BITCOINOVÁ ŽUMPA

Vítejte u dalšího dílu nekonečného seriálu Archivu absurdit, tentokrát ve speciálním bitcoinovém vydání. Nečekejte finanční poradenství, grafy ani školení o blockchainu. Tohle je mnohem zajímavější. Máme tu stát, odsouzeného člověka, miliardy v kryptoměnách, Ministerstvo spravedlnosti, soudní znalce, směnárníky, policii, státní zástupce, zahraniční finanční toky a politickou elitu, která se postupně začala tvářit jako osazenstvo bordelu ve chvíli, kdy někdo zabušil na dveře a zařval, že venku stojí policie. Nikdo nikoho nezná, nikdo nic neviděl a všichni si sem jen náhodou odskočili na toaletu.
Na začátku přitom nebylo nic složitého. Odsouzený Tomáš Jiřikovský údajně nabídl státu prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti bitcoinový dar. Normální člověk by v tu chvíli zpozorněl, protože když vám někdo spojený s trestnou činností přinese digitální žok peněz a oznámí, že je to dárek, první otázka by neměla znít, kde to máme podepsat. Normálního člověka by spíš zajímalo, čí ty peníze vlastně jsou, odkud pocházejí a jestli náhodou právě nestrká ruku do pytle, ze kterého bude za pár měsíců čouhat policejní placka.
Jenže jsme v Českém Absurdistánu, kde se některé státní úřady občas chovají, jako kdyby hospodařily s kartičkami z Monopoly. Ministerstvo dar přijalo a tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Blažek se následně ocitl uprostřed krypto cirkusu, který se postupně proměnil v jednu z nejpodivnějších politicko-kriminálních grotesek posledních let. Z původně prezentovaného daru se začal klubat případ, kolem něhož se objevovalo tolik otázek, že by na jejich zodpovězení nestačil ani hospodský kvíz pořádaný každý večer.
Jedním z lidí, které si později Evička Tričko přitáhla na ministerstvo, byl bývalý ústavní soudce David Uhlíř. Měl jako nezávislý koordinátor pomoci rozhrabat hromadu hnoje po Blažkově krypto výletu a zjistit, co všechno pod ní vlastně leží. Jeho právní pohled nebyl právě uklidňující. Přijetí daru podle něj obhájit nelze a samotnou darovací smlouvu považoval za neplatnou, byť definitivní razítko na její platnost či neplatnost může samozřejmě dát pouze soud. Zpochybňoval také, zda mělo stát v celé záležitosti zastupovat právě Ministerstvo spravedlnosti. Už na startovní čáře tedy blikalo tolik červených světel, že by si jich všiml i slepý výčepní při zavíračce.
Další varování navíc neleželo zahrabané v tajném archivu pod sedmi zámky. Podle Uhlířova popisu sám Jiřikovský ve svém dopise ministerstvu uvedl informace o původu prostředků a jejich vazbě na svou trestnou činnost. Jeho právní zástupce Kárim Titz navíc přiložil usnesení Krajského soudu v Brně, podle něhož nebylo možné zjistit obsah počítačů a dalších zařízení, protože si Jiřikovský údajně nepamatoval přístupová hesla. O dva dny později však přišla informace, že si na hesla zázračně vzpomněl. Zapomenuté heslo se tak v české bitcoinové pohádce uzdravilo rychleji než Lazar a cesta k digitálnímu pokladu byla otevřena.
Právě kolem přístupu k počítači se začala objevovat další zajímavá jména. Jedním z nich je soudní znalec Jiří Berger, kterého dodané materiály popisují jako významnou postavu celé operace. Měl se podílet na obnovení přístupu k počítači ukrývajícímu kryptoměny a následném převodu bitcoinů. V příběhu se objevují také Titz či směnárník Stránský, takže původně jednoduchý dar začíná připomínat hospodský mariáš hraný s kartami, z nichž polovinu drží někdo pod stolem a druhou polovinu si policie teprve fotografuje.
Pozornost budí také Bergerovy vazby na někdejšího ministra financí rozpočtového čaroděje, Zbyňka Čáryfuka Stanjuru. Podle dodaných podkladů se dlouhodobě znali, Berger působil také v prostředí Ministerstva financí a jeho firma e-Fractal měla získávat státní zakázky. Nic z toho samo o sobě nedokazuje trestný čin. Jenže v kauze, kde létají miliardy, bitcoiny, znalci, ministerstva a lidé propojení osobními či pracovními vztahy, je úplně legitimní chtít vědět, kdo koho znal, kdo koho doporučil, kdo s kým komunikoval a kdo o čem věděl. Politická korupce totiž málokdy přichází na schůzku s cedulí na krku. Většinou dorazí jako starý známý, odborník, poradce nebo šikovný člověk, kterého zkrátka někdo doporučil.
A pak tu máme roli Nutelliéra, na kterou by byla škoda v tomhle bitcoinovém kabaretu zapomenout. Když se později vysvětlovalo, co vlastně o celé věci věděl předseda vlády, zazněla pozoruhodná verze, že mu Pavel Blažek bitcoinovou záležitost líčil jako jakousi humornou historku. To je skoro poetické. Na Ministerstvu spravedlnosti přistane bitcoinový dar od člověka s trestní minulostí, kolem původu kryptoměny blikají výstražná světla, ve hře jsou miliardy, počítače, znalci a peněženky, ale k premiérovi to údajně doputuje v žánru hospodské anekdoty. Něco ve stylu: "Hele, Petře, představ si, jeden odsouzený nám chce dát bitcoiny." A Nutelliér se zřejmě zasmál, dopil kafe a šel dál zachraňovat republiku. Jenže premiér není štamgast u výčepu, kterému Blažek mezi dvěma utopenci vypráví, co se mu přihodilo cestou z práce. Pokud se předseda vlády skutečně dozvěděl o tak mimořádné operaci svého ministra a spokojil se s podáním ve stylu veselého příběhu z kryptoměnového safari, nabízí se zatraceně jednoduchá otázka: proč se nezeptal na pokračování? Protože u miliardového daru spojeného s odsouzeným člověkem by normální reakce premiéra neměla být "to je dobrý, Pavle", ale spíš: "Co jste to tam, proboha, zase provedli?" A pokud měl důvodné podezření, že za tou veselou bitcoinovou historkou může být trestná činnost, pak už nebyl čas na další kafe a pointu anekdoty. Pak bylo namístě obrátit se na orgány činné v trestním řízení a nechat je zjistit, jestli se z ministerstva náhodou nestala směnárna s vládním razítkem.
A do toho všeho se začíná motat Filip Benda, ředitel kabinetu ministra financí Zbyňka Čáryfuka Stanjury, jeho dlouholetý spolupracovník a navrch bratr poslance od narození Marečka Bendy. Tedy žádný náhodný aparátčík ze třetího ministerského sklepa, který mezi zaléváním fíkusu a objednávkou chlebíčků omylem založil důležitý papír, ale člověk sedící přímo v politickém předpokoji vrchního financmistra. A právě přes Čáryfukův kabinet prošlo varovné stanovisko právníků Ministerstva financí k bitcoinové operaci. K samotnému Čáryfukovi se však podle zveřejněné časové osy Evičky Tričko dostalo až se zpožděním. Takže je zatraceně namístě ptát se, kdo stanovisko převzal, kdo o něm věděl, co s ním udělal a proč se důležité varování k ministrovi financí neprokousalo včas. U miliardové bitcoinové taškařice totiž nejde o pozvánku na podnikovou besídku, kterou sekretariát omylem založil pod jídelníček z kantýny.
Nad bitcoinovým močálem se vznáší také jméno Zbyňka Stanjury, pro svou mimořádnou rozpočtovou odpovědnost nazývaného Čáryfuk. Zvlášť zajímavé jsou otázky kolem jeho služební elektroniky, kterou při odchodu z Ministerstva financí jaksi zapomněl vrátit, a samozřejmě kolem komunikace lidí, kteří se v blízkosti celé bitcoinové operace pohybovali. Jestli v telefonech, počítačích a e-mailech něco kompromitujícího skutečně je, musí zjistit vyšetřovatelé, nikoli Facebrouk nad půllitrem. Jenže právě proto je zatraceně důležité vědět, kde tahle elektronika skončila, kdo ji měl k dispozici a zda se z ní podaří získat kompletní komunikaci.
A hlavně, proč se o to Evička Tričko nezačala zajímat okamžitě? Máme tady jednu z největších kriminálně politických kauz posledních let, miliardové bitcoinové transakce, ministerstva, varovná stanoviska, policii, státní zástupce a stále stejnou otázku, kdo co věděl a kdy to věděl. Evička Tričko přitom před národem mávala koštětem, slibovala úklid, transparentnost a rozsvícení všech koutů bitcoinového chlíva. A služební elektronika Čáryfuka, která může obsahovat komunikaci právě z tohoto období, se při jeho odchodu nevrátí a kolem toho dlouho panuje klid jak v okresní márnici? Jak je možné, že hlavní uklízečku bitcoinové žumpy nenapadlo podívat se právě tam, kde mohla ležet elektronická stopa k tomu, kdo co věděl a s kým o tom komunikoval? Kde byl úřad, který měl vrácení elektroniky požadovat? Kdo měl evidovat, že chybí? Kdo se měl ozvat? A proč se neozval? Koště před kamerou je pěkná rekvizita, ale při skutečném úklidu se občas musí odsunout i skříň.
Politické tiskovky mohou mlžit, paměť může dostat náhlou dovolenou a Čáryfuk může objevit akutní záchvat nevědomosti. Elektronická data jsou ale v podobných případech podstatně méně ohleduplná. A právě proto není zajímavé jen to, co na Čáryfukově služební elektronice případně je, ale také proč její nevrácení tak dlouho nikoho pořádně nevzrušovalo. Protože někdy není nejzajímavější pes, který štěká. Nejzajímavější je celý státní psinec, který sice měl štěkat, ale podivuhodně držel hubu a krok.
Jestli v telefonech, počítačích a e-mailech něco kompromitujícího skutečně je, musí zjistit vyšetřovatelé, nikoli Facebrouk nad půllitrem. Právě proto jsou ale tato zařízení tak důležitá. Politické tiskovky mohou mlžit, paměť může dostat náhlou dovolenou a u Čáryfuka se může objevit akutní záchvat nevědomosti, ale elektronická komunikace bývá v podobných případech zatraceně méně ohleduplná.
Uhlíř mezitím nechtěl zůstat zavřený jen uvnitř Ministerstva spravedlnosti. Chtěl zjistit, co o celé bitcoinové taškařici vědělo Ministerstvo financí, Nejvyšší státní zastupitelství, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a Finanční analytický úřad. Připravil návrhy dopisů, kterými se měly tyto instituce požádat o podklady. Podle jeho pozdějšího vyjádření však nikam neodletěly. Prověřování se dál nerozšířilo a Evička Tričko jeho angažmá ukončila s tím, že svou misi splnil.
A tím bychom mohli Uhlíře nechat být, protože právě tahle jediná okolnost je pro náš příběh nejzajímavější. Evička Tričko si ho přivedla jako nezávislou autoritu, aby se tato autorita podívala pod koberec, ale když autorita chtěla nadzvednout také koberce v sousedních kancelářích, prohlídka skončila. V politické žumpě tomu můžeme říkat nádherná náhoda. Člověk otevře dveře do sklepa, zahlédne schody dolů a hospodský mu právě v tu chvíli oznámí, že exkurze skončila a všichni se laskavě odeberou k východu.
A právě tady vstupuje naplno na scénu postava, bez které by bitcoinová groteska nebyla úplná. Nástupkyně Pavla Blažka, kolosální blbka Evička Tričko, se podle mého názoru stala jedním z nejdokonalejších exemplářů politického užitečného idiota, jaký se kdy zatoulal do ministerské kanceláře. Vůbec tím netvrdím, že ji tam někdo posadil s tajným rozkazem zametat stopy po bitcoinové kauze. Naopak. Evička Tričko se ve své nezměrné tuposti, aroganci a spalující touze být viděna hnala do role zachránkyně spravedlnosti sama, s vyvalenýma očima a funěním hrocha, který právě zahlédl poslední volné místo před televizní kamerou.
Viděla průser a ani v něm nehledala politickou minu, ale reflektor. Kde by normální člověk nejdřív opatrně zjišťoval, do jak hluboké žumpy právě strká nohu, Evička Tričko do ní skočila po hlavě a ještě cestou dolů mávala koštětem. Příležitost předvést národu vlastní rozhodnost, morální neposkvrněnost, rovnou páteř a vůbec kompletní katalog osobních předností byla patrně příliš lákavá. Měla přijít po Blažkovi, otevřít okna, vyvětrat smrad a předvést veřejnosti, jak vypadá očista ministerstva v přímém přenosu.
Jenže místo očisty se rozjela parodie. Přišlo koště, časová osa, tiskové konference, morální proklamace, čisté svědomí, rovná páteř a další vysvětlování předchozího vysvětlování. Čím víc se Evička Tričko snažila vystupovat jako hlavní uklízečka bitcoinového chlíva, tím víc se sama stávala součástí příběhu, který měla uklidit. Politický reflektor, za kterým se tak ochotně hnala, se totiž ukázal být vyšetřovací lampou a pod ní už se s vidinou tepláků, pózuje podstatně hůř.
Právě proto jí nazývám užitečným idiotem. Ne proto, že bych měl důkaz, že vědomě kryla nějaký zločin nebo že ji někdo vyslal zametat stopy. Její role je podle mě daleko srandovnější. Do rozjetého průseru vlezla dobrovolně, a nadšením, protože v něm zřejmě viděla příležitost předvést vlastní velikost, a svým následným počínáním pomohla vytvořit informační bordel, ve kterém se jednoduché otázky začaly ztrácet pod vrstvami politického PR.
Jenže ani tohle nespadlo z čistého nebe. Svou cestu trapnosti, ubohosti a tupé politické arogance zahájila Evička Tričko už dávno před bitcoinovým cirkusem. Vzpomeňme na pana Václava, důchodce z Vysočiny, následné šaškování s palačinkami a další zastávky jejího putovního politického kabaretu děsu. Bitcoinové angažmá pak působí skoro jako logické vyústění kariéry blbky, která zahlédne politický průser a místo únikového východu v něm hledá televizní kameru.
Pikantní příchuť tomu dodává její vlastní titulová komedie. Evička Tričko údajně vystudovala práva ve Francii a její zahraniční vzdělání bylo Univerzitou Karlovou uznáno jako magisterské. Jenže uznání magisterského vzdělání není totéž jako udělení českého akademického titulu Mgr. Na ten podle Ministerstva školství nárok neměla. Přesto si ho Evička Tričko léta psala před jméno a objevoval se u ní i v oficiálních veřejných materiálech. Když se na to přišlo, připustila, že Mgr. používat nemá, a jeho přetrvávání na některých místech vysvětlovala vlastní laxností.
A to už je pro satirika téměř dar z nebes. Ministryně spravedlnosti, právnička a profesionální vykladačka zákonů léta používá akademický titul, na který nemá nárok, a když se na to přijde, máme tu laxnost. Kdyby podobnou právní pružnost předvedl nějaký strejda při vyplňování žádosti na stavebním úřadě, nejspíš by mu nikdo nevysvětloval složitosti francouzského vzdělávacího systému. Ale Evička Tričko je Evička Tričko. Tam se i obyčejné "tohle jsem si před jméno psát neměla" dokáže proměnit v akademickou operetu o evropském vzdělávání, uznávání kvalifikací a drobném nedopatření, které náhodou trvalo celé roky.
Nedělá to z ní falešnou právničku a nezpochybňuje to platnost jejího uznaného právnického vzdělání. Dělá to však zatraceně groteskní kulisu k příběhu chodící trapnosti, která se později s koštětem v ruce vrhla napravovat jeden z největších právních a politických průserů Ministerstva spravedlnosti. Tupka, která si nedokázala udělat pořádek ani v tom, jaký titul smí psát před vlastní jméno, se najednou rozhodla udělat pořádek v bitcoinové žumpě za miliardy. Evička Tričko tak absolvovala pozoruhodnou politickou trasu od pana Václava a palačinky přes neoprávněně používané Mgr. až ke koštěti v bitcoinové žumpě.
Po Blažkově odchodu ji Nutelliérova vláda Národní pohromy prodávala veřejnosti jako novou tvář ministerstva, která přichází katastrofu vyčistit, zprůhlednit a vysvětlit. Místo jednoduchých odpovědí jsme však dostali informační mlhu hustou jako ranní smog nad politickou bažinou. Člověk chvílemi nevěděl, jestli sleduje Ministerstvo spravedlnosti, nebo skořápky Najdi bitcoin pod jedním ze tří kelímků. Pod vším tím rámusem přitom zůstávaly stejné otázky. Kdo rozhodl, kdo věděl, kdo varoval, kdo vydělal a kdo za to odpovídá?
Pak přišel ministerský audit a Jeroným Tejc ho vyklopil na stůl Národní centrále proti organizovanému zločinu. V tu chvíli přestalo jít jen o politickou estrádu. Jakmile se kolem ministerských papírů začnou motat detektivové z protimafiánské centrály, přestávají být nejdůležitější košťata, tiskovky a páteře a začínají být zajímavé protokoly, e-maily, telefony, počítače, bankovní převody a zápisy z jednání. Politický marketing může vyrobit prakticky cokoli, ale vyšetřovatele zajímá především mnohem nudnější a současně nebezpečnější otázka: kdo co věděl a kdy to věděl.
A tady je potřeba připomenout ještě jednu věc, protože kolem bitcoinové kauzy už začíná vznikat i nový hrdinský mýtus. ZBISslava z Deníku Nenávist může dnes kolem celé aféry mávat novinářskou šavlí, jak chce, ale podle podkladů, které máme k dispozici, nebyla tím, kdo kauzu spustil. Podle obžaloby byl prvotním impulsem už v březnu 2025 směnárník bitcoinů, který upozornil na podezřelou transakci a tím rozběhl policejní prověřování. Jinými slovy, než se ZBISslava stihla postavit na kopec s trumpetou a vyhlásit, že právě objevila Ameriku, policejní vlak už dávno vyjel ze stanice.
To samozřejmě neznamená, že následná novinářská práce nemůže přinést důležité informace. Znamená to jen, že bychom neměli zaměňovat člověka, který o rozjeté kauze píše, za člověka, jehož upozornění ji skutečně odstartovalo. V české mediální bažině je totiž občas neuvěřitelně snadné přijít k hořící stodole s kýblem v ruce, nechat se vyfotografovat a za týden vyprávět, že jste objevil oheň.
Kolem auditu se navíc začínají motat další nepříjemné okolnosti. Podle dodaných materiálů se v něm objevily skutečnosti natolik závažné, že skončil u NCOZ. Pokud se při dalším vyšetřování ukáže, že významná jednání nebo rozhodnutí nebyla řádně zaznamenána, případně že existují problémy kolem služební elektroniky a uchování komunikace, nebude už možné všechno utopit v politické pěně. Evička Tričko může před kamerami sehrát další představení o transparentnosti, ale policejní protokol má proti tiskové konferenci jednu zákeřnou vlastnost. Nemusí se líbit voličům.
V politických kuloárech se samozřejmě objevovala i tvrzení o skartaci dokumentů a dalších údajných stopách. Tady je potřeba zatáhnout ruční brzdu. Dokud policie nebo jiný kompetentní orgán neprokáže, že někdo ničil důkazy nebo mařil vyšetřování, jsou to pouze tvrzení a podezření. Facebrouk nepotřebuje do guláše sypat piliny. Už samotné doložitelné okolnosti kauzy jsou natolik výživné, že nepotřebujeme hospodské legendy o skartovačkách jedoucích dnem i nocí ani Frantu, jehož švagr zná člověka, který seděl ve vlaku s bývalým příslušníkem BIS.
Jestli se však pro vyšetřování ukáže jako významná otázka Čáryfukovy služební elektroniky, počítačů, telefonů nebo tabletů, začne další zajímavá část příběhu. Bude potřeba zjistit, kdo měl co odevzdat, kdo to skutečně odevzdal, jaká data se na zařízeních nacházela, kdo k nim měl přístup a co se z nich podaří získat. Tady už hospodské žvanění končí a nastupuje digitální forenzní analýza, která má jednu krásnou vlastnost. Počítač většinou nemá stranickou legitimaci a pevný disk se při výslechu nerozpláče nad politickou kampaní.
Bitcoinová stoka má ovšem ještě další potrubí a jedním z nejzajímavějších je příběh lidí, kteří státní bitcoiny nakupovali. V dodaných materiálech se v této souvislosti výrazně objevuje jméno Lukáše Bartuška. Podle těchto podkladů měl nakoupit přes sedm set z celkových devíti set čtyřiceti bitcoinů a do celé operace měly vstupovat částky ve stovkách milionů korun. Materiály zároveň popisují finanční toky přes zahraniční banky a kryptoměnové prostředí včetně Seychel.
Právě tady by měl každý rozumný stát zbystřit tak prudce, až mu praskne kravata. Ne proto, že každý člověk na Seychelách je automaticky člen drogového kartelu a každá kryptoměnová burza prádelna špinavých peněz. U stovek milionů korun však musí být jasný jejich původ, majitel, finanční tok a ekonomický smysl celé transakce. Zvlášť když se v pozadí původních bitcoinů objevuje trestní minulost Tomáše Jiřikovského a tržiště Nucleus Market.
A právě Nucleus Market přidává celé grotesce další patro. Podle dodaných materiálů se jím zabývaly také americké orgány včetně FBI. Pokud část digitálních aktiv mohla souviset s majetkem prověřovaným americkými vyšetřovateli, vzniká zatraceně nepříjemná otázka, zda česká státní bitcoinová operace nemohla zasáhnout také do zahraničního vyšetřování. To už není okresní šaráda s jedním ministrem, jedním počítačem a několika digitálními peněženkami. To už je okamžik, kdy může Český Absurdistán vykouknout z domácí žumpy rovnou na mezinárodní scénu a zjistit, že tam na podobné kejkle čekají lidé s podstatně menším smyslem pro český politický humor.
Je ovšem nutné důsledně oddělit dvě věci. Jednou je doložitelný příběh problematického bitcoinového daru a následného nakládání státu s ním. Druhou jsou mnohem závažnější tvrzení, že Česká republika vědomě prala výnosy z trestné činnosti. To druhé musí prokázat vyšetřování a případně soud. Facebrouk může nad smradlavým kanálem stát s kolíčkem na nose a klackem v ruce, ale rozsudky se pořád ještě píšou v soudních síních, nikoliv u pípy.
Stejně tak nelze automaticky označit každého kupujícího nebo prostředníka za pachatele trestného činu jen proto, že se jeho jméno objevuje v bizarním příběhu ministerského kryptobazaru. Otázky však zůstávají a je jich zatraceně mnoho. Kdo prověřoval původ bitcoinů, kdo kontroloval původ peněz jejich kupujících, kdo rozhodl o přijetí daru, kdo věděl o trestní minulosti dárce, které instituce byly informovány, co vědělo Ministerstvo financí, co věděl Finanční analytický úřad a jakou roli hráli jednotliví znalci a prostředníci? A proč se nezávislé prověřování zastavilo právě ve chvíli, kdy se mělo začít dívat také za dveře dalších státních institucí?
Podle informací obsažených v dodaných materiálech navíc nemusí být policejní příběh zdaleka u konce a mohou se otevřít další větve vyšetřování. Jestli se tak skutečně stane, ukážou až vyšetřovatelé. V bitcoinové žumpě už ale plave tolik různých jmen, transakcí a institucionálních vazeb, že tvrdit dnes, že máme celý obrázek před sebou, by bylo stejně rozumné jako hodnotit hloubku septiku podle toho, co právě plave na hladině.
A zatímco se kolem celé hromady začínají motat vyšetřovatelé, žalobci, právníci a političtí funebráci s metrem na rakev, na Hradě dlouho převládala státnická zdrženlivost. Gumák nekomentuje, Gumák ctí presumpci neviny a Gumák připomíná, že obvinění ještě není rozsudek a prezident není kontrolorem jednotlivých ministerstev. Samo o sobě správně. Jen je pozoruhodné sledovat, jak pružná dokáže být v české politice zásada zdrženlivosti podle toho, čí politická mrtvola zrovna leží na pitevním stole. Někdy se morální majáky rozsvítí na plný výkon ještě před prvními důkazy, jindy se z Hradu line taková státnická opatrnost, že by vedle ní hlemýžď vypadal jako splašený dostihový kůň.
S postupujícím vyšetřováním se ostatně podivuhodně proměnil celý politický slovník. Dokud bylo potřeba ukazovat morální sílu, létala vzduchem velká slova. Když se však trestní věc přiblížila konkrétním lidem z vlastní politické stáje, začali jsme slýchat, že musíme nechat pracovat policii, státní zastupitelství a soudy. To je samozřejmě správně. Dokonce je to jediný správný přístup. Bylo by ovšem krásné, kdyby tahle zásada platila v české politice pokaždé a pro každého, nikoli pouze ve chvíli, kdy začne hořet vlastní stodola.
Evička Tričko začala zdůrazňovat, že nebude hodnotit obžalované ani navrhované tresty bez znalosti spisu a že justice musí dostat prostor ke své práci. Právně je to naprosto správný postoj, jen působí poněkud komicky u arogantní politické ubožačky, která se jindy dokáže měnit v pojízdnou továrnu na morální rozsudky rychleji než párek v mikrovlnce. Když jde o vlastní politickou maštal, objeví se presumpce neviny, zdrženlivost a úcta k nezávislé justici. Když jde o soupeře, bývá někdy rozsudek hotový ještě před televizní reklamou. Česká politická spravedlnost je zkrátka nádherný dvojí metr. Na jedné straně má sto centimetrů a na druhé vede až do Vladivostoku.
Právě tady sedí Uhlířův popis kolektivní neodpovědnosti. Na jedné věci pracuje tolik lidí, že nakonec údajně neodpovídá nikdo. Ministr rozhodl, úředník provedl, právník připravil, znalec posoudil, někdo poslal, někdo přijal, někdo prodal, někdo koupil, někdo věděl a někdo údajně nevěděl. Když se potom dveře vyrazí a na podlahu se vysype celý pytel hoven, všichni stojí kolem a vysvětlují, že oni přece drželi jen lopatu.
Možná právě tohle je největší problém celé bitcoinové kauzy. Není jím bitcoin, blockchain, heslo ani počítač, ale stát, v němž může řada institucí provést něco natolik mimořádného a riskantního, že se po několika měsících všichni hádají, kdo vlastně měl říct stop. Místo toho se rozjelo politické divadlo plné košťat, tiskovek, časových os, morálních proklamací, auditů a televizních hádek, až nakonec přišla policie. Je to nádherná ukázka české státní správy. Nejdřív zapálíme stodolu, potom sestavíme pracovní skupinu pro zjištění, proč je kouř, následně najmeme odborníka, který se zeptá, kdo přinesl benzín, a když začne chodit kolem kanystru, začneme diskutovat, zda náhodou nepřekročil zadání.
Veřejnost by proto měla především sledovat další vyšetřování a nezapomínat. Může se ukázat, že některá dnešní podezření byla přehnaná a některé osoby žádný trestný čin nespáchaly. Stejně tak mohou vyšetřovatelé odhalit skutečnosti, o kterých dnes vůbec nevíme. Právě od toho trestní řízení existuje a bylo by hloupé nahrazovat práci policie hospodskými rozsudky.
Jedno však nezmizí ani v případě, že polovina dnešních podezření padne pod stůl. Český stát přijal mimořádně problematický bitcoinový dar způsobem, který následně téměř vyvolal politickou krizi. Bývalý ústavní soudce přizvaný k prověření věci označil přijetí daru za neobhajitelné. Když chtěl získat informace od dalších státních institucí, připravené dopisy podle jeho slov odeslány nebyly a Evička Tričko jeho působení ukončila. Ministerský audit následně skončil u protimafiánské centrály a orgány činné v trestním řízení mají kolem celé záležitosti stále co dělat.
Tohle opravdu není potřeba zdobit konspiračním chvojím, protože realita je dostatečně absurdní sama o sobě. Nemusíme si vymýšlet tajná úmrtí, černé vrtulníky, podzemní chodby pod Strakovkou ani spiknutí sedmi rodů ovládajících blockchain z kadibudky na Vysočině. Mnohem zajímavější budou bankovní výpisy, elektronická komunikace, znalecké posudky, policejní protokoly, svědectví a případné rozsudky. Až vyšetřování oddělí hospodské pověsti od skutečnosti, možná zjistíme, že skutečnost byla mnohem grotesknější než všechny hospodské pověsti dohromady.
Politická žumpa má totiž jednu nádhernou vlastnost. Můžete na ni položit dekl, natřít ho evropskou modří a postavit kolem něj tiskové oddělení, poradce, analytiky, ministry, poslance a celý pěvecký sbor profesionálních vysvětlovačů. Můžete od rána do večera občanovi zpívat, že ten smrad není smrad, ale vůně odpovědné demokracie. Můžete před kameru přinést koště, sestavit časovou osu a svolat tiskovou konferenci o tiskové konferenci, na které vysvětlíte, co jste chtěli vysvětlit na tiskové konferenci předchozí. Můžete veřejnosti ukazovat rovnou páteř, čisté svědomí a všechny ostatní orgány politického těla kromě toho jediného, který by byl momentálně opravdu užitečný, totiž mozku.
Nad celou touhle groteskou se přitom vznáší ještě jedna věc, na kterou se v české politice soustavně zapomíná, totiž odpovědnost politiků. Trestní odpovědnost určuje soud, ale politická odpovědnost je něco úplně jiného. Politik nemusí být pravomocně odsouzen, aby nesl odpovědnost za katastrofální rozhodnutí svého úřadu. Nemusí být zloděj, člen organizované skupiny ani skončit ve vězení. Úplně stačí, že jeho ministerstvo provedlo operaci, která nikdy neměla proběhnout způsobem, jakým proběhla. V normálně fungující politice by v takové chvíli nemusel čekat, až mu policie nasadí klepeta a soudce přirazí razítko na rozsudek. Prostě by převzal odpovědnost, sebral si krabici s osobními věcmi a vysmahnul z úřadu. A pokud je ten průser dostatečně velký, klidně i z politiky. Jenže v Českém Absurdistánu se politická odpovědnost chápe poněkud jinak. Tady politik odchází většinou teprve tehdy, když už mu hoří židle pod prdelí, klika od kanceláře zůstane v ruce a z chodby se ozývá: "Policie, otevřete!"
Jenže když se jednou ucpe odtok a hladina začne stoupat, nepomůže tiskovka, graf, průzkum, koště ani výraz člověka s nejčistším svědomím ve střední Evropě. Nakonec začne obsah lézt přes okraj a právě tam stojí Facebrouk. Ne se soudcovským kladívkem, protože s tím si počkáme na soud, ale s vidlemi, kterými budeme v bitcoinovém sajrajtu rýt tak dlouho, dokud nebude jasné, kdo co věděl, kdo co udělal, kdo komu otevřel dveře, kdo měl zatáhnout za brzdu a proč ji nezatáhl. Potřebujeme vědět, jakou roli sehráli lidé kolem převodů a prodeje bitcoinů, co ukáže elektronická komunikace, kam povedou finanční toky a kdo nakonec ponese politickou, případně trestní odpovědnost.
Jestli má být výsledkem celé aféry opět tradiční české konstatování, že se sice stala chyba, ale nikdo za ni vlastně nemůže, potom bitcoinová kauza nebyla pouze selháním jednoho ministra, několika úředníků nebo jednoho užitečného idiota s koštětem. Byla rentgenovým snímkem celého systému, v němž se odpovědnost rozpustí mezi tolika kancelářemi, razítky a funkcemi, až nakonec nezůstane nikdo, komu by bylo možné účet položit na stůl.
A ten rentgenový snímek zatím nevypadá jako zdravý pacient. Připomíná spíš politickou kostru, která už dávno měla ležet na patologii, jen jí někdo pořád dokresluje tváře zdravého demokrata, stříká kolem osvěžovač vzduchu a přesvědčuje nás, že žádná žumpa neexistuje a tady přece vůbec nic nesmrdí.
Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu. Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci. Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.
Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.
Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl? redakce@facebrouk.cz
Diskuse k tomuto
článku probíhá ve skupině: Facebrouk – Archiv
absurdit a diskuse čtenářů Připojte se k
debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/
Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům. Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době. Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí. S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat. Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem. Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů. Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu. Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry. Pozvěte Facebrouka na kávu

Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód. Číslo účtu: 323549364/0300
Děkuji za přízeň, podporu a sdílení. Mstivoj Facebrouk
