Český Epstein, nebo politická žumpa ???

Bartošek, Ropušan, Piráti a případ Jakuba Jahla ?

Nacpěte se k výčepu a pořádně otevřete uši, protože do manéže právě defilují těžké váhy českého politického cirkusu: někdejší ministr vnitra Prevítek Ropušan, samozvaný lidovecký inkvizitor Jan Bartošek, pirátští neobolševici a další eskamotéři z pražské bažiny, kde se morálka rozdává po kýblech hlavně tehdy, když účet platí někdo jiný. A nad celým cirkusem visí otázka tlustá jak štamgast po zavíračce: co se vlastně kolem samozvaného lovce sekt Jakuba Jahla skutečně odehrálo a proč kolem celé věci vznikl takový informační močál, že by v něm zapadl i bagr s majákem?

Kolem Jahla se totiž rozjela mimořádně závažná obvinění týkající se jeho někdejšího působení v Tanzanii, včetně tvrzení o sexuálních deliktech na dětech. Jenže tady hospodský šlape na brzdu: Jahl obvinění odmítá, policie podle zveřejněných informací nedokázala tvrzení z Tanzanie ověřit ani vyvrátit a policejní dokument dokonce popsal jejich část jako nevěrohodnou snahu o účelovou diskreditaci. Zkrátka místo pěkně srovnaných půllitrů faktů leží na stole kýbl tvrzení, protitvrzení, trestních oznámení a mediálního bahna, ve kterém se pravda hledá asi stejně pohodlně jako kontaktní čočka na dně žumpy.                                                                                                                                                                                          Právě proto stojí za to ptát se, co policie skutečně prověřila, co prověřit nemohla, kdo co oznámil a jaké konkrétní závěry z jednotlivých podání vzešly, místo aby si politická pouť vyráběla rozsudky u stánku s cukrovou vatou. Některá trestní oznámení spojená s diskreditačním videem byla odložena, zatímco jinou část celé kauzy následně začal řešit pražský odbor extremismu a terorismu.                                                                              Takže žádné hospodské věštění z lógru ani rozsudek vytesaný do pisoáru. Obecenstvo dostane podklady, odkazy a jednotlivá tvrzení pěkně na stůl a úsudek si udělá samo. Protože jestli má z celé stoky něco vylézt, potřebujeme fakta, dokumenty a výsledky prověřování, nikoliv dalšího principála, který vyskočí na sud, zamává ukazovákem a za zvuku politického flašinetu oznámí, kdo je svatý, kdo ďábel a komu už máme preventivně zapálit hranici.

Jakub Jahl vystupuje v roli morálního bijce, internetového kazatele, samozvaného filmaře a potulného deratizátora lidských duší, který si kariéru postavil na soustavném šťourání klackem v náboženských spolcích, obskurních kultech, sektářských brlozích a konspiračních kadibudkách, odkud tahá nejrůznější špínu na světlo boží a předkládá ji internetovému obecenstvu ještě teplou, aby si každý mohl přičichnout, pohoršit se a následně v komentářích vysvětlit lidstvu, proč právě on jediný pochopil vesmír.                                                                                                                            Širší hospodské publikum zachytilo existenci internetového apoštola hlavně díky divokým seancím s odpadlíky od víry, výpravám do duchovních močálů a především vyhlášením totální svaté války mezinárodnímu cirkusu AllatRa, kde už dávno nejde o poklidnou nedělní debatu nad bábovkou, ale o regulérní pouťovou řež, při níž sekty, jejich odpůrci, samozvaní inkvizitoři, internetoví proroci a další artisté skáčou jeden druhému po krku a přetahují se o lidské ovečky jak hladoví psi o poslední flákotu před zavíračkou řeznictví. Z jedné strany létají obvinění, z druhé žaloby, uprostřed rachotí sociální sítě a nad celou duchovní stájí visí takový mrak vzájemné nenávisti, že by se pod ním dala otevřít nálevna, vybírat vstupné a ještě prodávat návštěvníkům holínky do bažiny.

Africká anabáze mezitím vygenerovala takový Mordor, že i otrlým štamgastům u výčepu zaskočil bůček v krku a hospodský na chvíli přestal ředit rum, protože z prostředí AllatRa se rozjela pekelná kanonáda mimořádně závažných obvinění spojených s Jahlovým působením v Tanzanii. Internetovou stokou začaly plavat historky o údajném sexuálním zneužívání nezletilých, násilí a dalších svinstvech takového kalibru, že vedle nich vypadá běžná politická žumpa jako voňavá lázeň pro batolata. Jenže hospodský připíchne k sudu důležitou cedulku: mluvíme o tvrzeních a obviněních, nikoliv o rozsudku vytesaném do kamene, protože právě mezi podezřením a prokázaným skutkem vede hranice, kterou internetový cirkus přeskakuje s elegancí ožralého klauna přes chcíplou kozu.                                                                                                                                        Celá stoka obvinění následně zaplavila internet prostřednictvím videí, petic a podnětů adresovaných ministerským ouřadům, kde se kreslily horory hodné kriminálního sklepa, zatímco sociální sítě začaly bublat jako přecpaný septik před obecní poutí. Jedna parta troubila na poplach, druhá řvala o diskreditační kampani, třetí už vynášela rozsudky od klávesnice a někde mezi vším kraválem měla sedět pravda, chudák promočená, s kýblem na hlavě a cedulí "důkazy" v ruce. Z duchovní války se tak stala regulérní rvačka čtvrté cenové, kde místo půllitrů létala obvinění, místo tácků trestní oznámení a místo židlí petice, zatímco internetový výčep řval, že viník už je přece dávno jasný. Jenže v normální knajpě platí jednoduché pravidlo: když někoho obviníš, že pochcal pisoár, ukaž mokré boty, svědka nebo aspoň louži. Když ho obviníš ze svinstev proti dětem, vytáhni zatraceně pevné důkazy. Jinak nejsi vyšetřovatel ani spasitel, ale jen další vožralej jouda stojící na stole, mávající prázdným půllitrem a řvoucí přes celou hospodu, že právě vyřešil případ století.

Tuzemské úřední panoptikum a policejní aparát ovšem africký Mordor nakonec prohnaly vlastní mašinérií, prošťouchaly lejstra, vyslechly dostupné lidi a případ odložily, přičemž policejní závěry označily předkládaná nařčení za nevěrohodná, místy fantaskní a celé představení za účelovou snahu o Jahlovu diskreditaci. Zkrátka po internetu běhal démon s vidlemi, kolem něj hořela Tanzanie a létaly děti, drogy, psi i další rekvizity z hororu pro otrlé, zatímco po otevření policejního šanonu z celé apokalypsy vykoukla hlavně mediální řež, u níž se sekta podle kriminalistů snažila svého kritika vykreslit v nejhorším možném světle.                                                                                                                              Jenže právě tady přichází zádrhel tlustý jak výčepní po třiceti letech za pípou. Česká policie zároveň přiznala, že africká tvrzení nedokázala beze zbytku ověřit ani vyvrátit, protože mezi Českem a Tanzanií chybí potřebná dohoda o přeshraniční výměně informací. Hospoda tedy nedostala rozsudek "všechno je lež", nýbrž podstatně méně sexy lejstro: předložený materiál působí nevěrohodně, dostupné prověřování obvinění nepotvrdilo, ale do Tanzanie českému četníkovi ruka nedosáhne. A právě v podobné škvíře mezi dveřmi se internetovým hovnometům bydlí nejlépe, protože jedna půlka lokálu už řve "nevinný!", druhá "grázl!", zatímco fakta sedí sama u posledního stolu, cucají zvětralou desítku a marně čekají, až si jich někdo všimne.                                                                                                                                                                                                    Česká čtvrtá cenová by přitom podobný případ vyřešila alespoň poctivěji. Když Franta obviní Jardu, že mu v sobotu vopíchal manželku v kumbále za kuchyní, nestačí, aby hospodský prohlásil Frantu za pomstychtivého kokota, Jarda se pasoval na mučedníka a lokál pokračoval v mariáši. Buď někdo zjistí, kdo byl v kumbále, nebo se férově řekne, že se to zjistit nepodařilo. Protože mezi "je to lež" a "nedokázali jsme to ověřit" je zatraceně velký rozdíl, do kterého se vejde celá hospoda, policejní služebna, ministerstvo a ještě dva cirkusové stany plné politických klaunů.

Do rozjetého cirkusu samozřejmě museli vletět politici jak vosy do půllitru, protože kde se objeví sekta, morální panika, mikrofon a možnost předvést veřejnosti vlastní svatozář, tam český politik přiběhne rychleji než štamgast k rundě zdarma. Do první řady se protlačil nenávistný, lidovecký mravokárce, flanďák Jan Bartošek, který ve sněmovních prostorách uspořádal seminář věnovaný nebezpečným kultům a sektám, kde se za účasti lidí z bezpečnostního prostředí rozebírala AllatRa a další duchovní havěť. Z internetového lovce sekt se tak rázem stal účastník politicko-bezpečnostního představení pod střechou Poslanecké sněmovny, zatímco venku už alternativní nálevny vařily vlastní guláš o tom, kdo komu kryje záda, kdo koho používá a kdo komu drží politický deštník nad hlavou.

Z opačného konce výčepu se následně začalo hulákat na Piráty, protože v Jahlově veřejně dohledatelné finanční historii se objevily také platby spojené s pirátskými politiky, což samozřejmě stačilo, aby internetový pisoár okamžitě vyhlásil další kolo mistrovství světa ve skládání souvislostí bez návodu. Platba sama o sobě ještě nedokazuje žádné politické řízení, kupování názorů ani tajnou smlouvu podepsanou krví pod stolem v pirátské putyce, jenže zkuste podobnou drobnost vysvětlovat hospodě, kde už jeden štamgast kreslí na tácek pavouka vztahů, druhý hledá ilumináty a třetí právě zjistil, že Bartošek, Piráti, sekty, ministerstvo a Jahl existují ve stejném státě, což je po šestém rumu prakticky důkaz světového spiknutí.

Politická šaškárna tím dostala všechny potřebné rekvizity: lidoveckého nenávistného, fanatického blba, sněmovní seminář, bezpečnostní aparát, Piráty, veřejné peněžní stopy, sektářskou válku a internetovou žumpu schopnou z pěti teček nakreslit mapu podzemního tunelu až do pekla. Výčepní už jen postavil na pult kýbl, protože z jedné strany létalo "politické krytí", z druhé "sektářská diskreditace" a uprostřed seděl občan s půllitrem, kterému nikdo nebyl schopen normálně říct, co je doložený fakt, co pouhé podezření a co už je regulérní hovadina vytažená z hajzlu za poslední  stolicí pro štamgasty. Česká politika zkrátka zase dokázala proměnit citlivou kauzu v tak dokonale zahnojený chlív, že kdyby do něj pustili prase, po pěti minutách by se dožadovalo přeložení do čistšího bordelu.

Kolem Jahla se ovšem od prvních okamžiků roztočila groteska, nad kterou zůstává rozum stát i štamgastům z pajzlu, kde se hygienik bojí sáhnout na kliku a pisoár má vlastní ekosystém.                                                                                                                                                                                  Do rozjetého cirkusu totiž osobně naběhl vrchní vládní fízl Prevítek Ropušan, vrchní boss narko-krimi gangu STAN, naleštil ministerskou svatozář, nasadil výraz ochránce vdov, sirotků a internetových youtuberů a při veřejné konfrontaci se stoupenci AllatRa vytáhl z rukávu rovnou rozsudek hospodského Nejvyššího soudu: podle jeho osobního pohledu páchá organizace na "jednom nevinném člověku" hrozné zlo.                                    Žádné trapné čekání, žádné zdlouhavé šťourání klackem v africkém močálu, žádné otravné přemýšlení, jestli se náhodou pod hladinou neválí něco, co by mohlo svatý obrázek trochu pocákat bahnem. Aktivistický debílek Ropušan, věrný svému eurohujerskému založení, prostě přihopsal k výčepu, bouchnul půllitrem do ulepeného stolu a oznámil, kdo je v celé žumpě nevinný, kdo zlý a kde má hospodský pověsit rozsudek.              Prevítek Ropušan zkrátka nepotřebuje soudní síň, talár ani otravné dokazování. Stačí žabí plovací blány opřené o ministerský pult, správně ustaraný ksicht a morální kompas vytažený z kapsy pokaždé, když je potřeba ukázat správným směrem.                                                            Presumpce neviny se v pražské bažině zjevně rozdává jako panák na účet podniku: někomu nalejí dvojitého, jinému ani nepůjčí skleničku a Ropušan mezitím sedí za výčepem a rozhoduje, kdo dnes odchází jako svatý a kdo jako hajzl.                                                                                      Ropušan sice přihodil idiotskou formulku, že právě nemluví jako ministr vnitra, nýbrž jako obyčejný člověk sledující internetový prostor, což je asi stejně přesvědčivé, jako kdyby ředitel bordelu vylezl z pracovny v tangách a oznámil, že od nynějška vystupuje pouze jako nezávislý znalec mezilidských vztahů. Ministr vnitra totiž může sundat kravatu, odložit ministerskou aktovku, objednat si tlačenku a třikrát odpřisáhnout na tácek, že je právě soukromý Venouš z hospody, jenže občan mu ministerstvo z čela neodšroubuje ani hasákem. Když vrchní chlap od fízlů veřejně pronese slovo "nevinný", nezní to úplně stejně, jako když Franta z pneuservisu mezi rumem a nakládaným hermelínem oznámí, že podle něj vraždil zahradník.                                                                                                                                                                                                                    Policejní mašinérie se později skutečně prohrabala hromadou lejster a předložená nařčení vyhodnotila jako nevěrohodná, místy fantaskní a zavánějící účelovou diskreditací, takže Ropušan rozhodně nevěštil Jahlovu nevinu z lógru po ranním turkovi.                                                                Jenže u dna kýblu zůstal hovnivál velikosti ministerské limuzíny: česká policie zároveň připustila, že tvrzení z Tanzanie nedokázala beze zbytku ověřit ani vyvrátit, protože potřebná přeshraniční spolupráce mezi Českem a Tanzanií jaksi není na jídelním lístku. Africký chlívek tedy zůstal zamčený a český četník mohl maximálně nakukovat klíčovou dírkou, zatímco u nás už politická bažina rozdávala cukrovou vatu s nápisem NEVINNÝ.                                                                                                                                                                                                                                    A právě tady začíná celá hospodská groteska smrdět způsobem, proti kterému je hajzl na nádraží po třídenním pivním festivalu parfumerie. Ministr vnitra může mít soukromý názor na Jahla, AllatRu, mimozemšťany, chemtrails, placatou Zemi nebo množství cibule v utopenci, jenže veřejně rozdávat nálepku "nevinný" u kauzy, v níž se válí závažná tvrzení, která policie sama nedokázala beze zbytku ověřit ani vyvrátit, připomíná cirkus, kde principál vyhlásí vítěze ještě ve chvíli, kdy medvěd teprve leze z maringotky.                                                                                                    V normální knajpě se nejdřív zjistí, kdo komu rozbil držku, vyslechnou se oba ožralové, sebere se půlka židle z podlahy, hospodský vytáhne kameru a Pepa od hajzlů dosvědčí, kdo začal. Teprve potom se ukáže na viníka a někdo dostane červenou kartu. Česká politická žumpa zvládá disciplínu naprosto obráceně: vrchní fízl Ropušan už stojí na stole, mává půllitrem nad hlavou a hlásí, kdo je nevinný, zatímco policajt dole teprve hledá propisku a z Tanzanie mu nikdo ani nezvedá telefon. A pak se pražská žumpa děsně diví, že půl lokálu začne hulákat, jestli se náhodou rozsudky nerozdávají podle toho, kdo má u ministerského výčepu permanentku, zatímco druhá půlka už objednává další rundu a volá: "Na důkazy serem, vrchní už přece řekl, kdo je hodnej!"

Zábavná estráda pokračuje literárním okénkem, protože Jakub Jahl nezůstal jen u videí, přednášek a lovení sektářských bubáků po internetu, ale pustil se také do knižní výroby, takže k politickému cirkusu přibyla tiskárna, crowdfundingová kasička a seznam podporovatelů dlouhý jak účet po hasičském bále. Jahl ostatně vydal i knihu Proč jsem holoubkům lámala křídla, detektivní thriller postavený na motivech AllatRy, takže duchovní válka dostala papírové desky, ISBN a mohla vyrazit z internetové stoky rovnou do knihovny.                                                                                        Mnohem zajímavější hospodské čtení ovšem nabízí crowdfundingové sbírky a seznamy podporovatelů, pokud u jednotlivých jmen sedí veřejně dohledatelné záznamy. Mezi přispěvateli se podle nich objevují lidé spojení s Piráty, například František Hagara, Jindřich Čermák, Jelena Příplatová či Viktor Mahrik, zatímco u staršího projektu My Mormon Story má figurovat také Adam Zábranský. Samotná existence podobných příspěvků samozřejmě nedokazuje žádné tajné pirátské velení, politickou objednávku ani noční schůzi iluminátů v podpalubí pirátské bárky. Dokazuje přesně tolik, kolik ukazuje kasička: konkrétní lidé vytáhli peněženku a konkrétní Jahlův projekt podpořili. My Mormon Story je přitom skutečně Jahlova autobiograficky laděná kniha o jeho zkušenosti s mormonismem.

Jenže když už se v jedné zahulené putyce sejde fanatický flanďák Bartošek se sněmovním seminářem pod paží, Ropušan s ministerskou svatozáří a cedulkou "nevinný" na krku a vedle nich se u Jahlových kasiček začne mačkat řádka pirátských jmen s otevřenými šrajtoflemi, začíná hospodský větřit jak starý vořech před řeznictvím. Samozřejmě, jedna stokoruna ještě není státní převrat, dvě stovky nejsou puč a pár příspěvků neznamená, že se pod pirátskou palubou schází tajná lóže v kutnách, obětuje slepici a při úplňku vylosuje, komu příště pošle prachy. Jenže když se kolem jednoho člověka začne motat tolik politických idiotů, že by z nich šel postavit vlastní alegorický vůz na Matějskou, přestává být otázka "kdo komu vlastně fandil a kdo komu sypal do kasičky?" hospodskou konspirací po sedmém rumu.

Česká politická žumpa má totiž nádherný zvyk. Dokud se peníze sypou do správného klobouku, jde o občanskou podporu, solidaritu, sympatický crowdfunding a pár drobných od lidí dobré vůle. Jakmile se stejná kasička objeví u někoho z opačné strany močálu, vytáhnou se lupy, baterky, grafy, pavouci vztahů a pomalu i policejní potápěči, aby zjistili, jestli dvoustovka náhodou nepřiplavala z Kremlu v řiti jesetera. U Jahlova stolu zatím cinkají mince, Bartošek žehná koncilu, Ropušan rozdává morální glejty a pirátské peněženky vykukují zpod ubrusu, až člověk čeká, kdy přijde kapela, zahraje "Škoda lásky" a celá společnost si připije na naprostou náhodu.

Hospodský přitom nepotřebuje vědět, kdo je svatý, kdo sektář, kdo apoštol a kdo jen další kašpar z pražské bažiny. Stačí mu obyčejná zkušenost chlapa, který třicet let čepuje desítku a pozná, když se u jednoho stolu začnou nápadně střídat stejné ksichty. Když půl lokálu huláká, že žádná parta neexistuje, zatímco u baru cinká kasička, zpod stolu čouhají politické šrajtofle, šíbr ministr drží ochranný deštník a přiblblý lidovecký kazatel už rezervuje salonek, začne se vrchní přirozeně ptát, kdo kurva objednal celý večírek. A hlavně proč se účet pokaždé objeví až ve chvíli, kdy jsou flašky prázdné, hajzl ucpaný a všichni zainteresovaní už zdrhají zadním vchodem.

Mezi štědrými dárci v knize i na webu defiluje také Arpád Soltész, slovenská mediální těžká váha, spisovatel a ostřílený novinářský kanón, takže kolem Jahlovy kasičky už necinkají jen drobné pirátských matadorů, ale začíná se tam tlačit sestava, vedle které vypadá hospodský mariáš o dvě stovky jako zasedání zahrádkářského svazu. Knižní děkovačka se pomalu mění v nástěnku politicko-mediálního panoptika, kde jeden přihodí chechtáky, druhý podporu, třetí dobré slovo a hospodský už jen přemýšlí, jestli ještě čte seznam mecenášů, nebo jízdní řád zvláštního autobusu do pakárny.

Po zveřejnění dokumentu dávajícího prostor africkým dětem a jejich závažným tvrzením o Jahlovi pak vypukla taková mediální kanonáda proti AllatRa, že se v redakčních zákopech musely tavit klávesnice. Články létaly vzduchem jak tácky při sobotní rvačce, titulky bouchaly jako dveře od hajzlu a z duchovní války dvou znepřátelených táborů se stala regulérní mediální řež, při níž jedna strana mávala africkými svědectvími, druhá sektářskou diskreditací a mezi nimi pobíhal internet s kýblem benzínu a staral se, aby náhodou nezačal hořet jen jeden konec hospody.                    Člověk už pomalu nevěděl, jestli sleduje spor o závažná obvinění, válku proti sektě, válku sekty proti kritikovi, pirátský benefiční večírek, slovenskou mediální přestřelku nebo putovní cirkus, kterému někdo omylem prodal permanentku do všech pater veřejné žumpy. Chyběl už jen Ropušan za pípou, Bartošek u dveří s kadidelnicí a pirátská kapela na pódiu, zatímco konferenciér huláká do mikrofonu: "Vážení hosté, pravdu dnes bohužel nečepujeme, ale politických vazeb, mediálního řevu a vzájemného obviňování máme plný sklep, tak si kurva vezměte kýbl a naberte si sami!"                                                                                                                                                                                                                                  Africká expedice navíc podle zveřejněných materiálů nebyla žádným osamělým pochodem bílého spasitele savanou, nýbrž skupinovou výpravou, kolem níž se dnes válí tolik protichůdných historek, že by z nich hospodský mohl vytapetovat hajzl až ke stropu. Mezi lidmi spojovanými s Jahlovým africkým působením se objevuje také Antonín Schejbal, uváděný kritiky celé výpravy v souvislosti s Piráty, takže do už tak přeplněného politicko-afrického maringotkového cirkusu přibývá další figura a štamgast začíná mít pocit, že místo dobrovolnické mise sleduje zájezdní zasedání pražské bažiny pod Kilimandžárem.                                                                                                                                                                                    Ještě větší rachot ovšem způsobily zveřejněné videozáznamy zachycující přesuny dětí a tvrzení z Tanzanie, podle nichž mělo při Jahlově působení docházet k závažným problémům kolem zacházení s nezletilými. Autoři dokumentů a Jahlovi odpůrci začali mávat svědectvími místních obyvatel, dětí a údajnými materiály sociálních úřadů tak zběsile, až z africké charity během několika internetových kol vznikl příběh připomínající pašerácký thriller natočený po flašce tuzemáku. Jahl podobná obvinění odmítá a česká policie následně uvedla, že informace z Tanzanie nedokáže kvůli chybějící přeshraniční spolupráci ověřit ani vyvrátit, takže místo velkého rozuzlení zůstala na stole hromada lejster, svědectví, videí a otazníků, pod kterými by se prohnul i dubový stůl v nádražní čtyřce.

A pak se v podobném chlívku zkuste dopátrat pravdy. Jedna strana řve o dětech, druhá o sektářské pomstě, politici pobíhají kolem s morálními kadidelnicemi a český četník nakonec pokrčí rameny, protože do Tanzanie jeho pendrek nedosáhne. Výsledkem je africko-pražská žumpa, kde se každý ohání dítětem, dokumentem, svědkem nebo razítkem, ale obyčejný štamgast pořád neví, co se kurva skutečně stalo. A jestli opravdu existují děti, jejichž další osud po tehdejších přesunech není znám, pak už nejde o další internetovou rvačku dvou partiček magorů u výčepu. Pak patří na stůl jména, dokumenty a odpověď, kam děti zmizely, protože dítě není prázdný sud od piva, který někam odkutálíte za hospodu a po zavíračce se na něj prostě zapomene.

Kde v celém rozjetém cirkusu vězí role Prevítka Ropušana? Právě tady začíná být hospodská tabule zajímavá jak účet nalezený ráno pod stolem. V době Jahlových afrických eskapád tvořila Ropušanova družina s Piráty jeden politický slepenec, společně vyrazili do voleb a následně zakotvili v Nutelliérově vládní žumpě, takže pirátská bárka a starostenský necky rozhodně nepluly každý po jiné řece.                                                                A když se později kolem Jahla začnou motat pirátská jména, kasičky, politická podpora a nakonec osobně přikvačí vrchní fízl Ropušan s veřejným prohlášením o "nevinném člověku", začne i poslední štamgast od pisoáru škrábat bradu a přemýšlet, jestli opravdu sleduje jen nádhernou přehlídku náhod. Důkaz, že by Ropušan kvůli koaličním kamarádům zatahoval za policejní ruční brzdu, na stole neleží. Jenže právě proto je zatraceně lákavé položit hospodskou otázku, která smrdí přes celý lokál: proč se, kurva ministr vnitra tak ochotně nacpal do role veřejného obhájce člověka, kolem jehož afrického působení se válela obvinění, která česká policie sama nedokázala beze zbytku ověřit ani vyvrátit?          Možná šlo skutečně jen o Ropušanův soukromý názor, občanské rozhořčení a shodu okolností velkou jak vrata od velkokapacitního kravína. Možná se Piráti, jejich podporovatelé, Jahl, Bartošek a ministr vnitra pouze náhodou potkali u stejného politického výčepu a každý si platil vlastní pivo. Jenže český štamgast už zažil tolik "náhod", že když vidí ministra držet deštník, koaliční kámoše kolem kasičky a pod stolem se válí africký pytel otazníků, automaticky se zeptá, kdo kurva rezervoval salonek. Ne proto, že zná odpověď, ale protože už dávno ví, že v pražské politické knajpě bývá nejdražší právě runda, o které všichni přísahají, že ji nikdo neobjednal.

Do první linie na Jahlovu obranu vystartoval lidovecký nenávistný blb, fanatický inkvizitor,  Jan Bartošek, popadl kadidelnici, politický kropáč a výraz člověka, kterému právě Satan zaparkoval na parkovišti, na místě pro poslance, a uspořádal estrádu rovnou v posvátných sálech Parlamentu České republiky. Protože když už se má vymítat sektářský ďábel, proč se srát s kulturákem, když máme Sněmovnu, státní znak, mikrofony a dostatek politických svěcených vod na vytopení půlky Malé Strany.                                                                                                      Do parlamentního cirkusu se začali trousit bezpečnostní experti, zahraniční hosté a další specialisté na všechno, co smrdí sektou, hybridní válkou nebo ruským čertem, až sněmovní sál připomínal exorcistický kongres po třech litrech mešního vína. AllatRa se ocitla na politickém grilu, zplozenec pekla Bartošek přikládal pod kotel a z internetové rvačky dvou znepřátelených partiček se stalo bezpečnostní kabaretní představení, u něhož už chyběl jen Ropušan převlečený za ministranta, pirátský sbor s tamburínami a Jahl na pódiu s nápisem "Mučedník večera".

Hospodský mezitím stojí za pípou, čumí na celý průvod a počítá. Ropušan veřejně vytáhne "nevinného člověka", flanďák Bartošek otevře brány Sněmovny, kolem Jahlových projektů cinkají pirátské šrajtofle a AllatRa dostává takovou politickou dávku svěceného napalmu, že by s ní šlo vypálit plíseň i z hajzlu na hlavním nádraží. Možná je všechno jen nádherná série náhod, občanských postojů a bohulibého boje proti nebezpečným kultům. Jenže když se u jednoho stolu mačká tolik politických ksichtů, bezpečnostních hlav a otevřených peněženek, přestává i největší vožrala v lokále věřit, že všichni přišli jen náhodou na jedno malé pivo.

Zplozenec pekla Bartošek tak dokázal něco, co se nepodaří ani principálovi nejzkurvenějšího lunaparku: vzít internetovou válku se sektou, narvat ji do Poslanecké sněmovny, přidat bezpečnostní aparát, zahraniční koření a politické kadidlo a následně celé republice servírovat guláš tak hustý, že v něm stojí lžíce i zdravý rozum. Starý štamgast už jen dopije rum, utře si hubu rukávem a zahuláká přes výčep: "Kurva, Honzo, jestli je tohle obyčejnej seminář, tak já jsem tibetskej dalajláma a hajzl za rohem je česká ambasáda ve Vatikánu!"

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                          Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci.                                                                                                                                                Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                    redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                                  Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                        Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                Pokud vám Facebroukovy fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                        Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                              Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                    Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                  Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                 Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                              Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk