Buran Hřib a"Slepičí džihád"

Sedím ve své Kanceláři posledního rozumu, mezi stohy lejster a probírám se zápisy z pracovních skupin, strategiemi udržitelného štěstí, akčními plány na podporu akčních plánů a grantovými žádostmi tak tlustými, že by jimy šlo vyztužit most přes Vltavu, a přemýšlím, zda ještě žiju v republice, nebo uvnitř obřího akvária, kde se ryby navzájem živí z veřejných peněz, zatímco přesvědčují okolní svět, že právě ony představují vrchol demokracie, pokroku a civilizační vyspělosti.

A právě ve chvíli, kdy jsem si myslel, že mě zdejší politický kabaret už nemůže ničím překvapit, A právě ve chvíli, kdy jsem si myslel, že mě zdejší politický kabaret už nemůže ničím překvapit, zjevil se před zraky národa prapodivný živočich, pojmenovaný Hřib, pocházející z jakési obce ve zlínském okrese. Dodnes není zcela jasné, zda jej místní považují za svého rodáka, přírodní úkaz nebo dávnou kletbu, která se po letech nečekaně vrátila mezi lidi. Tento přírodníomyl se stylizuje do role zachránce městské civilizace, posledního majáku pokroku a osvíceného proroka budoucnosti. Jenže čím déle člověk jeho vystupování sleduje, tím více získává pocit, že před sebou nemá moderního politika jednadvacátého století, ale neobolševického fanatického aktivistu omylem vytaženého z archivního filmu z padesátých let, právě ve chvíli, kdy vyráží kolektivizovat poslední soukromý statek a přesvědčovat obyvatelstvo o výhodách jednotného správného názoru.

Ve světě Burana Hřiba je slušnost překážkou pokroku, zdrženlivost známkou slabosti a osobní útok vrcholnou disciplínou politické argumentace. Když otevře ústa, člověk má někdy pocit, že nesleduje parlamentní debatu, ale hádku u stolu ve čtvrté cenové skupině krátce před zavírací dobou. Jeho slovník bývá odporný, jeho sebejistota nafouknutá jako kolikou postižená kobyla zapomenutá na dešti a jeho schopnost povýšit vlastní názor na jedinou správnou pravdu by zasloužila odborné studium.

Hřibovo hulvátství dosahuje rozměrů, které by mohly zajímat astronomy. Kdyby existovala Vysoká škola buranství a pokročilé arogance, mohl by na ní bez větších problémů zastávat funkci rektora, děkana i vedoucího katedry zároveň. A pokud by se udělovaly akademické tituly za povýšenost, nadutost, trapnost, mentorování okolí a přesvědčení o vlastní neomylnosti, odnášel by si diplomy po pytlích.

Kolem Burana Hřiba se navíc pohybuje neustále stejné hejno nadšených politických aktivistek, tiskových bojovnic, profesionálních účastnic panelových diskusí a samozvaných zachránkyň světa, jejichž životní zkušenosti často připomínají laboratorní pokus prováděný v dokonale sterilním prostředí, daleko od běžných starostí lidí, kteří ráno vstávají do práce, platí hypotéky, řeší ceny energií a počítají každou korunu.

Zatímco obyčejný člověk přemýšlí, jak zaplatit složenky, jak uživí rodinu a zda mu po výplatě zůstane něco víc než drobné na dně peněženky, toto hlučné, kvokající hejno vede nekonečné debaty o správném slovníku, správných postojích, správných emocích a správném stupni veřejného rozhořčení. Každý nesouhlas je problém. Každá odlišná myšlenka je podezřelá. Každý kritik je potenciální nepřítel pokroku.

Není proto divu, že si toto neúnavné ideologické hejno vysloužilo mezi poslanci a politickými veterány lidovou přezdívku "Slepičí džihád". Ne snad kvůli výsledkům své práce, ale kvůli schopnosti proměnit i zcela obyčejnou politickou debatu v hysterický poplach připomínající situaci, kdy někdo vhodí petardu do kurníku těsně před snáškou. Nastává zmatený běh na všechny strany, hlasité kdákání, pohoršení, výzvy k okamžité nápravě a produkce stanovisek v množství, za které by se nemusela stydět ani menší továrna na úřední formuláře.

A tak stojí kolem svého vůdce, přikyvují a kvokají, rozhořčují se a kdákají, moralizují a produkují nekonečné proudy správných stanovisek, zatímco venku za zdmi politického panoptika dál existuje svět lidí, kteří místo debat o symbolických gestech řeší nájmy, ceny potravin a budoucnost vlastních rodin.

A uprostřed toho všeho stojí Buran Hřib jako samozvaný generální tajemník Ústředního výboru uvědomělé drůbeže tohoto podivného politického chovu, přesvědčený, že právě jeho kurník představuje budoucnost republiky, zatímco zbytek země stále marně čeká na odpověď, kdy se místo ideologických přednášek začne konečně řešit skutečný život.

Parlamentní debata o bydlení totiž připomínala všechno možné, jen ne diskusi dospělých lidí o problému, který drtí statisíce občanů. Mladé rodiny počítají každou korunu, senioři přemýšlejí, zda si koupí léky nebo zaplatí nájem, pracující lidé zjišťují, že vlastní byt se pomalu stává stejně dosažitelným snem jako soukromý ostrov v Karibiku, ale v parlamentním manéži se mezitím rozdávají klíčenky a provozuje politické klaunství.

Buran Hřib vytáhl symbolickou klíčenku a rozhodl se sehrát roli lidového mstitele. Jenže místo aby připomínal tribuna lidu, působil spíš jako naprdnutý domovní důvěrník, kterému někdo omylem vypnul internet a on se rozhodl pomstít se celé civilizaci.

Fascinuje mně sledovat, jak lidé, kteří celé roky hovoří o kultivaci veřejného prostoru, respektu, slušnosti, nenávistných projevech, správném jazyce a bezpečném prostředí, dokážou během několika minut zahodit vlastní manuály do nejbližšího koše a začít se chovat jako opilí štamgasti z nádražní putyky těsně před zavíračkou.

A ještě více fascinující je následná reakce. Vystoupí politik, z té ještě rozumnější části parlamentu, který se pohoršuje nad nedůstojností projevu. A člověk neví, zda se má smát, nebo plakat. Protože zatímco jeden buran právě předvádí parlamentní vystoupení na úrovni rozepře o poslední půllitr v zaplivané hospodě čtvrté cenové skupiny, druhý se tváří, jako by právě bránil poslední zbytky civilizace před nájezdem barbarů.

V dobách, kdy si lidé ještě vážili vlastní cti, odpovědnosti za svá slova a osobní odvahy, končívaly podobné urážky často úplně jinak. Nikoli sérií tiskových konferencí, statusem na sociálních sítích, vyjádřením tiskového odboru a třídenní mediální diskusí o tom, kdo se cítí více pohoršen.

Ve starých severských ságách by reakcí na podobné jednání nejspíš byl holmgang. Souboj, v němž člověk ručil za svá slova vlastní odvahou a nemohl se schovat za tým poradců, marketérů, právníků a specialistů na krizovou komunikaci. Dnešní doba je ovšem jiná. Místo štítů nastupují tisková oddělení, místo mečů sociální sítě a místo odvahy krizoví poradci. Když dnes někdo pronese hulvátskou urážku, nenásleduje střet dvou mužů. Následuje deset rozhovorů, tři tiskové konference, čtyři statuty na Facebooku a týden kolektivního pohoršení v médiích. Podstata zůstává stejná. Ve starých dobách platilo jednoduché pravidlo. Kdo vypustil slova do světa, ručil za ně vlastní ctí a životem. Nemohl se schovat za mluvčího, tiskové oddělení ani armádu poradců. Musel být připraven nést následky toho, co vyslovil. A právě vědomí možných následků bývalo často nejlepší brzdou lidské drzosti. Dnes je situace jiná. Mnozí burani Hřibova formátu si dobře uvědomují, že jim za podobné výroky zpravidla nehrozí nic horšího než několik kritických komentářů, pár rozhořčených článků a několik dní mediálního povyku. A právě tato beztrestnost často plodí aroganci. Aroganci, která postupně maže hranici mezi ostrou politickou debatou a obyčejným hulvátstvím. Člověk pak jen bezmocně sleduje, jak se z veřejného prostoru vytrácí elementární slušnost a jak výroky, které by ještě před několika desetiletími vyvolaly všeobecné pohoršení, dnes část publika přechází pokrčením ramen. Ne proto, že by byly méně odporné, ale proto, že si na ně společnost začíná nebezpečně zvykat.

Buran Hřib by asi koukal, když by po jeho dementní estrádě do jeho domu přišel manžel napadené ženy a vysvětlil hulvátovi, že muži, kteří drzost a urážky netolerují, ještě nevymřeli. Ne proto, že by násilí bylo řešením. Ale proto, že holmgang symbolizoval jednoduchou věc, na kterou dnešní politická kasta ve své pohodlnosti, zbabělosti a neochotě nést následky vlastních činů dávno zapomněla.

Odpovědnost za vlastní slova. Vědomí, že každá vyslovená urážka, každé obvinění a každá lež mají svou cenu. Že člověk nemůže beztrestně plivat jed kolem sebe a současně očekávat, že se nikdy nebude muset nikomu podívat do očí aniž by musel čelit následkům. Právě tato odpovědnost bývala po staletí přirozenou brzdou lidské drzosti. A možná právě proto je jí dnes v politice tak zoufale málo.

Dnes je všechno obráceně. Politik může vypustit do veřejného prostoru téměř jakýkoliv hnus. Může urážet, nálepkovat, moralizovat, veřejně pranýřovat protivníky a rozdávat lekce slušnosti s morálkou pružnou jako použitý prezervativ. A když přijde kritika, okamžitě se schová za tiskové oddělení, stranické kolegy, armádu aktivistů a několik odstavců o nutnosti kultivované debaty.

Výsledkem je podivná civilizace, ve které se odvaha měří počtem příspěvků na sociálních sítích a čest byla nahrazena tiskovou strategií.

A právě proto působí rozhořčení nad Hřibovým vystoupením tak komicky. Ne proto, že by to pohoršení nebylo oprávněné. To skutečně je.

Jen působí poněkud komicky ve chvíli, kdy přichází od lidí, kteří už léta sedí ve stejném politickém cirkuse, sledují stejné hulvátství, tolerují stejné manýry a sami se nezřídka uchylují k podobným trikům, jen v o něco uhlazenějším balení. Najednou předstírají zděšení, jako by se v aréně plné klaunů zničehonic objevil další klaun. Jako by je překvapilo, že prostředí, které pomáhali budovat, nakonec vyprodukovalo přesně takový exemplář, jaký dnes tak hlasitě odsuzují. Po skončení představení se ostatně často ukáže, že mezi manéží a zákulisím není zase tak velký rozdíl. V jednacím sále, před kamerami na sebe ukazují prstem, pronášejí plamenné projevy o morálce, demokracii a politické kultuře, ale večer se mnozí z nich potkávají ve stejné poslanecké kantýně, sedí u stejných stolů a s chutí se cpou stejným humrem.

A právě proto bývá někdy těžké uvěřit, že největším problémem české politiky je jeden konkrétní klaun. Mnohem pravděpodobnější totiž je, že problémem je celý cirkus.

Protože celá česká politika už dávno připomíná rodinnou hádku ve vybydleném paneláku, kde se sousedé navzájem obviňují z nepořádku, zatímco společná chodba hoří.

Buran Hřib totiž není problém sám o sobě. On je symptom. Je produktem systému, který vychoval celou generaci profesionálních aktivistů, koordinátorů, analytiků, poradců, konzultantů, expertů na experty a členů komisí pro dohled nad komisemi. Lidí, kteří se přelévají mezi magistráty, neziskovkami, poradními radami, grantovými agenturami a evropskými projekty jako stará voda v plesnivém akváriu. Jednou jsou koordinátory inkluze. Podruhé analytiky rovnosti. Potřetí poradci pro participativní strategii komunitní odolnosti. Počtvrté členy pracovní skupiny pro zvyšování efektivity pracovních skupin. A po celou dobu se tváří jako aristokracie nového věku, která sestoupila mezi obyčejný lid, aby jej poučila o správném životě.

Mezitím Franta z montovny vstává ve čtyři ráno. Marie z pokladny počítá účty. Pepa z dílny přemýšlí, jak zaplatí energie. Důchodce sleduje složenky s výrazem člověka, kterému právě lékař sdělil diagnózu smrtelné choroby.

Ale někde v klimatizované zasedačce sedí armáda úředních druidů formulářů a diskutuje, zda je vhodnější vytvořit Národní strategii dostupnosti bydlení, Koncepci podpory dostupnosti bydlení nebo Akční plán implementace strategie dostupnosti bydlení. Výsledkem bývá dokument těžký jako mokrý beton v opuštěném evropském kulturáku po konferenci o inkluzi a prakticky stejně užitečný.

A do toho všeho vstupuje Buran Hřib, který se rád stylizuje do role moderního reformátora, digitálního vizionáře a zachránce městské civilizace, ale připomíná stranického agitátora, jenž byl omylem rozmražen z archivního mrazáku v oddělení padesátých let a od té doby se marně snaží pochopit, proč už neexistují uliční výbory, závodní schůze a povinné nadšení pro jedinou správnou pravdu.

A kolem něj se srocují příslušnice jeho věrného "Slepičího džihádu", kurníkové gardy pokroku, která sice nosí modernější oblečení a používá sociální sítě místo stranických nástěnek, ale občas působí dojmem, že by se v atmosféře nejrůznějších politických kampaní minulého století zabydlela překvapivě rychle.

Protože princip zůstává stejný. Vždy existuje správný názor a nesprávný názor. Správný člověk a problémový člověk.

Správná otázka, která se nemá pokládat. A kdykoliv někdo vybočí z vyznačeného koridoru správného myšlení, ozve se rozhořčené kdákání celého ideologického kurníku, jako kdyby se právě chystal útok na samotné základy civilizace. Člověk pak při pohledu na toto hejno uvědomělého pohoršení získává zvláštní pocit, že technika, budovy i slovník se změnily, ale některé způsoby uvažování přežívají s houževnatostí švábů v opuštěné továrně.

Jen transparenty mají jinou barvu a hesla byla přepsána novým písmem. Jeho projevy bývají plné správných hesel, správných nepřátel a správných viníků. Vždy existuje někdo, komu lze něco sebrat. Někdo, koho lze označit za problém. Někdo, koho lze veřejně pranýřovat. Jenže bytová krize se neřeší klíčenkami. Bytová krize se neřeší moralizováním. A bytová krize se rozhodně neřeší parlamentními estrádami připomínajícími školní besídku organizovanou revolucionáři po třech energetických nápojích.

Sedím ve své Kanceláři posledního rozumu, listuji dalšími stohy papírů a přemýšlím, zda se ještě dívám na demokratický stát, nebo už jen na unavené kočovné divadlo pozdní evropské říše, kde se kulisy mění rychleji než ministryně, herci střídají kostýmy rychleji než názory a jediná role, která zůstává neměnná, připadla člověku sedícímu v poslední řadě.

Tomu, který celé představení zaplatí.

A který už dávno přestal věřit, že se někdy dočká jiného konce.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                        Líbil se vám článek?    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                        redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                  Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk