Babiš s Macinkou naložili Gumákovi

Sedím jsem ve své kanceláři mezi šanony pamatujícími vlády, které už dávno odvál prach dějin, hučícím počítačem, jenž vydával zvuky starého traktoru koupeného z dotací bráchy arcilotra, který bez mrknutí oka zařídil pokrácení valorizace důchodů seniorů, a tím si vysloužil několik dalších století v kotli vařící smůly, ukrytém hluboko pod sedmým pekelným sklepem, kde ho budou čerti obracet vidlemi jako přepálenou jitrnici a s potutelným úsměvem mu každý den připomínat, kolik důchodců poslal počítat drobné v peněžence, a hrnkem studené kávy, která už připomínala spíš archeologický nález než nápoj, a znovu jsem si uvědomil, že česká politika dnes nepřipomíná správu státu, ale kočovný cirkus, který ztratil stan, klauny i směr cesty a teď bloudí mezi bruselskými rauty, televizními studii a konferenčními sály, kde se rozdávají granty, morální lekce a medaile za nejrychlejší přikyvování.                                                                                                                                                                                        Do manéže politické absurdity vstoupil hradní komouš, nablýskaná figurína vytažená z dílny politického marketingu, která se s pravidelností porouchaného kolovrátku vrací ke stejné odrhovačce o euru, integraci, Svazu evropských socialistických republik a zářné evropské budoucnosti, zatímco obyčejní lidé mezitím počítají každou korunu a sledují, jak se jim realita vzdaluje rychleji než sliby z předvolebních billboardů. Lampasák z Varšavské smlouvy na penzi, maršál Gumák, živočich vyznačující se neochvějnou schopností přizpůsobit se každému větru dějin tak hladce, že by vedle něj i korouhvička na kostelní věži působila jako symbol pevnosti charakteru. Pevnost jeho páteře, vyznačující se ohromující pružností a tvarovou nestálostí opakovaně použitého prezervativu z nejpochybnějšího bordelu široko daleko, opakovaně uvádí historiky, sociology i materiálové inženýry do stavu němého úžasu. Někteří Gumákovu páteř považují za biologický zázrak, jiní za dosud neobjevenou formu tekutého skupenství. Jisté je pouze jedno. Když se změnil režim, změnil názor. Když se změnila ideologie, změnil slovník. A když se změnilovedení, změnil směr s rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani větrník během orkánu, který se s vytrvalostí reklamního maskota na zlevněné kuřecí párky vrací ke stejné disciplíně. Gumákova, stále se opakující pohádka o místě u stolu totiž začíná lidem připomínat hospodu, kde host platí účet, ručí za dluhy sousedního stolu, nesmí mluvit do jídelního lístku a nakonec má být ještě vděčný, že vůbec dostal židli. A právě v tu chvíli se ukazuje, že mezi propagandou hradní žumpy a realitou bývá rozdíl asi jako mezi reklamou na luxusní hotel a noclehem v plesnivé ubytovně u dálnice.

Jenže tentokrát narazil. Babiš a Macinka totiž provedli něco, co se v dnešní politice stalo vzácnějším než zdravý rozum na bruselské konferenci o správném používání zájmen a uhlíkové stopě kancelářských sešívaček. Nepřicmrndávali Bruseli jako hladoví mopslíci pod řezníkovým stolem, nevrtěli zadkem před eurokomisaři jako vycvičení psíci čekající na piškot, neusmívali se jako figuríny z katalogu evropské poslušnosti a nevyráběli souvětí dlouhá jako dotační formuláře z recyklovaných ideologických brožur. Nezačali občanům vysvětlovat, že ztráta další pravomoci je vlastně výhra, že další regulace z Brusele je svoboda a že účet za cizí rozhodnutí představuje vrchol evropské solidarity.

Prostě řekli ne. Krátce, srozumitelně a bez slovního balastu, který jinak v české politice padá na veřejnost jako mokrý sníh ze střechy rozpadajícího se kulturáku. A právě toto obyčejné slovo vyvolalo mezi eurohujery takové pozdvižení, jako když někdo otevře okno v místnosti plné lidí přesvědčených, že zatuchlý vzduch je nový standard pokroku.

A právě to rozvířilo bahno na dně hradní ideologické žumpy.

Protože v zemi, kde se každé další odevzdání pravomoci prodává jako triumf svobody, každé omezení samostatnosti jako důkaz dospělosti a každé pokleknutí před novou bruselskou diktaturou jako vrchol státnické moudrosti, působí obyčejné slovo "ne" asi tak, jako když někdo hodí petardu do zasedací místnosti plné úředníků, grantových kazatelů a salónních spasitelů s morálkou pevnou jako mokrý toaletní papír .

Maršál Gumák zarytě znovu vytáhl pohádku o místě u stolu. To je mimochodem jedna z nejkrásnějších legend současného evropského kabaretu. Hned vedle příběhu, že více byrokracie přináší více svobody, více regulací více prosperity a více úředníků více demokracie. To slavné místo u stolu totiž existuje hlavně v projevech profesionálních moralistů, bruselských eunuchů a v brožurách rozdávaných lidmi, kteří se tváří jako proroci civilizace, přestože působí spíš jako podomní prodejci hrnců na pouti úpadku. Člověk je poslouchá a má pocit, že sleduje reklamní prezentaci na potápějící se loď, kde se cestujícím vysvětluje, že voda v podpalubí není problém, ale příležitost k hlubší evropské integraci.

Ve skutečnosti ta hostina připomíná starou hospodu, kde několik velkých hráčů sedí uprostřed, rozdává karty, určuje pravidla a ostatní dostanou židli jen proto, aby mohli doma vyprávět, jak významně zasáhli do koloběhu dějin, přestože jejich největší vliv spočíval v tom, že nezakopli cestou ke kávovaru.

Babiš v tomto směru připomněl zkušenost z jednání eurozóny, kde byl přítomen jako premiér. Ať si o něm člověk myslí cokoli, jednu věc tam viděl naprosto jasně. O zásadních věcech nerozhodují malé státy. Nerozhodují země velikosti České republiky. Rozhodují velcí hráči, zatímco ostatní většinou sedí opodál, tváří se důležitě, přikyvují ve správných okamžicích a po návratu domů vyprávějí veřejnosti pohádky o svém historickém vlivu na rozhodnutí, která byla ve skutečnosti upečena dávno předtím, než si vůbec stihli pověsit kabát na věšák.

A právě tady začíná skutečné jádro celého sporu.                                                                                                                                                                  Protože euro není jen měna.                                                                                                                                                                                                Euro je politický projekt.                                                                                                                                                                                                            To je skutečnost, kterou jeho zastánci přiznávají asi tak ochotně, jako kapsář na pouti přiznává obsah vlastní kapsy. Neustále se mluví o pohodlí, stabilitě, modernizaci, evropské budoucnosti a dalších naleštěných heslech z katalogu ideologických obchodních cestujících, kteří objíždějí republiku a prodávají centralizaci jako kdysi podomní šejdíři prodávali zázračné hrnce a léčivé masti. Méně už se mluví o tom, že každá další centralizace znamená přesun rozhodování dál od lidí, kterých se její důsledky týkají, a blíž k aparátčíkům, kteří obyčejného člověka znají asi stejně dobře jako zoolog zná život žížal na dně opuštěné studny.

Reklamní leták a skutečný obsah výrobku totiž nebývají totéž. Stejně jako bývá rozdíl mezi předvolebním sloganem a účtem, který přijde po volbách. A stejně jako je evidentní rozdíl mezi Gumákovou pohádkou o místě u stolu a skutečností, kdy několik velkých hráčů hoduje uprostřed sálu, zatímco menším zemím připadne role poslušných lokajů, kteří mají být vděční už za to, že smějí sedět na kraji lavice a tvářit se důležitě.

Přijetím eura stát nepřijímá pouze jiné bankovky. Přijímá i skutečnost, že o měnové politice už nebude rozhodovat podle vlastních potřeb. O úrokových sazbách, reakcích na krize a celé řadě ekonomických nástrojů bude rozhodovat instituce vzdálená stovky kilometrů, jejíž prvořadý zájem nebude český živnostník, český důchodce ani česká rodina, ale fungování celého kolosu, který se často pohybuje rychlostí přetíženého parníku a obratností betonového bunkru.

To není urážka.                                                                                                                                                                                                                              To je matematika.                                                                                                                                                                                                                Jenže matematika je krutá potvora. Nedá se ukecat tiskovou konferencí, neutáhne se na vařené nudli politického marketingu a neskloní hlavu před žádným hradním moralistou ani bruselským aparátčíkem. Zatímco televizní a rozhlasové presstitutky šíří moudra jak rozbitý amplion na prvomájovém průvodu a profesionální zachránci civilizace kreslí občanům vzdušné zámky evropské budoucnosti, čísla si tiše vedou vlastní účetnictví. A čísla bývají nemilosrdná. Nezajímá je propaganda, nezajímá je ideologie a už vůbec je nezajímá, kdo sedí na pódiu. Nakonec vždycky spočítají zisky, ztráty a dluhy. A pak bez emocí ukážou prstem na toho, kdo bude platit účet za cizí sny.

Když pak hradní chameleon, maršál Gumák naznačuje, že odmítání eura patří mezi jakési vlastizrádné hříchy, vyvstává otázka, kterou Macinka položil s nepříjemnou přesností člověka, jenž náhle rozsvítí světlo ve sklepě plném švábů.                                                                                        Kterou zemi vlastně Gumák považuje za svou?                                                                                                                                                                      

Protože člověk může podporovat spolupráci evropských států a zároveň si přát zachování české koruny. Může chtít obchod, bezpečnost i normální vztahy mezi zeměmi, aniž by považoval každé další ukrojení ze státní samostatnosti za civilizační triumf prodávaný veřejnosti s nadšením podomního obchodníka, který se snaží udat rezavou lopatu jako technologický zázrak jednadvacátého století. Může být Evropanem, aniž by se musel stát beztvarou součástkou v aparátu, který na národní zájmy pohlíží stejně otráveně jako úředník na dalšího člověka čekajícího ve frontě.

Může mít rád vlastní zemi, aniž by nenáviděl jiné. Může si vážit českých dějin, české kultury a české státnosti, aniž by musel při každé zmínce o Bruseli vstávat v pozoru a salutovat směrem k nejbližší modré vlajce s hvězdami. Jenže právě tato obyčejná a donedávna samozřejmá myšlenka začíná v kruzích profesionálních eurohujerů působit téměř jako ideologický zločin.

A možná právě proto Macinkova otázka dopadla mezi přítomné s tak nepříjemným účinkem. Protože některé otázky nejsou nebezpečné tím, že jsou složité. Jsou nebezpečné tím, že jsou příliš jednoduché.                                                                                                                                        Jenže právě tady nastupuje zvláštní logika současného ideologického kabaretu.                                                                                                                Pokud nesouhlasíte s hlubší integrací, jste podezřelí.                                                                                                                                                          Pokud chcete zachovat korunu, jste zpátečníci.                                                                                                                                                                        Pokud mluvíte o suverenitě, jste náckové.                                                                                                                                                                               A pokud si dovolíte pochybovat o směru evropského pochodu, okamžitě se vyrojí houf grantových kazatelů, televizních a rozhlasových presstitutek, bruselských eunuchů a samozvaných dozorců pokroku, kteří vám začnou vysvětlovat, že správný občan nemá přemýšlet, ale přikyvovat, nemá pochybovat, ale věřit, nemá se ptát, ale poslušně následovat dav. Má stát v řadě, držet správnou vlajku, opakovat správná hesla a být vděčný za každé další omezení vydávané za svobodu, za každou novou regulaci prodávanou jako pokrok a za každý další krok směrem k systému, jehož architekti neumějí srozumitelně vysvětlit ani jeho konečnou podobu, ani účet, který za něj jednou zaplatí obyčejní lidé.

A tak se člověk někdy neubrání dojmu, že nesleduje politickou debatu, ale zvláštní náborové představení potulného ideologického cirkusu, kde se loajalita vydává za ctnost, poslušnost za moudrost a vlastní úsudek za nebezpečnou úchylku.

Nejzajímavější je však symbolická rovina celé debaty.                                                                                                                                                      Protože česká koruna nejsou jen kusy papíru a kovu.                                                                                                                                                              Jsou na ní lidé, kteří tvořili české dějiny. Karel IV., Jan Amos Komenský, Božena Němcová, František Palacký, Ema Destinnová, Tomáš Garrigue Masaryk. Nejsou to reklamní maskoti, influenceři najatí marketingovou agenturou ani tváře kampaně financované z grantů a veřejných rozpočtů. Připomínají kontinuitu státu, kulturu, vzdělanost a paměť národa, což jsou hodnoty, které se dnes měří podstatně hůř než sledovanost videí, počet lajků pod ideologicky správným příspěvkem nebo počet televizních vystoupení profesionálních zachránců demokracie.

Možná právě proto některým lidem překážejí.                                                                                                                                                                      Dějiny totiž bývají nepříjemné. Mají protivný zvyk připomínat skutečnost ve chvíli, kdy by ji ideologové nejraději schovali pod koberec. A právě to mozkovému gigantovi z hradní žumpy na klidném spánku nepřidává. Proti historické paměti se bojuje těžko. Nedá se zakázat, zregulovat ani překřičet. Člověk ji může ignorovat, může se jí vysmívat, ale dříve nebo později se vrátí a připomene mu, že mezi reklamou na budoucnost a skutečnými dějinami bývá rozdíl asi jako mezi skutečným státníkem a trapným marketingovým experimentem Gumákových marketérů, kteří se pokusili vyrobit lva národa, křížence Gumáka s Havlem a Masarykem, ale po letech lakování, leštění a mediálního vycpávání jim z výrobní linky vypadla jen naleštěná figurína zastydlého lampasáka na penzi, tvářícího se jako spasitel republiky, přestože pod vrstvami laciného laku stále prosvítá myšlenková výbava živočicha, který si spletl státnictví s buzerplacem a správu země s ranním nástupem zbrojnošů v Prostějovských kasárnách. Připomínají, odkud země přišla, čím si prošla a na čem vznikla. Jenže současná doba má raději věci jednoduché, rychlé a lesklé. Místo historické paměti nabízí marketing, místo tradice slogan a místo státnosti nekonečnou sérii konferencí, kulatých stolů a slavnostních prohlášení, po nichž zůstane jen účet a hromada fotografií na sociálních sítích.

Když se pak Gumák posměšně vyjadřuje o vztahu lidí k vlastní měně jako o pouhém sentimentu, působí stejně moudře, jako kdyby tvrdil, že vztah k rodnému domu je jen nezdravá záliba ve starých zdech.                                                                                                                                                    Protože koruna není jen prostředek placení.                                                                                                                                                                    Stejně jako vlajka není jen kus látky a stát není jen kolonka v mezinárodní databázi.                                                                                                          Jsou to symboly, které připomínají, že národ není účetní položka ani administrativní jednotka v katalogu euroúředníků, ale společenství lidí propojených společnou historií, kulturou a pamětí.

Dům totiž není jen beton. Stejně jako stát není jen účetní jednotka. A měna není jen prostředek placení.                                                                          Celá tato debata proto nakonec není o bankovkách. Není ani o mincích. Dokonce není ani o euru samotném. Je o tom, zda si Česká republika ponechá alespoň část nástrojů, které jí umožňují rozhodovat sama o sobě, nebo zda bude rok za rokem odevzdávat další pravomoci výměnou za stále vznešenější slogany, stále lesklejší brožury a stále pompéznější projevy profesionálních zachránců Evropy.

Protože každé odevzdání pravomoci bývá zpočátku prezentováno jako drobnost. Každé omezení samostatnosti jako modernizace. Každý krok zpět jako krok vpřed. A každý účet za cizí rozhodnutí jako důkaz evropské solidarity. Jenže podobně se nerozpadá jen státní suverenita. Podobně se rozpadá starý dům. Nejdřív zmizí jedna zeď, potom druhá, pak se vybourá další kus konstrukce a majitel je celou dobu uklidňován, že všechno probíhá v souladu s nejmodernějšími trendy. Až jednou zjistí, že už nestojí ve vlastním domě, ale pod hromadou trosek, nad nimiž mu architekti celého neštěstí stále vysvětlují, že právě takhle vypadá pokrok.

A právě v tomhle veledůležitém problému se Gumák postavil proti názoru větší části vlastního národa.                                                                          A já se proto musím zeptat: komu vlastně slouží tahle nekonečná kampaň hradního komouše za další odevzdávání pravomocí? Protože obyčejným lidem, kteří počítají každou korunu, rozhodně nepřipomíná službu. Spíše připomíná zvláštní představení vysloužilého lampasáka se zastydlým sentimentem, který si celý život zvykal, že po zaznění povelu všichni poslušně nastoupí do řady, zasalutují a odříkají správnou odpověď. Jenže republika nejsou kasárna. Tady nejsou služebně podřízení vojáci. Tady jsou občané. A občané mají jednu nepříjemnou vlastnost. Ne vždycky poslouchají. Někdy nesouhlasí. Někdy se ptají. A někdy si dokonce dovolí udělat si z mocných legraci.

A právě tehdy začíná být veselo.                                                                                                                                                                                          Protože český národ byl odjakživa národem smějících se bestií. Čím okázaleji se Gumák stylizuje do role spasitele, tím rychleji se stává terčem hospodských vtipů, ironických poznámek a posměšných přezdívek. A čím více se snaží budit dojem nedotknutelné autority, tím větší srandu z něj mají lidé, když zjistí, že pod naleštěnou fasádou není neomylný státník, ale lampasák v záloze, obyčejný despota, který rozhodně nepředstavuje nejostřejší tužku v penálu, člověk se stejnými slabostmi a chybami jako každý jiný.

Možná právě proto působí některá jeho vystoupení dojmem člověka, který se stále nemůže smířit s tím, že doba bezvýhradné poslušnosti je pryč. Že občané nejsou rota na ranním nástupu. Že republika není kasárenský dvůr. A že respekt si nelze vynutit funkcí, uniformou ani nekonečným opakováním správných frází. Respekt se musí vydobýt. A právě s tím mívá zbytnělé ego marketéry vyráběných hrdinů největší problém.

A právě proto byla reakce Babiše a Macinky tak důležitá. Ne proto, že by šlo o dva neomylné muže. Ne proto, že by jejich pohled musel být jediný správný.

Ale proto, že někdo konečně připomněl jednoduchou věc, která v době profesionálních moralistů, bruselských aparátčíků, grantových kazatelů a kariérních kývačů zní téměř jako kacířství vyřčené nahlas uprostřed ideologického chrámu.

Že česká koruna, česká státnost a české národní zájmy nejsou žádný vlastizrádný hřích. Jsou to základy státu. Jsou to základy, na nichž tato země stojí déle než většina dnešních módních ideologií, marketingových kampaní a naleštěných sloganů o evropské budoucnosti. A právě proto některým lidem tak překážejí. Protože pevný základ bývá nepříjemnou překážkou pro každého, kdo by nejraději přestavěl celý dům podle aktuálního katalogu politické módy.

Stát, který se začne stydět za vlastní základy, totiž obvykle nekončí velkolepým triumfem pokroku. Končívá podobně jako dům, jehož majitel postupně rozprodá všechny nosné zdi, protože mu někdo namluvil, že bez nich bude působit moderněji, otevřeněji a evropsky. Nejdříve zmizí jedna. Potom druhá. Pak další. A nakonec už nezůstane nic než hromada suti, několik reklamních letáků a skupina samozvaných architektů budoucnosti, kteří nad troskami vysvětlují, že právě takhle si představovali úspěch.

A možná právě proto je celá debata o koruně mnohem důležitější, než se na první pohled zdá. Nejde totiž o kus papíru. Nejde o kovové mince. Nejde ani o účetní operaci.

Jde o otázku, zda bude Česká republika ještě státem, nebo už jen adresou. Zda budou občané ještě národem, nebo už jen položkou v tabulce. A zda bude Praha místem, kde se rozhoduje, nebo jen kanceláří, kam se přeposílají rozhodnutí přijatá někde jinde.

To je totiž otázka, kterou si za všemi řečmi o euru, integraci a pokroku musí položit každý sám.

A na rozdíl od všech bruselských brožur, televizních debat a stále stejných projevů Gumáka na ni neexistuje žádná předtištěná správná odpověď.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                 Líbil se vám článek?    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                          redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                     Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                          Mstivoj Facebrouk