Babišova vláda potřebuje trénovat elegantní bojová umění

Za současného nepřetržitého cirkusu, kde proti sobě stojí vláda a dokonale promazaná mašina institutů, asociací, spolků, iniciativ, hnutí a dalších politických chovných stanic, které si s noblesou štamgasta z nádražní nálevny říkají "občanská společnost", bude mít Babišův kabinet s vládnutím asi tolik klidu jako prase na zabijačce. Z jedné strany vidle, z druhé hrábě, zezadu lopata a před vraty už čeká parta samozvaných strážců demokracie s výrazem požárního dozoru v bordelu. Vláda přitom pořád provozuje obranu na úrovni ožraly, který se v putyce snaží vyhnout ráně pěstí tím, že nastaví druhou půlku držky.

Babišova parta si bude muset rychle uvědomit, že proti ní nestojí pouze parlamentní opozice, která občas působí jako kapela z okresní pouti, jíž někdo ukradl buben, harmoniku i noty. Mnohem zajímavější provoz běží mimo parlament. V české politické bažině už dávno funguje soustava trubek, kanálů, výpustí a čerpadel, kde jeden spolek přečerpává močůvku druhému, institut dodává odborné razítko, iniciativa přihodí morální kadidlo a nakonec z pražské stoky vyplave hotový balíček občanského rozhořčení, naleštěný tak pečlivě, že by člověk skoro zapomněl, odkud připlaval.

Hlavním cílem celé operace není Babišovu vládu porazit jedním totálním úderem palicí mezi oči. Mnohem elegantnější je udělat z vládnutí nekonečnou pouťovou atrakci: každé rozhodnutí obložit protestem, každé jmenování podezřením, každý krok žalobou, peticí, otevřeným dopisem, demonstrací nebo tiskovkou dalšího spolku na ochranu ochrany ochránců demokracie. Kabinet pak nemusí padnout. Úplně postačí, když bude každé ráno vstávat po pás v močálu a místo vládnutí celý den vytahovat holínky z bahna.

A právě v tom spočívá síla neparlamentní opozice. Zatímco parlamentní opozice občas připomíná partu ožralů po zavíračce, která už zapomněla, kvůli čemu se vlastně hádala, mimo sněmovnu běží podstatně profesionálnější provoz. Žádné bezcílné máchání půllitrem nad hlavou, ale organizované přikládání polínek pod kotel, dokud se z politické maštale nezačne kouřit. Babišův kabinet si proto může dál hrdinsky nabíhat na připravené vidle, případně pochopit, že v českém politickém chlívě nestačí vyhrát volby. Ještě je potřeba přežít všechny, kteří jsou přesvědčeni, že vládnout smí pouze vláda, kterou předem orazítkuje jejich vlastní stánek na pouti.

Nejmazanější fígl celé politické frašky přitom neleží na stole, ale pěkně pod stolem, mezi vajgly, rozlitým pivem a botami politických štamgastů. Před volbami měla takzvaná "občanská společnost", dál už jen OS, jasno jako vrchní ve čtvrté cenové při počítání útraty: vrchním Belzebubem českého pekla byl Babiš, celý Babiš a nic než Babiš. Politický jídelní lístek byl jednoduchý. "S Babišem nikdy" znamenalo demokrat, Evropan, Zápaďák, téměř rytíř kulatého stolu s bruselskou svatozáří. "S Babišem možná, protože jinak vládu nesložíme" znamenalo dezolát, barbar, Putinův poskok a podezřelý týpek, kterému už v politické nálevně preventivně kontrolují kapsy, jestli v nich nemá rubl, balalajku a klíče od Kremlu.

Jenže Babiš volby masivně vyhrál a v občanskospolečenské žumpě najednou někdo otočil kohoutkem. Z vrchního Belzebuba se skoro přes noc stal chlap, který vlastně "ještě ujde", protože nový pytel hoven bylo potřeba pověsit na někoho jiného. A ejhle, z politické stoky vyplavala nová cedule: Babiš možná není největší průser, skutečnou hrůzou jsou extremisté přisátí na jeho vládě. Pozoruhodné nebylo ani tak samotné přemalování kulis, politické cirkusy mění plakáty rychleji než bordel ručníky, ale skoro dokonale synchronizovaný obrat. Jako kdyby někdo v zákulisí pražského panoptika zazvonil na kravský zvonec a celá maštal začala bučet stejnou melodii.

Strategie byla přitom průhledná jak kořalka z pochybné nálevny: nemá cenu mlátit beranidlem do nejsilnější části vlády, když lze dloubat rezavým šroubovákem do nejslabšího spoje. Motoristé se tak ocitli pod reflektorem jako opilý strejda na pouti, kterého vytáhli na pódium, dali mu mikrofon a čekají, kdy si veřejně stáhne kalhoty. Stačilo tlačit, provokovat, moralizovat, vyrábět další kola pohoršení a doufat, že Babiš jednou bouchne do stolu, pošle Motoristy do politického chlíva a vládní konstrukce se rozsype jako kadibudka po zásahu cirkusového slona.

Málem se povedlo. Do čela opozičního Pětilepry se postavil Hrad a proti Motoristům se rozjela politická řežba, při níž se z pražské bažiny kouřilo jako z kanálu po výbuchu metanu. Motoristé místo opatrného couvnutí před přesilou naskočili do ringu s vervou hospodského rváče, který právě dopil šestý rum a usoudil, že zvládne současně vyhazovače, půl hospody i automat na cigára. Politická nezkušenost, furiantství a chuť ukázat, kdo má větší koule, vytvořily koktejl, po němž začala bolet hlava dokonce část vlastních voličů.

Průzkumy pak ukázaly nepříjemný vedlejší účinek celé hospodské bitky: část podpory začala odtékat k Babišovi. A právě Babiš, kterého měla občanskospolečenská past přimět k rozvodu s Motoristy, do připravené jámy neskočil. Spočítal si, že rozkopnout vlastní vládu jen proto, že mu před hospodou parta politických aktivistů mává transparentem, by byla pitomost hodná štamgasta, který na protest proti drahému pivu podpálí vlastní hospodu. Strategii prokoukl, následky si přepočítal a Motoristy, když už neposlal na politickou převýchovu do stáje, alespoň stáhl z lustru, sebral jim sirky a vysvětlil, že vládní koalice není pouťová autodráha, kde se vyhrává podle počtu bouraček.

Férová, svobodná a nezávislá žurnalistika samozřejmě nemá žádné vládě dělat roztleskávačku, držet politikům deštník nad hlavou a po tiskovce jim ještě utírat boty od bahna. H. L. Mencken kdysi vystihl vztah novináře k politikovi nádherně: jako vztah psa ke kandelábru. Přesnější pracovní náplň politické žurnalistiky snad ani vymyslet nejde. Politik přikráčí, naleští si fasádu, pronese slavnostní hovno zabalené do tří vrstev státnického celofánu a novinář má zvednout nohu, nikoliv ocas.

Menckenovi se připisuje i slavná definice novinářského poslání "comfort the afflicted and afflict the comfortable", volně řečeno dát trochu klidu těm, po kterých se šlape, a pořádně zatopit pod zadkem pohodlně usazeným papalášům. Žurnalistika zkrátka nemá být politický bordel, kde si mocní objednají pokoj, šampaňské a příjemnou obsluhu, zatímco novinář poslušně čeká na chodbě s ručníkem přes předloktí. Má být spíš protivný štamgast u výčepu, který přesně ve chvíli, kdy se politický páv nafoukne a začne vykládat o vlastní velikosti, zařve od pípy: "Sedni si, vole, všichni jsme viděli, odkud jsi právě vylezl".

Jenže stejně podělaně nefér by bylo dělat z novinařiny hromadnou nakládačku, při níž se dvacet borců z mediálního výčepu, politické stáje a aktivistické maštale seběhne kolem jednoho fackovacího panáka a začne se předhánět, kdo mu jednu natáhne dřív. Kritizovat politika je práce. Kontrolovat moc je povinnost. Rýpat do papalášů je skoro hygienická služba, protože bez pravidelného čištění se politická žumpa ucpe a začne přetékat až do obýváku. Když se však proti jednomu člověku seřadí obrovská přesila a začne do něj kopat ve společném rytmu, přestává jít o hlídání moci a začíná pouťová disciplína "Tref si svého hajzla".

Právě v podobné chvíli má smysl zastat se i člověka, kterému bychom za normálních okolností nejraději nalili politickou močůvku do holínek. Ne proto, že bychom mu fandili, lezli mu do zadku nebo si jeho portrét pověsili nad výčep. Právě naopak. Protože presstitutka, která štěká pouze na kandelábr označený ukazovátkem davu, není hlídací pes demokracie. Je cvičený pudl politického cirkusu, který za piškot vyskočí na stoličku, zavrtí ocasem a čeká, koho mu principál ukáže jako dalšího nepřítele lidstva.

Je česká demokracie nebezpečně porouchaná, nebo už jen stojíme po kolena v politické žumpě a přesvědčujeme sami sebe, že smrad patří k evropským hodnotám? Volby proběhnou, lidi vhodí lístek do urny, hlasy se spočítají, vítěz vyleze z volební putyky s účtem v ruce a člověk by naivně čekal, že začne vládnout. Jenže česká politická žumpa má vlastní pravidla. Sotva voliči domluví, z pražské bažiny se vyrojí celý cirkus samozvaných opravářů demokracie a začne vysvětlovat, že občan sice hlasoval, ale patrně hlasoval blbě, protože správný demokratický výsledek je přece pouze výsledek, se kterým souhlasí správní demokraté. Demokracie se pak mění v hospodskou tombolu, kde smíte vyhrát pouze cenu schválenou pořadatelem. Když vyhraje správný politický kůň, troubí se fanfáry, mává evropskými praporky a z mediálního výčepu teče šampaňské proudem. Když vyhraje kobyla ze špatné stáje, okamžitě se svolá konzilium politických veterinářů, aktivistů, expertů, institutů, spolků a dalších obyvatel pražského močálu, aby národu odborně vysvětlili, proč sice volby byly demokratické, ale jejich výsledek představuje strašlivé nebezpečí pro demokracii. Absurdnější už by bylo jen zakázat voliče, protože dlouhodobě kazí výsledky voleb. Porucha české demokracie proto nemusí spočívat v urnách, hlasovacích lístcích ani volebních komisích. Může číhat až za nimi, v politické stoce, kde se demokratický princip mění podle momentální potřeby jako ceník v bordelu před příjezdem zahraniční delegace. Jednou je vůle voličů posvátná, podruhé politováníhodná, potřetí nebezpečná a počtvrté ji musí napravit někdo moudřejší, vzdělanější a hlavně samozvaně oprávněnější než miliony lidí, kteří se obtěžovali přijít k volbám. Jestli demokracie funguje pouze ve chvíli, kdy občan zvolí správné lidi, není porouchaný občan. Porouchaná je představa demokracie. A jestli se politická maštal dostane do stavu, kdy volič smí vhodit lístek do urny, ale po sečtení hlasů mu parta hlídačů správného názoru začne vysvětlovat, jak měl hlasovat, můžeme rovnou urnu přestěhovat do výčepu, volební komisi posadit ke kulečníku a nad dveře pověsit ceduli: "Demokracie otevřena. Výsledky platí pouze po schválení vedením".

Mediální přesila proti Babišově vládě má být pětinásobná, u organizovaných "občanských" iniciativ dokonce desetinásobná. Nebojte, nebudu sem sypat celý telefonní seznam pražského močálu, všechny spolky, instituty, iniciativy, platformy, asociace a další politické vodní ptactvo, protože bychom se seznamem brodili až do příštích voleb a poslední čtenář by mezitím zemřel stářím opřený o výčep. Kdo nevěří, může si poměr sil zkusit ověřit sám, klidně u umělé inteligence, která pro podobný cirkus používá nádherně vyžehlený výraz "institucionální asymetrie mezi organizacemi a občanskými iniciativami vystupujícími proti Babišovi a těmi, které jsou mu nakloněny".

"Institucionální asymetrie". Nádhera. Akademický parfém nastříkaný na kýbl močůvky. V řeči čtvrté cenové by stačilo říct, že na jedné straně hospody sedí Franta s Pepou a půllitrem, zatímco proti nim nastoupí dechovka, hasiči, fotbalová jedenáctka, tři autobusy aktivistů, petiční výbor, pět štábů presstitutek, šest institutů, sedm neziskovek a z půdy ještě sleze občanská iniciativa na chůdách. Vrchní si upraví motýlka, rozhlédne se po lokále a slavnostně oznámí, že hospodská rvačka probíhá za naprosto rovných podmínek.

Člověk pak skoro obdivuje český politický slovník. Když je někde přesila jako prase, neřekne se přesila jako prase. Řekne se "institucionální asymetrie", protože politická žumpa přece nesmrdí, pokud jí nalepíme latinskou etiketu, přiklopíme víkem z akademického slovníku a kolem postavíme několik expertů, kteří budou vážně vysvětlovat, že bublání z kanálu není metan, nýbrž mimořádně vitální projev občanské společnosti.

Když se k podobně mohutné přesile vedle Gumáka přidá ještě Ústavní soud, člověku začne vrtat hlavou nepříjemná otázka, zda čeští právníci varující před nebezpečně porouchanou demokracií náhodou nečtou návod k obsluze správně. Demokracie totiž začíná připomínat hospodský automat, do kterého občan vhodí hlas, zatočí klikou a pak čeká, jestli mu politický žumpa vůbec uzná výhru. Volič něco zvolí, jenže nad jeho hlavou už stojí parta samozvaných servisáků s francouzákem, razítkem a morálním hasákem, připravená vysvětlit mu, že výsledek sice demokraticky vznikl, ale demokraticky se jaksi nehodí.

Ještě komičtější je, že ani mohutná mediální a aktivistická masáž nedokáže voličské preference jednoduše převrátit naruby. Člověk by při pohledu na množství politického kadidla, moralizujících amplionů, petičních kolotočů a odborných pouťových atrakcí čekal, že český volič po třech týdnech zaleze do budky, omluví se za nesprávné myšlení a vhodí jediný společensky schválený lístek. Jenže český štamgast je zvláštní živočich. Můžete mu půl roku vysvětlovat, že pivo, které pije, je závadné, nedemokratické a geopoliticky podezřelé, a on se napije, utře pěnu z huby a objedná si další.

Občanskospolečenská maštal si ovšem může celý problém vyložit přesně obráceně. Správně myslící média, presstitutky, instituce a iniciativy přece nejsou od toho, aby se nechaly oblbnout chybně myslící většinou voličů. Kdepak. V jejich vlastním obrazu světa jsou majákem civilizace uprostřed močálu plného nevzdělaných domorodců, kteří pořád otravují s volbami, vlastními názory a dalšími nepříjemnými projevy demokracie. A pokud lid hlasuje špatně, nezbývá než lid zachránit před lidem. Ideálně tak dlouho, dokud demokracie konečně nezačne produkovat výsledky, jaké si demokraté objednali.

Docela zajímavý hospodský experiment by přitom byl představit si obrácené rozložení sil. Jak by asi vypadaly preference, kdyby politická většina měla za zády osmdesát procent médií a devadesát procent organizovaných občanských iniciativ? Kolik procent by nasbírala, kdyby měla vlastní armádu institutů, spolků, petičních výborů, analytických dílen, presstitutek, morálních kazatelen a mediálních amplionů, které by od rána do večera troubily její melodii?

Běžný člověk má proti profesionálním obyvatelům politického močálu jednu zásadní nevýhodu: přes den většinou nemá čas zakládat institut na ochranu institutu, organizovat iniciativu proti iniciativě ani tři hodiny demonstrovat před úřadem s transparentem. Musí chodit do práce, zaplatit složenky, nakoupit, postarat se o děti nebo rodiče a večer zjistit, proč zase neteče pračka. Na občanskou revoluci mu zbývá chvíle mezi večeří a zprávami. A právě proto politická stoka někdy působí dojmem, že národ tvoří hlavně lidé s megafonem. Zbytek republiky je zrovna v práci.

Uhnout a přistrčit                                                                                                                                                                                                                              Česká politika má vlastní bojové umění. Žádné karate, box ani judo. Starou hospodskou školu "uhnout a přistrčit". Když se proti vám z politické nálevny vyvalí celá parta s vidlemi, transparenty, peticemi, mikrofony a morálními obušky, nemá cenu stát uprostřed lokálu jako kokot a čekat, až vám někdo přerazí půllitr o hlavu. Stačí uhnout, nechat rozběhnutou maštal proletět kolem a ve správnou chvíli jí přibouchnout dveře.

Právě podobnou taktiku bude Babišova vláda potřebovat, pokud nechce celé volební období běhat po pražském močálu s kýblem, hadrem a omluvným výrazem údržbáře veřejných hajzlů a každé kvákající žábě vysvětlovat, proč jí někdo šlápl do louže. Politická bažina totiž funguje jednoduše: sotva vláda vytáhne jednu holínku z bahna, už jí parta občanských bahňáků přivazuje ke druhé kovadlinu a svolává tiskovku o bezprecedentním útoku na demokracii. Kdo vleze do každé připravené rvačky, skončí jako hospodský blbec, který se nechá vyprovokovat každým vožralou u výčepu a před zavíračkou zjistí, že sice statečně absolvoval sedmnáct bitev, ale hospodu mu mezitím někdo odnesl i s kasou. Proti organizované přesile se nevyhrává furiantským máváním půllitrem a řevem přes celou nálevnu. Když protivník postaví cirkus, rozsvítí manéž, přiveze klauny, medvěda, dechovku, střelnici, petiční stánek a mediální maringotku, není žádná povinnost dobrovolně vlézt doprostřed, nasadit si červený nos a nechat se před kamerami řezat nafukovacím kladivem do palice. Zvlášť když Česká televize už stojí u šapitó, kamery běží, mikrofony jsou naleštěné a komentátor má předem napsáno, kdo bude večer demokrat, kdo extremista a kdo dostane roli politického hovada týdne. Chytřejší je nechat celý pouťový ansámbl chvíli řvát do prázdné manéže. Ať principál mává rukama, klauni troubí, občanská maštal dupe a mediální ampliony hulákají do noci.

Bez ochotného vola uprostřed arény totiž i největší politický cirkus začne po čase připomínat partu ožralů, která se za hospodou přišla porvat a až po půlhodině zjistila, že protivník vůbec nedorazil. Uhnout neznamená stáhnout kalhoty, namazat si prdel indulonou a utéct do sklepa mezi brambory. Znamená včas poznat, kdy vás někdo s úsměvem pouťového kapsáře vede za ručičku přímo k politické žumpě, protože už na břehu čekají kamery, mikrofony, experti, občanské iniciativy a celý mediální hasičský sbor připravený zaznamenat, jak jste se vlastní blbostí vykoupali v hovnech. Největší kumšt totiž není z močálu hrdinsky vylézt před kamerou. Největší kumšt je nenechat se do něj vůbec strčit.

A přistrčit? Žádná věda. Nechat protivníka pořádně rozběhnout, ať řve, mává transparentem, troubí na polnici, svolává petice, tiskovky, demonstrace a morální poplach třetího stupně. Ať nabere rychlost pouťového autodromu, kterému někdo ukradl brzdy a za volant posadil hysterického klauna po šesti rumech. Čím rychleji politická maštal cválá, tím méně přemýšlí, kam vlastně kurva běží. Pak stačí ve správnou chvíli udělat krok stranou, podržet dveře a s úsměvem počkat, až se celý rozvášněný cirkus vlastní vahou vyřítí ze sálu.

Žádné hrdinské mávání půllitrem nad hlavou, žádné furiantské "držte mě, nebo ho zabiju", zatímco člověk očima kontroluje, jestli ho opravdu někdo drží. Žádná hospodská řežba, po které zůstane rozbitý výčep, tři židle v hajzlu a vítěz ležící pod kulečníkem. Politická rvačka se nemusí vyhrávat největší ranou. Někdy úplně stačí uhnout, počkat, až rozběhnutý protivník proletí kolem, a za jeho prdelí tiše přibouchnout vrata. Krok stranou, žádné hrdinské nastavování držky, žádné mávání půllitrem a žádné "pojďte si pro mě, vy hajzlové". Nechat rozběhnutou politickou maštal prosvištět kolem, až jí od kopyt létá bahno, močůvka a kusy vlastní důstojnosti. Pak už jen počkat, až se celý rozparáděný cirkus nacpe do dveří najednou, občanský aktivista přes presstitutku, politik přes experta, morální kazatel přes dalšího morálního kazatele, a s hospodským klidem sáhnout po klice.

Prásk. A vrata jsou zavřená.                                                                                                                                                                                                              Za nimi zůstane celý politický cirkus namačkaný jako parta ožralů v hajzlu čtvrté cenové. Aktivisti přes novináře, experti přes moralisty, politici přes politology, každý s vidlemi v ruce a hubou plnou demokracie. Ještě před minutou všichni svorně cválali proti společnému nepříteli, jenže nepřítel uhnul a rozparáděná maštal najednou nemá koho kopat. Vidle však zůstaly nabroušené, kamery zapnuté, transparenty rozvinuté a zásoba svatého nasrání by vystačila na tři revoluce a jednu okresní schůzi zahrádkářů.

Chvíli se rozhlížejí, komu prvnímu vrazit morální lopatou přes držku. Pak někdo šlápne někomu na nohu, další někomu vychrstne močůvku na kabát, třetí zjistí, že kolega není dostatečně demokratický, čtvrtý odhalí extremistu ve vlastním výčepu a během několika minut začne nádherná občanská zabijačka. Žába škrtí žábu, klaun mlátí klauna nafukovacím kladivem, morální maják svítí druhému morálnímu majáku do prdele a z pražské žumpy létají hovna tak vysoko, že by na jejich sledování měl Řízení letového provozu vyhlásit bezletovou zónu. A člověk nemusí dělat vůbec nic. Jen si sednout k výčepu, objednat pivo a sledovat, jak se politická žumpa, ještě před chvílí hrdě pochodující jedním směrem, s obrovským demokratickým zápalem pustí sama do sebe.

Prásk. Vrata drží. A cirkus může začít.                                                                                                                                                                                              Za vraty zůstala celá politická pouť i s maringotkami, ampliony, vidlemi, peticemi, morálními kazateli a profesionálními zachránci demokracie. Ještě před chvílí všichni hnali jednoho společného nepřítele přes pražský močál a už si chystali slavnostní fotografii jeho prdele zabořené v žumpě. Jenže kořist udělala krok stranou a rozjetá maštal proletěla kolem jako stádo splašených krav, kterým někdo do zadku strčil elektrický ohradník.

A nastává problém hodný české politické psychiatrie: koho kurva honit dál? Cirkus potřebuje nepřítele stejně jako nálevna pípu. Bez něj zůstane jen hromada nasraných lidí s megafony, připravenými transparenty a přebytkem morálního adrenalinu. Chvíli se přešlapuje, hledá nový škůdce demokracie, očichávají se sousedé a kontroluje se, kdo má dostatečně správný názor. Pak někdo pronese jedinou nevhodnou větu a politická jatka mohou otevřít vrata.

Najednou se nehází hovna přes plot, ale po vlastním chlívě. Aktivista objeví závadného aktivistu, demokrat nedostatečně demokratického demokrata, moralista morálně podezřelého moralistu a klaun zjistí, že vedlejší klaun má o centimetr větší červený nos. Vidle změní směr, petice dostanou nové adresáty, mediální kanóny se otočí dovnitř maštale a politická žumpa začne s nadšením požírat vlastní osazenstvo.

Člověk už nemusí dělat vůbec nic. Jen si sednout k výčepu, objednat pivo a pozorovat nádherný okamžik, kdy se velkolepá armáda správného názoru promění v hospodskou rvačku o poslední židli.

Prásk. Vrata drží. Pivo na stůl. Představení začíná.                                                                                                                                                                        A najednou není koho vláčet žumpou, komu nasazovat klaunský nos ani koho před kamerami slavnostně kamenovat pytlíky morálního hnoje. Politická bažina zůstane sama se svými vidlemi, transparenty, ampliony a přetlakem spravedlivého nasrání. Chvíli zmateně kváká, potom hledá dalšího nepřítele, až nakonec udělá jedinou věc, kterou podobný cirkus umí dokonale: pustí se s obrovským demokratickým zápalem sám do sebe.

A právě tehdy začíná nejkrásnější představení české politické pouti. Žába kope do žáby, klaun mlátí klauna, moralista obviňuje moralistu z nedostatku morálky a z občanské žumpy létají hovna na všechny strany. Divák už nepotřebuje popcorn. Stačí si objednat pivo, opřít se o výčep a sledovat, jak se politická stoka po letech usilovné práce konečně rozhodla sežrat vlastní ocas.

V české politické bažině totiž málokdy vyhrává největší rváč, nejsilnější řvoun nebo hrdina, který jako první vyskočí na stůl, rozepne košili a začne přes celý výčep hulákat, že všechny zmrdy srovná do latě. Podobný borec obvykle skončí jako první hlavou v pisoáru, s cizí židlí kolem krku a pocitem, že morálně zvítězil. Politická knajpa má vlastní přírodní zákony a podle nich nejdéle přežívá nikoliv nejsilnější kanec, ale hajzl, který pozná, kdy má držet hubu, uhnout půllitru letícímu vzduchem a nechat ostatní, aby si navzájem rozbili držky.

Stačí chvíli počkat. Jeden demokrat vyhodí z okna druhého demokrata, moralista přetáhne morálním majákem jiného moralistu, aktivista udá aktivistu za nedostatečný aktivismus a dva političtí klauni se začnou škrtit o jedinou stoličku uprostřed manéže. Z pražské stoky stříká bahno až na lustr, po podlaze se válí transparenty, vidle, rozšlapané zásady a poslední zbytky politické důstojnosti, zatímco každý řve, že právě on zachraňuje republiku před všemi ostatními. A když se kouř rozptýlí, židle přestanou létat a poslední morální autorita prosviští zavřeným oknem na chodník, vítězem nebývá největší rváč. Vyhraje hajzl, který celou dobu seděl v koutě, pomalu dopíjel pivo a měl dost rozumu nevstávat. Pak položí prázdný půllitr na stůl, rozhlédne se po troskách politického výčepu a pronese jedinou skutečně státnickou větu: "Tak co, kokoti, už jste se dorvali?"

Takže věnujme fackovacímu panákovi jménem vláda na chvíli trochu empatie. Ne moc, aby nám z toho nezměkla páteř, ale tolik, abychom jí zdarma poskytli jednu hospodskou strategickou radu. Přestaňte se každému útoku bránit jako tupej boxer po šestém pivu, který stojí uprostřed výčepu, kryje si držku jednou rukou a druhou rozdává rány všem, kdo se kolem mihnou. Proti přesile, která má víc rukou, mikrofonů, právníků, institutů, petic a volného času než vy, podobnou rvačku nevyhrajete. Můžete maximálně statečně padnout pod stůl a ještě si druhý den přečíst, že jste napadli podlahu.

Nasaďte místo boxu elegantní bojové umění politické první cenové: "uhnout a přistrčit". Žádné čelní nárazy, žádné furiantské "držte mě, nebo ho zabiju". Nechte rozběhnutého protivníka nabrat rychlost, přidejte mu decentní šťouchanec mezi lopatky a sledujte, jak se překotí vlastní silou, vahou a setrvačností. Politická bažina je totiž plná lidí, kteří dokážou běžet proti zdi neuvěřitelně rychle. Největší pitomost je stavět se mezi ně a zeď.

Příklad první. Gumák chtěl mermomocí do Ankary? Výborně. Žádné hádky, žádné právní přetahování, žádné několikadenní bahenní zápasy s Hradem a občanskou maštalí. Klidně souhlasit, naleštit prezidentské polobotky, přibalit mu sváču a šup s Gumákem do Ankary. A při vhodné příležitosti ho představit Trumpovi: "Pane prezidente, dovolte, přivezli jsme vám našeho prezidenta. Považuje vás za odpudivou lidskou bytost, které by nepodal ruku, takže jsme usoudili, že by byla škoda připravit světovou diplomacii o možnost sledovat, jak vám ji nepodá osobně." Pak odstoupit dva metry stranou a nechat státnickou velikost pracovat bez dozoru.

Příklad druhý. Občanská společnost chce dál platit rozhlas a televizi přímo z vlastních kapes, protože při představě financování přes státní rozpočet dostává osypky a vidí za každou korunou vládního cenzora s nůžkami? Prosím. Souhlasit. Poplatky zachovat, nechat oba veřejnoprávní koráby dál vybírat peníze a následně příjmy zdanit podle pravidel, která právní řád umožní. Žádná občanská válka o Krkavčí hory, žádné demonstrace s bubínky, žádné další kolo soutěže "Kdo dnes zachrání demokracii". Když někdo trvá na vlastním finančním rybníčku, není nutné mu ho vypouštět. Stačí zjistit, co z něj podle zákona patří státu. Z hlediska rozpočtu je ostatně příjem příjemnější než výdaj, zvlášť když státní kasa připomíná kasu nádražní putyky půl hodiny před výplatou.

A potom si spočítejte, kolik času, energie, tiskových konferencí, právnického bahna a politického řevu by odpadlo. Možná by vládě dokonce zbyla chvíle na drobnou exotickou činnost zvanou vládnutí, kvůli které ji občané údajně platí.

Proto při dalších útocích, a politická stoka jich ještě vychrlí dost, zapomeňte na boxerský ring. Žádné oplácení každé facky, žádné skákání po každém hadru, kterým někdo zamává před očima.

Uhnout. Přistrčit.                                                                                                                                                                                                                                    Až několik rozběhnutých zachránců republiky zjistí, že před nimi nikdo nestojí, a vlastní setrvačností zaparkují držkou v politickém bahně, možná ubude řevu i potřeby pořádat každé úterý další bitvu o osud demokracie. Občanské iniciativy mohou dělat občanské iniciativy, média žurnalistiku, hradní úředníci svoji úředničinu, ústavní soudci soudit a vláda konečně vládnout.

A kdyby náhodou ne? Nevadí. Politická žumpa má bahna dost a gravitace funguje bez dotací.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                                      Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci. Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                    Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                      redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                          Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                                  Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                            Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                    S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                        Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                          Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                              Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                    Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                               Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                   Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                          Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk