Ako Zdechy na Slovensku pobyl

Poslechněte si legendární pohádku slovenských dětí o tom, "Ako Zdechy na Slovensku pobyl", moudra rozdával, medvědy vyděsil a nakonec se domů vracel rychleji, než tam přijel.                                                                                                                                                                                          Kdysi dávno, za časů, kdy po bruselských chodbách táhl pach přepáleného lososa, levného parfému euroúřednic a mokrých lejster z dotačních auditů, žil, byl jeden zvláštní živočich, dementosaurus Zdechy. Nebyl rytíř, nebyl mudrc a už vůbec ne hrdina, jak o sobě rád vyprávěl v televizních královstvích v kouzelném zrcadle jménem Twitter. Byl to spíše posera, zbabělec, přizdisráč, tuctový potulný eurohujer, napůl moralista, napůl udavač, tvor s duší kancelářské krysy a odvahou účetního, který omylem vypil tři prosecca na bruselském rautu a začal si myslet, že zachraňuje civilizaci.

A právě tento Zdechy, hlava vepřová, dotacemi vykrmená, blikajícími kancelářskými omalovánkami a nekonečnými semináři o evropské ctnosti, nabiflovaná, dostal jednoho dne velikášský nápad. Rozhodl se totiž, že vyjede na Slovensko a tam bude tamní lid poučovat o morálce, poctivosti a správném evropském životě, jako kdyby hladový tchoř přijel do salaše přednášet o hygieně ovčína.

Nejdříve se usadil v kantýně, kterou okamžitě prohlásil za polní velitelství evropské osvěty. Na posezení sežral dva croissanty, dva vzrostlé humry, několik chlebíčků, menší hromádku zákusků, spláchl to třemi litry minerálky a trojitým espressem, to vše poctivě hrazené z cestovních náhrad a ještě si naplnil igelitku z Ikey na cestu, aby snad při náročné misi nestrádal. Když zahnal první nával hladu, rozložil po stole hromadu brožur, letáků a barevně vytištěných bruselských mudrosloví a začal se připravovat na svou historickou misi.

Netušil však, chudák dutohlavý, že Slovensko není bruselský koberec plný grantových pijavic a televizních lokajů, kteří se uklánějí každému europoslanci tak hluboko do zádele, že jim ani ramena nebyly vidět. Slovensko totiž ještě pořád mělo hospody plné normálních lidí, kteří uměli rozeznat poctivého člověka od přebarveného politického šmelináře, a dědiny, kde se paměť neztrácela mezi klimatizací a cateringem.

A tak jednoho pochmurného rána dementosaurus Zdechy svolal tiskovou konferenci, pronesl několik vlastních mouder o demokracii, evropských hodnotách a nutnosti chránit domorodý lid před jejich vlastními názory, načež se s několika dalšími europoslanci vydal na svou slavnou výpravu. Vybaven kufříkem plným papírů, hysterických screenshotů, barevných grafů, bruselských mudrosloví a vlastního nadutého ega, které zabíralo více místa než všechna zavazadla dohromady. Netušil však, že místo triumfálního tažení ho čeká něco mnohem horšího. Něco, na co ho nepřipravila ani léta strávená v bruselských kancelářích. Setkání s lidmi, kteří se jeho moudrostmi nehodlali nechat ohromit ani o jediný milimetr.

Jenže sotva Zdechlina překročil slovenské hranice, začaly se dít věci, které mu v bruselských kancelářích nikdy nikdo nevysvětlil. Tam totiž byl zvyklý na publikum složené z grantových eunuchů, přikyvujících presstitutů a unavených euroaparátčíků, kteří po třetím rautovém lososu zatleskají i hasicímu přístroji, pokud na něm visí modrá vlaječka s hvězdičkami. Jenže Slovensko nebylo bruselský konferenční sál. Slovensko mělo paměť. A hlavně hospody.

První Zdechyho vystoupení se odehrálo v jednom odpudivém, zašlém kulturáku, pronajatém slovenskou opozicí, která se už dávno změnila v ideologickou pobočku pětidemoličního panoptika zemí Koruny české, trapný putovní kabaret progresivních kazatelů, grantových šamanů a televizních presstitutek, kteří mají plná ústa humanity, ale obyčejného člověka by nepoznali, ani kdyby jim seděl na klíně a držel složenku za elektřinu. Kulturák vypadal, jako kdyby tam naposledy proběhl sjezd socialistických kouzelníků někdy roku 1987 a od té doby už tam jen hnila omítka, smrděl zatuchlý koberec a po zdech stékala únava celé té chcípající evropské civilizace. Zářivky bzučely jako umírající vosy, vzduch páchl levným potem, prošlým chlebíčkem a dezinfekcí z veřejných záchodků, kde by se bál i potkan usednout na podlahu. Zdechy zahájil svůj obvyklý projev. Takové to nekonečné blekotání vykastrovaného kozla z bruselského chlívku, který celé roky přežívá mezi dotovanými rauty, klimatizací a hysterickými poradami o demokracii, až úplně zapomene, že normální lidé ještě mluví lidskou řečí a ne tou jejich úřednickou hatmatilkou připomínající porouchaný překladač z eurokomise.

Zdechy stanul na pódiu. Nafouklý jak krocan před porážkou, rudý ve vyžraném ksichtě, mávající rukama jako duševně narušený kazatel evropského papírového náboženství, zatímco z něj padaly další a další fráze o demokracii, právním státu a evropských hodnotách s přesvědčivostí člověka, který celý život neviděl skutečnou práci, ale zato absolvoval šest tisíc seminářů o inkluzi a správném používání ideologických zájmen.

Jenže problém byl v tom, že ani ten najatý kompars na něj pořádně nereagoval.

Publikum tvořila všehoschopná, podřadná, komediantská šmíra, směs aktivistů, profesionálních nosičů transparentů, unavených politických podržtašků a ksichtů, které člověk běžně vídá na demonstracích za cokoli, hlavně když je zdarma káva, chlebíček a možnost vyfotit si selfíčko pro sociální sítě. Seděli tam jako kulisy v béčkovém filmu o konci civilizace, mechanicky tleskali na povel a tvářili se důležitě, přestože většina z nich působila dojmem lidí, kteří by prodali vlastní babičku za grant na workshop o klimatické úzkosti.

Nejlepší bylo sledovat ostatní europoslance. Ti se od Zdechyho začali pomalu distancovat tak opatrně a nenápadně, jako když se člověk na vesnické zabijačce odsouvá od strejdy, který po sedmém panáku začne zpívat Internacionálu a osahávat harmonikáře. Nejdřív jen nervózní úsměvy. Pak pohledy stranou. A nakonec už to neudrželi vůbec. Jeden europoslanec se prý tehdy dokonce schoval za noviny, aby nebylo vidět, jak se chechtá Druhý dělal, že nutně telefonuje. A třetí vypadal, jako by přemýšlel, zda není pozdě předstírat vlastní smrt a utéct přes Maďarsko. Protože i mezi bruselskými poslanci existuje hranice trapnosti. A Zdechy ji tehdy překročil s elegancí opilého prasete padajícího ze schodů kulturáku po konferenci o evropské toleranci.

Nicméně Zdechy mlel pořád dál. Potil se. Funěl. Zvedal dramaticky prst do vzduchu a čekal potlesk, jako úchylný pornobásník evropské politiky přesvědčený, že právě pronáší projev století, zatímco kolem něj už i ten placený kompars působil dojmem lidí, kteří by raději sledovali schnutí omítky než další minutu jeho hysterického žvanění.

Najednou se někde vzadu zaznělo tiché slovenské:

Boha jeho… čo je toto za kokota?"

Jenže Zdechyho problém byl v tom, že ve své bezbřehé nadutosti a sebestřednosti neviděl, že na Slovensku na něj lidé prděli s majestátním klidem horského medvěda.  Na svých mítincích, na kterých se scházelo zhruba 20 – 50 lidí Zdechy sveřepě funěl svoje evropské evangelium do prostoru asi tak účinně, jako kdyby fénoval Tatry

A tak se stalo, že Zdechyho pozvali do Tater. Natěšený Zdechlina dorazil do jedné staré krčmy pod Tatrami, kam vítr táhl kouř z kamen, pivo bylo levnější než bruselská voda z kohoutku a chlapi u stolu měli ruce rozpraskané od práce, ne od mačkání klimatizovaných tlačítek v europarlamentních kancelářích. Seděli tam mlčky, dívali se na toho bruselského moralistu v naleštěných botách a člověk by slyšel spadnout i mastný knedlík do guláše. Štamgasti v hospodě dál jedli halušky, někdo u výčepu řešil traktor, jiný nadával na ceny nafty a starý chlap v rohu mezitím klidně krájel cibuli k utopencům, zatímco.

Zdechy se tam postavil jako potulný kazatel evropské ctnosti, nafouklý jak krocan před porážkou, vytáhl svoje papíry, tabulky, hysterické screenshoty a začal vyprávět cosi o korupci, demokracii a správném evropském směru, přičemž vypadal jako účetní z krachující záložny, kterého omylem poslali řídit povstání.

A tehdy se zvedl jeden starý chlap v montérkách, ruce jak lopaty, hlas hrubý jako štěrk na horské cestě, podíval se na Zdechyho a pravil:

"Synku… a ty jsi kdo? Další bruselský revizor duší?"

V krčmě nastalo ticho těžké jako mokré uhlí. Jen výčep syčel a někde v rohu vrčela stará lednice pamatující ještě federaci.

Zdechy začal cosi koktat o evropských hodnotách, právním státu a ochraně demokracie, ale čím víc mluvil, tím víc připomínal duševně narušeného úředního pohádkáře, který se ztratil mezi skutečnými lidmi a zoufale hledá zásuvku, do které by mohl zapojit svoje blikající kancelářské omalovánky.

A pak přišla rána.

"To ty jsi ten úchylný pornobásník z Brusele, co káže morálku lidem, zatímco kolem sebe vláčí falešné profily a televizní šašky?" ozvalo se od výčepu.

Někdo se rozesmál. Pak další. A během několika vteřin se smála celá hospoda. Ne veselým smíchem. Ne tím lehkým hospodským chechotem po třetím pivu. Tohle byl ten starý slovanský smích, těžký, jedovatý a krutý, kterým se lidé smějí člověku, jenž přijel dělat pána tam, kde ho mají dávno přečteného jako prošlý leták z eurovoleb.

A Zdechy tam stál. Sám. Najednou bez televizních kamer. Bez bruselských podržtašek. Bez hysterických moderátorů. Jen obyčejný malý eurohujer v drahém saku, které mu bylo v té hospodě asi stejně užitečné jako zlatý záchod v hornické šachtě.

Pak se chlapi začali zvedat. Potichu. Neodvratně. Jeden odložil lžíci do prázdného talíře od halušek. Druhý pomalu dopil pivo. Třetí si utřel ruce do montérek a podíval se na Zdechyho tím zvláštním pohledem člověka, který celý život pracoval, něco zažil a už nemá náladu poslouchat dalšího bruselského pohádkáře s kapsami plnými papírů a hlavou plnou ideologických průjmů.

A Zdechy začal couvat.

Nejdřív jen malinko. Takové to nervózní přešlápnutí duševně narušeného eurokazatele, který poprvé v životě zjistí, že mimo klimatizované televizní studio nefungují hysterické statusy ani naučené fráze o demokracii. Ještě pořád se snažil držet masku evropského moralisty, ale už mu začínala téct po čele první kapka potu, těžká jako celé jeho bruselské ego.

"Páni… my sme demokratická spoločnosť…" vyblekotal hlasem, který připomínal přidušeného kozla zavřeného v kufru služební oktávky.

Jenže chlapi vykročili k němu.

Pomalu. Klidně. Bez řevu. A právě to bylo nejhorší.

Protože slovenský chlap, který skutečně zuří, neječí jako hysterická šlapka nebo aktivista na progresivním happeningu. Ten jen mlčí, dívá se a jde dopředu tempem starého bagru, který ví, že nakonec stejně projede vším.

A tehdy se hospodou rozlehl hlas starého hospodského, chlapa se zády širokými jak vrata od stodoly:

"Tak nám tu nebudeš vykládať o poctivosti, keď si prišiel z tej bruselskej maškarády, kde sa darmožráči prežierajú za cudzie peniaze a ešte sa tvária jak svätí apoštoli."

Hospoda zabručela souhlasem.

Někde vzadu praskla židle. Jeden štamgast se rozesmál tím hrubým horalským smíchem, který zní, jako když se sype uhlí do plechového vagónu. A Zdechy už najednou nevypadal jako europoslanec. Spíš jako přerostlé dítě přežrané zkaženým bruselským cukrovím, které omylem zabloudilo mezi lidi, co ještě vědí, jak vypadá skutečný život.

A tehdy mu definitivně ruply nervy.

Začal cosi koktat o právním státu, evropských pravidlech a boji proti dezinformacím, mával rukama kolem sebe jako topící se tučňák v rybníku plném kaprů a snažil se působit důležitě, jenže čím víc mluvil, tím víc připomínal úchylného pornobásníka z bruselského kulturáku, kterého někdo přistihl při sledování dětského porna a poté ho omylem vypustil mezi nasrané rodiče. Čím víc mluvil, tím víc připomínal putovního kazatele bruselských ctností, kterého někdo omylem vypustil z klimatizované zasedačky přímo mezi normální lidi. S každou další větou bylo jasnější a jasnější, že Zdechy strávil mezi směrnicemi, dotacemi a vlastní důležitostí tolik času, až úplně zapomněl, jak zní obyčejná lidská řeč

A pak se otevřely dveře hospody.

Do místnosti vtrhl studený tatranský vítr, zhasla jedna ze starých zářivek a někdo od výčepu polohlasem pronesl:

"Boha jeho… veď on sa normálne posral."

A tehdy se celá hospoda rozesmála podruhé.

Tentokrát ještě hůř.

Protože není nic směšnějšího než eurohujer, který celý život moralizuje ostatní z bezpečí bruselského akvária, a pak poprvé zjistí, že venku existuje skutečný svět.

Zdechy rozrazil dveře a prchal. Prchal tam, kde to neznal. Hnal svůj kolosální pupek po kamenitém horském chodníčku, funěl jako přetopený parní kotel z časů monarchie a v naleštěných bruselských polobotkách podkluzoval po mokrých kamenech tak nešťastně, až člověk získal pocit, že sleduje poslední etapu útěku přerostlého krocana z hořící drůbežárny.

Za ním se nesl hospodský smích. Ten starý, drsný, horský smích lidí, kteří už v životě viděli kdejakého šmelináře, podvodníka i televizního kazatele a umějí poznat lidskou kreaturu na sto kroků proti větru.

Jenže pak přišlo něco horšího. Protože čím hlouběji se Zdechy hnal do tatranských stezek, tím podivnější bylo ticho kolem něj. Nejdřív si všiml jen jedné postavy. Starý horal stál opřený o hůl vedle cesty, mlčel a sledoval ho pohledem člověka, který už pamatuje laviny, válku i televizní debaty Evropského parlamentu a všechny ty pohromy považuje za přirozené katastrofy. Pak další. A další. Jak Zdechy supěl vzhůru po kamenitém chodníčku, začali se kolem stezky objevovat horalé. Mlčky. Pomalu. Jeden seděl na pařezu a kouřil. Druhý stál na skále. Třetí měl přes rameno přehozenou sekeru a jen se díval tím klidným horským pohledem, ze kterého člověku začne být nevolno mnohem víc než z řevu hysterického aktivisty v televizním studiu. Nikdo nic neříkal. A právě to bylo nejhorší. Jen vítr hučel mezi štíty Tater, někde v dálce cinkaly zvonce na krcích ovcí a Zdechy se dál hnal vzhůru, rudý v obličeji, zpocený jak přežraný pašík na pouti, zatímco mu z kapes vypadávaly pomačkané papíry, hysterické screenshoty a poznámky o evropských hodnotách, které vítr rozfoukával po horách jako zbytečný odpad z bruselského kulturáku.

A horalé se objevovali dál. Mlčky. Neodvratně. Jako kdyby samotné Tatry vyšly z lesa podívat se na toho podivného dementosaura, který celý život moralizoval lidi z bezpečí bruselského akvária a teď poprvé v životě zjistil, že svět se neskládá jen z grantových seminářů, televizních debat a blikajících kancelářských omalovánek.

V jednu chvíli se Zdechy ohlédl. A strnul. Protože na okraji stezky už stálo snad dvacet horalů. Staré klobouky. Rozpraskané ruce. Tvrdé tváře ošlehané větrem. Nikdo nekřičel. Nikdo neběžel. Jen tam stáli a sledovali ten zoufalý útěk bruselského moralisty s výrazem námořníků kteří právě pozorují přerostlou krysu utíkající z potápějící se lodi.

A tehdy Zdechy pochopil strašlivou pravdu. Že Tatry nejsou Brusel. A že tady mu hysterický status na Twitteru nepomůže.

A potom přišla čistá hrůza. Ne taková ta bruselská hrůza z nesprávně vyplněného formuláře nebo z opožděného grantového auditu. Ne hysterický strach internetových presstitutek, když někdo na internetu napíše sprosté slovo. Tohle byla stará, syrová, horská hrůza, před kterou nepomůže ani europoslanecký průkaz, ani hysterický status na Twitteru, ani dvacet seminářů o inkluzi a lidských právech.

Na malém rozcestí pod černou skálou totiž stál obrovský tatranský medvěd. Obrovský. Těžký. Starý. Stál tam mlčky, jako kdyby ho samy Tatry poslaly vyřídit účet za všechny ty roky bruselského útlaku, žvanění a nekonečné, nespravedlivé buzerace, kterou na obyčejné lidi chrlili odulí euroaparátčíci z bezpečí svých klimatizovaných kanceláří, zatímco venku lidem zdražovalo úplně všechno kromě prázdných frází o demokracii a evropské solidaritě.

Medvěd byl obrovský. Těžký. Starý jako samotné hory. Srst měl slepenou mlhou a deštěm, dech mu stoupal od tlamy jako kouř z horské kovárny a v očích měl ten zvláštní klid přírody, která už dávno viděla celé říše vyrůst i shnít pod vlastní pýchou.

Zdechy zůstal stát jak přimražený. Jeho kolosální pupek se setrvačností ještě chvíli houpal, zatímco on sám třeštil oči tak zoufale, až připomínal přerostlé dítě, kterému právě někdo sebral poslední grant na workshop o klimatické úzkosti.

A medvěd si ho jen prohlížel. Pomalu. Nechápavě. Skoro zvědavě. Jako kdyby sám přemýšlel, co je to za podivného tvora v naleštěných bruselských škorních, který smrdí potem, strachem, lejny a levným parfémem z europarlamentního duty free obchodu.

Za Zdechym se mezitím začali tiše objevovat horalé. Nikdo nic neříkal. Jen stáli podél stezky a sledovali tu scénu s klidem lidí, kteří vědí, že příroda občas sama napravuje věci, na které jsou lidské zákony krátké.

Nebyly tu kamery. Ani prodejné moderátorky s hysterickým úsměvem. Nebyli tam grantoví aktivisté ani přikyvující europoslanci. Jen Tatry. Kámen. Vítr. Horalé. A medvěd, který vypadal, že má víc rozumu než polovina Evropského parlamentu dohromady.

Zdechy začal couvat. Pomalu. Roztřeseně. A pak udělal největší chybu svého života. Spustil svůj naučený bruselský monolog.

"My… my sme demokratická spoločnosť… aj medvede musia rešpektovať európske hodnoty…"

Horalé sklopili hlavy. Jeden si sundal klobouk. Druhý si lokl borovičky. A starý bača stojící opodál jen tiše zamumlal:

"Je koniec. Ten somár mu normálne začal vysvetľovať Brusel."

Medvěd naklonil hlavu. Nastalo úplné ticho.

Zdechy se ještě pokusil něco říct. Ale z hrdla mu vyšlo jen takové mokré, vyděšené zabečení právě kastrovaného kancelářského kozla, kterému poprvé v životě došlo, že venku mimo bruselské akvárium už nikoho nezajímají jeho hysterické screenshoty ani moralistické výlevy.

A pak to přišlo. Medvěd si hlasitě odfrkl přímo do Zdechyho vepřového ksichtu tak silně, že mu z hlavy odletěla zpocená ofina, z kapsy vypadly hysterické screenshoty a jeden zmuchlaný papír o evropských hodnotách přistál v horském blátě jako chcíplý holub po srážce s realitou.

Horalé mlčeli. Jen jeden starý bača si odplivl do trávy a utrousil:

"No… teraz už ani Brusel nepomôže."

A tehdy se stalo něco, o čem se v Tatrách vypráví dodnes.

Ten obrovský medvěd se pomalu otočil… podíval se na horaly… a pak na Zdechyho tím nejunavenějším pohledem, jaký kdy kdo viděl. Pohledem člověka… nebo šelmy… která právě pochopila, že evropská civilizace je pravděpodobně definitivně ztracená. Ale to ještě nebyl konec. Protože Tatry mají zvláštní smysl pro humor. Starý. Drsný. Horský. Takový ten humor, po kterém se člověk nesměje nahlas, ale ještě tři roky se budí zpocený hrůzou.

Najednou se totiž horalé pomalu rozestoupili. Nikdo nic neříkal. Jen vítr táhl mezi smrky, někde v dálce zacinkal zvonec ovcí a Zdechy, rudý, zpocený a rozklepaný jak kancelářský pudlík v zimní vánici, zíral do lesa, odkud se ozvalo hluboké zamručení a zapraskání větví.

A pak vyšla ona. Obrovská medvědice. Těžká. Klidná. Stará jako tatranské kameny. A za ní čtyři skoro dospělá medvíďata, veliká jak menší motorky, s tlapami širokými jako lopaty hrobníka z bruselského krchova. Celá tlupa šla pomalu. Mlčky.

A Zdechy začal vydávat zvuky, které už ani nepřipomínaly lidskou řeč. Bylo to něco mezi kvičením poraněného prasete a zoufalým zabečením eurokozla, kterému právě dochází, že ke kastraci dojde a tentokrát nepomůže ani hysterický jekot, ani tisková konference o demokracii.

Medvědice došla až k němu. Sedla si. Pak si sedla i medvíďata. Do kruhu. Okolo Zdechyho.

A tehdy horalé vytáhli z kapes staré jídelní ubrousky a s naprostým klidem je začali medvědům uvazovat kolem krků. Jeden starý bača dokonce slavnostně narovnal uzel na největším medvíděti, jako kdyby chystal nedělní oběd pro vzácnou návštěvu. Pak jiný horal podal medvědům vidličky a nože. Těžké horské ticho se rozlilo po stezce jako studená mlha.

A tehdy se Zdechy posral podruhé. Ne obrazně. Doopravdy. S potřísněným, obrovským, tučným, vypaseným zadkem klesl do horského bláta na kolena, ruce sepjal jako zhroucený televizní kazatel po krachu grantového programu a začal ječet do tatranského větru:

"Prosííím! Prosííím! Prosíííím! Milujem Slovensko! Milujem Tatry!"

Horalé stáli mlčky. Jen jeden si zapálil cigaretu. Druhý upil borovičky. A starý bača si pomalu sundal klobouk, podíval se na tu hromadu pokáleného, bruselského neštěstí klečící v blátě před medvědí rodinkou a hlubokým hlasem pronesl:

"No vidíte… a stačilo vyjsť z Brusele."

Co bylo dál, jsem se nikdy nedozvěděl. A ti, co tam tehdy byli, mlčí. Nikdy nepromluví. Horalé sedí dál ve svých krčmách pod Tatrami, pomalu pijí pivo, řežou cibuli k utopencům a když se někdo večer po třetí borovičce zeptá na Zdechyho, jen se na sebe podívají tím zvláštním horským pohledem lidí, kteří už něco viděli a pochopili, že některé věci je lepší nechat pohřbené hluboko pod kamením a smrky. Medvědi mluvit neumí. A Tatry svá tajemství uchovávají spolehlivěji než bruselské archivy po skartaci dotačních podvodů.

Jisté je jen jedno. Zdechy se po několika dnech vrátil domů pěšky. Nikdo ho nesvezl. Ani autem. Ani autobusem. Ani vlakem.

Šlo totiž o život Říká se, že ze smradu, který Zdechlinovo odulé tělo vydávalo, by se pozvracela i značně otrlá hyena, jeho smrad zabíjel neopatrné nad ním přelétající ptáky a rozpouštěl omítku na zastávkách rychleji než kyselý déšť z evropských továren zavřených kvůli zelenému šílenství.

Jisté je jedno. Poté, co ho řidiči, které se pokoušel stopovat, zahnali do lesa, táhla se za Zdechym od Tater až k jeho bydlišti v Čechách stopa v podobě uhynulé zvěře, popadaných ptáků a udušených hospodářských zvířat, čímž způsobil nemalé kulturní i hospodářské škody.

Když konečně dorazil domů, čekala před jeho bydlištěm v plné zbroji protichemická jednotka, doplněná o mobilní dekontaminační sprchu a několik mužů, kteří si mezi sebou losovali, kdo se k němu odváží přiblížit jako první.

A kdykoli někde zaslechne slovo "Tatry", začne nervózně cukat okem, funět a kontrolovat nejbližší únikovou cestu.

Jenže jak už to bývá u podobných bruselských moralistů, ani tahle horská lekce nestačila. Protože Zdechy je nenapravitelný dementosaurus. Po pár týdnech mu otrnulo. Znovu se nafoukl jako kancelářský krocan na eurodotovaném dvorku a začal po televizích vyprávět cosi o sledování slovenskou tajnou službou, o ohrožení demokracie a o strašlivém nebezpečí, kterému údajně čelil jako statečný obránce evropských hodnot. A pak, jako každý správný zbabělec a přizdisráč z bruselského akvária, požádal o policejní ochranu. Protože nic necharakterizuje moderního eurohujera lépe než člověk, který nejdřív provokuje, moralizuje a mentoruje celé národy, ale při prvním skutečném střetu s realitou začne hystericky kvičet o ochrance, bezpečnosti a útoku na demokracii.

A z jeho nařvané tlamy začaly znovu padat podobné exkrementy, jako tehdy z opačného konce těla, v horské krčmě a podruhé na horském chodníčku v Tatrách. Jen místo medvěda už před ním stáli novináři, kamery a další přikyvující aparátčíci, kteří mu ochotně tleskali pokaždé, když ze sebe vyrazil další hysterický výlev o evropských hodnotách.

A tak jsem ho jednou požádal o rozhovor. Jen mezi čtyřma očima. Bez kamer. Bez moderátorů. Bez bruselského komparsu.

A jak myslíte, že to dopadlo? Všechno otočil. Úplně všechno. Tvrdil, že se ničeho nebál. Že Tatry miluje. Že s horaly prý skvěle vycházel. A dokonce začal vyprávět, že má doma několik medvědích kůží, staré čagany a sbírku horalských klobouků, jako kdyby snad po večerech osobně zachraňoval Tatry před lavinami a krmil medvědy z ruky. Ale pleny měl pořád. A děti na celém Slovensku, když jim jejich mamičky alebo ockovia vypráví tenhle příběh chechtají se na celé kolo a drží si nos.

A já tam seděl v Kanceláři posledního rozumu, poslouchal toho duševně narušeného úchylného pornobásníka bruselské politiky a jen si říkal, že lidská paměť je zvláštní věc.

Protože někde vysoko v Tatrách pořád leží ve větru rozfoukané papíry o evropských hodnotách. A medvědi… ti se prý pokaždé začnou podivně smát, když ucítí borovičku a levný bruselský parfém. A já si tehdy v Archivu Absurdit uvědomil jednu věc. Že největší tragédie dnešní Evropy neleží ani v Bruseli, ani v dotacích, ani v těch nekonečných ideologických maškarádách. Leží v tom, že tihle lidé už dávno zapomněli, jak vypadá normální člověk. Zapomněli na pach fabrik, na strach z účtů, na mozoly, na obyčejnou lidskou hrdost. A tak pak objíždějí svět jako potulní kazatelé evropského papírového náboženství a strašně se diví, když místo potlesku dostanou jen studený pohled a hospodský smích.

A ani po této zkušenosti Zdechy nepochopil, že Slovensko není bruselská konference placená z cizích peněz, ale země, kde si lidé ještě pořád umějí udělat srandu, když je někdo za vola.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                              Líbil se vám článek? Sdílejte. Přeposílejte Doporučte.                                                                                                                                                       Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                            redakce@facebouk.cz                                                                                                                                                                                                                  Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem                                                                                                      Číslo účtu:  323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk