Chce se mi zvracet

Jsou dny, kdy otevřu zprávy a během pěti minut mám pocit, že jsem místo do veřejné debaty vlezl do zaplivané putyky, kde se u jednoho stolu mačkají samozvaní soudci, u druhého profesionální strážci jediné správné morálky a za výčepem stojí presstitutky, které každému naměří jiný metr podle toho, jakou má zrovna politickou nálepku. Jednomu nalejí presumpci neviny až po okraj, druhému sotva smočí dno a třetímu rovnou fláknou půllitrem přes držku, protože o jeho vině už přece rozhodla redakční porada, dav na sociálních sítích a několik servilních, křivých komentátorů, takže nějaký soud, obhajoba a dokazování jsou jen zbytečné krámy překážející ve výčepu spravedlivého lidového hněvu.

A dneska bych potřeboval rovnou pořádný nakladač, nejlépe ten, kterým se po povodních vyváží sračky ze sklepů, protože při pohledu na další kolo českého politicko-mediálního pokrytectví se mi zvedá kufr. Tentokrát se celý tenhle hnusný hon na čarodějnice zase točí kolem Filipa Turka. Policie dospěla k závěru, že některé jeho výroky byly trestné, státní zástupce tenhle pohled sdílí a česká mediální bažina okamžitě rozsvítila žárovky, nahodila ampliony a presstitutky začaly bušit do bubnů, jako kdyby právě přivezli odsouzence na káře coby hlavní atrakci večera. Při čtení některých článků mám pocit, že soud už je jen zbytečný krám zabírající místo ve státní mašinerii, obhajoba jakási obtížná právnická jedovatá houba a presumpce neviny starý potrhaný hadr, který můžeme hodit za výčep vedle prázdných sudů. Proč čekat na dokazování a rozsudek, když rozvášněná mediální lůza už rozhodla, redakční porota si navlékla taláry zakoupené ve výprodeji pouťových kostýmů a verdikt vyřvala do titulků ještě dřív, než soud vůbec stačil otevřít dveře?

Turek je podle téhle logiky prakticky odepsaný člověk, politická mrtvola, kterou už jen zapomněli úředně odvézt do márnice a dát ceduli na palec u nohy. Měl by odstoupit, vypařit se z politiky a Motoristé by nejlépe měli provést hromadné veřejné sebemrskačství, načež by se jejich vedení pod důtkami biřiců odebralo bosky na Václavské náměstí, kde by za doprovodu smuteční dechovky spálilo stranické legitimace, posypalo si hlavy popelem a slavnostně rozpustilo partaj v kýblu s dezinfekcí, aby po ní nezůstal ani politicky závadný bacil. Turek by mezitím prodal Jaguar, Mercedes třídy G vyměnil za růžový Fiat Punto a každé ráno v něm objížděl Prahu rychlostí pohřebního průvodu, aby si do dveří mohl kopnout každý uvědomělý občan, který právě cestou do práce pocítil náhlou potřebu bránit demokracii podrážkou. A já přitom ani moc nepřeháním, protože některá média už moji hospodskou nadsázku dohánějí takovým fofrem, že jim za chvíli budu koukat na záda a ještě si budu muset přidat, abych těm rozvášněným artistům mediálního cirkusu vůbec stačil.

Tak si jejich pravidla na chvíli vypůjčíme a vlezme do té nádherné české pseudodemokratické bažiny, kde policie něco napíše, státní zástupce vážně přikývne a presstitutka okamžitě flákne půllitrem do stolu a vyhlásí rozsudek dřív, než hospodský stihne setřít pěnu z ubrusu. Obžalovaný je vinen a šmytec, soudce může zůstat doma v bačkorách, obhájce může vyrazit na ryby a trestním řádem podložíme rozviklaný stůl v putyce U Nevinnejch, protože k čemu dokazování, obhajoba a soud, když máme redakční poradu, pár správně rozhořčených komentátorů a mediálního hastrmana, který už má provaz připravený pod vrbou. Jestli totiž policejní závěr a souhlas státního zástupce stačí k veřejnému rozsudku nad Turkem, musí úplně stejný metr platit pro každého dalšího politického kašpara bez ohledu na barvu jeho stranické mašle. Jinak to není právní stát ani omylem, ale smradlavá bažina za poslední putykou, kde hastrman podle ksichtu návštěvníka rozhoduje, komu půjčí člun a komu rovnou pověsí na krk mlýnský kámen, zatímco mediální žáby z rákosí kvákají, že právě takhle vypadá demokracie.

Touhle optikou je tedy vinen také Pavel Blažek a můžeme nad ním bez dalšího rozmýšlení zaklapnout víko, protože jestli obvinění automaticky znamená vinu, není na co čekat ani v jeho případě. Bitcoinová kauza, ministerstvo spravedlnosti, advokáti, úředníci, miliardové peněženky a celý ten smradlavý politicko-bitcoinový guláš, proti kterému působí hajzl na zaplivaném nádraží jako levandulové lázně, můžeme uzavřít jedním mastným titulkem přes celou stránku. Policie vyšetřovala, státní zastupitelství konalo, tak co bychom se ještě srali se soudem, dokazováním a obhajobou, když podle nových pravidel mediální putyky máme přece jasno už po prvním kole? Blažkovi tedy orazítkujeme čelo nápisem VINEN, pověsíme mu na krk bitcoin místo mlýnského kamene a šoupneme ho rovnou do mediálního chlíva, kde si na něj mohou presstitutky ukazovat prstem mezi dvěma reklamami na demokracii, zatímco soudce může dál sedět doma v bačkorách a přemýšlet, proč vlastně ještě chodí do práce.

Stejným metrem můžeme vzít Martina Půtu a vůbec se nemusíme srát s tím otravným demokratickým harampádím kolem dokazování, protože policie vyšetřovala, žalobce obžaloval a soudní mašinerie se rozjela, takže podle pravidel našeho nového mediálního výčepu je přece jasno. STAN v Libereckém kraji můžeme rovnou rozpustit v kýblu se Savem, kancelář vystříkat dezinfekcí, nábytek odvézt na sběrný dvůr a klíče slavnostně hodit do Nisy, aby po té politické nákaze nezůstala ani klika. A když už jsme tenhle právní kombajn bez brzd nastartovali, pošleme ho rovnou do Prahy na Dozimetr, protože Hlubuček, Redl a další figurky toho politicko-mediálního kabaretu by podle stejné logiky nemusely otravovat soudní síně svou obhajobou vůbec. Před soud postavíme klec, vedle stánek s párkem, pivem a kýblem nahnilých rajčat, presstitutky dostanou první řadu a rozvášněný dav může zahájit lidovou spravedlnost, protože policie přece vyšetřovala a žalobci obžalovali. Co byste ještě chtěli, nějaké důkazy, obhájce a nezávislý soud? Neotravujte s tím, tady se právě roztáčí pouťový kolotoč spravedlnosti a lístky už prodává mediální principál.

Jenže potom do téhle naleštěné právně-mediální kadibudky vleze Andrej Babiš a celá konstrukce začne vrzat ve spojích jako hajzlík na pouti, do kterého se za vichřice zavřel stokilový chlap s harmonikou. V kauze Čapí hnízdo bylo trestně stíháno víc lidí a soudní řízení nám předvedlo přesně tu protivnou drobnost, kterou dnešní mediální tribunály tak nerady slyší: mezi obviněním a pravomocným rozsudkem je rozdíl. Policie může být přesvědčená až do morku služebních kostí, státní zástupce může nad spisem kývat hlavou jako porcelánový pejsek za zadním sklem embéčka a obžaloba může být tlustá jako jídelní lístek v nádražní knajpě, jenže pořád to ještě neznamená, že je člověk pravomocně vinen.

No do prdele, to je objev skoro na státní vyznamenání. Na tak převratnou myšlenku bychom měli okamžitě založit Institut pro strategickou presumpci neviny, nacpat do něj sedmnáct expertů, devět koordinátorů, tři vládní zmocněnce, čtyři profesionální členy správní rady a jednu neziskovku přisátou ke státnímu cecku, která za šest milionů vypracuje Strategický rámec implementace elementárního zdravého rozumu do demokratického prostředí 2035. Potom svoláme meziresortní pracovní skupinu, kulatý stůl, dvě konference v hotelu, objednáme tři studie, vydáme pět tiskových zpráv a nakonec vytiskneme na křídový papír stodvacetistránkovou brožuru, kterou nikdo nepřečte a která slavnostně zjistí to, co by pochopil i poslední štamgast u čtvrtého piva: obvinění není rozsudek a státní zástupce není soudce.

Kdybychom na tohle jednoduché pravidlo rezignovali, můžeme rovnou zpětně odsoudit Vlastu Parkanovou, přihodit Petra Nečase a s nimi každého, koho kdy policie obvinila a státní zástupce poslal před soud, protože proč se srát s nějakým dokazováním, když mediální výčep už má rozsudky načepované předem. Tomio Okamura by podle stejného mustru mohl začít balit kancelář do krabic od banánů a SPD bychom odvezli na politický sběrný dvůr, kde už by pěkně vedle sebe stály kontejnery ODS, STAN, ANO, SPD a Motoristů jako výstavka toho, co všechno dokáže česká politická žumpa vyplavit na jeden břeh. U závory by stál státní zástupce s píšťalkou, vedle něj presstitutka v reflexní vestě a návštěvníkům by podle aktuálního redakčního manuálu vysvětlovala, který politický odpad je dnes nebezpečně toxický, který pouze směsný, který lze po volbách recyklovat a který se po důkladném mediálním vydrhnutí, přestříkání hodnotovou voňavkou a nalepení nové etikety může za dva roky slavnostně vrátit ke státnímu korytu jako čerstvě vypraná demokratická surovina.

A právě tady začíná ten skutečný smrad, ze kterého se mi obrací žaludek a proti kterému je hajzl v nádražní putyce voňavý salonek. Nejde totiž o Turka. Klidně ho nesnášejte, považujte ho za nafouknutého kohouta českého politického dvorku, který se naparuje na hnojišti, jako kdyby právě zdědil celý statek, nebo za chodící mucholapku na průsery, na kterou se každá další aféra přilepí rychleji než masařka na ulepený stůl ve čtvrté cenové. To je každého věc a já nikomu nehodlám předepisovat, koho má mít rád a komu by nejraději narazil kýbl na hlavu. Jenže nenávist k člověku pořád ještě není nový paragraf trestního zákoníku a právní stát nemůže fungovat jako nalejvárna po zavíračce, kde jednomu nalejeme plnou sklenici práv, druhému jen cucnout a třetímu ji rozbijeme o palici, protože nám jeho ksicht kazí náladu. Jakmile o platnosti presumpce neviny, práva na obhajobu a spravedlivý soud začnou rozhodovat sympatie, antipatie a momentální řev mediálního chlíva, můžeme tu slavnou ceduli "PRÁVNÍ STÁT" rovnou sundat ze dveří a pověsit místo ní oprýskanou tabuli:   "Každému podle ksichtu, našim podle známosti".

Policie shromažďuje důkazy a státní zastupitelství dělá svoji práci, jenže potom do téhle krásně rozjeté mašiny vleze něco, co některým samozvaným strážcům demokracie smrdí pod nosem jako účet po třídenním tahu v bordelu, když zjistí, že poslední rundu platí oni. Přichází totiž obhajoba a s ní ta strašlivá drzost obviněného zpochybnit, co se o něm píše, předložit vlastní důkazy, rozporovat právní výklad a vůbec si dovolit hájit vlastní prdel, místo aby poslušně nastoupil na mediální valník a nechal se odvézt na skládku. A potom, světe div se, přichází soud, který není kulisou v demokratickém kulturáku, gumovým razítkem na konci policejního spisu ani posledním stánkem na pouti, kde se pouze vydává předem objednaný rozsudek. Je to právě to místo, kde se obžaloba musí střetnout s obhajobou, kde se důkazy nemají počítat podle počtu titulků a rozhořčených presstitutek a kde se teprve rozhoduje, jestli je obžalovaný skutečně vinen, nebo jestli mediální cirkus zase navlékl oprátku dřív, než vůbec postavil šibenici.

Presumpce neviny proto není pouťová atrakce, kterou otevřeme jen tehdy, když svítí sluníčko, hraje dechovka a před pokladnou stojí politicky správný návštěvník. Buď platí pro všechny, včetně těch, které bychom nejraději poslali čistit hajzly na konečné tramvaje, nebo je to jen naleštěná cedule přibitá na dveřích pseudodemokratické putyky, zatímco uvnitř se právo nalévá podle ksichtu, známostí a momentálního redakčního jídelníčku. A právě tady se naši profesionální obránci demokracie začínají kroutit jako použitý prezervativ přehozený přes rozpálený radiátor, protože demokracie je pro ně nádherná, vznešená a téměř posvátná kráva jen do chvíle, dokud chrání někoho ze správného názorového chlíva. Jakmile se stejných pravidel dovolává člověk, kterého mediální stoka právě vyhlásila za veřejného hajzla týdne, začne jim presumpce neviny překážet jako skříň na schodech při stěhování, obhajoba smrdět jako zapomenutý kýbl za výčepem a nezávislý soud být protivnou brzdou rozjeté popravčí káry lidového hněvu. V tu chvíli se z těch nejhlasitějších kazatelů právního státu stává pouťový tribunál v nedělním obleku, který má rozsudek napsaný předem a potřebuje už jen najít paragraf, na který ho pověsí.

Zvlášť odporná je mi kasta novodobých ideologických dozorců, kteří se producírují po veřejném prostoru jako samozvaní majitelé pravdy, svobody a demokracie, ale mentalitou občas připomínají pátera Koniáše zkříženého s bolševickým politrukem ze stranického výboru JZD, kterému někdo místo rudé pásky navlékl značkovou košili a naučil ho odříkávat "hodnoty". Rudou knížku nahradil správně vycíděný profil na sociální síti, stranickou schůzi panelová diskuse, okresního tajemníka moderátor se starostlivě nakrčeným čelem a nástěnku s úderníky seznam morálně prověřených celebrit, expertů a politických svatoušků, kteří se navzájem poplácávají po zádech jako štamgasti po zavíračce. Princip téhle ideologické maštale přitom zůstává starý a smrdí stejně: kdo drží správnou hubu správným směrem, tomu se odpouští, vysvětluje a relativizuje, zatímco názorově závadného nešťastníka je dovoleno ještě před soudem protáhnout mediální stokou, vymáchat v močůvce veřejného opovržení a pověsit na vrata politického chlíva jako odstrašující exponát pro každého, koho by snad napadlo myslet jinak, než právě nařídila parta samozvaných vrchních dozorců nad demokracií.

Presstitutky tomu v některých případech ochotně přikládají pod kotel, až z komína mediální fabriky na jedinou správnou pravdu lítají saze jako z lokomotivy, která právě veze dalšího veřejného nepřítele do stanice Konečná. Z části někdejších hlídacích psů demokracie se stala podivná kněžská kasta mediálních funebráků, která podle vlastního politického kalendáře rozhoduje, kterému hříšníkovi ještě dopřeje rozhřešení a kterému začne zatloukat víko rakve dřív, než soudce vůbec najde spis. U jednoho člověka našlapují kolem slovíček v bačkorách a cudně píší, že "čelí obvinění", zatímco kolem druhého při naprosto stejném procesním stavu postaví takovou slovní šibenici, že čtenář už jen hledá, kde se prodávají vstupenky na popravu a jestli bude u stánku pivo s klobásou. A když je hotovo, nasadí výraz neposkvrněných ministrantů objektivity, vypnou motor mediálního pohřebáku a nafouknou se jako kolikou postižená kobyla zapomenutá na dešti, protože oni přece nikoho nesoudí, nikoho neodsuzují a vůbec nic nenaznačují. Oni, kurva, pouze informují veřejnost.

Mezitím obyčejný člověk ráno vytáhne prdel z postele, jde do práce, zacáluje daně, energie, nájem nebo hypotéku, cestou domů koupí žrádlo za cenu menšího balkánského knížectví a večer klečí před rozbitou pračkou a přemýšlí, jestli mu po zaplacení všech těch státních dobrodiní zbude taky něco na ten drobný občanský rozmar zvaný život. Nad jeho hlavou se přitom vznáší druhá republika, skoro feudální panství poradců, expertů, analytiků, koordinátorů, zmocněnců, profesionálních členů rad, ideologických aktivistů a grantových vyžírek, kteří se přelévají mezi ministerstvy, neziskovkami, univerzitami, médii a komisemi jako stará voda mezi septikem a plesnivou bažinou, aniž by se jí cestou podařilo stát čistší. Jednou jsou odborníky na klima, podruhé na dezinformace, potřetí na demokracii, počtvrté na lidská práva a popáté už ani prase neví na co, hlavně když je u toho kancelář, vizitka, kulatý stůl a veřejné prachy. A když už se tenhle potulný cirkus odbornosti vyčerpá natolik, že ani oni sami netuší, čemu vlastně rozumějí, prohlásí se za experty na expertnost, založí pracovní skupinu pro koordinaci dalších pracovních skupin a nechají obyčejného vola dole pod kopcem, aby jim to celé ze své výplaty zaplatil.

Odborností se tahle novodobá byrokratická šlechta ohání asi stejně přesvědčivě jako pouťový felčar diplomem vytištěným mezi jídelním lístkem a letákem na výkup železa, ale jakmile někde zašustí veřejné prachy, slétnou se kolem nich s navigační přesností masařek, které přes tři okresy ucítily chcíplou krávu. Strategie tam rodí další strategii, akční plán se páří s akčním plánem, komise porodí podkomisi a pracovní skupina po devíti poradách, čtyřech seminářích a osmnácti měsících intenzivního převalování papírů doporučí založit meziresortní pracovní skupinu, která za další balík peněz slavnostně zjistí, že problém je mimořádně komplexní, situace vyžaduje hlubší analýzu a bylo by vhodné vytvořit novou strategii. Celá tahle úřednická maštal přitom mlaská u státního koryta, razítkuje vlastní nepostradatelnost a vyrábí lejstra rychleji než králíci potomstvo, zatímco obyčejný člověk dole pod tímhle feudálním chlívem zaplatí účet, sklapne hubu a může být rád, že mu stát k faktuře ještě nepřibalil sedmnáctistránkový dotazník, ve kterém má na stupnici od jedné do deseti uvést, jak inkluzivně, udržitelně a demokraticky se při tom placení cítil.

A nad celým tímhle panoptikem se tyčí Hrad, kde Gumákovo ego pomalu nabývá takových rozměrů, že mu za chvíli nebude stačit prezidentská kancelář a bude potřebovat stavební povolení, územní rozhodnutí a vlastní katastrální číslo. Sleduju tu nekonečnou přehlídku cest, pózování, fotografií, vznešených gest, hodnotových kázání a majestátního poučování plebsu a začínám mít pocit, že jsme si na Hrad nezvolili prezidenta, ale omylem korunovali nového českého monarchu, kterému už jen krejčí nestihl ušít hermelín a někde ve skladu rekvizit hledají žezlo. Ještě zřídit funkci vrchního hradního komořího, který každé ráno vystoupí před bránu, třikrát zatroubí na pozlacenou trumpetu a oznámí poddaným, že Jeho Gumákovost opět zachránila republiku, evropské hodnoty a demokracii tím, že se ráčila probudit, posnídat a zamyšleně pohlédnout z okna. A mediální dvůr se může samým dojetím posrat, protože zatímco normální člověk zachraňuje hlavně vlastní peněženku před složenkami, na Hradě už se leští svatozář a přeměřuje hlava, jestli by na ni náhodou přece jen nepasovala koruna.

Kolem Hradu se přitom motají Gumákovi loutkovodiči, hadí našeptávači, hradní presstitutky a servilní komentátoři, podržtašky, kteří jsou připraveni každé prezidentské uprdnutí rozebrat jako šifrované poselství státníka světového formátu a následně ho tři dny leštit, až se z obyčejného prdu stane geopolitická událost. Kdyby Gumák uklouzl na schodech a rozplácl se před kamerami, do večera se dozvíme, že svým odvážným sestupem k dlažbě otevřel zásadní společenskou debatu o horizontální dimenzi demokracie, překonal tradiční vertikální pojetí prezidentské funkce a symbolicky se přiblížil obyčejným občanům. A kdyby si na evropském summitu burácivě uprdl tak, že by se zatřásly skleničky a Macronovi odletěl ubrousek, nejpozději druhý den vyjde zasvěcený komentář nějakého hradního vykladače větrů, že Česká republika po letech přešlapování konečně vyslala Evropě sebevědomý, hodnotově ukotvený a hlavně nepřehlédnutelný signál. Presstitutky by změřily jeho intenzitu, politologové rozebrali historický význam a servilní komentátoři by se předháněli, kdo první vysvětlí národu, že to nebyl obyčejný prd, nýbrž státnický vítr změny vanoucí z Hradu přímo do evropských dějin.

Celý tenhle rozežraný cirkus pořád platí tentýž vůl dole pod pódiem, ten obyčejný člověk, kterému stát každý měsíc prošacuje kapsy s důkladností kapsáře na nádraží a pak mu ještě slavnostně vysvětlí, že to všechno dělá pro jeho dobro. Platí vládu, Hrad, ministerstva, úřady, poradce, experty, komise, koordinátory, zmocněnce, grantové vyžírky, strategie, akční plány, informační kampaně a celé to přebujelé státní panoptikum, které se roztahuje jako plíseň za skříní v nevětrané ubytovně. Kdykoliv se kus té plísně pokusíte seškrábnout, vyraší vedle nový odbor, dvě poradní místa, tři analytici a pracovní skupina pro strategické vyhodnocení společenských dopadů neuváženého škrábání plísně.

A když se ten platící nešťastník jednou osmělí a zeptá se, jestli by za ty svoje prachy nemohl místo téhle úřednické pouti dostat fungující stát, dostupného doktora, silnici bez kráterů, vlak, který přijede ještě za jeho života, nebo úřad, kde s ním nebudou zacházet jako s hovniválem, který drzým příchodem narušil posvátný klid razítka, dostane barevnou brožuru na křídovém papíře. V ní mu sedmnáct expertů, devět analytiků, čtyři koordinátoři a jeden náměstek s výrazem funebráka vysvětlí, že dnes je sice všechno na hovno, ale není třeba propadat skepsi, protože díky Strategii občanské odolnosti 2040, Akčnímu plánu dostupnosti 2038 a meziresortní koncepci spokojeného občana bude jednou nádherně. Nejspíš někdy kolem roku, kdy už bude ten občan dvacet let pod drnem, jeho děti budou pořád splácet státní sekeru a pracovní skupina bude dál zasedat v hotelu nad chlebíčky, protože dosud nebylo dosaženo odborného konsenzu, zda je občan skutečně mrtvý, nebo pouze nedostatečně odolný.

Nechce se mi zvracet proto, že jeden politik možná vypustil z huby něco, co může být trestné. Jestli to udělal, máme na to policii, státní zastupitelství, obhajobu a soud, tedy celý ten právní vercajk, který jsme si nepořídili jen jako drahou dekoraci do výlohy demokracie. Ať se vyšetřuje, dokazuje, obhajuje a nakonec rozhodne soud. Chce se mi zvracet z těch samozvaných velekněží právního státu, kteří celé roky stojí na bedýnce od piva, mávají Ústavou jako páter monstrancí a poučují národ o demokracii, aby při první vhodné příležitosti nacpali její základní principy do kanálu jen proto, že člověk, kterého mají právě chránit, jim smrdí politicky, názorově nebo prostě ksichtem.

Chce se mi zvracet z těch morálních akrobatů, kteří zacházejí s presumpcí neviny jako hospodský s poslední lahví rumu pod pultem. Našemu nalejou, cizímu řeknou, že došla. Z mediálních žalobců, kteří rozdávají rozsudky rychleji než pouťový střelmistr papírové růže, z presstitutek, které nejdřív člověka mediálně vykuchají a potom se s výrazem neposkvrněné panny zeptají, proč má poškozenou pověst, i z politiků, kteří se v pondělí bijí v prsa Ústavou, v úterý mají hubu plnou právního státu a ve středu by z něj nejraději vytrhli celou kapitolu, protože se jim zrovna nehodí do stranického jídelníčku. Právní stát, který platí jen pro naše, totiž není právní stát. Je to obyčejná zaplivaná nálevna se dvěma ceníky, kde se spravedlnost čepuje podle ksichtu a vrchní si pokaždé rozmyslí, komu přinese účet.

A tak sedím jako brouk hovnivál před další smradlavou hromadou českého politického hnoje, svírám svůj klacek a přemýšlím, jestli ještě opravdu žijeme v demokratickém právním státě, nebo už jen chodíme na nekonečné představení unaveného kočovného cirkusu, kde se každé čtyři roky vymění plakát, principál přemaluje maringotku, kašpaři si převléknou kostýmy a staré prožrané kulisy se natřou novou barvou, aby divák nepoznal, že za nimi pořád stojí stejná plesnivá maštal. Na jevišti se demokraté přetahují s ještě demokratičtějšími demokraty o to, kdo má na demokracii větší lejstro, správnější hodnoty a lesklejší svatozář, zatímco v zákulisí se porcují funkce, dotace, rady, komise, trafiky a státní koryta s takovou samozřejmostí, s jakou se po zavíračce v nálevně rozebírá poslední tlačenka.

V lóži se mezitím rozvalují presstitutky jako okresní papaláši na podnikovém večírku a palcem nahoru či dolů rozhodují, kterému politickému kašparovi se dnes bude tleskat, koho natřou demokratickou voňavkou, naleští mu svatozář a pošlou zpátky mezi lid jako čerstvě vykoupaného ochránce hodnot, a koho naopak chytnou za flígr a protáhnou mediální stokou tak důkladně, až z něj zůstane politická mrtvola vhodná leda k vystavení před redakcí jako trofej. Metr mají pružný jako použitý prezervativ, morálku nalévají podle ksichtu a objektivitu vytahují ze šuplíku jen tehdy, když se jim hodí k momentálnímu jídelníčku. Jeden průser je politická tragédie vyžadující okamžitou popravu kariéry, druhý je složitá společenská otázka, kterou je třeba citlivě zasadit do širšího kontextu, nejlépe tak širokého, aby se v něm celý průser ztratil jako hovno v septiku.

Úplně nahoře na balkoně pak stojí Hrad a zkouší další dějství nekonečné prezidentské operety, leští se majestát, rovná Gumákova svatozář a hradní podržtaškové čekají s otevřenými hubami, jestli Jeho Gumákovost nepronese něco tak hlubokého, aby z toho mohli do rána uplácat státnické poselství, tři komentáře a jednu legendu pro příští generace. Dole pod tím vším sedí pořád tentýž občan s povinnou vstupenkou v ruce a pomalu mu dochází, že z tohohle cirkusu se nedá odejít, představení nikdy nekončí, kašpaři se pouze střídají a principál pokaždé tvrdí, že právě začíná úplně nová éra. A když konečně zhasnou světla, presstitutky dopijí šampaňské, Gumákova svatozář se uloží do futrálu a poslední politický klaun zaleze do šatny, přijde vrchní s mastným účtem za celý tenhle rozežraný politický bordel a položí ho zase před jediného člověka, který se na porcování nikdy nedostal: před občana, který tuhle frašku celou dobu platí.

Úplně vzadu, v poslední řadě tohohle nekonečného politického varieté, pořád sedí tentýž nešťastník. Ráno vytáhne prdel z postele, odkroutí si šichtu, zaplatí daně, energie, nájem nebo hypotéku, přihodí svůj díl na státní dluh, prezidentskou operetu, ministerské maštale, poradenské kroužky i grantové dojírny a večer zjistí, že mu zase zdražili vstupenku na představení, na které se nikoho neprosil. Kulisy se mezitím přetřou, kašpaři si vymění saka, stará ideologie dostane nový název a každá čerstvá politická parta vleze na jeviště s výrazem spasitele, který právě sestoupil z nebes opravit všechno, co předchozí banda podělala. Jenže sotva se zavře opona, přikodrcá se vrchní s mastným účtem, položí ho před stejného vola v poslední řadě a oznámí mu, že kromě vstupného tentokrát platí ještě rozbitý lustr, orchestr, šatnu, rekonstrukci jeviště a sekeru, kterou tam nechali předchozí hosté.

A právě z toho se mi chce zvracet nejvíc. Ne z jednoho Turka, Blažka, Babiše, Okamury nebo Gumáka, protože jednotliví politici jsou jen figurky v tomhle přerostlém pouťovém panoptiku, které jednou stojí pod reflektorem a podruhé skončí zaprášené za maringotkou. Zvedá se mi kufr z celého toho pokryteckého cirkusu, který má nad vchodem zlatým písmem napsáno PRÁVNÍ STÁT, zatímco uvnitř vrchní vytahuje pravidla ze šuplíku podle toho, kdo zrovna stojí před tribunálem. Našemu nalejeme presumpci neviny až po okraj, cizímu dáme prázdný půllitr a tomu opravdu protivnému ho ještě rozbijeme o palici. Demokracie, která platí jen pro kamarády, není demokracie. Právní stát, jehož zásady vytahujeme jen tehdy, když se nám hodí do krámu, není právní stát. A spravedlnost, která si před nasazením pásky přes oči nejdřív nadzvedne její cíp, zkontroluje ksicht, stranickou legitimaci a poslední titulky v novinách, není spravedlnost. To už je jen mizerně sehraná fraška v zaplivané politické putyce, kde se střídají vrchní, mění jídelní lístek a přemalovává vývěsní štít, ale mastný účet za celý ten bordel pokaždé přistane před stejným hostem.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                 Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                          Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                                redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                              Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                  Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                                       Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem. Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                                                                                                                                                                                                                Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu. Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                    Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                      Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.

Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk