřejmě máte plnou svobodu rozhodnutí, zda zaplatíte, nebo zaplatíte ještě víc. Právě v takových chvílích začínám chápat, proč se v evropských institucích tolik mluví o solidaritě. Solidarita totiž zní mnohem lépe než poslušnost. A povinná solidarita zní podstatně uhlazeněji než povinnost podřídit se rozhodnutí, které většina lidí nikdy neodsouhlasila, nikdy nevolila a často o něm ani pořádně neslyšela.

Marně varuji, že spolu s progresivistickými experimenty, zeleným zdražováním všeho, co svítí, topí, jezdí nebo vyrábí, a s nekonečnou lavinou nových regulací povede tato politika k postupnému ničení evropského průmyslu, konkurenceschopnosti i životní úrovně obyčejných lidí. Továrny se zavírají, výroba odchází jinam, energie zdražují, byrokracie bobtná jako kolikou postižená kobyla zapomenutá na dešti a občanům se s vážnou tváří vysvětluje, že za své vlastní chudnutí by měli být vlastně vděční. Dlouho jsem si myslel, že jde o směs neschopnosti, ideologického zaslepení a úřednické hlouposti. Jenže čím déle ten cirkus pozoruji, tím častěji mě napadá nepříjemná otázka. Co když to všechno není chyba? Co když právě tohle považují za úspěch? Protože výsledkem této politiky není silnější Evropa, ale Evropa slabší. Není jí bohatší společnost, ale společnost chudší. Není jí sebevědomý občan, ale občan závislý. Není jí prosperující průmysl, ale průmysl vyhnaný za hranice kontinentu. Není jí silný národní stát, ale stát postupně rozpouštěný v soustavě nadnárodních struktur, komisí, agentur, koordinátorů, zmocněnců a jiných byrokratických šlechticů nového věku. A když k tomu připočtu masovou migraci, demografický úpadek, rozvolňování kulturních vazeb a systematické zpochybňování historických kořenů evropských národů, začíná přede mnou vyrůstat obraz civilizace, která se nechová jako sebevědomý dědic vlastních dějin, ale spíše jako dědic, který právě prodává rodový statek po kusech a ještě si za to uděluje cenu za odpovědné hospodaření. Zkrátka a dobře, před očima nám vzniká svět, ve kterém se hospodářský, kulturní i společenský rozklad stále častěji vydává za pokrok, zatímco každý, kdo si dovolí upozornit na praskající zdi, je okamžitě označen za nepřítele stavby.

Samozřejmě si kladu otázku, zda to celé není jen další konspirace člověka, který příliš dlouho sedí v Kanceláři posledního rozumu, pozoruje evropskou politiku a začíná vidět souvislosti i tam, kde možná žádné nejsou. Protože přiznejme si jednu věc. Myšlenka, že by někdo vědomě usiloval o oslabení vlastní civilizace, na první pohled nedává smysl. Historie je plná dobyvatelů, tyranů, císařů, diktátorů, bankéřů, oligarchů i všelijakých mocichtivých psychopatů, ale většina z nich měla alespoň tolik rozumu, že chtěla vládnout něčemu, co funguje. Nikdo přece nestaví palác proto, aby jej druhý den zapálil. Nikdo nekupuje loď proto, aby do ní navrtal díry. A nikdo normální neusiluje o vládu nad hromadou doutnajících trosek.

Jenže pak si uvědomím, že možná hledám odpověď na špatném míst Možná totiž nejde o prosperitu. Možná nejde o bohatství. Možná nejde ani o úspěch společnosti. Co když jde především o kontrolu? Protože silný, sebevědomý a ekonomicky nezávislý občan bývá nepříjemný tvor. Klade otázky. Zajímá se o veřejné dění. Odmítá slepě poslouchat autority. Brání své zájmy. Má vlastní názory. Má kořeny, tradice, rodinu, přátele a pocit sounáležitosti s místem, kde žije. A především má dostatek prostředků i sebevědomí na to, aby se postavil proti tomu, co považuje za nespravedlivé.

Oslabený, zadlužený, nejistý a odosobněný občan je něco úplně jiného. Ten většinu energie spotřebuje na splátky, složenky, nájmy, hypotéky, energie, daně, poplatky a nekonečný boj o udržení životní úrovně, kterou měl ještě před několika lety za samozřejmost. Takový člověk nemá čas organizovat odpor. Nemá čas studovat zákony. Nemá čas sledovat politiku. Nemá čas přemýšlet o budoucnosti země. Je rád, když na konci měsíce přežije střet s vlastním bankovním účtem.

A právě tady mě napadá nepříjemná myšlenka. Co když skutečným cílem není zisk z prosperity, ale moc skrze závislost? Co když nejcennějším produktem dnešní byrokratické civilizace nejsou spokojení občané, ale občané unavení, rozdělení, finančně vyčerpaní a natolik zaměstnaní vlastním přežíváním, že už nemají sílu odporovat ničemu, co na ně příští týden vypadne z další komise, pracovní skupiny, expertní rady nebo bruselského úředního šuplíku?

Druhé vysvětlení, které nabízím, je možná ještě znepokojivější než všechny teorie o mocenských hrách, zákulisních dohodách a byrokratických spiknutích dohromady. Co když za tím není žádný tajný plán? Co když nejde o promyšlenou strategii několika cynických manipulátorů? Co když elity jednoduše uvěřily vlastní ideologii natolik, že přestaly vnímat realitu kolem sebe? Historie ostatně zná mnoho případů, kdy vzdělaní lidé, profesoři, úředníci, politici, novináři a všelijací společenští inženýři s upřímným nadšením prosazovali myšlenky, které nakonec přinesly přesný opak toho, co slibovaly. Nikoli proto, že by byli zlí. Nikoli proto, že by byli placeni temnými silami. Ale proto, že byli přesvědčeni o vlastní morální nadřazenosti natolik, že si přestali připouštět možnost omylu. Možná ani nejde o spiknutí. Možná jde o víru. O víru v postnárodní humanismus, podle něhož jsou národy přežitkem minulosti. O víru v klimatický katastrofismus, podle něhož musí být hospodářský růst omezen bez ohledu na sociální důsledky. O víru v nekonečnou sílu regulací, dotací, zákazů, příkazů a převýchovy společnosti. O víru, že člověk je pouhý materiál, který lze pomocí správných směrnic, manuálů a pracovních skupin přetvořit do nové, pokrokovější podoby.

A právě tato možnost mě děsí ze všeho nejvíc. Protože pokud někdo jedná z vypočítavosti, lze s ním alespoň vyjednávat. Pokud někdo jedná kvůli penězům, lze pochopit jeho motivaci. Pokud někdo usiluje o moc, lze rozpoznat jeho cíl. Jenže člověk, který je přesvědčen, že zachraňuje svět, bývá často odolný vůči jakýmkoli argumentům. Každý nesouhlas považuje za projev zaostalosti. Každou kritiku za důkaz nepochopení. Každý neúspěch za důvod přitvrdit a udělat ještě více toho, co selhalo už napoprvé.

Takové elity pak neusilují primárně o bohatství národa, prosperitu občanů ani fungující stát. Jejich nejvyšším cílem se stává prosazení vlastní představy dobra. A protože lidé bývají nepříjemně neukáznění, tvrdohlaví a mají sklon myslet vlastní hlavou, vzniká přirozené pokušení podřídit stále větší část společnosti dohledu expertů, koordinátorů, zmocněnců, komisí, agentur a jiných samozvaných strážců pokroku. Nejde pak ani tak o prosperitu, jako spíše o kontrolu. O kontrolu nad ekonomikou. O kontrolu nad informacemi. O kontrolu nad tím, co si lidé smějí myslet, říkat a považovat za normální. A právě tehdy začíná být rozdíl mezi ideologickou vírou a obyčejnou touhou po moci překvapivě malý.

Právě touto optikou se dívám na současnou situaci v Evropě. Čím déle pozoruji kroky politických elit, tím více docházím k přesvědčení, že homogenní, národně soudržná společnost se silnou střední třídou představuje pro každou mocenskou strukturu ten nejobtížnější materiál k opracování. Je totiž příliš samostatná, příliš sebevědomá a příliš odolná vůči různým formám politického inženýrství. Taková společnost má společnou identitu, společnou historickou zkušenost a společný jazyk. Lidé si navzájem rozumějí bez tlumočníků, koordinátorů diverzity, specialistů na inkluzivní komunikaci a grantových expertů na mezikulturní dialog. Když se objeví problém, dokážou se rychle domluvit. Když se objeví nespravedlnost, dokážou se rychle postavit na odpor. A když někdo začne vyprávět příliš průhledné pohádky, obvykle se najde dostatek lidí, kteří si ještě pamatují, jak podobné pohádky končily v minulosti. Stejně důležitá je i ekonomická nezávislost. Člověk, který vlastní dům, má stabilní práci, nějaké úspory a rozumnou životní perspektivu, nebývá snadno vydíratelný. Nepotřebuje každé ráno sledovat, zda mu nějaký úřad, dotační program nebo státní agentura milostivě dovolí pokračovat v normálním životě. Má prostor přemýšlet, kritizovat, nesouhlasit a hájit své zájmy. A pak je zde ještě něco, co bývá často podceňováno. Historická paměť. Schopnost národa pamatovat si vlastní dějiny, vlastní vítězství, vlastní porážky a vlastní omyly. Právě historická paměť totiž funguje jako jakýsi společenský imunitní systém. Umožňuje rozpoznat staré triky v novém balení, nové propagandisty ve starých rolích a nové zachránce lidstva, kteří přicházejí se stejnou jistotou a stejnou neomylností jako jejich předchůdci před desítkami či stovkami let. Možná právě proto dnes tolik lidí považuje národní identitu za problém, tradice za překážku a historickou paměť za něco, co je třeba neustále přepisovat, relativizovat nebo nahrazovat novými ideologickými příběhy. Protože člověk bez kořenů se orientuje obtížněji. Národ bez paměti se brání hůře. A společnost složená z izolovaných jednotlivců bývá podstatně poslušnější než společnost lidí, kteří vědí, kdo jsou, odkud přišli a proč stojí za to bránit svět, ve kterém vyrostli.

Naproti tomu společnost rozdělená na desítky soupeřících skupin, identit, zájmových táborů a ideologických kmenů postupně ztrácí schopnost jednat jako celek. Její energie už nesměřuje k řešení skutečných problémů, ale k nekonečným sporům o to, kdo je větší oběť, kdo má větší nárok na podporu, kdo získá více dotací, grantů, výjimek, privilegií nebo mediální pozornosti. Společnost rozdělená etnicky, kulturně, genderově, ekonomicky, nábožensky, generačně a stále častěji i podle stále bizarnějších identit přestává mluvit společným jazykem. Každá skupina si vytváří vlastní slovník, vlastní pravdu, vlastní seznam křivd a vlastní představu o tom, kdo za všechno může. Místo občanů vznikají soupeřící tábory. Místo národa vzniká tržiště zájmů. Místo solidarity vzniká závod o přízeň státu a přístup ke společným penězům. V takovém prostředí je stále obtížnější dosáhnout skutečné politické mobilizace. Když přijde hospodářská krize, každá skupina sleduje především vlastní zájmy. Když se objeví problém, vznikne deset pracovních skupin, dvacet expertních komisí a třicet vzájemně znepřátelených aktivistických iniciativ, které se nejprve pohádají mezi sebou a teprve potom si všimnou, že problém stále existuje. A právě tehdy začíná být mocenská správa společnosti mnohem jednodušší. Není totiž třeba přesvědčit celý národ. Stačí udržovat jednotlivé skupiny v neustálém soupeření. Stačí, aby se občané dívali jeden na druhého s podezřením místo toho, aby společně hleděli směrem k těm, kteří rozhodují. To není žádná nová myšlenka. Není to vynález Brusele, Washingtonu ani moderních marketingových poradců. Je to starý princip, který provází dějiny mocenských systémů od nepaměti. Staří Římané jej znali velmi dobře. "Rozděl a panuj". Protože lidé, kteří se hádají mezi sebou, obvykle nemají čas zabývat se těmi, kteří vládnou nad nimi.

Nemastní, neslaní politici                                                                                                                                                                                                                    Čím déle pozoruji naši a evropskou politiku, tím častěji si kladu otázku, proč tolik současných politiků působí dojmem kancelářských figurín vytažených z jednoho skladu. Mluví stejně. Myslí stejně. Používají stejné fráze. Vypadají jako výrobky jedné politické továrny, ve které se místo charakteru vkládá čip poslušnosti a místo osobnosti certifikát správného smýšlení. Pokud by totiž skutečně existovala vrstva elit, která chce dlouhodobě ovlivňovat směřování států, nepotřebovala by řídit každou vládu přímo. To by bylo zbytečně pracné. Mnohem jednodušší je zajistit, aby se na důležitá místa dostávali bezpáteřní sběratelé funkcí správně vytvarovaní už z výroby. Výrobky z líhně politického marketingu bez silného vztahu k vlastnímu národu, protože národní identita bývá nepříjemnou překážkou. Lidé formovaní v nadnárodních strukturách, bruselských kancelářích, think-tancích, grantových organizacích, akademických kruzích a konferenčních sálech, kde se stejné myšlenky recyklují tak dlouho, až začnou připomínat náboženské dogma. Hlasovací automaty v drahých oblecích , jejichž kariéra závisí na správných kontaktech, správných doporučeních, správných grantových komisích a správných lidech sedících ve správných radách. Komisaři správného myšlení, kteří se mezi institucemi, nadacemi, poradními orgány a neziskovkami přelévají jako stará voda v plesnivém akváriu, zatímco obyčejný člověk každé ráno vstává do práce a přemýšlí, jestli mu po zaplacení složenek zůstane něco na normální život. Jenže podle mého názoru existuje ještě důležitější vysvětlení. Nemusí jít o žádné tajné agenty ani spiklence scházející se při svíčkách nad mapou Evropy. Takoví lidé by byli naopak nebezpeční. Vědomý agent může změnit názor. Může přeběhnout. Může začít mluvit. Může dostat výčitky svědomí. Mnohem spolehlivější je člověk, který systému skutečně věří. Takový Nutelliér věří, že dělá správnou věc. Věří, že zachraňuje demokracii. Věří, že chrání Evropu. Věří, že omezuje dezinformace, bojuje proti nenávisti a buduje lepší budoucnost. A právě proto je tak užitečný. Nepotřebuje pokyny. Nepotřebuje obálky s instrukcemi. Nepotřebuje tajné schůzky v podzemních garážích. Vykonává svou roli dobrovolně, s nadšením a s přesvědčením člověka, který považuje vlastní ideologii za vrchol lidské moudrosti. Právě takoví lidé bývají pro každý systém nejcennější. Ne proto, že by byli zlí. Ale proto, že jsou přesvědčeni, že se nikdy nemohou mýlit.

Právě proto se stále častěji mluví o migraci, deindustrializaci a přetváření ekonomiky způsobem, který oslabuje tradiční průmyslovou střední třídu. Protože právě ona byla po celé generace jednou z nejméně poslušných vrstev společnosti. Majitel malé firmy, živnostník, řemeslník, technik, konstruktér, horník, strojní zámečník nebo dělník z velké továrny totiž představují pro každého sociálního inženýra mimořádně nepříjemný problém. Vyrábějí skutečné hodnoty. Vydělávají vlastní prací. Nejsou existenčně závislí na dotacích, grantech ani na tom, zda je některá expertní rada právě označí za perspektivní skupinu obyvatelstva. Takoví lidé mají navíc nepříjemný zvyk organizovat se. Zakládají spolky. Sdružují se v profesních organizacích. Zakládají odbory. Mluví spolu. Vyměňují si zkušenosti. A co je z pohledu každé mocenské struktury ještě horší, často dokážou rozpoznat rozdíl mezi skutečným problémem a problémem vyrobeným marketingovým oddělením ministerstva pokroku. Historie ostatně ukazuje, že silná průmyslová střední třída bývala jednou z hlavních překážek koncentrace moci. Disponovala penězi, organizací, odborností i společenským sebevědomím. Byla schopna vytvářet protiváhu státu, velkým korporacím i různým ideologickým experimentům. Není náhodou, že mnohé vlády v posledních desetiletích vedly otevřený boj právě proti těmto strukturám. Nejznámějším příkladem bývá často uváděna politika britské premiérky Margaret Thatcherové, která tvrdě zasáhla proti části odborového hnutí a průmyslovým centrům, jež považovala za překážku ekonomických reforem. Dodnes se vedou spory, zda šlo o nezbytnou modernizaci britské ekonomiky, nebo o vědomé oslabení společenské síly organizované pracující vrstvy. Ať už je odpověď jakákoli, jedno zůstává jisté. Člověk, který vlastní dům, má práci, profesní hrdost, určitou ekonomickou nezávislost a vazby na vlastní komunitu, bývá podstatně méně tvárný než člověk závislý na systému. A právě proto se zdá, že ve světě moderní byrokracie je stále více ceněna závislost než samostatnost, poslušnost než odpovědnost a správný názor více než skutečná schopnost něco vytvořit.

Podle zastánců této teorie má migrace hned několik vedlejších účinků, které bývají pro mocenské struktury mimořádně užitečné. Především vytváří tlak na trh práce. Když roste nabídka pracovní síly, roste i konkurence mezi zaměstnanci a ochota přijímat podmínky, které by ještě před několika lety vyvolaly otevřenou vzpouru v každé hospodě od Aše až po Jablunkov. Podle mého názoru nejde pouze o ekonomiku. Mnohem zajímavější je politická rovina celé věci. Člověk, který vyrůstá v určité zemi, sdílí její historii, kulturní zkušenost, jazyk, tradice a kolektivní paměť, bývá obvykle méně ochotný přijímat radikální změny bez otázek. Pamatuje si totiž, odkud přišel. Má srovnání. Má kořeny. A člověk s kořeny bývá pro každého sociálního inženýra podobně nepříjemný jako účetní při kontrole dotačního projektu. Naproti tomu společnost, která se stále více skládá z různých skupin s odlišnými zkušenostmi, zájmy a očekáváními, začíná postupně ztrácet společný příběh. Místo občanů vznikají jednotlivé tábory. Místo národa vzniká soustava paralelních komunit. A místo společného zájmu nastupuje soutěž o přízeň státu, veřejné rozpočty, sociální programy, dotace, příspěvky, granty a všemožné formy podpory. Čím více takových skupin vzniká, tím větší aparát je potřeba k jejich správě. Přibývají koordinátoři, zmocněnci, poradci, pracovní skupiny, expertní rady, integrační centra, monitorovací komise, hodnoticí komise a další úřední organismy, které se množí rychleji než sinice v rybníku plném hnoje. Každý nový problém totiž v moderní Evropě nevytváří řešení, ale novou kancelář. Tady podle mně začíná být zajímavé sledovat, komu takový vývoj prospívá. Protože zatímco obyčejný člověk se snaží zaplatit hypotéku, energie a nákup, kolem něj se rozrůstá armáda profesionálních správců společnosti, kteří stále hlasitěji vysvětlují, že bez jejich dozoru, metodik, školení, doporučení a kontrol by se celý svět okamžitě zřítil do chaosu. Občas si říkám, že možná nejde ani tak o budování silnější společnosti, jako spíše o budování společnosti složitější, závislejší a obtížněji sjednotitelné. Protože lidé, kteří sdílejí společnou identitu, společné zájmy a společný jazyk, mohou jednoho dne začít klást společné otázky. A tady nastává okamžik, kterého se každý přebujelý aparát bojí ze všeho nejvíc.

Není to jedna organizace                                                                                                                                                                                      Často slýchám námitku, že podobné úvahy nedávají smysl, protože přece neexistuje žádná tajná organizace sedící někde v podzemním bunkru, kde by jeden padouch v černém roláku mačkal tlačítka a řídil celý svět jako elektrický vláček. A v tom mají kritici pravdu. Tak jednoduché to není. Právě naopak. Celý systém je mnohem složitější, a proto také mnohem nebezpečnější. Nejde o jednu organizaci. Nejde o jednoho šéfa. Nejde o jedno tajné memorandum zamčené v trezoru pod Alpami. Jde o celý ekosystém vzájemně propojených zájmů, kariér, dotací, ideologií, společenských vazeb a finančních toků, které se navzájem podporují stejně přirozeně, jako se v bažině podporují komáři, sinice a pijavice. Na jednom konci sedí finanční aristokracie, investiční giganti, miliardové nadace a správci majetku, kteří disponují rozpočty většími než mnohé státy. Na druhém konci pobíhají grantoví rytíři, neziskoví kazatelé, aktivističtí misionáři, poradci, koordinátoři, zmocněnci, expertní rady a další profesionální správci lidstva, kteří z těchto peněz žijí podobně spokojeně jako klíšťata na dobře živeném psovi. Mezi nimi pak funguje hustá síť think-tanků, konferencí, univerzitních programů, poradních orgánů, nadací, agentur a institucí, kde se stále stejné myšlenky přelévají z jedné kanceláře do druhé jako stará voda v plesnivém akváriu. Dnes jste analytikem v nadaci, zítra poradcem ministra, pozítří expertem v Bruseli a za rok hodnotitelem grantových projektů. Obličeje se mění, vizitky také, ale jména v adresáři zůstávají často stejná. Nadnárodní instituce pak poskytují celému systému autoritu, prestiž a pocit neomylnosti. Každé rozhodnutí získá razítko odbornosti, každá ideologie se převlékne za vědecký konsenzus a každý nesouhlas je postupně vytlačován za hranice toho, co je označováno za přijatelné. A o zbytek se postarají mediální presstitutky, dvorní komentátoři a profesionální vykladači správného názoru. Jejich úkolem není přesvědčit všechny. Stačí, když dostatečně dlouho určují, o čem se smí mluvit, o čem se nemluví, co je považováno za moderní, co za extremistické, co za pokrokové a co za nepřijatelné. Jinými slovy hlídají bránu veřejné debaty podobně pečlivě jako hospodský hlídá poslední sud piva před zavírací dobou. Nejde o žádné spiknutí v hollywoodském smyslu slova. Tyto skupiny se nemusí scházet kolem kulatého stolu a podepisovat tajné dohody. Stačí, že sdílejí stejné zájmy, stejné kariérní motivace a často i stejný pohled na svět. Každý táhne za svůj provaz, ale všechny provazy vedou překvapivě stejným směrem. Výsledkem pak není silnější demokracie ani sebevědomější společnost. Výsledkem je stále složitější systém, ve kterém obyčejný člověk pomalu přestává rozumět tomu, kdo vlastně rozhoduje, kdo nese odpovědnost a proč se zdá, že bez ohledu na výsledky voleb se základní směr cesty mění jen velmi málo.

Největší lež o migračním paktu                                                                                                                                                                        Migračnímu paktu ve svých úvahách věnuji mimořádnou pozornost. Ne snad proto, že by šlo o jediný problém dnešní Evropy, ale proto, že kolem něj vznikla možná nejpropracovanější mlha polopravd, uklidňujících prohlášení a úřednických zaklínadel, jakou se evropským institucím podařilo vyrobit od doby, kdy začaly vysvětlovat, že zdražování je vlastně nová forma prosperity. Oficiální příběh zní jednoduše. Migrační pakt má údajně přinést pořádek do chaosu. Má chránit hranice, kontrolovat migraci a řešit problémy, které Evropa za poslední desetiletí nahromadila. Právě tady začíná největší lež celé konstrukce. Pakt není prodáván jako důsledek migrační politiky. Je prodáván jako její lék.

Jde o prastarý politický trik. Nejdříve vytvoříte problém. Potom několik let předstíráte překvapení, že problém existuje. Následně svoláte expertní skupiny, krizové summity, mimořádná jednání a tiskové konference. N Nakonec slavnostně představíte řešení problému, který by bez vašich předchozích rozhodnutí vůbec nevznikl. Jinými slovy. Žhář přijede k požáru s hasicím přístrojem a očekává medaili za statečnost.

Podstata migračního paktu přitom podle jeho kritiků nespočívá ani tak v deportacích, ani v ochraně hranic. Tyto části vypadají dobře v tiskových materiálech, výročních zprávách a projevech politiků před kamerami. Realita je však podstatně tvrdší. Pokud země původu odmítají své občany přebírat, pokud neexistuje účinný mechanismus návratů a pokud miliony lidí přicházejí bez potřebných dokladů, zůstávají mnohé velkolepé sliby na papíře stejně spolehlivě jako předvolební sliby po volební noci.

Skutečným jádrem celé konstrukce je princip povinné solidarity. Mechanismus, který umožňuje rozložit důsledky rozhodnutí jedněch mezi všechny ostatní. A právě tady si vzpomínám na slavnou větu Angely Merkelové: "Wir schaffen das." Tři slova, která se zapsala do evropských dějin stejně hluboko jako některé jiné politické výroky, jejichž skutečné následky byly pochopeny až po letech. Ať už byla motivace jakákoli, ať už šlo o snahu řešit demografický vývoj, potřeby trhu práce, ideologické přesvědčení nebo obyčejný politický hazard, výsledek známe. Dveře byly otevřeny. Do Evropy přišly miliony lidí. Když se postupně ukázalo, že vedle očekávaných přínosů přicházejí také náklady, sociální napětí, problémy s integrací, bezpečnostní otázky, rostoucí výdaje a vznik paralelních komunit, nastoupila druhá fáze celého příběhu. Socializace ztrát. Jeden z nejstarších triků politického světa. Zisky zůstávají soukromé. Náklady se rozdělí mezi všechny. Levnou pracovní sílu získají firmy. Politici získají pověst humanistů, zachránců lidstva a morálních velikánů. Neziskový průmysl získá nové granty, nové programy a nové důvody k existenci. A účet? Ten tradičně doputuje ke stejnému adresátovi. K občanovi, který ráno vstává do práce, platí daně, splácí hypotéku, financuje celý aparát a po večerech poslouchá vysvětlení, proč je všechno, co právě vidí na vlastní oči, ve skutečnosti důkazem úspěchu evropské politiky.

Proč právě střední Evropa                                                                                                                                                                                    Když se dívám na mapu Evropy, napadá mě jedna nepříjemná otázka. Proč se celý systém povinné solidarity tak urputně snaží zasáhnout právě země střední Evropy

Pokud budeme věřit oficiálnímu příběhu, právě zde by měla být potřeba nejmenší. Maďarsko se dlouhé roky snažilo migrační vlnu zastavovat. Polsko migranty odmítalo. Česká republika se k masovým relokačním experimentům nikdy nehlásila a opakovaně dávala najevo, že nechce opakovat chyby západní Evropy. Přesto mají být právě tyto země zataženy do mechanismu, který rozděluje důsledky rozhodnutí jiných mezi všechny ostatní. Jinými slovy. Hospodský rozmlátí půlku hospody, účet pošle vedlejšímu stolu a ještě očekává poděkování za evropskou solidaritu. Tady začíná být celý příběh zajímavý.

Vidím tak že střední Evropa nepředstavuje problém kvůli migrantům. Představuje problém kvůli tomu, čím stále ještě je. Je to jeden z posledních regionů evropského kontinentu, který si přes všechny své chyby uchoval poměrně silnou národní identitu, kulturní kontinuitu, historickou paměť a hluboce zakořeněnou nedůvěru vůči nadnárodním mocenským experimentům. Nedůvěru, kterou si zdejší národy nevyčetly v učebnicích politologie, ale zaplatily desetiletími života pod diktátem cizích mocenských center. Lidé ve střední Evropě si totiž stále ještě pamatují dobu, kdy jim jiní vysvětlovali, co je správné myslet, co je správné říkat a jak má vypadat jejich budoucnost. Proto bývají podezřívaví ve chvíli, kdy jim někdo znovu začne vysvětlovat, že odpor je sobecký, nesouhlas nebezpečný a poslušnost nejvyšší formou solidarity. Říkám si, že migrační pakt není jen o migraci. Není ani jen o přerozdělování migrantů. Je především o tom, aby v Evropě nezůstal žádný viditelný protipříklad. Úspěšná země, která odmítla masovou migraci, zachovala si vlastní identitu a přesto funguje, představuje pro mnohé ideologické architekty nepříjemný problém. Je totiž živým důkazem, že existuje i jiná cesta. Žádná ideologie nemá ráda konkurenci. Podobně se dívám i na současnou výjimku, kterou Česká republika získala kvůli přijetí velkého počtu uprchlíků z Ukrajiny. Mnozí ji považují za důkaz flexibility systému. Já v ní vidím odklad. Odklad, který vytváří pocit bezpečí. Uspává pozornost. Vytváří dojem, že nás se celý problém netýká. Že jsme výjimkou. Že jsme zvláštní případ. Zkušenost mě naučila, že opatření dočasné v evropské byrokracii bývá většinou jen předsíní opatření trvalého. Až jednou mimořádná situace pomine, nebude se diskutovat o tom, zda je princip povinné solidarity správný nebo špatný. O tom už bude dávno rozhodnuto. Celý aparát, expertní komise, poradní rady, grantoví rytíři i dvorní komentátoři budou považovat jeho existenci za samozřejmost stejně neotřesitelnou jako střídání ročních období. Debata se pak nebude vést o principu. Debata se povede pouze o číslech. Kolik. Kam. Kdy. A za kolik. V tom spočívá síla každého zabydleného systému. Nejdříve změní pravidla. Potom si na ně lidé zvyknou. A nakonec si většina přestane pamatovat, že kdysi existovala i jiná možnost.

Podepsal to Rakušan                                                                                                                                                                                        Popravdě řečeno, na samotném podpisu Rakušana nezáleží zdaleka tolik, jak by se mohlo zdát. V politické žumpě bývá podpis často jen posledním úkonem.  Pravdou je, že kreatura, s obříma ropušíma očima, dorazila na jeviště ve chvíli, kdy už byly kulisy postavené, scénář napsaný a role dávno rozdané.                                                                                                                                                                                                      Nicméně                                                                                                                                                                                                                                Právě jeho jméno se pod migračním paktem objevuje.                                                                                                                                                        Právě on jeho podobu veřejnosti obhajoval.                                                                                                                                                                        Právě kolem jeho výkladů a vysvětlení vzniklo mnoho sporů, pochybností a kritiky.                                                                                                            Daleko zajímavější je něco jiného. Ve skutečnosti totiž nejde o jednoho politika.                                                                                                             Jde o typ politika.                                                                                                                                                                                                                  Živočicha s páteře pružnou jako použitý prezervativ,                                                                                                                                                              O majitele správných názorů vyráběného sériově podobně jako kancelářské židle. Politika, který strávil více času na konferencích, summitech, workshopech a kulatých stolech než mezi lidmi, které údajně zastupuje.                                                                                                                        Politika, který mluví plynně jazykem strategií, akčních plánů, doporučení a hodnotových rámců, ale začíná být lehce nervózní ve chvíli, kdy se ho někdo zeptá, jaký konkrétní prospěch budou mít jeho vlastní občané.

V Nutelliérově vládě mohl být pod podobným dokumentem podepsán téměř kdokoliv. Jiná tvář. Jiné jméno. Jiná kravata. Stejné fráze. Protože nejde o jednotlivce. Jde o politickou líheň, která produkuje stále stejné absolventy. Lidi formované v nadnárodních strukturách, think-tancích, grantových kruzích, poradních radách a konferenčních sálech, kde se stejné myšlenky přelévají z jedné prezentace do druhé jako vlažnou kávu v hotelové termosce. Podpis je pouze formální tečka na konci dlouhého procesu.

Skutečná rozhodnutí obvykle vznikají mnohem dříve. V prostředí expertů, poradců, pracovních skupin, institucí a ideologických manufaktur, které vychovávají budoucí správce společnosti tak pečlivě, jako zahradník zastřihuje okrasné keře. Aby příliš nevyčnívaly. Aby rostly správným směrem. A aby je ani nenapadlo ptát se, kdo vlastně navrhl celý park.

Nezvratný proces. Nebo ne?                                                                                                                                                                                  Na konci celé téhle poněkud ponuré pouti evropskou bažinou si kladu poslední otázku.                                                                                                  Je ten proces vůbec ještě možné zastavit? Nebo už jen sedíme v poslední řadě a sledujeme, jak se kulisy pomalu hroutí, zatímco orchestr grantových houslistů statečně hraje Ódu na pokrok na palubě evropského Titaniku? Popravdě řečeno, odpověď není jednoduchá. Ale není ani beznadějná. Nevratnost totiž předpokládá něco, co v reálném světě prakticky neexistuje. Předpokládá dokonalý systém. Uzavřený systém. Neomylný systém. A nic takového lidstvo ještě nikdy nevymyslelo. Ani Římané. Ani sovětští plánovači. Ani dnešní eurodruidi formulářů, kteří věří, že dostatečný počet směrnic dokáže poručit ekonomice, demografii, kultuře i lidské povaze současně.

Západní Evropa netrpí ani tak nedostatkem peněz jako spíše civilizační únavou. Po desetiletích bezpečí, blahobytu a života bez skutečné existenční hrozby začíná mizet něco, co bylo po tisíce let přirozenou součástí každé životaschopné společnosti. Instinkt přežití. Společnost, která několik generací nezažila skutečnou ztrátu, si postupně přestává umět představit, že by o něco mohla přijít. Začne považovat stabilitu za přírodní zákon. Prosperitu za lidské právo. Bezpečí za samozřejmost. A právě tehdy je nejzranitelnější.

Tento proces popsal už ve 14. století arabský učenec Ibn Khaldún. Pozoroval, jak silné, soudržné a odolné společnosti postupně zbohatnou, změknou, ztratí vnitřní soudržnost a nakonec začnou žít z minulých zásluh stejně jako šlechtic, který celé generace utrácí majetek vybudovaný jeho předky, až jednoho dne zjistí, že prodal poslední pole, poslední les i poslední střechu nad hlavou.

Ani dnešní Západ není jednolitý. Navzdory všem snahám mediálních presstitutek, grantových kazatelů a profesionálních vykladačů správného názoru začíná být stále viditelnější, že část společnosti se probouzí. Ve Francii. V Německu. V Itálii. V Nizozemsku. I na dalších místech. Poprvé po mnoha desetiletích se začíná pohybovat i samotné Overtonovo okno. Tedy hranice toho, o čem se ještě smí mluvit a o čem se dosud mluvilo jen šeptem nebo vůbec. Samo o sobě to ukazuje, že systém není tak pevný, jak se jeho správci snaží tvářit. Střední Evropa má navíc jednu výhodu, kterou nelze vyčíslit v eurech ani zapsat do tabulek Evropské komise. Paměť. Pamatujeme si propagandu. Pamatujeme si cizí mocenská centra. Pamatujeme si, jak vypadá svět, ve kterém se správný názor vydává za jediný přípustný. Pamatujeme si, že realita se nezmění jen proto, že ji někdo přejmenuje v úředním dokumentu. Právě tato historická zkušenost vytváří určitou společenskou imunitu, která na Západě často chybí. Nejde ani tak o geografii. Jde o paměť. Civilizace, která si pamatuje cenu svobody, cenu prosperity a cenu vlastních chyb, reaguje jinak než civilizace, která všechno zdědila jako samozřejmost. Přesto by bylo nebezpečné propadnout samolibému uspokojení. Protože nevratný nemusí být proces. Nevratný může být bod. Bod, za kterým už společnost ztratí tolik soudržnosti, sebevědomí, kulturní kontinuity a společné identity, že přestane být schopná jakékoli kolektivní obrany. Bod, za kterým už nebude koho probouzet. Koho mobilizovat. Komu připomínat.

Proto mě znepokojuje jedna věc více než všechny směrnice, pakty, konference a expertní summity dohromady. Čas. Protože čas je jediný politik, který nikdy nekandiduje, nikdy nedává rozhovory, nikdy nesvolává tiskové konference a přesto nakonec porazí úplně všechny. A ten dnes rozhodně nepracuje přesčas v náš prospěch. !!!

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                        redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                    Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk