Absence studu politiků

Kdysi se ještě stávalo, že politika občas dohnala vlastní hanba.                                                                                                                                      Nebylo to často, ale občas se přece jen našel člověk, který pochopil, že když kolem něj začne smrdět jako ve staré drůbežárně po červencových vedrech, nebude nejlepší dál přesvědčovat veřejnost, že ten zápach je vlastně vůně levandule.                                                                                        Nebožtík Stanislav Gross se svého času dušoval, že je křišťálově čistý, jenže relativně malá aféra kolem pohádkového financování jeho bytu nakonec vedla k rezignaci.                                                                                                                                                                                                  Dneska to působí skoro jako pohádka pro pamětníky z archivu České televize.                                                                                                                    V dnešní politice se totiž stud vytratil stejně spolehlivě jako poctivý hostinský ze čtvrté cenové.                                                                                      Dnes se političtí šmejdi nezardí ani tehdy, kdyby je přistihli s oběma rukama ve státní kase a třetí měl nataženou pro další dotaci.

Nezarděl se ani Marek Dalík, který dlouhé roky dělal nárazník mezi realitou a tehdejším premiérem Mirkem Topolánkem, o jehož mužnosti kolovaly svého času legendy stejně neuvěřitelné jako historky štamgastů ve čtvrté cenové po desátém rumu, přestože kromě samotného Topolánka je nikdo nikdy nepotvrdil.                                                                                                                                                                                                          Vždycky mi to připomene Jardu zvaného Červík z naší hospody, který po třetím pivu pravidelně vyprávěl, že kdyby se ženské řídily jen jeho rozměry a výkony, musela by porodnice stavět další pavilony, jenže pokaždé odešel domů sám, protože jediná ženská, která na něj čekala, byla jeho stará s válečkem na těsto.                                                                                                                                                                                                Politika tehdy ještě aspoň předstírala, že existuje nějaká hranice studu, po jejímž překročení politik zvedne kotvy a zmizí z očí veřejnosti.                Dnes se z té hranice stala turistická atrakce s občerstvením, fotokoutkem a stánkem se suvenýry.                                                                                  Politik se u ní vyfotí, zamává kamerám, pronese pár naučených keců o odpovědnosti, nechá se pohladit mediálními presstitutkami, servilními komentátory po srsti a s výrazem vítěze pokračuje dál, jako by právě zachránil republiku, a ne jen přebrodil vlastní ostudu v gumákách.

Když se dívám na kauzu Dozimetr, připadám si, jako bych nesledoval trestní řízení, ale nějakou zvrácenou pouťovou atrakci, kde se místo medvědů vodí po manéži politici, lobbisti a všelijací šíbři, zatímco principál u pokladny každému prodává lístek s nápisem "Spravedlnost".          Část hlavních protagonistů už svůj příběh nedopovídá, protože je jejich životní role za přispění podivných okolností předčasně skončila a oponu za nimi podivně zatáhl osud, další část uzavřela dohody s policií a soudy a začala zpívat s takovou vervou, že by jim jarní Kosové mohli dělat jen předskokany.                                                                                                                                                                                                                          Když pak vidím některé tresty, říkám si, že naše justice občas připomíná pouťovou střelnici, kde největší medvědi schytají pár korkových nábojů, zatímco provozovatel ještě poděkuje za účast a popřeje šťastnou cestu domů.                                                                                                              Čím déle tuhle grotesku sleduju, tím víc nabývám dojmu, že odpovědnost už dávno není otázkou svědomí ani charakteru, ale jen další kolonkou ve formuláři, který někdo orazítkuje, založí do šanonu s nápisem "Vyřízeno" a odejde domů s pocitem dobře odvedené práce, zatímco já jen nevěřícně kroutím hlavou a čím dál častěji si říkám, že si ze mě, z vás a ze všech lidí, kteří tenhle absurdistán živí svými daněmi, celý tenhle systém úplně bez uzardění dělá prdel.

První křišťálově čistý umřel na zákeřnou nemoc a teprve potom na něj toho vyplulo mnohem víc svinstva, než si většina lidí vůbec dokázala představit.                                                                                                                                                                                                                                    Druhý se stejnou zákeřnou nemocí stále bojuje.                                                                                                                                                                    Mirku, vydrž a bojuj dál, třeba i bez koulí.                                                                                                                                                                            Jako politickému póvlu ti nemůžu přijít na jméno, ale jako hovnivál ti z principu přeju, aby ses z toho dostal.                                                                  Nepřeju nikomu nemoc ani lidské trápení.                                                                                                                                                                                  To jsou věci, které stojí mimo politickou satiru.                                                                                                                                                                          Stejně tak nelze předstírat, že veřejnost zapomene na politické dědictví jen proto, že se změnily kulisy.                                                                      Politické skutky totiž neumírají s volebním obdobím.                                                                                                                                                                Zůstávají viset nad krajinou jako zatuchlý smrad z kanalizace, který se po každém dešti znovu připomene.

Pak přišel křišťálově čistý Prevítek Rakušan a veřejnosti bylo řečeno, že problematické peníze skončily na charitu.                                                        Dobře. Já jako zvědavý hovnivál čekám, že se dozvím jakou charitu, kdy, kolik a za jakých okolností.                                                                        Místo toho se kolem celé věci rozhostilo ticho husté jako smrad z hajzlu v opuštěném kulturáku, který už nikdo roky nevyvětral.                                A protože český volič byl za ta léta vycvičený jako cirkusový lachtan, který zatleská pokaždé, když zazní správná melodie, spousta ovcí jen pokrčila rameny, spolykala další pohádku a vhodila svůj hlas přesně tam, kam měla.

Celá ta logika mi připadá úplně zvrácená.                                                                                                                                                                                    Když obyčejného člověka někdo okrade, ukradené peníze se přece mají vrátit poškozenému.                                                                                                    V české absurdní politické laboratoři se vaří úplně jiné recepisy.                                                                                                                                                      Všechno se tak dlouho míchá, přelévá, přepisuje a přerazítkovává, až nakonec nikdo pořádně neví, kdo byl okradený, kdo zachránce a kdo jen držel kasičku, zatímco ostatní kolem ní stáli s nataženou rukou.                                                                                                                                                            Morálka se pak šponuje jako použitý prezervativ nalezený za topením na ubytovně. Všichni tvrdí, že je pořád použitelná, ale sáhnout na ni nechce ani ten nejotrlejší politický šmejd.                                                                                                                                                                                                                A z celé téhle absurdní šaškárny mi nakonec vychází jediné: peníze z trestné činnosti se nevrátily okradenému, tedy státu, ale STAN je poskytl potřebným.                                                                                                                                                                                                                                            Možná charitě, možná spolustraníkům.                                                                                                                                                                                              V zemi, kde už dávno přestal být stud politickou kategorií, se zjevně i spravedlnost řídí pravidly kočovného cirkusu.

A sotva utichne jedna aféra, už se zpoza rohu na STAN valí další průser.                                                                                                                        Tentokrát vrcholí kauza plateb nájmů poslaneckých kanceláří mimo Sněmovnu.                                                                                                                Princip je přitom až podezřele prostý.                                                                                                                                                                                      Naše peníze putovaly ke straně STAN, která těm samým poslancům kanceláře pronajímala.                                                                                            Odjakživa se tomu říká malá domů.                                                                                                                                                                                          Politik tomu říká administrativní nastavení.                                                                                                                                                                                Právník pak celé hodiny vysvětluje, proč to vlastně vůbec není problém.                                                                                                                            Jenže těch malých domů už kolem nás vyrostlo tolik, že z nich pomalu vzniká celé sídliště.                                                                                                Do toho Institut spolupracujícího obviněného šlape jako dobře namazaný stroj.                                                                                                                  Někdo zazpívá, někdo si oddechne, někdo odejde s překvapivě mírným trestem a já jako hovnivál jen bezmocně sleduju, jak se z odpovědnosti stává další položka v sazebníku služeb českého absurdistánu.

Mohl bych se dnes škodolibě chechtat nad tím, co svého času potkalo Piráty po kroužkování, protože česká politika už dávno připomíná karetní partii, ve které si hráči navzájem kradou esa z rukávů a pak se tváří, že právě zachránili demokracii.                                                                              Aby se ta groteska zamotala ještě o něco víc, sem tam přiletí trestní oznámení na Okamuru nebo SPD a po rozhodnutí bývalého Rakušanova ministerstva se z SPD v očích jejích kritiků stává téměř "strana nepřátelská režimu".                                                                                                        Jako sveřepý hovnivál jen nevěřícně kroutím hlavou a sleduju, jak se z politického soupeření stává soutěž o to, kdo toho druhého dřív onálepkuje, kriminalizuje nebo morálně odstřelí.                                                                                                                                                                                            Do toho tupé stádo poslušných ovcí bači Mináře z Milionu chvilek společně s částí ukrajinské komunity uspořádá na Letné svůj vlastní "Ein Kessel Buntes", kde se střídají řečníci, transparenty i patos.                                                                                                                                                                Zplozenec pekla Halík tam rozdává odpustky všem, kdo sdílejí ten správný názor, a z tribuny vyzývá k občanské aktivitě, která podle jeho přesvědčení může vést i k předčasným volbám.                                                                                                                                                                    Jako starý hovnivál zírám, jak se z politické debaty stává čím dál častěji spíš divadelní představení než střet argumentů. kteří s naprostou jistotou rozdávají osvědčení o tom, kdo je správný demokrat, kdo už prošel očistcem a kdo má zůstat navždy vyvrhelem.                                                        Holubová začne rozdávat pomyslná osvědčení komoušům a estébákům o morální očistě a o odsloužení svých "mladických chyb".                            Jedni udělují druhým razítka, že jejich dávné hříchy už se nepočítají, jiní rozdávají symbolické odpustky a veřejně určují, kdo už je dostatečně polepšený a kdo má zůstat navždy vyvrhelem.                                                                                                                                                                        Jenom bezmocně sleduju, jak se z morálky stává přepážka na úřadě, kde o odpuštění nerozhoduje svědomí, ale správné známosti a správný názor.                                                                                                                                                                                                                                          Určitě si vzpomenete na harakiri Ústavního soudu, kterému tehdy předsedal bývalý komunista Pavel Rychetský, před předposledními volbami. Dodnes patří mezi okamžiky, nad nimiž jen nevěřícně kroutím hlavou a říkám si, že česká politika občas dokáže napsat absurdnější scénář, než by si troufl vymyslet i ten nejotrlejší satirik.                                                                                                                                                                                    A teď si přidejte další obrázek do téhle galerie absurdity.                                                                                                                                                    Hradní komouš rozhodne, že na jednu pouť se přece jen nepojede, ale do Ankary nakonec poletí.                                                                                  Bezmocně přihlížím a říkám si, že v české politice se zřejmě neřídíme kompasem ani zdravým rozumem, ale vrtochy šíleného scénáristy, který se každé ráno probudí s jedinou otázkou: "Co by dnes ještě uvěřitelně neuvěřitelného napsal?"

To nejdůležitější jsem si ale schválně nechal až na závěr.                                                                                                                                                          Když se hnutí ANO 2011 poprvé zúčastnilo sněmovních voleb, Andrej Babiš v nich skončil druhý za ČSSD.                                                                    A právě tehdy se podle mě ukázalo něco, na co se dnes už nějak podezřele zapomíná.                                                                                                  Přišel takzvaný Lánský puč, kterým se Miloš Zeman spolu s částí ČSSD pokusili odstavit Bohuslava Sobotku.                                                                Právě tehdy se podle mě nejvíc ukázaly morální a charakterové vlastnosti Andreje Babiše.                                                                                              Řekl jim jednoduše: "Vyhráli jste volby, tak sestavujte vládu."                                                                                                                                            Bohuslav Sobotka se mu jako správný socan odvděčil po svém.                                                                                                                                      Jakmile mohl, Babiše z vlády vyhodil.                                                                                                                                                                                        Tak se totiž v české politice často splácí podaná ruka.                                                                                                                                                        Přitom nebyl žádný problém, aby vládu sestavoval právě Babiš.                                                                                                                                      Měl tu možnost. Nevyužil ji.

Dodnes mám v hlavě památné věty: "Sobotka plaval jako čerstvě vysrané hovno před spláchnutím."                                                                            Nejenže za ním Babiš nespláchnul.                                                                                                                                                                                          Vyhrnul si rukávy, sáhl do té mísy politického hnusu a to hovno vytáhl ven.                                                                                                                      Taková byla tehdy realita české politiky.                                                                                                                                                                                Druhé volby už potom vyhrál.                                                                                                                                                                                                  Vyhrál i třetí volby.                                                                                                                                                                                                                  Většinovou vládu ale sestavit nedokázal, výsledek respektoval a přenechal sestavení vlády Nutelliérovi.                                                                    Dovedete si představit, jak by se v úplně stejné situaci zachovala Pětilepra?                                                                                                                     Já ano. To by bylo tiskových konferencí, morálních apelů, krizových štábů, výzev k obraně demokracie a hledání jakékoli skuliny, jen aby se výsledek voleb nemusel přijmout s takovým klidem.                                                                                                                                              Následovaly by nekonečné pokusy udržet se u moci, jedno hlasování za druhým, zákulisní handly, tiskové konference od rána do večera a v závěsu Minářovo ovčí stádo Milionu chvilek, připravené kdykoli zaplnit náměstí a znovu zachraňovat demokracii před výsledkem voleb, který se jim zrovna nehodí.                                                                                                                                                                                                                        Babiš se tehdy zachoval podobně jako svého času Paroubek. I ten své poslední volby vyhrál, většinovou koalici ale sestavit nedokázal, respektoval parlamentní matematiku a přenechal sestavení vlády ODS.                                                                                                                            Přitom mohl rozjet nekonečné obstrukce, politické divadlo a měsíce natahovat celé povolební vyjednávání.                                                                  Neudělal to.

A dnešní opoziční, libtardí, dementní smečka?                                                                                                                                                                      Ta volby prohrála a teď vříská jako pominutá, že je vlastně prohrála jenom těsně.                                                                                                                Jako by na výsledku voleb záleželo podle rozdílu procent, a ne podle toho, kdo je skutečně vyhrál.                                                                                Místo aby skousla porážku alespoň se zbytky důstojnosti, kvičí jako parta starých štětek na pohřbu svého pasáka a pořád se dohadují, komu budou muset naposledy dát zadarmo, aby si ještě na chvíli udržely pocit, že o ně vůbec někdo stojí.

Do toho mediální presstitutky a servilní komentátoři pečlivě přikládají pod kotel, aby náhodou nevychladla správná atmosféra, protože bez každodenní dávky morální hysterie by se celý tenhle cirkus rozsypal rychleji než starý pouťový kolotoč se shnilou středovou osou.                            A já jako starý, cynický hovnivál sedím ve své Kanceláři posledního rozumu, koukám na tuhle nekonečnou grotesku a říkám si, že zdravý rozum se u nás stal ohroženým druhem, zatímco pokrytectví už dávno získalo status národního sportu.

A tak sedím ve své Kanceláři posledního rozumu, dívám se na ten nekonečný průvod politiků, poradců, aktivistů, presstitutek, křivých komentátorů, grantových těžařů a úřední šlechty a přemýšlím, jestli ještě vůbec žijeme v demokracii, nebo už jen v unaveném kočovném divadle, kde se kulisy každé čtyři roky přemalují jinou barvou, herci si v zákulisí vymění kostýmy, mediální orchestr zahraje novou znělku, ale účet za celé to představení pokaždé zaplatí ten samý člověk.                                                                                                                                                                        Ten, který ráno vstává do práce, večer počítá drobné na složenky a z poslední řady jen bezmocně sleduje, jak se na jevišti už dávno nehraje o pravdu ani o službu státu, nýbrž o to, kdo si nejdéle udrží místo u státního koryta, aniž by ho při tom začal obtěžovat tak staromódní pocit, jakými bývaly obyčejná lidská slušnost, sebereflexe a stud.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                    Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                              Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                            redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                              Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud vám Facebrouk dává smysl a chcete podpořit vznik dalších fejetonů, videí a nezávislé politické satiry, můžete přispět dobrovolným darem. Každá koruna pomáhá udržet projekt nezávislý.

QR kód je na obrazovce                                                                                                                                                                                                              Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                      Mstivoj Facebrouk