Blbuše zaperlila

Z hlubin politické bažiny se občas vynoří Blbuše.                                                                                                                                                                Mozkový titán galaktických rozměrů, europoslankyně, profesorka ekonomie a bývalá neúspěšná prezidentská kandidátka, jejíž životopis je delší než fronta na pracáku po zavření místní fabriky a sebevědomí nafouknuté jako kolikou postižená kobyla zapomenutá na dešti. Člověk by čekal, že s takovou sbírkou titulů bude mít alespoň základní přehled o tom, kdo ještě loni seděl ve Strakovce ale Blbuše působí, jako by se v české politice orientovala podle věštecké koule koupené ve výprodeji u pouťového šarlatána po třetím bankrotu. Zní to jako hospodský fór vyprávěný nad čtvrtým pivem, jenže ono to žádný fór není. Tohle je ostudná realita české politiky roku 2026, kde se z obyčejných přeřeků stávají státnické projevy, z trapasů projevy hluboké moudrosti a kde se kolem každé podobné figury okamžitě seběhne houf presstitutek, servilních komentátorů a dotačních mrchožroutů, kteří se budou do posledního dechu snažit veřejnosti namluvit, že vlastně vůbec neviděla to, co právě viděla.

Blbuše se 17. června vytasila na sociální sítě s triumfálním výrazem člověka, který právě objevil státní spiknutí století. Sdílela článek o tom, že generální tajemník NATO Mark Rutte potvrdil, že Česká republika v roce 2025 nesplnila závazek vydávat na obranu dvě procenta hrubého domácího produktu. Jenže než člověk začne bouchat šampaňské nebo svolávat tiskovou konferenci, bývá dobrým zvykem podívat se, kdo v té době skutečně seděl ve Strakovce. I tenhle drobný detail totiž občas dokáže rozlišit mezi politickou kritikou a komickou vložkou.

K příspěvku připsala, že Andrej Babiš a jeho vláda ohrožují bezpečnost České republiky a že to podle ní nyní potvrzují i spojenci v NATO. Pod text přiložila grafiku s podobiznou Marka Rutteho a informací o nesplněném závazku. Právě tady začíná ta část příběhu, u které si starej hovnivál Facebrouk jen promnul oči a zkontroloval kalendář, protože když člověk míří politickou palbou na vládu, která v té době u moci nebyla, nevypadá to jako přesně mířená salva, ale spíš jako výstřel naslepo po několika pivech ve čtvrté cenové.

Na první pohled to znělo dramaticky. Přesně ten typ příspěvku, který má člověka přimět, aby si zděšeně plácnul do čela a nabyl dojmu, že právě odhalil bezpečnostní skandál desetiletí. Jenže pak přijde ta protivná vlastnost zvaná paměť a s ní jeden drobný, leč zatraceně podstatný detail. V roce 2025 totiž Andrej Babiš Českou republiku nevedl. Ve Strakovce tehdy seděla a devastovala republiku Nutelliérova vláda, jejíž součástí bylo i hnutí STAN, za které dnes Blbuše dřepí v Evropském parlamentu. A v tu chvíli se celá velkolepá politická kanonáda začne rozpadat rychleji než mokrý papírový hrad po první letní průtrži, protože střílet do vlády, která v době popisovaných událostí vůbec nevládla, vyžaduje buď mimořádně pružnou paměť, nebo kalendář vytištěný v nějaké alternativní realitě.

Ve snaze uštědřit politický direkt Andreji Babišovi nakonec Blbuše kopla nejtvrději do vlastního politického kotníku. V zápalu ideologického nadšení vypálila dávku na špatný zákop a trefila vládu, jejíž spojenci dnes sedí ve stejném politickém chumlu jako ona sama. Když jí lidé začali pod příspěvkem připomínat tak nepříjemnou maličkost, jako je kalendář a elementární chronologie, nezmohla se na vysvětlení ani omluvu. Příspěvek prostě potichu zmizel, jako když hospodský po zavíračce zamete pod stůl střepy z vlastní ostudy a doufá, že si jich ráno nikdo nevšimne. Jenže internet není obecní kronika, ze které se dají stránky vytrhnout. Pamatuje si skoro všechno a snímky obrazovky se šíří rychleji než politické sliby před volbami.

Tahle historka není zajímavá jen jako další trapas Blbuše na sociálních sítích. Je to učebnicová ukázka způsobu, jakým dnešní opoziční Pětilepra zachází s fakty. Nejdřív se vypálí politická salva, teprve potom se hledá terč, a když se ukáže, že kulka skončila ve vlastním zákopu, nastoupí stará známá disciplína české politiky. Tiché mazání, dělání mrtvého brouka a víra, že veřejnost má paměť akvarijní rybičky. Jenže obyčejní lidé nejsou tak pitomí, jak si tahle parta přezíravých chytráků z klimatizovaných kanceláří léta namlouvá.

Samotná informace přitom vůbec není banální. Generální tajemník NATO Mark Rutte v polovině června skutečně oznámil, že Česká republika za rok 2025 nesplnila spojenecký závazek vydávat na obranu dvě procenta hrubého domácího produktu. A to rozhodně není drobnost, kterou by člověk mohl jen tak smést ze stolu. Dvouprocentní hranice patří už dlouhá léta mezi základní závazky členských států Severoatlantické aliance a v době, kdy Evropou dál otřásá válka na Ukrajině a bezpečnostní situace houstne rychleji než guláš ve čtvrté cenové, nabývá podobná informace ještě větší váhy.

Tím to ale nekončí. NATO už dnes nemluví jen o dvou procentech. Mezi spojenci se stále hlasitěji diskutuje o navýšení obranných výdajů až na pět procent HDP, přičemž tři a půl procenta by měla směřovat přímo do obrany a další jeden a půl procenta do infrastruktury a dalších oblastí souvisejících s bezpečností. Nejde tedy o žádnou účetní hříčku ani přestřelku statistiků nad tabulkami v Bruselu. Jde o peníze, závazky a důvěryhodnost státu.

A právě proto je tak důležité vědět, kdo za nesplnění tohoto závazku skutečně nese politickou odpovědnost. Protože bez téhle odpovědi se z celé debaty stává jen další hospodská přestřelka, ve které se nejdřív střílí a teprve potom se zjišťuje, kdo vlastně stojí na mušce.

Tady přichází ta nejzábavnější část celé frašky. Podle údajů, kterými se Nutelliérova smečka chlubila na všechny světové strany, vydala Česká republika v roce 2025 na obranu krásných 2,01 procenta HDP. Profesor Nutella se tím naparoval, jako kdyby osobně vyhrál bitvu u Slavkova, a sebevědomě vyprávěl, že jsme závazek splnili a ještě za to sklidili pochvalu od generálního tajemníka NATO. Jenže pak přišlo něco, co v české politice bývá vzácnější než poctivý předvolební slib. Přišla kontrola reality. NATO použilo vlastní metodiku, čísla přepočítalo a z vládních fanfár najednou zbylo jen 1,85 procenta HDP. Místo slavnostního překročení dvouprocentní hranice se ukázala díra velká zhruba dvě a půl miliardy korun. Z pompézního vítězství se během několika dnů stala účetní kocovina.

Na tenhle problém přitom dlouhé měsíce upozorňoval například Filip Turek, který během televizních debat opakovaně tvrdil, že Nutelliérova čísla nesedí a že skutečnost bude po přepočtu podle metodiky NATO vypadat podstatně méně slavně. Tehdy se na něj mnozí dívali jako na kacíře kazícího vládní oslavy. Jenže nakonec se ukázalo, že přepočet NATO jeho výhrady skutečně potvrdil.

A není to jediný škraloup. Nutelliérova vláda nesla za financování obrany plnou odpovědnost od prosince 2021 až do prosince 2025. Za tu dobu se nepodařilo splnit dvouprocentní závazek nejen v roce 2025, ale ani v letech 2022 a 2023. Nebyl to jeden nešťastný omyl ani účetní přešlap po pátečním večírku. Byl to opakující se problém, který se táhl téměř celým volebním obdobím, přičemž v prvních letech vlády podíl obranných výdajů na HDP dokonce klesl.

Když se pak blížil konec volebního období, začalo být ve Strakovce pořádně horko. Podle dostupných informací se na Ministerstvu obrany pod taktovkou dalšího mozkového giganta, Jany Černochové, na konci roku 2025 roztočil rozpočtový kolotoč tak zběsile, že během posledních dvou měsíců mělo padnout bezmála sedmdesát miliard korun, jako kdyby se někdo na poslední chvíli snažil přepsat účetnictví pomocí plamenometu, převážně formou zálohových plateb za obří zbrojní zakázky, od letounů F-35 přes bojová vozidla pěchoty a tanky Leopard až po transportní letouny. Celé to působilo dojmem studenta, který se celý semestr flákal, a noc před zkouškou se snaží do hlavy nacpat celou učebnici najednou. Jenže ani tahle účetní akrobacie nestačila. NATO vládní výpočty neuznalo a konečný účet byl neúprosný. Ne dvě procenta, ale 1,85. A právě to je číslo, které zůstalo zapsané v oficiálních dokumentech Aliance.

Pro Nutelliérovu vládu Národní zhouby to byla ostuda velká jako vrata od hangáru. Celé roky se kasali, jak jsou nejodpovědnější vládou v dějinách vesmíru, jak zachraňují Evropu, demokracii, NATO i Mléčnou dráhu, a nakonec jim mezinárodní přepočet rozšlapal slavnostní fanfáry jako prase záhonek tulipánů. A právě součástí téhle povedené party bylo i Ropušanovo hnutí STAN, za které dnes Blbuše předvádí své myšlenkové veletoče v Evropském parlamentu.

Andrej Babiš naproti tomu od začátku otevřeně říká, že Česká republika letos dvouprocentní hranici s největší pravděpodobností nesplní. Nehraje si na účetního kouzelníka ani se nesnaží z kalkulačky vytáhnout čísla, která tam nejsou. Místo toho mluví o jednání s NATO, o tom, které výdaje mají být do obranného rozpočtu skutečně započítávány, a opakuje, že obranyschopnost státu se neměří jen procenty napsanými v excelové tabulce, ale především tím, co armáda skutečně umí a čím skutečně disponuje.

A právě do téhle situace se s elegancí opilého střelce připletla Blbuše. Ve snaze napálit politický direkt Andreji Babišovi vystřelila dávku na špatný zákop a obvinila člověka z něčeho, za co nesla odpovědnost vláda, jejíž součástí bylo i hnutí, za které dnes sama sedí v Bruselu. Když jí lidé začali připomínat tak nepříjemnou maličkost, jako je kalendář a základní chronologie, nezmohla se na vysvětlení ani na omluvu. Příspěvek prostě potichu zmizel. Jenže internet není školní sešit, ze kterého lze vytrhnout nepovedenou stránku. Pamatuje si skoro všechno. A právě proto z celé té velkolepé politické kanonády nakonec nezůstala rána do Babiše, ale pořádná pecka do vlastního čela.

Tahle komedie neměla dlouhého trvání. Pod Blbušiným příspěvkem se začaly rychle hromadit reakce a mezi prvními se ozval ministr obrany Lubomír Metnar z hnutí ANO. Připomněl něco, co by mělo být jasné každému, kdo se alespoň občas podívá do kalendáře a neplete si časovou osu s jídelním lístkem. Za nesplnění dvouprocentního závazku NATO v roce 2025 totiž nemohla vláda Andreje Babiše, protože v té době ještě jednoduše nevládla. Odpovědnost nesl kabinet národní katastrofy profesora Nutelly, který podle Metnara nedokázal splnit alianční závazek nejen v roce 2025, ale ani v letech 2022 a 2023. A aby toho nebylo málo, právě v prvních letech svého vládnutí se podíl obranných výdajů na HDP dokonce snížil. Člověk by čekal, že taková fakta zastaví alespoň na chvíli politickou střelbu od boku. Jenže v českém absurdistánu bývá často důležitější správný terč pro propagandu než správný letopočet.

Tím teprve začalo pravé divadlo. Z různých stran se začali ozývat lidé, kteří Blbuši připomněli něco, co by mělo být samozřejmostí už na druhém stupni základní školy. Třeba že letopočty nejdou přehazovat jako ponožky v prádelním koši. Poslanec Martin Kolovratník z hnutí ANO si neodpustil ironickou poznámku, že Blbuše opět obohatila český veřejný prostor o další myšlenkový veletoč, když si spletla Babišovu vládu s Nutelliérovou partou. Celé to podle něj připomínalo spíš estrádu než seriózní politiku, a člověk mu v tom hledal protiargument asi stejně obtížně jako střízlivého hosta pět minut před zavíračkou ve čtvrté cenové.

Přidala se i europoslankyně Klára Dostálová, která s Blbuší sedí ve stejné bruselské budově, a položila otázku tak jednoduchou, že by ji pochopil i vrátný po noční směně. Jestliže je podle Blbuše nesplnění dvouprocentního závazku ohrožením bezpečnosti České republiky, proč stejným metrem neměří Nutelliérovu vládu Národní devastace, která za ten výsledek skutečně nesla odpovědnost? Protože jestli stejná pravidla platí jen na politického soupeře a na vlastní partu už ne, pak se nebavíme o obraně ani o bezpečnosti. Bavíme se o obyčejné politické propagandě, převlečené za morální kázání.

Nejtvrdší facku celé téhle taškařici pak vyťal místopředseda Poslanecké sněmovny Patrik Nacher. Připomněl, že když člověk vypálí rádoby geniální politickou salvu dřív, než si ověří fakta, často se stane, že granát skončí ve vlastním zákopu. A položil otázku, která celou Blbušinu konstrukci rozebrala jako rezavou stodolu při vichřici. Pokud opravdu platí její dementní logika, že nesplnění aliančního závazku znamená ohrožení bezpečnosti republiky, pak z toho automaticky vyplývá, že bezpečnost České republiky ohrožovala právě Nutelliérova vláda Národní zhouby, protože ta za stav obranných výdajů odpovídala. A jestli to najednou neplatí, pak je celá ta velkohubá moralizující přednáška jen další politický podfuk, ve kterém se fakta ohýbají podle potřeby jako hřebík pod ranami palice. Právě tady totiž celá kauza definitivně odhodila masku. Nešlo o hledání pravdy. Nešlo o bezpečnost státu. Šlo jen o další zoufalý pokus trefit politického protivníka, i kdyby to znamenalo střílet se zavázanýma očima a doufat, že se veřejnost zase nechá opít rohlíkem.

Do přestřelky se přidal i Filip Turek, který si nemohl odpustit malé připomenutí pro všechny politické kouzelníky s kalkulačkou v ruce. Už dávno během televizních debat tvrdil, že Nutelliérova vláda Národní katastrofy lidem věší na nos obranné pohádky a že slavná dvě procenta existují hlavně v tiskových konferencích, prezentacích a sebechvále profesora Nutelly. Zatímco bývalá vládní žumpa slavila vítězství, které ještě ani nenastalo, Turek opakoval, že až NATO použije vlastní metodiku, z pompézních fanfár zůstane jen účetní smrad. A přesně to se stalo. Místo Nutelliérových 2,01 procenta přišlo studené alianční razítko s číslem 1,85. Zázrak se rozplynul rychleji než volební sliby po uzavření volebních místností.

Turek zároveň připomněl archivní vystoupení profesora Nutelly v České televizi, kde se premiér pyšnil splněným závazkem a mával údajnou pochvalou od generálního tajemníka NATO. Jenže když přišla kontrola reality, z celé té slavnostní přehlídky zůstala jen pořádná politická kocovina a několik trapně vyhlížejících záběrů do televizního archivu.

Nezapomněl ani na Blbuši. Připomněl její hrdinský příspěvek, ve kterém se s vervou rozběhla nakopat Babiše, jenže místo protivníka kopla s plnou silou vlastní politický gang. Když jí lidé začali připomínat, že kalendář není nepřátelská propaganda a že rok 2025 měl úplně jinou vládu, nastalo tradiční bruselské kouzlo. Příspěvek zmizel. Žádná omluva. Žádné vysvětlení. Jen ticho hustší než omáčka v závodní jídelně.

A pak přišla pro Blbuši asi nejméně příjemná chvíle. Do celé věci se pustili i ověřovatelé ze serveru Manipulátoři.cz, kteří rozhodně nepatří mezi fanoušky Andreje Babiše. Ani ti ale nedokázali přepsat kalendář. Ve své analýze potvrdili, že odpovědnost za nesplnění aliančního závazku za rok 2025 nesla Nutelliérova vláda, zatímco Babišův kabinet nastoupil až v prosinci. Jinými slovy, ani oni Blbušinu konstrukci nepodepřeli. Zůstala stát sama jako strašák na poli po podzimní vichřici.

A nebyl to první podobný výstup. Jen o pár dní dřív se Blbuše pustila do ministra zahraničí Petra Macinky kvůli tomu, že česká diplomacie pogratulovala Donaldu Trumpovi k narozeninám. Označila to za ostudu, Macinku častovala urážkami a zakončila celé divadlo teatrálním "Hanba vám". Macinka jí odpověděl po svém a internet měl o další zábavu postaráno. Většině lidí totiž připadá blahopřání hlavě spojeneckého státu asi stejně normální jako podat hostovi ruku při příchodu.

A právě tady podle mě leží celý problém Blbuše. Nejdřív vystřelit, potom přemýšlet. Nejdřív moralizovat, potom hledat fakta. Nejdřív rozjet politickou hysterii a teprve když se ukáže, že granát explodoval ve vlastním zákopu, potichu všechno smazat a dělat mrtvého brouka. Jenže politika není soutěž o nejrychlejší příspěvek na síti X. A člověk, který chce mentorovat celý národ, by si měl nejdřív ověřit letopočet, než začne rozdávat lekce z odpovědnosti. To totiž není státnictví. To je jen další kapitola českého absurdistánu, ve kterém sebevědomí roste přímo úměrně vzdálenosti od reality.

Celá tahle další Blbušina groteska navíc přišla právě ve chvíli, kdy se kolem summitu NATO v Ankaře odehrávala další kapitola českého absurdistánu. Nešlo už jen o obranné výdaje. Tentokrát se vedla bitva o to, kdo vlastně pojede republiku zastupovat.                                                  Na jedné straně Gumák se svým egem nafouknutým jako záchranný člun před prasknutím                                                                                              Na straně druhé Babišova vláda, která si původně představovala summit bez prezidenta.                                                                                        Výsledek?                                                                                                                                                                                                                                  Další politická estráda, další tahanice o pravomoci a cesta k Ústavnímu soudu, který nakonec předběžným opatřením rozhodl, že vláda musí Gumákovu účast zajistit. A tak se zase jednou ukázalo, že česká politika už dávno nepřipomíná správu státu, ale hádku dědiců o poslední kus bábovky na rodinném pohřbu.

Na celé věci mě ale fascinuje něco úplně jiného. Gumák o sobě léta vypráví jako o chodící encyklopedii NATO, člověku, který Alianci rozumí lépe než skoro kdokoliv v téhle republice. Když je potřeba rozdávat rozumy, pózovat před kamerami nebo pronášet vlastenecky znějící projevy, je vždycky první v řadě.                                                                                                                                                                                                                Když Nutelliérova vláda celé měsíce mávala čísly, která později samotné NATO přepočítalo a odmítlo uznat, nastalo podivné ticho. Žádné varování. Žádná veřejná kritika. Žádné slavné prezidentské mentorování. Najednou se největší znalec Aliance proměnil v sochu mlčení.                      Asi proto, že kritizovat vlastní politickou žumpu není zdaleka tak pohodlné jako rozdávat lekce těm druhým.

O to větší byla ukázka skutečné politiky, kterou představoval postup ministra zahraničí Petra Macinky.                                                                          Přestože s rozhodnutím Ústavního soudu veřejně nesouhlasil a označil ho za nestandardní, rozsudek respektoval a Gumákovi bez zbytečných teatrálních výstupů zajistil účast na summitu. Přesně tak totiž vypadá stát, který funguje. Ne že se člověku rozsudek musí líbit, ale že ho dodrží, i když mu leží v žaludku jako týden starý guláš. A právě v tom je rozdíl mezi výkonem státní správy a politickým divadlem, ve kterém se někteří herci raději hádají o hlavní roli, než aby vůbec odehráli představení.

Tím tahle groteska rozhodně nekončí. Naopak. Tohle byl jen další díl nekonečného seriálu, ve kterém se ego pravidelně převléká za odpovědnost, propaganda za pravdu a politická ješitnost za státnictví. A právě tam začíná ta nejzajímavější část celého příběhu.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                    Líbil se vám článek?    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                      redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                      Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk