Čerpačka Míša, Smrtimáma Šebelová aneb Jak se z politiky stala fabrika na čerpání náhrad

Nebojím chytrých darebáků ani otevřených gaunerů. Mnohem nebezpečnější je totiž úplně jiný lidský druh. Kříženec hlupce, nevzdělance, ideologického aktivisty, nenažrance a vševěda, sebestředný mutant skálopevně přesvědčený, že právě jemu osud svěřil patent na rozum a že zbytek národa je banda nevděčných primitivů, které je potřeba převychovat. Jakmile se tahle směs doplní o teatrální rozčilení, věčné moralizování, nafouknuté ego a neochvějnou víru ve vlastní neomylnost, začne se tenhle druh tlučhubů a manipulátorů líhnout po české veřejné scéně rychleji než potkani kolem přecpaných popelnic za starým masokombinátem. Jejich hlavním pracovním nástrojem už dávno není zdravý rozum, ale mikrofon, věčně vztyčený hrozící ukazováček a arogantní přesvědčení, že obyčejným lidem není třeba naslouchat, protože obyčejné lidi je především potřeba poučit, převychovat a vysvětlit jim, že jejich vlastní zkušenost nestojí za nic proti jediné správné ideologii. Skutečné problémy mezitím dál hnijí pod horami strategií, pracovních skupin, akčních plánů, tiskových konferencí a dobře placených funkcí, zatímco obyčejný člověk každé ráno vstává do práce, platí daně, počítá každou korunu a jen bezmocně sleduje, jak se kolem veřejných peněz stále dokola motají stejné ksichty, jen s novou funkcí, novou vizitkou a o něco tučnějším platovým výměrem.

A někde uprostřed tohohle absurdního karnevalu jsem narazil na postavu, které se v některých kruzích přezdívá Čerpačka Míša, jinde zase Smrtimáma Šebelová. Zvláštní archetyp dnešní doby, který dokáže s kamennou tváří pronášet dlouhé řeči o lidskosti, solidaritě, pokroku a moderních hodnotách a vzápětí se zaplést do debat o tématech, ze kterých obyčejnému člověku vstávají vlasy hrůzou na hlavě. A zatímco se vedou vznešené řeči o vyšším dobru, kolem hoří barák, lidé obracejí každou korunu a stát mi čím dál víc připomíná starou čtvrtou cenovou po sobotní zavíračce, kde je podlaha ulepená od rozlitého piva, vzduch smrdí jako mokrý hadr zapomenutý týden za kamny a hospodský místo toho, aby vzal do ruky kýbl s vodou a hadr, svolává pracovní skupinu pro analýzu příčin nepořádku, zřizuje poradní komisi, jmenuje koordinátora úklidu a nakonec objedná studii, která slavnostně doporučí vypracovat další studii za dvojnásobnou cenu.

Když jsem si přečetl Pauknerova zjištění o hnutí STAN, okamžitě se mi vybavil příspěvek Danuše Foltysové. Čím déle totiž českou politiku sleduji, tím víc zjišťuji, že nejzajímavější věci se člověk nedozví z tiskových konferencí, ale z veřejně dostupných dokumentů, registrů a katastru nemovitostí. Tam totiž nebývá tolik patosu, zato bývá překvapivě dost souvislostí. A tak jsem se rozhodl podívat se na celou věc trochu podrobněji.

Podle veřejně dostupných informací má Michaela Šebelová, místopředsedkyně hnutí STAN, věrný nohsled Prevítka Rakušana a předsedkyně jeho poslaneckého klubu, má poslaneckou kancelář v Ostravě v domě na adrese Chocholouškova 1629. Podle údajů z katastru nemovitostí budova patří společnosti K2 stavební Moravia s.r.o., jejímž vlastníkem je Marián Kotas, člen krajského výboru STANu v Moravskoslezském kraji. Ve veřejných záznamech o financování politických stran je zároveň veden jako dárce hnutí STAN. Samy o sobě tyto skutečnosti ještě nic nedokazují, ale rozhodně jsou přesně tím typem vazeb, o kterých by se mělo otevřeně mluvit. Protože důvěra nevzniká mlčením ani máváním rukou, ale ochotou podobné otázky srozumitelně vysvětlit.

Jenže tím moje zvědavost neskončila. Naopak. Čím hlouběji jsem se v těch veřejně dostupných údajích hrabal, tím víc jsem měl pocit, že se přehrabuji hromadou, která sice možná nevoní, ale rozhodně stojí za pozornost. Podle údajů zveřejněných serverem Hlídač státu čerpala Michaela Šebelová v loňském roce poslanecké náhrady v celkové výši přibližně dva a půl milionu korun, čímž se zařadila mezi poslance s nejvyššími náhradami. Součástí těchto prostředků byly mimo jiné výdaje na poslaneckou kancelář, asistenty a další položky, které zákon z těchto náhrad umožňuje hradit.

A znovu to raději zopakuji, protože dnes je potřeba některé věci říkat dvakrát, aby mi zase někdo nepodsouval něco, co jsem nenapsal. Samotná výše poslaneckých náhrad ještě sama o sobě neznamená, že někdo porušil zákon. Jenže já se celou dobu nebavím jen o zákonech. Bavím se o důvěře. A právě ta dostává pořádně na frak ve chvíli, kdy obyčejný člověk celý měsíc počítá každou tisícikorunu, přemýšlí, jestli zaplatí dražší elektřinu nebo koupí dětem nové boty, a večer si v televizi vyslechne od profesionálních moralistů, že si všichni musíme utáhnout opasky, zatímco oni sami hospodaří s milionovými náhradami. Ať se na to dívám z kterékoliv strany, pořád mi v hlavě vrtá stejná otázka. Jestli je všechno tak ukázkově v pořádku, proč to na tolik normálních lidí působí tak zatraceně špatně?

Narazil jsem na přepis debaty s JUDr. Jindřichem Rajchlem a musím přiznat, že mě zaujal víc než většina těch naleštěných televizních vystoupení, kde se tlučhubové navzájem poplácávají po zádech a tváří se, že právě zachránili republiku. Rajchl tam mimo jiné prohlásil: "Paní rekordmanka v čerpání poslaneckých náhrad Šebelová se pohoršuje nad tím, že si z vašich daní bere zhruba dvě stě tisíc korun měsíčně na své náhrady. Říká, že je systém špatně nastavený, ale nikdo nenavrhl jeho změnu. Jenže paní Šebelová je poslankyně, takže takový návrh mohla podat sama. A za druhé, čerpání poslaneckých náhrad není povinnost."                                                                                                                                                                                    Michaela Šebelová na to odpověděla stručně: "Ano, jsem z Moravskoslezského kraje. Mám nejvyšší cestovní náhrady."                                                A právě tady jsem se zarazil. Netvrdím, že se stal trestný čin. Netvrdím ani, že byl porušen zákon. Jen si pokládám úplně obyčejnou otázku. Kdyby se úplně stejná kombinace vysokých poslaneckých náhrad, stranických vazeb a podobných okolností objevila u některého z hlavních politických soupeřů hnutí STAN, poslouchali bychom snad od rána do večera něco jiného než řeči o klientelismu, střetu zájmů, potřebě důkladného vyšetření a ohrožení důvěry občanů? Mám totiž čím dál silnější pocit, že v české politice neexistuje jeden metr, ale hned dva. Jeden pro vlastní partu a druhý pro všechny ostatní.

A tady si prostě musím položit otázku, která mi od té chvíle vrtá hlavou. Jestliže Míša Čerpačka Šebelová sama připouští, že systém poslaneckých náhrad není ideální, proč jako poslankyně sama nepředložila návrh na jeho změnu? Od čeho tam ti tlučhubové vlastně sedí? Jen aby ostatním vykládali, co všechno je potřeba změnit, zatímco vlastní výhody zůstávají bezpečně zamčené pod sedmi západy? Poslanec přece není komentátor placený za povzdechy do televizních kamer. Má právo předkládat zákony, měnit je a hlasovat o nich. Nebo snad odvaha reformovat končí přesně tam, kde začíná vlastní portmonka? Čím déle tuhle absurdní frašku sleduji, tím silnější mám pocit, že sáhnout obyčejným lidem do kapes bývá pro naše mocenské tlučhuby nesrovnatelně jednodušší než sáhnout do těch vlastních.

A právě tady podle mě leží jádro celého problému. Od těch, kteří rozhodují o našich životech, přece nečekám jen to, že se vejdou do paragrafů. To je naprosté minimum. Čekám také, že budou stejným metrem měřit sobě i všem ostatním. Jenže přesně v tomhle okamžiku začíná důvěra občanů mizet rychleji než výplata po zaplacení hypotéky, energií, potravin a všech těch dalších radostí, které nám tihle profesionální kazatelé skromnosti s vážnou tváří doporučují zvládat s větší finanční gramotností. Zákonnost totiž ještě automaticky neznamená důvěryhodnost. A čím déle tuhle komedii sleduji, tím víc mi připadá, že se z veřejné služby stalo dobře placené řemeslo, kde se nejvíc mluví o morálce právě ve chvíli, kdy se někdo začne příliš nahlas ptát, komu vlastně tečou peníze. Politika bez důvěry mi pak připomíná hospodu, kde hospodský každému tvrdí, že čepuje poctivé pivo, ale sám si chodí načepovat bokem do sklepa a ještě se diví, že mu hosté přestávají věřit.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                            Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                    Mstivoj Facebrouk