Cenzura Knedlíka Mastikulky

Cenzurní praktiky na Ministerstvu zahraničních věcí, nepohodlní novináři za dveřmi, údajné fízlování vlastních velvyslanců a ministerská maštal, ve které se podle svědectví zaměstnanců děly věci připomínající spíš zatuchlou politickou knajpu než úřad demokratického státu. Na Knedlíka Mastikulku začaly z diplomatické žumpy vyplavávat zatraceně podivné a velmi nestandardní způsoby jednání, kterých se měl jeho úřad dopouštět v době, kdy seděl v čele české diplomacie a z ministerského koryta rozdával lekce o hodnotách, demokracii a správném chování ostatních.

Nejde přitom o hospodské povídačky dvou ožralů nad posledním rumem ani o drby vytažené z kanálu za ministerskou kantýnou. Podobné praktiky popsala celá řada zaměstnanců ministerstva, včetně vysoce postavených českých diplomatů, a z naleštěného zahraničněpolitického cirkusu tak začal odpadávat lak rychlostí omítky ze záchodu ve čtvrté cenové. Pod diplomatickými frázemi, drahými obleky a vznešeným žvaněním o evropských hodnotách se najednou začala rýsovat maštal, ze které se line odér natolik výrazný, že by stará štětka s kapavkou požádala o otevření oken.

A ještě zajímavější bude, jak na závažná svědectví reagoval po přímé konfrontaci sám Knedlík Mastikulka. Rozmetal všechna obvinění argumenty? Vytáhl důkazy? Vysvětlil, proč zaměstnanci a diplomaté popisují podobné praktiky? Nebo předvedl politický taneček, při kterém se kolem žumpy chodí po špičkách, hovno uprostřed místnosti se prohlásí za moderní instalaci a publiku se doporučí, aby hlavně nečichalo?

Vítám vás v Kanceláři posledního rozumu. Místě, kde se politický hnůj nezakrývá diplomatickým ubrouskem, ministerská stoka se nepřestříkává voňavkou a každému politickému principálovi se dříve či později podíváme pod cirkusovou sukni.

Před nedávnem jsem rozebíral důvody, proč současný ministr zahraničních věcí Petr Macinka nevpustil na tiskovou konferenci k personálním změnám v Českých centrech ZBISslavu Pokornou z Deníku Nenávist, novinářku, kterou její kritici považují spíš za politickou aktivistku v novinářském mundúru. Deník Nenávist se sice prezentuje jako nezávislé médium, jenže z pohledu jeho odpůrců připomíná nezávislost v jeho podání starou štětku, která po třiceti letech služby v přístavním bordelu vystoupí na konferenci o cudnosti a začne ostatním rozdávat diplomy za mravnost. Místo chladného odstupu od politické žumpy podle kritiků často troubí melodii nápadně libou současné opozici a hradnímu orchestru, až člověk občas neví, zda čte nezávislou žurnalistiku, nebo programový leták politické bažiny vytištěný na dražším papíře.

Macinkovo rozhodnutí samozřejmě okamžitě rozvibrovalo celou českou bažinu. Opoziční Pětilerpra, spřízněná mediální scéna i houfy nátlakových neziskovek spustily takový kravál, jako kdyby ministr místo jedné novinářky vyhodil z ministerstva svobodu slova, nacpal ji do popelnice a osobně ji odvezl na skládku. Z amplionů morálního lunaparku se začalo hulákat o konci svobodné žurnalistiky, ohrožení demokracie a proruském rozhodnutí, takže chyběl už jen poplach civilní obrany, pytle s pískem před Českou televizí a první kavárenský partyzán zalezlý s notebookem do kanalizace. Demokratický Armageddon byl podle všeho za rohem, Moskva téměř na Václaváku a republiku od pádu do diktatury dělila patrně poslední funkční tisková karta.

Uprostřed všeobecného jekotu však zůstával jeden zatraceně pozoruhodný ostrůvek hrobového klidu. Knedlík Mastikulka, poslanec zvolený za ODS, Macinkův přímý předchůdce v ministerském křesle a jinak zkušený mamánek a výrobce vznešených řečí o demokracii, hodnotách a civilizačním směřování, najednou držel hubu tak dokonale, že by vedle něj působil trapistický mnich jako ukecaný štamgast po osmém rumu. Žádné rozhořčené prohlášení, žádné burácení o útoku na svobodná média, žádná morální přednáška z vrcholu diplomatického hnojiště. Knedlík Mastikulka celou šaškárnu přešel absolutním mlčením, zalezl do politického kouta a nechal ostatní, aby kolem Macinky mlátili pokličkami, troubili na polnice a zachraňovali demokracii před údajným koncem světa.

Podivné mlčení začíná být ještě zajímavější ve chvíli, kdy člověk odhrne závěs ministerského cirkusu a podívá se, jakým způsobem se s nepohodlnými novináři zacházelo za Mastikulkova vlastního panování. Politická stoka má totiž nádherný smysl pro grotesku. Nejhlasitější kázání o morálce zpravidla končí přesně ve chvíli, kdy někdo rozsvítí světlo ve vlastním chlívě, otevře vrata maštale a začne se ptát, odkud se uprostřed naleštěného sálu vzala hromada hoven, kolem které všichni celé roky chodili s diplomatickým úsměvem.

Důvody Mastikulkova náhlého bobříka mlčení nepřímo osvětlil ministr Macinka ve vysílání Xaver Live, kde vytáhl z ministerské žumpy informaci, která by v normálním úřadu demokratického státu smrděla na tři chodby dopředu. Podle Macinky totiž Ministerstvo zahraničních věcí za éry Knedlíka Mastikulky vedlo neformální černou listinu nepohodlných médií, jejichž novináři měli mít zatržený vstup na oficiální akce úřadu. Navenek chrám demokracie, svobody a evropských hodnot, uvnitř podle Macinkova popisu nóbl politický pajzl s vyhazovačem u dveří, který podle neviditelného seznamu rozhodoval, která novinářská držka smí dovnitř ke korytu s chlebíčky a která může zůstat na chodníku a svobodně si tam žurnalistiku provozovat třeba do půlnoci.

Restrikce se podle Macinky vztahovaly například na Parlamentní listy, ale ministerskou závoru měli schytat také novináři z Mladé fronty DNES. Svoboda médií tak podle jeho líčení fungovala jako výčep ve čtvrté cenové, kde nad dveřmi visí cedule "Všichni jsou vítáni", zatímco vrchní má pod pultem seznam ksindlů, kterým nenalije ani vodu z hajzlu. Správný pisálek dostal vstup, židli a možnost položit otázku, nevhodný kus mohl za dveřmi obdivovat kliku a přemýšlet, jestli evropské hodnoty náhodou nemají otevírací dobu.

Korunu celé grotesce nasazuje Macinkovo tvrzení, že zákaz vstupu tehdy dopadl také na novinářku Seznamu Ivetu Křížovou, která dnes shodou okolností vede tiskové oddělení stejného ministerstva. Politický lunapark tím dokončil nádhernou otočku o tři sta šedesát stupňů. Včera údajně nežádoucí novinářka před vraty, dnes šéfka lidí, kteří vrata hlídají. Podobný scénář nevymyslí ani ožralý principál kočovného cirkusu po třetí láhvi rumu, protože česká politická žumpa má na absurdní dramaturgii vlastní akademii a přijímací zkoušky se patrně konají někde mezi ministerským výtahem, kantýnou a hajzlem.

Papírové směrnice k podobnému systému podle Macinkova popisu pochopitelně neexistovaly. Vedení mělo rozdávat pokyny ústně, čímž se ministerská maštal elegantně vyhnula jedné zatraceně nepříjemné vlastnosti úředního papíru: papír zůstává ležet, dá se najít, okopírovat, zveřejnit a jednoho krásného rána může přistát na stole někomu, kdo začne klást nepříjemné otázky. Ústní rozkaz je proti tomu nádherná politická disciplína. Vyletí z huby, proletí chodbou a zmizí rychleji než panák rumu v nálevně před zavíračkou. Když potom praskne průser, všichni mohou vykulit oči, rozhodit rukama a přísahat na evropské hodnoty, že žádný seznam nikdy neviděli, žádnou cenzuru nikdy neprovozovali a ministerský hnůj se patrně přes noc samovolně materializoval z ruských dezinformací.

Pokud Macinkův popis odpovídá realitě, začíná Mastikulkovo hrobové mlčení při dnešním rozhořčení kolem novinářských zákazů dostávat nádherně groteskní rozměr. Politik, za jehož éry měli být podle současného ministra nepohodlní novináři vyhazováni od ministerských vrat na základě ústně předávaných pokynů, by se při kázání o svobodě médií ocitl v pozici staré kurvy, přednášející v bordelu o neposkvrněném početí. A politická stoka může snést ledacos, ale podobná dávka svatouškovství by možná ucpala i kanalizaci pod Černínským palácem.

V praxi měla ministerská selekce podle popsaných svědectví fungovat ve dvou patrech, skoro jako nóbl bordel, kde dole stojí vyhazovač a nahoře vrchní rozhoduje, komu se vůbec řekne, že se dneska otevírá. Nepohodlným médiím vedení úřadu jednoduše neposílalo běžné tiskové zprávy ani avíza o konání tiskových konferencí, takže redakce neměly možnost včas požádat o akreditaci. Elegantní jak kapsář na pouti. Žádný zákaz, žádná černá listina přibitá na vrata Černínského paláce, žádné ministerské lejstro s razítkem "nežádoucí držky". Nepohodlnému pisálkovi prostě nikdo neřekl, že se tiskovka koná, a o celé demokratické slávě se dozvěděl až zpětně z článků médií, která měla k ministerskému výčepu cestu umetenou.

Výsledek byl podle popisu nádherně jednoduchý. Vybraní novináři seděli uvnitř, cucali ministerské informace přímo z pípy a ostatní mohli venku svobodně, demokraticky a evropsky čumět do zdi. Žádná cenzura přece neexistovala, protože nikdo nikomu výslovně nic nezakázal. Jen jste se jaksi nedozvěděli, že se něco koná. Podobná logika připomíná hospodského, který nežádoucím štamgastům zatají zabijačku a druhý den jim vysvětlí, že přece nikomu nezakázal přijít. Stačilo pouze telepaticky vyčuchat datum, hodinu, místo a ještě cestou uhodnout heslo ke dveřím.

Pokud se redaktoři o tiskové konferenci přesto nějakým zázrakem dozvěděli, obešli ministerskou informační minovou louku a požádali o účast, měla nastoupit druhá obranná linie diplomatického chlíva. Zaměstnanci tiskového odboru podle svědectví dostávali instrukci podobné žádosti odmítat s kouzelnou formulí o naplněné kapacitě sálu. "Máme plno." Univerzální zaklínadlo českého úředního bordelu, proti kterému je Abrakadabra jen amatérská pouťová magie. Žádný politický zákaz, žádná diskriminace, žádný problém. Sál je zkrátka plný, židle došly, kyslík byl rozebrán a poslední dva kubíky demokracie právě zabrala redakce, která měla štěstí a o tiskovce se kupodivu dozvěděla včas.

Celý mechanismus tak měl fungovat jako vyhazovač v nóbl knajpě, který známým podrží dveře a nežádoucímu hostovi s vážnou tváří oznámí, že podnik praská ve švech, přestože za jeho zády zeje půlka sálu prázdnotou. Ministerská maštal si přitom mohla dál leštit fasádu, vykládat o svobodě médií a evropských hodnotách a při případném průseru ukázat na kapacitu místnosti. Politická cenzura převlečená za požární předpis. Geniální konstrukce hodná české stoky, protože místo špinavých rukou potřebujete jen vhodně nastavený rozesílač e-mailů a několik poslušných panáků u dveří.

Totožný mechanismus mi navíc potvrdil i stávající zaměstnanec Ministerstva zahraničních věcí, který na úřadě působil už v daném období a popsal vnitřní nastavení procesů mířících podle jeho svědectví nejen proti celým redakcím, ale také proti konkrétním novinářům. Pokud jeho popis odpovídá skutečnosti, nešlo by už o náhodný organizační bordel, zapomenutý e-mail nebo sekretářku, která omylem zakopla o klávesnici. Šlo by o systém. Navenek naleštěný diplomatický salón, uvnitř selekční výčep, kde vrchnost rozhodovala, kdo dostane židli u stolu a kdo bude stát před vraty jako prašivý pes, zatímco se z oken bude linout slavnostní kázání o svobodě, demokracii a nezávislé žurnalistice.

Praktiky ministerské maštale se však podle svědectví, která jsem získal, zdaleka neomezovaly pouze na tiskové konference a třídění novinářů před vraty Černínského paláce. Chapadla pražské diplomatické chobotnice měla sahat mnohem dál, až k samotným českým zastupitelským úřadům, kde vedení ministerstva zasahovalo do samostatnosti diplomatických misí a velvyslancům striktně určovalo, se kterými médii smějí hovořit a před kterými mají naopak držet diplomatickou hubu. Z velvyslance České republiky se tak podle popisu některých diplomatů pomalu stával politický číšník na dálkové ovládání, který sice seděl tisíce kilometrů od Prahy, ale před každým otevřením úst měl pomyslně volat vrchnímu do ministerské nálevny, jestli dneska smí promluvit.

Rozhovory pro např. Parlamentní listy, Mladou Frontu měly být zapovězené, zatímco vstřícnost vůči Deníku N byla podle svědectví naopak výslovně doporučována. Ministerská představa mediální plurality tak začíná připomínat výčep čtvrté cenové, kde hospodský jednomu hostovi přirazí dveře před držkou a druhému přinese ke stolu panáka na účet podniku, načež se postaví doprostřed lokálu a slavnostně vyhlásí, že všechny zákazníky samozřejmě obsluhuje naprosto stejně. Jeden titul měl podle popisu diplomatů dostat červenou kartu, jinému se rozbaloval červený koberec, ale na fasádě politického bordelu dál svítil neon "svobodná a nezávislá média".

Podobnou praxi nezávisle na sobě popsalo několik českých velvyslanců, přičemž někteří z nich jsou stále v aktivní diplomatické službě. Právě jejich svědectví posouvají celou záležitost z úrovně hospodského drbu od půllitru do podstatně zajímavějšího patra ministerské žumpy. Pokud několik lidí přímo z diplomatické maštale popisuje obdobný mechanismus, stojí zatraceně za pozornost otázka, zda nešlo o jednotlivé excesy, ale o způsob řízení, při kterém Praha tahala za vodítko každého velvyslance, jenž dostal nebezpečnou chuť promluvit s někým mimo schválený mediální jídelníček.

Dřívější zvyklost, kdy diplomaté komunikovali s médii poměrně otevřeně a samostatně v rámci své funkce a odpovědnosti, měla být podle jejich popisu postupně nahrazena povinností nechat si veřejné výstupy předem schvalovat vedením z Prahy. Velvyslanec tak mohl reprezentovat republiku, jednat s ministry, diplomaty a státními institucemi cizí země, řešit krizové situace a hájit české zájmy, ale když se na obzoru objevil mikrofon, nastal podle svědectví poplach v ministerském chlívě a bylo třeba čekat, zda vrchní principál z Prahy milostivě zvedne palec.

Česká diplomacie se podle podobného obrazu měnila v absurdní kočovný cirkus, kde zkušený velvyslanec mohl sedět na druhém konci planety, mít za sebou desítky let služby a znát místní poměry lépe než půlka ministerstva dohromady, ale před rozhovorem pro noviny potřeboval politické požehnání z pražské centrály jako školák žádající maminku o dovolení jít po obědě na pouť. Samostatnost diplomata šla do žumpy, odpovědnost se uvázala ke kůlu v maštali a nad celým cirkusem se dál třepotal prapor svobody tak majestátně, jako by stará kurva s kapavkou před bordelem otevřela poradnu panenské čistoty.

Nejzávažnější patro celé ministerské žumpy však podle výpovědí diplomatů neleželo ani v třídění novinářů, ani v dálkovém vodění velvyslanců na mediálním řetězu. Mnohem odpornější odér se měl linout přímo zevnitř diplomatického sboru, kde se podle několika svědectví postupně rozlézala atmosféra podezíravosti, vzájemného očuchávání a fízlování připomínající zatuchlou pavlač z časů, kdy domovní důvěrník věděl, kdo poslouchá jaké rádio, komu přišel dopis ze Západu a kdo se v hospodě tvářil málo nadšeně při zprávách.

Z výpovědí diplomatů vyplývá, že část personálu nově dosazeného za působení Knedlíka Mastikulky měla sledovat nejen pracovní výkon svých nadřízených, ale také jejich soukromé postoje a názory. Velvyslanec tak podle popisovaného systému nemusel pouze reprezentovat republiku, hlídat české zájmy a orientovat se v politických poměrech hostitelské země. Měl si patrně dávat majzla také na vlastní hubu, vlastní názory a možná i na výraz obličeje u ranní kávy, protože někde poblíž mohl sedět horlivý ministerský svišť s pomyslným notýskem a počítat, kolikrát se šéf zatvářil málo evropsky, nedostatečně vládně nebo podezřele samostatně.

Pokud se postoje velvyslance odchýlily od oficiální ministerské a vládní lajny, měla podle svědectví následovat hlášení do pražského ústředí. Diplomatická mise se tak v podobném podání měnila z profesionálního zastoupení státu na pobočku politické knajpy, kde podřízení místo hlídání zájmů republiky očuchávají vrchnímu půllitr a telefonují do Prahy, že soudruh velvyslanec dneska nějak divně koukal. Následky přitom podle oslovených diplomatů neměly končit nevinným drbem u ministerského pisoáru. Pro údajně politicky neposlušné kusy mohly znamenat komplikace v profesním životě a zablokování dalšího kariérního postupu. Diplomatická kariéra podle podobného systému nepřipomínala žebřík schopností, ale pouťovou střelnici, kde cenu získal hlavně panák, který stál rovně, kýval správným směrem a nevydával vlastní zvuky.

Vrchol celé grotesky představuje svědectví jednoho z velvyslanců, kterého měl podřízený přímo v jeho vlastní kanceláři konfrontovat kvůli tomu, že si četl Parlamentní listy. Ano, podle jeho výpovědi nebyl přistižen při předávání státního tajemství cizí rozvědce, neprodával diplomatické depeše za basu rumu, nepěstoval konopí v trezoru ambasády ani nepořádal swingers večírky pod státním znakem. Četl noviny. V diplomatické maštali však měla podobná intelektuální diverze vyvolat takové zděšení, že následovalo hlášení do pražského ústředí s apelem na prověření jeho dalšího fungování.

Pokud velvyslancovo svědectví odpovídá skutečnosti, česká diplomacie se v podobné chvíli propadla někam mezi absurdní frašku, okresní výbor a čtvrtou cenovou vybavenou vlastním kádrovákem. Představa, že podřízený kontroluje, jaké médium si jeho nadřízený čte, následně běží žalovat do Prahy a ještě zpochybní jeho další profesní fungování, by byla směšná, kdyby nebyla zároveň zatraceně odpudivá. Člověk skoro čeká, že dalším bodem ministerského manuálu byla kontrola nočního stolku, prohlídka záložek v knihách a ranní nástup diplomatického personálu, při kterém se všichni slavnostně zapřísáhnou, že včera večer nečetli nic ideologicky závadného ani pod peřinou s baterkou.

Knedlík Mastikulka přitom stál v čele úřadu, který měl reprezentovat demokratickou republiku v zahraničí. Pokud se pod jeho vedením skutečně vytvořilo prostředí, v němž se zaměstnanci báli vlastních názorů, podřízení hlásili postoje nadřízených do Prahy a četba nepohodlného média mohla vyvolat pochybnosti o další kariéře velvyslance, máme před sebou politickou grotesku tak dokonale vyválenou, že by stará kurtizána s kapavkou mohla otevřít bordel nazvaný Institut neposkvrněné demokracie a Knedlík Mastikulka v tangách by jí u vchodu slavnostně přestřihl pásku.

Celý popisovaný systém vykazoval podle svědectví lidí přímo z diplomatické maštale zatraceně nepříjemné rysy vynucované názorové uniformity, politického lajnování a potlačování všeho, co se nevešlo do správně nalakované ministerské šablony. Novináře bylo možné rozdělit na vhodné a nevhodné, velvyslancům určit, s kým smějí mluvit, veřejná vystoupení protáhnout pražskou schvalovací pračkou a příliš samostatně uvažujícího diplomata podle výpovědí zaměstnanců přibrzdit v kariéře. Demokratická diplomacie se v podobném podání začíná podobat okresnímu bordelu řízenému podle zásady, že každý může mít naprosto svobodně vlastní názor, pokud se předem ujistí, že je shodný s názorem vrchního.

Knedlíka Mastikulku byl prostřednictvím SMS zprávy konfrontován s konkrétními otázkami a požádán jej o vysvětlení, zda podobné postupy inicioval osobně, zda o nich věděl, případně zda vznikaly někde v podřízených patrech ministerské maštale bez jeho přímého pokynu. Příležitost dostal. Mohl jednotlivá svědectví rozebrat, vysvětlit systém akreditací, popsat pravidla komunikace velvyslanců s médii, odmítnout konkrétní tvrzení nebo ukázat, kde podle něj diplomaté kecají jako štamgasti po zavíračce. Místo rozsáhlejšího vysvětlení přišla stručná odpověď, že jde o "Absolutní lež".

A máme hotovo. Několik svědectví kariérních diplomatů a dlouholetých zaměstnanců resortu na jedné straně, dvě slova bývalého ministra na straně druhé. "Absolutní lež." Politická obdoba kýblu vápna chrstnutého na vrata chlíva. Hnůj možná leží uvnitř, ze stáje se možná line smrad až do Strakovky, několik lidí možná ukazuje na stejnou hromadu, ale vrchní vyjde před vrata, prohlásí, že žádný chlív neexistuje, a očekává potlesk za vyřešení zemědělské problematiky.

Komu věřit, rozhodovat nebudu. Na jedné straně stojí strohé odmítnutí Knedlíka Mastikulky, na druhé výpovědi kariérních diplomatů a dlouholetých pracovníků resortu, kteří podle svých slov popisovali praktiky, s nimiž se osobně setkali. Každý si může položit jednoduchou otázku, zda několik lidí z různých pater diplomatické maštale nezávisle na sobě dostalo stejný záchvat fantazie, nebo zda dvouslovné "absolutní lež" představuje vysvětlení dostatečné k zametení celé hromady svědectví pod ministerský koberec.

Reakce diplomatických pamětníků na Mastikulkovo odmítnutí byla podle jejich vyjádření směsicí hořkého pobavení a pocitu, že právě sledují reprízu starého představení z politického cirkusu. Někteří konstatovali, že popírání nepříjemných skutečností považovali za typický způsob fungování tehdejšího vedení. Žádné překvapení, žádný šok, spíš výraz štamgasta, kterému vrchní po šesté přinese teplé pivo a ještě se diví, proč se zákazník netváří slavnostně.

Rozsudek tedy nechávám na veřejnosti. Knedlík Mastikulka říká "absolutní lež", diplomaté popisují vlastní zkušenosti a mezi oběma verzemi zeje díra velikosti ministerské žumpy. Já do ní pouze svítím baterkou. Každý se může podívat dovnitř a rozhodnout, zda vidí čistou diplomatickou studánku, nebo starou politickou stoku, na jejímž břehu stojí kurtizána s kapavkou, mává praporem svobody slova a rozhořčeně tvrdí, že smrad přichází od sousedů.

Formát komentářů z Kanceláře posledního rozumu od nynějška ponese trvalý název Archiv absurdit. Místo, kam budu ukládat politické skvosty, které by člověk za normálních okolností považoval za výplod deliria štamgasta po třídenním tahu, jenže česká politická žumpa je s železnou pravidelností dokáže vyrobit ve skutečnosti. Budu otevírat dveře do ministerských maštalí, šťourat klackem v pražské bažině, svítit do politických kanálů a vytahovat na denní světlo všechno, co se mocní snaží přikrýt kobercem, naleštit evropskou voňavkou nebo vydávat za standardní provoz demokratického chlíva.

Archiv absurdit nebude politický oltář pro jednu partaj ani popravčí špalek vyhrazený pro druhou. Jakmile někdo vleze do veřejného života, začne hospodařit s veřejnými penězi, rozdávat lidem morální lekce nebo se pasovat do role majitele jediné správné pravdy, dostává automaticky vstupenku do našeho cirkusu. Pravice, levice, vláda, opozice, Hrad, ministerstva nebo politické neziskovky, dveře Archivu jsou otevřené všem. Česká politická stoka je příliš pestrá na to, abychom lovili hovna pouze z jednoho břehu.

Brzy navíc přibude další formát, hloubkové rozhovory s hosty nad tématy, která hlavní mediální proud často přechází, odbyde několika větami nebo kolem nich našlapuje opatrně jako host nóbl restaurace kolem kouřícího lejna uprostřed tanečního parketu. Žádná naleštěná televizní estráda, kde host předem ví, odkud přiletí míček a moderátor se bojí rozbít porcelán. Chci rozhovory, při kterých bude dost času otevřít téma, rozebrat argumenty, položit nepříjemné otázky a nechat hosta skutečně odpovědět, nikoliv ho po sedmnácti sekundách zahnat reklamou na prací prášek.

Děkuji vám za pozornost, sdílení, komentáře i podporu Kanceláře posledního rozumu. Pište, nesouhlaste, hádejte se, přinášejte vlastní argumenty a hlavně nenechávejte politické panáky v přesvědčení, že veřejnost už jen mlčky sedí u výčepu a čeká, jakou další břečku jí vrchnost nalije do půllitru.

Těším se na viděnou u dalších vydání Archivu absurdit. Česká politická žumpa totiž nemá zavírací dobu, cirkus neskládá šapitó a materiálu je tolik, že by z něj stará kurva s kapavkou dokázala provozovat vlastní erotickou televizní stanici až do důchodu.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                                      Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci.                                                                                                                                                    Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                              Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                            redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                        Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                        Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                        Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                        Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                              Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                            Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                              Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                              Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                          Mstivoj Facebrouk